RNDr. Pavel Rusý
Poměrně často se na mě obrací rodiče, že předávání dítěte mezi rodiči „skřípe“. Že dítě pláče, že nechce od mámy k tátovi nebo naopak.
Rodiče by si měli uvědomit, že hlavní odpovědnost za bezproblémové předání leží na předávajícím rodiči. Nezáleží pouze na samotném procesu předání, ale i na tom, jaké sám rodič má při předání pocity a co se odehrálo před samotným předáním.
Zásadně nevhodné je předávat dítě vytržením z prostředka nějaké oblíbené činnosti (rozkoukaná pohádka, rozestavěný hrad, konzumace oblíbeného jídla apod.) Rodič by měl před předáním navodit nějakou neutrální činnost, např. procházení se apod. Rafinovaný rodič, který má zájem na hladkém předání u problémového dítěte, dokonce může navodit činnost dítěti mírně nepříjemnou (uklízení hraček, snížení věnování se dítěti třeba děláním domácích prací rodičem).
Před předáním by dítě mělo vědět, co se nyní bude dít, a být připraveno na to, že se to stane. Častou chybou je, že rodiče od předání upustí při náznaku nesouhlasu dítěte. Tím v dítěti pěstují nežádoucí reflex vynucování. A čím zběsilejší odpor dítěte přiměje rodiče k ústupku, tím „tvrdší“ je úspěšná strategie dítěte. I malé dítě je schopno vnímat, pokud je mu situace a očekávané předání vysvětleno, zejména pokud je nastaven nějaký rituál.
Častou chybou předávajícího rodiče je krátká přítomnost u dítěte před předáním. Typicky rodič si dítě vyzvedne ze školky a za půl hodiny je předává druhému rodiči. Dítě tak nemá šanci si rodiče užít před předáním druhého, a tím je jeho nepříjemný pocit zbytečně vyvoláván.
Samotné předání lze uskutečnit podle míry snášení se mezi rodiči. Pokud jsou rodiče schopni se spolu normálně bez negativních projevů (včetně neverbálních) bavit, pak je předávání s překryvem (společně stráveným časem) lepším postupem, navozujícím pro dítě pocit spolupráce a bezpečí. Je-li to možné, pak vhodný postup je, když se předávající rodič s dítětem rozloučí, sdělí mu, že následně půjde s druhým rodičem a následuje společná doba, během které se předávající rodič může mimoděk „vytratit“. U dětí, které mají s předáváním určité nesnáze, je nevhodné se před odchodem opětovně připomínat nebo znovu loučit.
V případě konfliktnějších vztahů, kdy nedůvěra a ostražitost je mezi rodiči citelná, dítě ji cítí a velmi dobře vnímá. V takovém případě se osvědčuje předávání buď prostřednictvím třetí neutrální osoby (neutrální vůči oběma rodičům) nebo předání s předchozí pozitivní motivací dítěte a následným rychlým rozloučením, předáním a oddělením se. Je třeba, aby se malé dítě v situaci předem zorientovalo, pochopilo ji a hlavně vědělo, že tato situace nastane a tímto způsobem proběhne. Je nezbytné striktně oddělit prostory rodičů a předávající rodič by neměl do prostoru druhého rodiče zasahovat. Tímto prostorem může být jak prostor vymezený chováním (jakmile přebírající vezme dítě za ruku, začíná prostor přebírajícího rodiče), tak faktický (veřejné prostranství před domem), automobil rodiče apod., kam už by předávající rodič neměl vstupovat ani fyzicky, ani slovně (opět se s dítětem loučit, bavit se s ním, jakkoliv ho zabavovat či utěšovat, pokud není v pohodě – toto je úloha přebírajícího rodiče).
Jakékoliv náznaky nejistoty (např. ponechání dítěte mezi rodiči a sledování, kam půjde), vracení se, opakovaného kontaktu po rozloučení a opakovaného loučení, prolínání pozornosti a prostoru obou rodičů (typicky když tatínek posadí dítko do sedačky do svého auta a pak k němu maminka opět jde se rozloučit), ponechání na vůli dítěte, co bude dělat, jsou velmi škodlivé pro psychiku dítěte, zejména malého. V podstatě je vystaveno velmi nežádoucí volbě mezi rodiči, které má oba rádo – to je potřeba maximálně omezit. Dítě potřebuje přehlednou a předvídatelnou situaci, optimálně ritualizovanou.
Pokud v situaci předání je fakticky vyloučeno, aby předání skončilo jinak než skutečně předáním, pak by dítěti neměl být poskytován prostor pro pocit, že ono samo toto může ovlivnit. Vůbec nejškodlivější je, když rodiče připustí, že po negativní reakci dítěte k předání nedojde – to vede k pěstování návyku, že o předání či nepředání rozhoduje dítě a má k tomu používat pláč, vztekání se a další nežádoucí dětské „strategie“. Zásadní úlohu pro hladkost předávání hraje rodič, který předává. Stejně jako musí zvládnout vzdorující dítě, které nechce odejít z pískoviště, nebo nechce jít k doktorovi, musí zvládnout i proces předání druhému rodiči. Přebírající má jen velmi malou šanci průběh předávání ovlivnit.
Bude-li dítě navyklé, že zahájený rituál vždy končí tak, jak má, negativní projevy vymizí. Toto není pravidlo pouze pro předávání dítěte, ale i třeba pro nevhodné chování dětí při nakupování, vynucování si koupení nějaké sladkosti nebo hračky. Jakmile rodič po nežádoucí reakci dítěte raději změní názor a sladkost nebo hračku koupí, vypěstuje tím v dítěti úspěšnou „strategii“ komunikace s rodičem.
