Sylva Höhne a kol.

–

3. Partnerství před rozchodem a okolnosti rozpadu úplné rodiny

(Naděžda Křečková Tůmová, Sylva Höhne, Jana Barvíková)

3.1 Soužití před partnerskou krizí a obavy z dopadů rozchodu

Nejen důvody, proč nakonec došlo k samotnému rozchodu, ale rovněž i okolnosti, které rozpadu partnerského svazku, ze kterého vzešly děti, předcházely, mohou být poměrně rozdílné. Dokonce lze předjímat, že podoba partnerství před vypuknutím krize v něm může v některých ohledech naznačovat pozdější porozchodový průběh.

Ohlédnutí za ukončeným vztahem s otcem či matkou svého nejmladšího dítěte dle šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ přináší pozitivní vzpomínky necelé polovině rodičů bez rozdílu v tom, zda v době konání výzkumu o toto dítě pečoval převážně jeden z nich nebo zda tuto péči zajišťovali víceméně společně. Odlišnosti podle typu současné péče o dítě se ukázaly až v případě neutrálního a negativního hodnocení. Častěji neutrálně své partnerství před propuknutím partnerské krize ústící v rozpad vztahu hodnotili rodiče pečující v době konání šetření o své nejmladší společné dítě víceméně rovnoměrně (graf č. 3.1). Na základě výsledků šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ lze předpokládat, že toto neutrální hodnocení přinášeli zejména rodiče, kteří k rozhodnutí ukončit své partnerství dospěli více méně společně, tedy ti jejichž vztah se postupně vyčerpal, a okolnosti rozchodu nevyhloubily příkopy, které by jim později bránily spolupracovat při péči o děti. Naopak rodiče s dítětem v převážné péči zpětným pohledem častěji připouštěli, že jejich soužití už v době před partnerskou krizí provázely konflikty, problémy či že spolu vůbec nevycházeli (graf č. 3.1). Pesimističtěji hodnotili ukončený vztah také převážně pečující rodiče, kteří po dobu trvání vztahu především zajišťovali každodenní péči o dítě, a rovněž i bývalí partneři, kdy ani jeden z páru nedosáhl maturitního vzdělání. Naproti tomu respondenti ze svazků dvou vysokoškoláků, u kterých po rozchodu převzal péči o společné dítě převážně jeden z rodičů, měli na své ukončené partnerství spíše dobré vzpomínky.

Graf č. 3.1 Hodnocení partnerství před partnerskou krizí dle současného uspořádání péče o dítě (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Tendenci zpětně hodnotit ukončený vztah pozitivně měli jak rodiče s dítětem v převážné péči, tak ti s rovnoměrnou péčí, kteří i první tři měsíce po rozpadu vztahu zvládali ohledně rozdělení péče o dítě, jeho běžných záležitostí i v otázce výživného komunikovat víceméně bezkonfliktně. Naopak s přibývající mírou konfliktu ve výše uvedených záležitostech dítěte v době bezprostředně po rozchodu přibývalo v obou typech péče rodičů, kteří i svůj vztah před partnerskou krizí hodnotili zpětně kriticky (graf č. 3.2). (10)

Graf č. 3.2 Hodnocení partnerství před partnerskou krizí podle míry konfliktu po rozchodu dle současného uspořádání péče o dítě (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Porozchodový průběh a uspořádání péče o dítě, ať již v období tří měsíců následujících bezpro-středně po rozpadu vztahu, nebo v době konání výzkumu, byly ovlivněny také problémy, které vztah ještě za doby jeho trvání provázely. Výskyt většiny problémů před partnerskou krizí připouštěli významně častěji rodiče, jejichž dítě bylo těsně po rozchodu nebo v aktuálně hodnoceném období v převážné péči jednoho z nich. Takřka bez výjimky šlo o problémy týkající se dospělých a mající spíše povahu patologických jevů (graf č. 3.3). V případě problémů dotýkajících se dětí (např. výchovné problémy či špatné známky ve škole) nebo zdravotního znevýhodnění některého člena rodiny (vážná nemoc, fyzické nebo mentální postižení či péče o osobu blízkou) nebyly rozdíly z hlediska současného uspořádání péče o dítě ani rozdělení péče ustaveného těsně po rozchodu statisticky významné.

Bližším pohledem je zřejmé, že nejpalčivějšími byly pro páry před rozchodem v obou sledovaných typech péče o dítě problémy materiálního charakteru, jako jsou finanční obtíže nebo ztráta bydlení, a problematicky bylo také vnímáno věnování přílišného času moderním technologiím (počítač, telefon, internet). Materiální problémy za doby trvání vztahu připustila více než třetina rodin, jejichž nejmladší dítě bylo v době konání výzkumu v převážné péči. Nadměrný čas trávený na počítači, mobilu či internetu trápil necelou třetinu obou srovnávaných skupin. Šlo o nejčastěji se vyskytující se problém pro rodiny, které měly v době konání šetření dítě v rovnoměrné péči. Třetím nejčetněji zmiňovaným problémem po dobu trvání partnerství bylo nadměrné užívání návykových látek či gamblerství a domácí násilí (fyzické i psychické), v obou případech se signifikantně vyšší četností u párů, jejichž nejmladší dítě aktuálně pobývalo v převážné péči jednoho z rodičů. Pětina těchto domácností rovněž přiznala, že čelila minimálně půl roku trvající nezaměstnanosti. Zhruba v každé sedmé domácnosti bez ohledu na uspořádání péče o nejmladší dítě se před krizí vyskytovaly zdravotní problémy u některého z členů (včetně péče o osobu blízkou) a problémy s dětmi, ať již výchovné, nebo týkající se školního prospěchu (graf č. 3.3).

