Ustavnisoud.info

Ústavní soud již v roce 2010 konstatoval, že „svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje „boj o dítě“… zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů…“ (viz nález III.ÚS 1206/09). Obdobným způsobem se veřejně vyjádřil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (viz VIDEO).

Přesto Ústavní soud v naprosté většině případů nerespektuje právo dětí na oba rodiče, tuto svou vlastní judikaturu ani stanovisko svého předsedy a šmahem odmítá prakticky všechny ústavní stížnosti, které se snaží dětem péči obou rodičů zachovat. Odůvodnění těchto odmítnutí jsou často svévolná, účelová, až kuriózní.

Nelze se pak divit ani obdobnému přístupu obecných soudů, jestliže Ústavní soud takové postupy v opatrovnických kauzách kryl. Ne nadarmo se říká, že ryba smrdí od hlavy.

Čeho jsme se tedy od ústavních soudců a soudkyň už dočkali?

Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil

„Pokud stěžovatel skutečně má zájem na vyřešení péče o nezletilého, tedy na rozhodnutí soudu o celkové úpravě poměrů jeho syna, ve věci samé, bylo by žádoucí, aby omezil podávání návrhů, které k takovému rozhodnutí již svým charakterem přispět nemohou, ale naopak jen prodlouží dosavadní řízení a oddálí vydání meritorního rozhodnutí.“ (III.ÚS 2723/10)

Stěžovatel neměl zájem na jakémsi „vyřešení péče“, ale na zachování péče obou rodičů, která byla už v průběhu řízení předběžnými opatřeními znemožněna (dítě bylo svěřeno pouze do výlučné péče matky). Podal tedy proti tomu ústavní stížnost, kterou však tito soudci smetli se stolu.

Dagmar Lastovecká, Stanislav Balík, Jiří Nykodým

„Dospěl přitom k závěru, že odvolání stěžovatele nevyhoví, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pro střídavou péči nejsou splněny zákonné podmínky předvídané v ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině, neboť v zájmu dětí při střídavé výchově je, aby byli rodiče schopni spolu kooperovat a komunikovat. Ústavní soud přitom nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soudy rozhodovaly svévolně, a proto jejich rozhodnutí respektuje.“ (II.ÚS 1993/10)

Koperace a komunikace rodičů není žádnou zákonnou podmínkou střídavé výchovy. Je v zájmu dětí, ale ne specificky při střídavé péči. Mnohem více je potřebná při výchově výlučné, při níž jeden z rodičů má možnost děti výrazně ovlivňovat proti druhému rodiči (a vést je až k zavržení druhého rodiče). Přesto zde tato trojice použila údajnou nekomunikaci jako záminku pro to, aby děti byly připraveny o péči jednoho z rodičů.

Michaela Židlická, Vlasta Formánková, Miloslav Výborný

„Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.“ (IV.ÚS 4879/12)

Tito soudci mají zřejmě dosti svéráznou představu o tom, co znamená výchova a péče o děti. Pokud za ni považují víkendový „styk“ rodiče s dítětem jednou za 14 dnů, který tímto rozhodnutím stvrdili. Vychovávali snad oni sami své děti jednou za 14 dní o víkendu? Pokud ano, jak se u nich tato výchova projevila?

V roce 2014 však vydal Ústavní soud několik nálezů, kterými péči obou rodičů opět zásadněji podpořil:

Kateřina Šimáčková, Ivana Janů, Ludvík David

„Pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem … a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní …, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení.“ (I.ÚS 2482/13)

Tato trojice zjevně pochopila, že pro děti jsou nejdůležitější jejich rodiče. Oba. Citovaný nález odkazuje i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a je dobrým vodítkem pro rozhodování obecných soudů.

Kateřina Šimáčková, Ludvík David, Jaroslav Fenyk

„Z ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte.“ (I.ÚS 1506/13)

Ústavní soudci v nálezu správně zdůrazňují také to, že by zde model střídavé výchovy mohl přetrvat i po nástupu dítěte do školní docházky. Uvádějí i více možných řešení (individuální vzdělávání, plnění základní školní docházky ve dvou školách, přestěhování jednoho z rodičů).

