Středočeský kraj

–

Ustanovení § 465g odst. 1 ZZŘS

Navrhovatel uvádí, že rozhodnutí o prozatímní úpravě poměrů nahradí doposud využívané předběžné opatření vydávané v souladu s občanským soudním řádem. Dle navrhovaného znění bude soud muset vydat toto rozhodnutí bez zbytečného odkladu po zahájení řízení, nejpozději však do 3 měsíců od tohoto zahájení.

Pokud navrhovatel argumentuje základními procesními aspekty doposud využívanými v úpravě o předběžných opatřeních dle OSŘ a ochraně práva účastníků řízení v podobě nutnosti meritorního rozhodnutí, jeví se vágní a neměřitelná časová úprava bez zbytečného odkladu jako nedostatečná. Nejpozději pak povinnost vydání rozhodnutí do 3 měsíců nemůže v ochraně práva dítěte na prozatímní úpravu poměrů obstát. Již v současné době, kdy ustanovení § 456 ZZŘS dává povinnost soudu o návrhu rozhodnout bezodkladně, v praxi však dochází ke svévolnému výkladu soudů, které tak v některých případech rozhodují i ve lhůtách delších než 24 hodin, jak jim byla dána povinnost v předchozí úpravě.

Pro jistotu a měřitelnost z tohoto důvodu považujeme za zásadní, aby v uvedeném znění figurovala jasná časová lhůta, která bude vést soudy k povinnosti rozhodnout dostatečně rychle s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte a rychlosti mezitímního řešení situace. Jako vhodné se jeví využít dosavadní osvědčenou lhůtu, tak jak je obsažena v OSŘ tj. 7 dní a nahradit tak 3 měsíce jakožto lhůtu maximální za lhůtu 7 dní. Uvedený návrh píše budí obavu z možného protahování řízení, kdy nebudou oprávněná práva dítěte chráněna, jelikož soud bude povinen maximální lhůtou 3 měsíců.

Dle našeho názoru je lhůta 7 dní dostatečná pro zjištění stanovisek účastníků řízení, včetně zajištění názoru dítěte, pokud nově upravované znění zákona připouští i možnost soudu zjistit stanoviska jinými způsoby, než je písemným vyjádřením.

Návrh změny: O prozatímní úpravě poměrů dítěte soud rozhodne bez zbytečného odkladu po zahájení řízení o vydání prozatímního rozhodnutí, nejpozději však do 7 dnů od tohoto zahájení. (zásadní)

Ustanovení § 468b odst. 1 ZZŘS

V navrhovaném znění navrhovatel uvádí jakožto lhůtu ke svolání prvního jednání jiného soudního roku 3 měsíce, přičemž v důvodové zprávě argumentuje „Znamená to, že účastníci by se v této lhůtě zpravidla měli dozvědět termín jednání či jiného soudního roku. Neznamená to však, že v této lhůtě musí jednání také proběhnout. To nezávisí pouze na soudu, ale i na tom, jak kvalitní součinnost účastníci soudu dosud pro možné projednání věci poskytli. V závislosti na okolnostech případu nelze přitom vyloučit, že ani ve stanovené lhůtě nebude možné termín jednání či jiného soudního roku stanovit. To by však mělo být odůvodněno určitými objektivními okolnostmi.“

Argumentace navrhovatele však z našeho pohledu odporuje nejlepšímu zájmu dítěte k rychlému vyřešení situace a rozhodnutí ve věci, kdy 3 měsíce je dlouhou dobou. Navrhovatel tuto lhůtu nijak neosvědčuje, přičemž nelze souhlasit s tím, že by soud takto dlouhou časovou dotaci ke svolání jiného soudního roku potřeboval. Již v současné praxi vnímáme, že je lhůta 1 měsíce dostatečná. Zejména pokud jde o svolání jiného soudního roku. Jak sám navrhovatel uvádí, pokud to objektivní příčiny znemožní, bude moci soud tuto lhůtu s odůvodněním nedodržet.

Plně se ztotožňujeme s potřebou a nutností stanovit pořádkovou a rámcovou lhůtu k prvnímu jednání nebo jinému soudnímu roku. Primárním zájmem však musí být v souladu s jinými právními předpisy zájem dítěte na rychlém vyřešení věci a rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu navrhujeme lhůtu 1 měsíce, která se jeví být plně v souladu s navrhovanou úpravou ustanovení § 468b odst. 3 ZZŘS, kdy je lhůta jednoho měsíce pořádkovou pro případ odročení jednání.