Graf č. 3.3 Výskyt vybraných problémů v době před partnerskou krizí (pouze kladné odpovědi) dle typu současné péče o dítě (v %)

Pozn.: U položek označených hvězdičkou jsou rozdíly dle typu současné péče statisticky významné.

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Odlišnosti mezi rodinami s rozdílnými typy péče zakládala také kumulace několika výše uvedených typů problémů, kterou pociťovaly častěji páry, o jejichž nejmladší dítě aktuálně pečoval převážně jeden z rodičů. Mezi těmito partnery se významně méně vyskytovali tací, kteří nebojovali za dobu trvání vztahu se žádným z uvedených problémových jevů (31 %, resp. 43 % u rodičů s rovnoměrnou péčí). Signifikantně častěji se u nich ale rovněž objevovaly tři a více problémů zároveň (27 %, resp. 18 % u rodičů s rovnoměrnou péčí). Výskyt problémů za doby trvání vztahu se významně projevil také na zpětném hodnocení společně strávených let. Lépe svůj vztah hodnotili v obou typech současné péče o dítě rodiče, kteří ve svém partnerství nevnímali před propuknutím partnerské krize žádné nebo pouze minimální problémy. Naopak rodiče, kteří ještě za trvání vztahu přiznali více problémů současně, (11) vzpomínali na společné roky významně častěji jako na problematické a konfliktní. Rovněž poznatky z kvalitativního šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ ukázaly, že významně častěji negativně hodnotili své partnerství rodiče s převážnou péčí, v jejichž soužití se před rozchodem vyskytovaly sociálněpatologické jevy, finanční problémy a exekuce.

Problémy materiálního charakteru, které, jak ukázala předchozí zjištění, byly pro nemalý podíl rodičů před rozpadem vztahu palčivé, se často negativně projevují ve schopnosti, respektive neschopnosti vycházet s celkovými příjmy domácnosti. Tu pociťovala v době před propuknutím partnerské krize více než polovina párů, kde péči o společné dítě v době výzkumu zajišťoval převážně jeden z rodičů (52 %) a necelá polovina rodičů o péči se rovnoměrně dělících (46 %). Z hlediska vzdělání hospodařily v obou typech péče bez obtíží především páry, kde měli oba partneři minimálně maturitní vzdělání, s obtížemi se naopak potýkali ti, kde buď oba, nebo jeden z partnerů maturitní vysvědčení nezískal.

Porovnání dřívější schopnosti vycházet s příjmy a hospodaření s dostupnými financemi v současné době ukázalo na významně nižší obtíže při hospodaření s financemi u rodičů pečujících o dítě víceméně rovnoměrně, kdy dvě pětiny z nich jak v době před propuknutím krize ve vztahu, tak i v době konání výzkumu hodnotily své materiální zabezpečení a schopnost dodržovat měsíční rozpočet bezproblémově nebo vnímaly jen minimální problémy. U rodičů s převážnou péčí takto své nakládání s rodinnými financemi v obou obdobích hodnotila třetina. Mezi těmito rodiči však bylo oproti těm s rovnoměrnou péčí více těch, kteří svou současnou finanční situaci hodnotili v porovná-ním s obdobím před partnerskou krizí jako lepší. Z pohledu genderu byla v obou typech péče o nejmladší dítě potvrzena obecně horší materiální situace žen, včetně zhoršení jejich schopnosti vycházet s penězi po rozpadu vztahu. O něco horší byla schopnost vycházet s dostupnými financemi v případě převážně pečujících matek (graf č. 3.4). Signifikantní vliv na posun v hodnocení hospodaření žen po rozchodu prokázala i skutečnost, zda žena v době dotazování žila v novém partnerském vztahu. Ženy v obou typech péče, které nežily v době výzkumu s novým partnerem, hodnotily svou nynější finanční situaci oproti období ve vztahu významně hůře než ženy, které nový partnerský vztah navázaly. Ženy žijící s novým partnerem navíc pociťovaly v aktuálním hospodaření oproti bývalému vztahu významně častěji zlepšení. Týká se to však pouze těch, které měly své nejmladší dítě v převážné péči. U žen, které se s bývalým partnerem o péči rovnoměrně dělily, se existence nového partnerského vztahu na zlepšení schopnosti vycházet s příjmy neprojevila. U mužů neměl nový partnerský vztah na schopnost vycházet s financemi jak v minulosti, tak v přítomnosti vliv. Oproti očekávání se u retrospektivního pohledu na vycházení s rodinnými financemi v době před partnerskou krizí neprokázal signifikantní vliv věku nejmladšího společného dítěte v době rozpadu vztahu. (12)

Graf č. 3.4 Vycházení s celkovými měsíčními příjmy před vypuknutím partnerské krize a v době konání výzkumu dle typu současné péče o dítě (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Rozpady vztahů bývají plné obav z porozchodového fungování a z dopadů rozpadu rodiny jak na děti, tak na vzájemné vztahy nyní již bývalých partnerů. Míra, s jakou si rodiče jednotlivé obavy připouštěli, se významně lišila dle současného typu péče.