Rodič, který skutečně má rád své dítě, trpělivě hledá cesty, jak předání dítěti usnadnit, jak jej podpořit a jak sdílet radost z příchodu přebírajícího rodiče, nikoliv si uspokojovat vlastní ego a pošramocené rodičovské sebevědomí tím, že má příjemný pocit z toho, že dítě k druhému rodiči nechce, že se dožaduje zůstat u předávajícího rodiče.
16. 5. 2016 at 13:12
ztrácí se tu vzkazy….
16. 5. 2016 at 13:41
Mam to pred ocima jako by se to stalo vcera. Taham malou za kapuci do domu ve kterem ma ex nove bydliste pote co se prestehovala. Mala rika: tatinku prosim te ne. Ex stoji ve dverich s chladnym usmevem a vi, ze malou musim naladovat k ni do dveri, jinak zavola policajty. Mala se mi vyskubne a utika pryc, dozenu ji a zase tahnu. Jsou dve minuty po predavacim case. Ex vytahuje mobil. Zarvu na malou at nedela problemy. Zustane jak oparena, skoro nikdy nervu. Odevzdane se necha nacpat do dveri. Rychle sednu do auta. Jeste se ohlednu a vidim malou jak vybehla z domu na chodnik a rozhlizi se. Dupnu na plyn a mizim. Jen je treba podotknout, ze mala je moc hodna a vsechno se jida vysvetlit. Tohle ale nepochopila: proc muze travit se svym tatou tak malo casu. Mozek ji to nepobral. A muj mozek to taky nebere, protoze to nedava smysl. Protoze to vymysleli zvrhli uchylni a hloupi lide.
16. 5. 2016 at 13:48
Takhle to probihalo asi 2 mesice, pak mala rezgnovala, resp. to jsem si myslel. Pri predavani pozdeji uz neprotestovala. Zajimave bylo, ze po roce, pri znaleckem zkoumani, rekla psychologum, ze chce vic casu travit s tatou, protoze je s nim malo a styska se ji. Na zaklade to ho soud priklepl stridavku.
16. 5. 2016 at 15:35
MIB: PALEC.
Je štěstí, když člověk v celém soudním procesu narazí na někoho rozumného z lidí: soudce, soudní znalec, soudci 2. instance.
Protože jinak nemá šanci.
16. 5. 2016 at 15:39
Od začátku (od 7 let dítěte), už 10 let to řešíme tak, že dítě jde od rodiče A do školy a ze školy už jde k rodiči B, a naopak. Funguje to velice dobře, DOPORUČUJI.
Předávek u rodiče byla tedy menšina, zpravidla jen o prázdninách. Problémy nebyly. Navzájem si vycházíme vstříc, pokud je třeba udělat výjimku z „pravidelného rozvrhu“ – výměna víkendů, apod.
16. 5. 2016 at 22:17
Vaše poznámka, že ovlivnit dítě je možné od 6 let je ve vztahu ke kognitivnímu vývoji dítěte správná asi stejně, jako představa, že až od 6 let dítě vnímá a rozeznává, co mu sdělují jeho nejbližší vzory – rodiče. Argumentaci většinou by bylo možno věřit v případě, kdybyste uvedla počet, který jste do většiny ze znalosti věci zahrnula. A pro jistotu i celkový počet psychologů, který uvažujete. Důkaz přinese spíše studie, popřípadě zkušenost s převýchovou malých dětí.
18. 5. 2016 at 13:26
Mohlo by take pomoci asistovane predavani ditete, pod zastitou nejakych organizaci, kdy nektere to delaji podle zakona o soc. sluzbach bezplatne (jine to maji jako byznys napr. Area Fausta). Z predavani se pise zapis na ospod a soud, a rodic, co se pri predavani chova nevhodne, je nucen chovani upravovat. na zacatku se sepise mezi „klienty“ smlouva, a jsou s pravidly seznameni. Problematickeho rodice nuti ke spolupraci – byt i banalitami – slusne druheho pozdravit, poprat formalne k velikonocum, dite musi byt „na styk“ radne psychicky i materialne pripraveno… proste kdyz to nezvladnou rodice sami, tim je organizace provede.
18. 5. 2016 at 18:49
žádné organizace to nedělají bezplatně. Všechny to dělají jako byznys. Někdo za prachy rodičů, jiný za prachy daňových poplatníků. Jiný rozdíl v tom není. Na nápravu není třeba žádná asistence, stačí svědek, který to nahraje a pak stačí nesprávně fungujícího rodiče usměrnit. Bohužel tato asistovaná setkávání jsou zneužívána jako vše k oddělování otců od dětí, hledají se záminky, jé ono to je konfliktní, tak musíme omezit, nemůžeme rozšířit, dítě je ohrožené apod.
19. 5. 2016 at 17:17
Ano, penize danovych poplatniku ty „bezplatne“ sluzby odcerpavaji. Uplne bych ty sluzby nezatracovala, aspon podle popisu jak ma asist. predavani byt uskutecnovano. Podrobny popis je sice od Klimese, ktereho neuznavam, ale tohle me oslovilo.
19. 5. 2016 at 17:19
U manzela na napravu nestaci ani svedkove, ani jine dukazni materialy (diskretni audionahravky) ani jine dukazy, instituce ochotne k naprave nejsou. Zkusenosti, se kterymi se mi podelili i jini otcove, to potvrzuji. Takze tahle Vase veta je pro me dost optimisticka.