Návrh změny: První jednání nebo jiný soudní rok ve věci nařídí soud zpravidla do jednoho měsíce od zahájení řízení… (zásadní)

Ustanovení § 469 odst. 4 ZZŘS

V rámci ustanovení navrhovatel upouští o zastoupení dítěte v případech dohody rodičů ze strany opatrovníka a předává jasnou autonomii o sdělení práv dítěte rodičům plně v souladu s rodičovskou odpovědností. V zásadě lze souhlasit s argumentací žadatele, že zastoupení dítěte opatrovníkem v situacích dohody rodičů se v mnoha situacích jeví jako formální. Oproti argumentaci navrhovatele však nelze zpochybnit právo dítěte být slyšeno a vyjádřit svůj názor, kdy by tuto poučovací povinnost měl mít přímo soud. I za situace respektu k autonomii rodiny musí být dítě chápáno jakožto subjekt, který je nositelem práv a zajištěno ze strany státu jeho přímé právo být slyšeno.

Dle našeho pohledu nemůže navrhovatel plně spoléhat na dodržení rodičovské odpovědnosti ve vztahu k informování dítěte o jeho právu, být zastoupeno opatrovníkem nebo právu být slyšeno. Tento argument zpochybňuje již samotné nastavení vzájemného konfliktu zájmů a rolí v případech rozchodu rodičů, kdy je třeba očekávat, že rodič bude sledovat primárně svoje vlastní přání.

Pokud navrhovatel ponechává tyto dohody bez kontroly ze strany opatrovníka, navrhujeme, aby poučovací povinnost o možnosti vyjádřit svůj názor, včetně možnosti být zastoupen opatrovníkem náležela do povinností soudu. Tím bude zamezeno situaci, kdy by dítě následně vyjádřilo, že jeho názor nebyl slyšen, i když se samo vyjádřit chtěla a jeho práva nikdo nezabezpečil, ani se o jejich uplatnění nezajímal. Primárním zájmem je sledovat průběh těchto řízení očima dítěte. Navrhovaná změna tedy nijak nepopírá povinnost rodičů s dítětem o situaci hovořit, tak jak je to již i v současné době. Prokazatelná nezávislá povinnost zajistit participační práva dítěte (informovat dítě o jejich využití) však bude na soudu. Přikláníme se přitom k argumentaci žadatele navazující na projekt sociálních pracovníků na soudu, který sám navrhovatel v řízení ve věci péče o nezletilé uvádí.

Zároveň dojde ke snížení rizika nezastoupení dítěte v situaci, kdy by se dítě chtělo odvolat a vzhledem k absenci vědomí svých práv nebude zastoupeno opatrovníkem a tím pádem mu nebude svědčit odvolat se, jelikož bylo zastoupeno rodiči, jak uvedeno v navrhované změně ustanovení § 476 poslední věta. Navrhovatel, dle našeho názoru musí, v souladu se snahou o uplatnění práva dítěte, učinit všechny kroky k tomu, aby vzájemná možná (byť i potencionální) snaha rodiče „pouze formálně a na oko“ sdělit soudu, že dítě poučilo o uplatnění svých práv, byla vyloučena. Ustanovení § 20 odst. 4 ZZŘS poučovací povinnost soudu již v tuto chvíli obsahuje a nelze se spokojit s tím, že v situaci dohody rodičů bude dítě na svých právech, které mají být zajištěny ze strany státu, kráceno.

Navrhovatel, dle našeho názoru nepřiměřeně vyvažuje autonomii rodiny nad právo dítěte, zakotvené v Čl. 12 Úmluvy. Nesprávně pak navrhovatel, dle našeho názoru vnímá formulované slovo zástupce v Úmluvě totožně jako zákonný zástupce, pokud je hlavním cílem uvedeného článku zajištění přístupu dítěte ke svobodné a jisté možnosti vyjádření názoru.

Návrh změny:  „…; o tomto právu musí být soudem poučeno.“ (zásadní)

Ustanovení § 471 odst. 4 ZZŘS

V návaznosti na uplatněnou připomínku k ustanovení § 469 odst. 4 ZZŘS navrhujeme odstavec vypustit. (zásadní)

Připomínky dalších institucí k návrhu zákona najdete na portálu informačního systému ODok