Největší strach v souvislosti s rozpadem rodiny vyjadřovali rodiče ohledně dopadů na dítě nebo děti (graf č. 3.5). Velmi silnou nebo silnou starost o to, jak tento krok děti ovlivní, pociťovaly až dvě třetiny rozcházejících se rodičů. O něco nižší obava z těchto dopadů zaznívala od rodičů se současnou převážnou péčí. Mezi nimi se dopadů rozpadu rodiny na dítě obávali méně ti, v jejichž převážné péči se dítě nacházelo (každý devátý rezidenční rodič se těchto dopadů vůbec neobával, u nerezidenčních rodičů to byl každý dvacátý). Více než polovině rodičů nebyl při rozchodu lhostejný ani následný vztah a kontakt s dítětem nebo dětmi. (13) Silnou obavu o jeho podobu přitom měli v období rozchodu častěji rodiče, kteří se v porozchodovém vývoji dopracovali k rovnoměrné péči o své společné nejmladší dítě. Rezidenční rodiče v současnosti převážně pečující o dítě strach o kontakt se svým dítětem nebo dětmi naopak častěji dle svých slov vůbec neměli. Rodiče, kteří se po rozchodu na péči o společné dítě nebo děti podíleli menšinově, obavu o ztrátu kontaktu s dítětem naopak sdíleli velmi silně nebo silně (64 % oproti 50 % rezidenčních rodičů). Výraznou starost, deklarovanou více než polovinou respondentů, měli rodiče také z budoucích konfliktů s druhým rodičem svého dítěte nebo dětí. Velmi silně se jich obávali zejména ti s převážnou péčí, partneři pečující v době konání šetření o dítě rovnoměrně nedávali svým obavám tak silný důraz. Mezi rodiči s převážnou péčí sdíleli strach z budoucích konfliktních situací mezi dospělými především ti, v jejichž péči dítě zůstalo. Tendenci k větším obavám z konfliktů po ukončení vztahu s expartnerem měli v obou typech péče o nejmladší dítě ti, jejichž svazek byl konfliktní již za doby společného soužití. Velmi silnou obavu z konfliktů i po rozchodu měla v této skupině takřka polovina zástupců s dítětem v převážné péči (48 % oproti 38 % rodičů zajišťujících péči o dítě víceméně rovnoměrně). Naopak respondenti, jejichž vztah byl před krizí bezkonfliktní nebo v něm k neshodám docházelo výjimečně, byli bez ohledu na typ současné péče o nejmladší dítě, co se týká obav z konfliktu po rozchodu výrazně klidnější. Patrně tak i přes partnerskou krizi, která jejich vztah rozbila, stále spoléhají na schopnost se s druhým rodičem svého dítěte vzájemně domluvit.

Materiální obavy nebo strach ze života bez partnera (velmi silné nebo silné obavy) sdílel sice méně než poloviční, přesto nezanedbatelný podíl respondentů. Dopadů na materiální oblasti se obávali zejména rodiče, jejichž nejmladší dítě aktuálně pobývalo v jejich převážné péči. Rodiče o dítě po rozpadu vztahu pečující minoritně naopak tuto obavu významně častěji negovali. Strach ze života bez partnera v době ukončení vztahu pociťovali ti, kteří o své společné dítě v době výzkumu pečovali víceméně rovnoměrně (graf č. 3.5). Ti, jejichž ratolesti byly v převážné péči jednoho z rodičů, měli signifikantně častěji velmi silné obavy ze samoty v případě, že byli rezidenčním rodičem. Strach ze samoty naopak míjel rodiče, kteří ještě v době ukončení vztahu s matkou nebo otcem svého dítěte navázali nový partnerský vztah (50 % takového obavy vůbec nemělo), silnější byl naopak u těch, jejichž expartner takovýto vztah měl a oni sami ne, (50 % respondentů mělo v těchto případech velmi silné nebo silné obavy ze samoty) a u rodičů, u nichž primární příčinou krachu vztahu s rodičem nejmladšího dítěte byla nevěra (44 % respondentů rozcházejících se z důvodu nevěry mělo v těchto případech velmi silné nebo silné obavy ze samoty). (14)

Graf č. 3.5 Obavy z porozchodového průběhu dle typu současné péče o dítě (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Nový partnerský vztah respondenta nebo jeho expartnera v době ukončení společného soužití se promítl kromě obav ze samoty i do jiných obav pociťovaných v době ukončení vztahu s otcem či matkou nejmladšího dítěte. Analýza naznačila, že celkově větší obavy u respondentů vzbuzovala přítomnost nového vztahu u jejich bývalého partnera. Tyto obavy byly ještě umocněny u respon-dentů, kteří v období rozpadu partnerství sami nový partnerský vztah neměli. Tato konstelace posilovala obavy nejen v materiální a finanční oblasti, ale také ve sféře vztahů a kontaktů s dětmi, dopadů rozpadu rodiny na dítě a umocňovala i strach, že se ve vztahu s bývalým partnerem či partnerkou objeví konflikty. Naopak pokud bývalý partner v novém vztahu v období rozchodu nebyl, respondent významně častěji takové obavy nepociťoval.