Kateřina Šimáčková, Ludvík David, Jiří Zemánek

„Práva rodičů na péči o dítě jsou totiž zásadně shodná a toto právo jednoho z rodičů není plně naplněno stykem po třetinu času.“ (I.ÚS 3216/13)

Jestliže rodič může pečovat o dítě v rámci tzv. styku, může o něj pečovat i v rámci střídavé péče. A musí mu to být umožněno.

Ale od roku 2014 Ústavní soud znovu pokračuje v neblahé praxi odmítání ústavních stížnosti, často s kuriózními odůvodněními:

Vladimír Sládeček, Vlasta Formánková, Tomáš Lichovník

„Za situace, kdy je vztah rodičů minulým soužitím zatížen natolik, že je výrazně omezena komunikace mezi nimi, mohlo by nařízení střídavé péče vést ke vzniku dalších konfliktů, které by zcela jistě nevytvářely příznivé výchovné prostředí pro nezletilou.“ (IV.ÚS 2532/14)

Tento nesmyslný výrok byl vyvrácen již dřívějšími nálezy Ústavního soudu, podle nichž špatná komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem pro odmítnutá střídavé péče. Konflikty mohou vznikat ve stejné míře i ve výlučné péči a nevyváženost péče může být sama o sobě příčinou dalších konfliktů.

Jiří Zemánek, Radovan Suchánek, Vojtěch Šimíček

„Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že by postup obecných soudů vykazoval známky genderové podjatosti, či absenci proporcionality.“ (II.ÚS 1882/14)

Výlučná péče matky, styk dítěte s otcem jen dva víkendy v měsíci a k tomu několik hodin v týdnu. Tak si tito ústavní soudci představují proporcionalitu a genderovou nepodjatost.

Jan Filip, Vladimír Kůrka, Jan Musil

„Stěžovatel v průběhu řízení podává (vznáší) další, často opakované a téměř vždy nedůvodné návrhy.“ (III.ÚS 3137/14)

Po dobu téměř 7 let naše justice zafixovává předběžnými opatřeními stav, kdy je dítě protiústavně zbaveno práva na péči obou rodičů. Nelíbí se jí, když se to otec snaží změnit, snaží se tomu zabránit – a tato trojice ji v tom podporuje.

Tomáš Lichovník, Kateřina Šimáčková, Pavel Rychetský

„Je třeba klást důraz na stabilitu výchovného prostředí. Není důvod k tomu, aby byly vytrženy z péče, v níž dobře prospívají jen kvůli tomu, že si otec vylepšil své bytové poměry a nezletilý Vojtěch povyrostl.“ (I.ÚS 3397/15)

Jestliže se tedy změní podmínky, kvůli kterým byl dříve děti svěřeny do péče matky, není to pro ústavní soudce důvodem, aby děti měly i péči otce. Vše pod osvědčenou mantrou – děti si zvykly.

Jaromír Jirsa, Jan Musil, Vladimír Sládeček

„Střídavou výchovu sice je možné chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, ale nelze ji uskutečňovat vždy, pokud tomu individuální okolnosti konkrétního případu nesvědčí.“ (IV.ÚS 626/16)

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, aneb s tímto přístupem lze vždy vymyslet nějaké „individuální důvody“, proč dítěti nezachovat péči obou rodičů.

Vojtěch Šimíček, David Uhlíř, Jiří Zemánek

„Jakkoliv se Ústavní soud ztotožňuje s východisky krajského soudu, který svým postupem sledoval prosazení obecně žádoucího cíle v podobě zachování, příp. postupného prohlubování, vzájemného vztahu mezi nezletilými dětmi a jejich otcem, nemůže v žádném případě akceptovat skutečnost, že se ho krajský soud snaží dosáhnout přímo proti vůli (přání) nezletilých dětí…“ (II.ÚS 3489/15)

Jestliže si tedy děti ve výchově matky, která je nijak nevede k dobrému vztahu s otcem, začnou přát, aby s otcem nebyly, musíme podle uvedené trojice soudců tento jejich postoj respektovat…

Ústavní soud tedy jak vidno, přes několik pozitivních nálezů, dosud v žádném případě nepřestal krýt praxi zbavování dětí péče jednoho z rodičů..

Převzato z USTAVNISOUD.INFO

...

Facebook

Twitter

Linkedin

VK

email

Print