Jürgen Rudolph

–

Platná právní úprava nadále vychází z chápání rodičovské odpovědnosti jako hodnoty, se kterou disponuje stát. Umožňuje zbavení rodičovské péče i v těch případech rodičovského konfliktu, když se dotčený rodič nechce vzdát své odpovědnosti za péči o dítě. Proto v soudní rodinně-právní praxi existuje spor o péči o dítě jako zástupný spor, nedbaje jeho pravidelných a ve zcela jiných oblastech se nacházejících příčinh, který ve všech svých fazetách čerpá základ z instrumentalizace účastných odborných profesí a skrývá tak jejich vlastní bezradnost.

…

Ve sporu rodičů je v právní praxi týkající se dětí zvláště zřetelné, že v centru soudního řízení není ani tak „právo dítěte“, jako spíše v drtivé většině případů „právo na dítě“. Velmi často vykazují taková soudní řízení podobnosti s majetkoprávními soudními spory.

V praxi se sice často používá imperativ „Dobro dítěte je nad právem rodičů“ jako zaklínadlo orientačního nejvyššího cíle jednání. Ale výklad práv dětí pravidelně vyplývá ze zájmů rodičů, takže často v případě sporného soudního rozhodnutí, kterým je zpečetěno vyloučení jednoho z rodičů ze života dítěte, dochází k použití reálně existující zásady: „Dobro/zájem jednoho z rodičů je nad právem dítěte“. Ani v právech dítěte, ani v jejich používání se vůbec nezohledňuje skutečnost, že problémy, které je třeba vyřešit, mají téměř výhradně příčiny v rodičích a nikoli v dětech. Místo toho, aby se důsledky přičetly často – a to i když nechtěně nebo nevědomě – bezohledným rodičům, naloží se naopak na bedra dětí. Soudní terén, často vytvářený kolem dětí v důsledku vysoce sporných rodičovských střetů, však prakticky slouží ve většině případů výhradně ke kompenzaci zájmů dospělých, v tomto případě toho rodiče, u něhož dítě žije.

Ukázka z knihy bývalého německého opatrovnického soudce Jürgena Rudolpha „Jsi moje dítě“ („Du bist mein Kind“)