Tabulka č. 3.1 Pociťované obavy v období ukončení vztahu dle pohlaví respondenta a typu současné péče o dítě (sloupcová %)

Pozn.: Tučně vyznačené hodnoty jsou na pětiprocentní hladině statisticky významné četnější výskyty u daného pohlaví v rámci daného typu současné péče.

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Na míru stresu v období rozchodu, vyjádřenou pociťovanými obavami, měly vliv i okolnosti ukončení vztahu. Bylo-li toto společným rozhodnutím obou partnerů, významně se to projevilo na redukci materiálních a finančních obav a strachu z konfliktů mezi expartnery. Tito partneři nejspíš řadu postupů po rozchodu dohodli již v rámci rozhodnutí vztah ukončit. Jestliže však nastal rozchod z popudu partnera, byly posíleny respondentovy velmi silné obavy ze samoty, z budoucího kontaktu s dítětem (především u rodičů dětí v převážné péči) a z dopadů rozpadu rodiny na dítě. Do obav těchto respondentů se nejspíš promítlo zklamání, že partner rozbil jim i dítěti rodinu, a pocity spojené s opuštěním (15). Byl-li iniciátorem konce vztahu sám respondent, dopadů rozchodu na dítě se většinou vůbec neobával, ale naopak ho tížily silné obavy ze vzniku konfliktů mezi ním a druhým rodičem, jejichž spouštěčem mohlo být právě jeho rozhodnutí vztah ukončit.

Obavy spojené s ukončením vztahu byly rozdílné u mužů a žen. Zatímco obavy žen spadaly především do oblasti samoty, materiálních dopadů rozchodu na jejich budoucí život a silného strachu z konfliktů s bývalým partnerem, úzkost mužů pramenila zejména z oslabení vztahů a kontaktů s dětmi a z dopadů rozpadu rodiny na ně. Výše uvedené rozdíly mezi muži a ženami platily shodně v obou typech současného uspořádání péče o nejmladší dítě. Výjimkami byl signifikantně výraznější strach ze samoty u žen s dítětem v převážné péči (zejména pokud byly rezidenčními matkami) a silná obava o dopady rozchodu na dítě u mužů, kteří se aktuálně v péči o své nejmladší dítě s bývalou partnerkou střídali (tabulka č. 3.1). Výsledný typ péče byl u nich patrně důsledkem snahy tyto dopady a oslabení svého vlivu na život dítěte po rozpadu vztahu s jeho matkou eliminovat a na životě společného dítěte se i nadále výrazně podílet.

Všechny obavy byly bez rozdílu současného uspořádání péče o nejmladší dítě shodně silněji sdíleny respondenty, kteří zároveň vypověděli, že období tří měsíců bezprostředně po ukončení jejich vztahu s druhým rodičem společného dítěte bylo provázeno středními nebo velkými konflikty ohledně uspořádání péče a výživného na dítě. Naopak ti, kteří ukončení svého soužití a následný tříměsíční průběh označili za bezkonfliktní, signifikantně častěji tyto obavy buď vůbec neměli, nebo je označili jako mírné.

Na míru obav provázející období rozchodu prokázala vliv i kvalita soužití před vypuknutím partnerské krize. Bez ohledu na aktuální uspořádání péče o nejmladší dítě pociťovali rodiče, kteří své soužití označili jako komplikované, konfliktní, případně spolu vůbec nevycházeli, všechny obavy signifikantně silněji než ti, jejichž společné soužití bylo vnímáno jako dobré nebo spíše dobré. Výjimkou jsou obavy z dopadů rozpadu vztahu na dítě nebo děti, které byly rodiči v obou typech současné péče vyjadřovány stejně intenzivně bez ohledu na podobu dřívějšího partnerského soužití. Naopak obavy z dopadů rozpadu rodiny na dítě nebyly přítomny významně častěji tam, kde se v době společného soužití objevilo nadměrné užívání alkoholu, drog nebo gamblerství. Těmito rodiči je ukončení vztahu a rozpad takovéto rodiny vnímán pro dítě nejspíš jako vysvobození z nevhodného prostředí. Avšak výskyt sociálněpatologických jevů jako alkoholismu, užívání návykových látek, gamblerství nebo domácího násilí, stejně jako materiální či finanční problémy v době rozchodu, vedl k silnějším obavám z konfliktu s bývalým partnerem po ukončení vztahu.

Přestože si rodiče závažnost rozpadu rodiny a jeho vliv na vnímání dítěte často uvědomují a je to nejčetněji zmiňovaná oblast jejich obav z období ukončení vztahu, ne všichni s dítětem na toto téma otevřeně komunikují. Přitom právě otevřená komunikace o tom, co se ve vztahu rodičů děje, v míře odpovídající jeho věku, může pomoci dítěti celou tuto situaci lépe pochopit a následně i zvládnout. Tato praxe není všeobecně sdílena a vůbec nejméně je rozcházejícími rodiči praktikován přístup, kdy s dítětem hovoří oba společně. Jak naznačují výpovědi respondentů šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ část rodičů má potřebu dítěti o rozchodu říci, někteří to však ani nestihnou, dítě se o rozpadu rodiny dozví jinak, než by si pro něj přáli (viz dále). Rodiče, kteří s dítětem o svém rozchodu a jeho dopadech na něj komunikovat chtěli, v této souvislosti zpravidla pociťovali značný stres, nejistotu, co a jak mu říci, aby mu neublížili. Vyhledávali informace s doporučeními určenými rodičům pro tuto situaci. Někteří obsah a formu rozhovoru také předem konzultovali se svým terapeutem či kvůli tomu kontaktovali dětského psychologa. Na rozhovor se dlouho (i několik měsíců) připravovali, předem promýšleli, jak a kde ho provedou, ladili jeho načasování s ohledem na další významné události v životě dítěte. Rodiče, kteří chtěli dítěti o rozchodu říci společně, tento rozhovor obvykle plánovali spolu. Měli předem domluveno, co kdo z nich dítěti řekne, nebo jeden mluvil za oba. Typické místo, kde takový rozhovor za přítomnosti obou rodičů proběhl, byl gauč v obývacím pokoji. V těchto případech, kdy se rodiče na rozhovor připravili, se dětem dostaly informace a ubezpečení blížící se ideální podobě, lze-li to tak nazvat.

„… asi takový ty věci, co se všude píšou, že jí vlastně oba dva máme rádi, že se budeme snažit, aby mohla trávit čas se mnou i s mámou, že všechny, který má ráda, tak o nic z toho nepřijde. Pak jsme řešili, já nevím, od koček přes hračky, přes cestování, že věci, který se budou týkat jí – škola, kroužky a takový věci –, tak že budeme řešit všichni společně, že na tom se prostě nic nemění. Takže aby pochopila, že nějaká změna tam jako bude, že se bude někde stěhovat, ale že zároveň věci, který tvoří… základ a tu jistotu, takže z toho o nic nepřijde nebo ne o většinu, že toho hodně moc zůstane.“ (07 otec – víceméně rovnoměrná péče)

Další skupina rodičů rozchod dětem oznámila společně bez zvláštní přípravy, pokud jde o obsah i formu. Pro všechna aranžmá společného rozhovoru rodičů s dítětem platí, že pokud mluvil jeden za oba, obvykle to byl iniciátor rozchodu. Opouštěný, zraněný rodič zpravidla požadoval, aby právě ten, který rodinu rozbíjí, dětem tuto zprávu předal. Jedna respondentka zmínila, že čekala tři měsíce, než se manžel ke společnému rozhovoru s dítětem odhodlá, a zároveň sama každý den zažívala obrovský stres, kdy to přijde. Jiná se současně cítila být pod tlakem ze strany otce dítěte, který chtěl, aby v rozhovoru s dítětem použila určité formulace vět. Další uvedla, že oproti partnerovi se u ní jednalo již o druhý rozchod, jehož součástí bylo dítě, takže se v tomto ohledu oproti němu cítila zkušenější a přišlo jí tedy i přirozené, že se při společném rozhovoru s dítětem ujme slova právě ona. V některých rodinách s dětmi promluvil jeden z rodičů sám, ač byli původně domluveni, že budou přítomni oba – tento sólový krok odrážel obvyklou vztahovou dynamiku páru (dominantní partner).

Děti se o zamýšleném rozchodu dozvěděly jen od jednoho z rodičů také v případech, kdy iniciátor rozchodu opouštěl partnerství, ve kterém byl dlouhodobě nespokojen, směřoval k převážné péči a k tomu potřeboval ochotu dítěte k odchodu, někdy i kooperaci při něm. Docházelo k tomu zejména v případech, kdy na straně partnera byly vážné problémy (závislosti, dlouhodobá nezaměstnanost, agresivní chování, domácí násilí), ale nejen v takto závažných situacích. Někdy se rodič snažil dítě na rozchod připravit tím, že před ním dlouhodobě ventiloval své pocity nespokojenosti a poukazoval na z jeho pohledu problémové chování druhého rodiče a problémy ve vztahu.

„… v listopadu jsem našla ten byt a od prosince jsme tam bydlely. Takže v tom létě a možná ještě nějakou dobu předtím už jsem občas, když mě [dcery] naštvaly, tak jsem něco prohodila. Zase, využila jsem (…) vždycky momentu, když jsem třeba byla na ně naštvaná, a že teda můžu něco plácnout, a když tak to můžu vzít zpět, že jo? (…) Takhle jsem to ze začátku, že já se od nich odstěhuju – ‚né, my chcem s tebou‘. A pak třeba s tou Věruškou. (…) Já jsem věděla, že ona je taková přemýšlivá… já jí hodně věcí říkám, co já sama řeším, o čem já sama přemýšlím (…) já vidím, že ona se chytá, že to prostě chápe, že tomu rozumí. (…) A teď jsem říkala – ‚Věruško, a nevšimla sis jako třeba něčeho divnýho mezi mnou a tatínkem a nevšimla sis, co třeba jiný rodiče, že se třeba drží za ruce? Viděla jsi nás někdy držet se za ruce?‘ – ‚Ne.‘ – ‚Není to divný?‘ A takhle jsem jí prostě k tomu naváděla, jo? (…) Byla takovej můj jako spojenec… jak jsem jí (…) zpřístupňovala to, co já prožívám, tak to začala vidět mýma očima a začala si ty věci uvědomovat. Kdybych o tom s ní nemluvila, tak neví nic, tak si to neuvědomí třeba, jo? A možná by to prostě pro ní bylo potom šílený jako, jo? Kdybych prostě najednou z ničeho nic – tak a teď se stěhujem. A ony – Ježiš, co? Když došlo tam k té vyhrocené situaci, kdy… já jsem po něm řvala, on ne, já jsem po něm řvala kvůli těm holkám, že té vyhrožoval, a pak jsem přišla na to, že tuhle jako prostě dofackoval… a pak jsem se s těma holkama zavřela v koupelně, tak Věruška, ta starší, tam úplně skákala radostí, objala mě – ‚mami, já mám takovou radost, žes‘ mu to konečně řekla!‘ Úplně z toho měla strašnou radost, protože věděla, že mě ten život ubíjí takhle, že já takhle nemůžu dál…“ (05 matka – výlučná péče)

Jiní rodiče uváděli, že problémy partnerovy problémy a napětí v rodinné atmosféře byly dětem tak zjevné, že rozchod samy očekávaly. Rodiče se například spolu často dohadovali nebo již delší dobu vedli paralelní životy a společný rodinný život se prakticky neodehrával. V některých rodinách děti blížící se rozchod vytušily ještě dříve, než se o něm dozvěděl opouštěný rodič (samy odhalily nevěru rodiče, příp. rodič, který rozchod následně inicioval, je seznámil s novým partnerem, s nímž už udržoval poměr). Další děti se o rozchodu dozvěděly během ostré hádky mezi rodiči, jíž byly svědky, a kde tato informace od jednoho z nich padla, aniž by jim byla určena. Někdy děti dostaly vysvětlení až zpětně, když se samy začaly doptávat. Jednalo se například o situace, kdy rodič náhle nápadně často nepřespával doma či se v jejich nepřítomnosti odstěhoval a domů už se nevrátil, nebo byly přítomny tomu, když si na odchodu balil své věci. Rodiče, kteří rozchod s dětmi nekomunikovali, dále zmiňovali, že na to ve vleku svých emocí tehdy buď ani nepomysleli či v bezradnosti nevěděli, jak na to.

„… my jsme jenom automaticky, jak kdyby se jelo na dovolenou… prostě najednou jsem balila věci, a tak jsem říkala – jo, mamka balí věci, teďko bude prostě bydlet [jinde] … A já vlastně ani nevím, kdo to [že se rozešli] řekl, kdy to řekl, a jak se to vlastně dozvěděly, já to vlastně vůbec nevím. A tohle mě vlastně zaráží doteď, vůbec si to sama v sobě nedokážu zatím vysvětlit. Myslím si, že jsem byla v takovým divným stavu… spousta toho jednání byla strašně iracionální samozřejmě. A že jsem vůbec vlastně v tu chvíli na to [že by o rozchodu dětem měli říci] nemyslela. Já jsem vlastně byla přesvědčená, že když budu dělat ty věci jako samozřejmě, že ty děti to nějak samozřejmě přijmou (…) Je pravda, že tehdy mně přišly prostě strašně malinký, takže já jsem nevěděla, neuměla jsem si představit, že jim něco říkám k tomu… Ale je pravda… že jsem se vlastně ani v tu chvíli nezajímala o to, jak se cejtí, jestli něco cejtí, jak to prožívají… To až potom, když jsem byla pryč, tak pak samozřejmě začaly se vynořovat různý situace, kdy děti něco řekly. Tak jsme si o tom začaly povídat, co se děje, jak to prožívají a tak.“ (23 matka – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)

Mladí lidé se zkušeností rozpadu rodiny v šetření „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“, kteří o rozchodu rodičů předem nijak zpraveni nebyli, uváděli, že pociťovali velký zmatek a šok a na své pocity byli sami. Ti, pro které byl rozchod rodičů nečekaným životním předělem, kdy bylo náhle ze dne na den vše jinak, by uvítali, kdyby jim rodiče informace k rozchodu dávkovali po krůčkách a připravovali je tak na změny, které se budou dít. Zmíněna byla také potřeba připravit děti na situace, které mohou po rozchodu nastat. Například na to, že se mohou setkávat s tím, že je okolí bude kvůli rozpadu rodiny litovat, nebo že se některý z rodičů může zamilovat (či už se dokonce zamiloval) do někoho jiného a může chtít bydlet i s novým partnerem, založit s ním další rodinu.

„A určitě by se ty rodiče měli zamyslet nad tím, co všechno řeknou dítěti. (…) Určitě na to dítě jako pomalu, nevychrstnout na něj všechno hned. (…) Já si myslím, že jsem byla hodně hozená do vody. A najednou všechno bylo úplně jinak, prostě za tejden si můj táta našel jinou práci, a nikdo mi o tom neřekl, jenom prostě ráno mi řekl – já se vrátím příští víkend a nevolej mi, jsem v [název města]. A to jako pro mě bylo dost těžký, že jsem ani nevěděla, co se bude dít, mně prostě řekli – rozcházíme se. A teď se začlo všechno jako najednou úplně, takový tornádo okolo mě točit a já jsem vlastně nevěděla ani, co se děje, protože mi to nikdo neřekl, nevysvětlil. A jako z tý mamky strany byla hodně velká jako snaha, ale i tak nemůžu říct, že to pro mě třeba v tu dobu bylo jako dostatečně hodně. Já vím, že ona se snažila hodně a jsem za to ráda, ale v tu dobu mně to nestačilo, furt se prostě děly věci, který jsem nechápala, nikdo mi neřekl, nikdo mi nevysvětlil.“ (42 dcera – výlučná péče matky)

Podle šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ významně osvícenější v komunikaci s dítětem o rozpadu rodiny, ať již samostatně, nebo společně s expartnerem, jsou rodiče, kteří o své nejmladší dítě aktuálně pečovali rovnoměrně (16) (graf č. 3.6). Mezi nimi pak četněji tací, kteří měli péči takto nastavenou již od začátku odděleného soužití. (17)

Graf č. 3.6 Komunikace rodičů s dítětem o jejich rozchodu dle typu současné péče o dítě – pouze kladné odpovědi (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Komunikace s dětmi na témata související s rozchodem rodičů v rámci obou typů současné péče o ně signifikantně rostla s délkou společného soužití s bývalým partnerem a s věkem nejmladšího společného dítěte (tabulka č. 3.2). (18) Vyšší věk dětí pak patrně dával rodičům vyšší jistotu v tom, jak s dítětem otázky rozpadu rodiny komunikovat. (19) Na téma rozvodu pak v rámci obou typů uspořádání péče o nejmladší dítě s dětmi mluvili významně častěji rodiče, kteří žili v manželství, oproti párům, jejichž vztah byl nesezdaným soužitím. V manželských svazcích mohla kromě celkově vyššího věku společných dětí (20) jedním z vlivných faktorů být skutečnost, že s dítětem může v rámci úpravy péče o děti během rozvodového řízení komunikovat nějaký další subjekt, například soud nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí a dítě je na to třeba připravit.

Tabulka č. 3.2 Komunikace s dítětem či dětmi o rozchodu rodičů (pouze kladné odpovědi) dle věku dítěte a typu současné péče o dítě (%)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

S dětmi o rozchodu či rozvodu jak v rámci převážné, tak rovnoměrné péče signifikantně častěji otevřeně hovořil rodič, který o ně za dobu trvání vztahu v každodenních úkonech převážně pečoval (66 % rodičů u převážné péče a 71 % u rovnoměrné péče). Bez zajímavosti není ani zjištění, že signifikantně častěji s dítětem jak o rozchodu, tak o tom, že odluka rodičů není vinou dítěte, hovořili ti z páru, kteří rozchod iniciovali. Platí to však pouze pro rodiče, jejichž dítě bylo jak v době těsně po rozchodu, tak v době dotazování v převážné péči jednoho z nich, konkrétně takto vypovídaly častěji rezidenční matky. (21) Ukázalo se tedy, že rodič, který již nechtěl ve společném soužití pokračovat, zároveň cítil silnější potřebu tento krok dítěti vysvětlit, případně, jak již bylo uvedeno, byl partnerem požádán, aby jako viník rozpadu rodiny tuto informaci dítěti sdělil on.

S dítětem o rozpadu vztahu hovořili častěji společně oba rodiče, jejichž rozchod a následné tři měsíce po něm proběhly buď bezkonfliktně, nebo s pouze menšími konflikty (45 % rodičů u převážné péče a 62 % u rovnoměrné péče) a u těch, kteří se i v období před krizí na způsobu výchovy svých ratolestí shodli zcela bez problémů nebo měli v otázce výchovy pouze menší názorové rozpory (38 % rodičů u převážné péče a 50 % u rovnoměrné péče). Šlo rovněž o rodiče, kteří každodenní péči o nezletilé dítě za trvání vztahu zabezpečovali víceméně stejnou měrou (42 % rodičů u převážné péče a 52 % u rovnoměrné péče) a kteří svůj vztah ukončili po vzájemné dohodě (49 % rodičů u převážné péče a 63 % u rovnoměrné péče). Ukazuje se tedy, že rodiče, kteří byli ještě za doby trvání vztahu zvyklí kooperovat, si tento styl drží i v nelehkém období, kdy musejí oni i jejich společné dítě nebo děti čelit rozpadu rodiny.

V důsledku rozpadu rodiny se část rodičů rozhodne, že pro své dítě vyhledá služeb dětského psychologa, terapeuta či jiného odborníka. Tento krok je však poměrně ojedinělou praxí a uchylo-val se k němu přibližně každý šestý rodič. Mezi těmi páry, v nichž aktuálně o nejmladší společné dítě pečoval převážně jeden rodič, a těmi, v nichž se rodiče o péči rovnoměrně dělili, nebyl ve vyhledávání této formy pomoci pro děti v souvislosti s rozpadem rodiny žádný rozdíl (u obou typů péče to bylo shodně 16 %). Vyhledání pomoci odborníka navíc nijak nesouvisí s věkem nejmladšího dítěte v době rozchodu rodičů. Tuto formu pomoci vyhledali v obou typech současné péče častěji rodiče, kteří žili v manželství a prošli nebo budou procházet rozvodem, a ti, již mají v souvislosti s rozpadem vztahu zkušenost se soudem o péči i výživě. Pomoc pro děti vyhledaly častěji rodiny, které ještě v době před partnerskou krizí řešily více problémů současně (především to platí pro páry, v nichž o dítě aktuálně pečoval převážně jeden z rodičů) a takové, ve kterých měli partneři už za doby trvání vztahu obtíže shodnout se na výchově dítěte nebo dětí (opět jde jen o páry se současnou převážnou péčí). Služby odborníků na dětskou psychiku využili bez ohledu na uspořádání péče častěji také rodiče přiznávající, že si první tři měsíce po rozchodu vzájemně bránili v kontaktu s dítětem nebo dětmi a měli v tomto období mezi sebou velké konflikty. Pomoci dětských psychologů, terapeutů či jiných odborníků zaměřených na dětskou duši využívali v obou typech současné péče významně častěji také rodiče, kteří v souvislosti s rozchodem s partnerem pomoc takovéhoto odborníka vyhledali i sami pro sebe. Pokud se rodiče kvůli řešeným problémům dostali do kontaktu s OSPOD, lze předpokládat, že odborníka z oblasti duševního zdraví se zaměřením na děti mohli vyhledat i na jeho doporučení.

Výsledky ukazují, že zvládnutí rozpadu rodiny dítětem je závislé zejména na způsobu soužití rodičů před odloučením a na porozchodovém průběhu. Probíhá-li soužití, ukončení vztahu rodičů i období následující bezprostředně po něm konfliktně, roste riziko, že se konflikt dospělých projeví ve vyšší potřebě přizvat odborníka pro snadnější zvládnutí tohoto období dítětem.

(10) Míra konfliktu mezi rodiči v prvních třech měsících po rozpadu rodiny ohledně domluvy na rozdělení péče o dítě, řešení jeho běžných záležitostí a otázky výživného je podrobněji popsána v podkapitole 3.2.

(11) Šlo jednak o problémy jak materiálního charakteru, vč. dlouhodobé nezaměstnanosti, jednak o problémy mající povahu sociálněpatologických jevů, jako jsou domácí násilí či různé typy závislostí. Mezi ně patří i trávení příliš mnoho času na počítači, mobilu či internetu. Naopak na zpětné hodnocení vztahu neměla vliv skutečnost, zda se za jeho trvání v rodině vyskytovaly problémy zdravotního charakteru u kteréhokoli člena, vč. rodičů respondenta.

(12) Na hranici statistické významnosti (sig. 0,047) byly tyto rozdíly v případě současné převážné péče jednoho rodiče, kdy schopnost vycházet s příjmy za dobu trvání partnerství rostla s věkem nejmladšího společného dítěte v době rozchodu rodičů. Nejvyšší byla v párech, které měly nejmladší dítě ve věku 12 až 18 let, nejnižší u těch, jejichž nejmladší potomek ještě nedosáhl věku školní docházky.

(13) Připomeňme, že podmínkou pro zařazení do výzkumu bylo, aby se rodič s dítětem či dětmi minimálně jednou měsíčně vídal. Lze předpokládat, že u rodičů, kteří jsou po rozchodu s dítětem v menším kontaktu nebo s ním v kontaktu nejsou vůbec, by tato obava byla sdílena daleko méně nebo vůbec. Jedná se však pouze o předpoklad, na základě našich dat to tvrdit nemůžeme.

(14) 77 % respondentů, kteří označili za primární příčinu rozpadu vztahu nevěru, uvedlo, že nového partnera měl v době ukončení vztahu pouze jejich bývalý partner, otec/matka nejmladšího společného dítěte. V 7 % případů měli v této době nový vztah oba a v 9 % byl v novém vztahu pouze respondent. Zbylých 8 % uvedlo, že nový vztah v této době nenavázal nikdo z nich.

(15) Ve výpovědích respondentů šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ se v souvislosti s nedob-rovolným ukončením vztahu, obzvláště byl-li v jeho pozadí nový partnerský vztah druhého rodiče, objevovaly bezmoc, bolest, pocity ztráty, zrady, ponížení, méněcennosti a oslabená důvěra v partnerské vztahy.

(16) Výsledky kvalitativního šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ naznačovaly osvícenější komunikaci rodičů s dětmi o rozchodu u respondentů s vysokoškolským vzděláním. V dotazníkovém šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ se vzdělání projevilo jako statisticky významné pouze u rovnoměrné péče, a to pouze u varianty, že s dítětem o rozchodu promluvili oba rodiče společně. Pokud tedy měli oba rodiče s rovnoměrnou péčí či aspoň jeden z nich vysokoškolské vzdělání, o rozchodu hovořili s dítětem významně častěji společně. Je však třeba zmínit vliv skutečnosti, že mezi rodiči s rovnoměrnou péčí je významně více případů, kdy vysokoškolského vzdělání dosáhli oba bývalí partneři (18 % ku 11 % u rodičů s převážnou péčí).

(17) Takovýchto rodičů jsou dvě třetiny (67 %), čtvrtina (27 %) měla po rozchodu péči převážnou, ale dopracovali se k péči rovnoměrné; 6 % rodičů se současnou rovnoměrnou péčí se tři měsíce po rozpadu vztahu s dítětem takřka nevídalo nebo si uspořádání péče v tomto období již nepamatuje.

(18) Nutno uvést, že čím déle spolu partneři jsou, tím starší jsou i jejich společné děti.

(19) V šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ bylo v době rozchodu nejmladšímu dítěti, u kterého jsme zaznamenali, že s ním rodiče o rozchodu komunikovali, dva a půl roku.

(20) Rodiče, kteří uzavřeli v minulosti manželství, celkově pečovali o starší společné děti. Společné děti maximálně šestileté mělo 20 % (bývalých) manželů a 38 % nesezdaných párů, děti starší 12 let mělo 48 % (bývalých) manželů a 30 % nesezdaných párů.

(21) Ženy byly častějšími iniciátorkami ukončení vztahu (více viz podkap. 3.2).

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.