RNDr. Pavel Rusý

–

V deníku Právo minulou sobotu vyšly dva články týkající se rozhodování soudů o dětech. První se věnuje nálezu Ústavního soudu, který ukládá obecným soudům umožnit zapojení dítěte do soudního řízení, které se ho týká. Právo dítěte není omezeno jen na slyšení jeho názoru, ale zahrnuje i právo na poskytnutí informace, poučení o následcích vyhovění jeho názoru a důsledcích soudního rozhodování, věnování patřičné pozornosti názoru dítěte a na další povinnosti.

Druhý článek se věnuje zoufalému činu zoufalého otce. Po dlouholetém soudním martyriu, během něhož byl zcela zničen vztah jeho dítěte k němu, volil řešení sebevraždou pod koly vlaku. Ačkoliv spolu oba články na první pohled nesouvisejí, jejich spojitost je velmi úzká. I v případu zoufalého otce byl dítěti dán prostor pro vyjádření jeho názoru, a tento názor dítěte se stal jednou ze záminek omezování styku otce s dcerou až do úplného zamezení kontaktu.

Jde o vrchol ledovce, extrémní konec jednoho z mnoha případů, kdy jsou to soudy, které vyvolají, vyhrotí a eskalují rodičovský konflikt místo toho, aby jej mírnily. V soudní praxi je zapojování dětí do sporů rodičů stále častější. A to již od velmi nízkého věku, nezřídka již dětí předškolních. Zdánlivě pozitivní trend se ale obrací proti dětem. Rodiče, vědomi si důležitosti, jakou soudy přikládají názoru dítěte, stále častěji používají děti jako nástroj k prosazení svého cíle. Nejsou výjimkou velmi tvrdé manipulace, kdy dětí jsou nuceny prezentovat názor jednoho z rodičů.

Bohužel soudy ani sociální pracovníci, a bohužel občas ani znalci, nejsou schopni tyto manipulace rozeznat, a i pokud je znalci rozpoznají, soudy k nim často nepřihlížejí. Úspěšnost těchto strategií pak podněcuje další rodiče k tomuto pro děti zhoubnému jednání. Soudní spor pak vyhrává rodič, který bezohledněji zneužije dítě k prosazení svého názoru. Jde o jeden z nejvážnějších problémů soudních sporů o děti.

Typickým případem je spor rodičů nedávno řešený Krajským soudem v Brně. Dítě si původně přálo být s oběma rodiči stejně. Po ovlivnění dítěte matkou se jí nejprve podařilo zmařit vyváženou péči obou rodičů. Následně bráněním i ve víkendovém styku matka dosáhla úplné izolace dítěte od otce. Soudy místo toho, aby reagovaly na doložené ovlivňování dítěte ze strany matky, zrušily i omezený styk s otcem pod záminkou, že neprobíhá. Rozhodnutí krajského soudu jen stav zakonzervovalo, když umožnilo otci styk s dítětem pouze jeden den za rok, 26. prosince. Smutnou souvislostí tohoto případu je, že otec má v péči druhé, postižené dítě, o které matka zájem nejeví a ani nepřispívá na jeho výživu. Dítě tak přišlo o otce, bratra, babičku a dědečka.

Ústavní soud opakovaně uvádí, že žádné rozhodnutí soudu nemůže zajistit štěstí dítěte, ale pomíjí, že soudy svým rozhodováním mohou štěstí dítěte i rodiče naprosto zničit. Tak tragický konec, kdy takto postižený rodič spáchá díky rozhodování soudů ve sporech o děti sebevraždu, je ojedinělý. Zničených životů dětí a rodičů díky nešetrným zásahům soudů, kvůli jejich neschopnosti správně vyhodnotit vyjádření dítěte ovlivněné jedním z rodičů, je ale velké množství. A to díky neuvěřitelnému apetitu soudní moci nepřiměřeně zasahovat do rodinného života místo respektu k péči obou rodičů a ochrany rodinných vztahů, nikoliv asistence při jejich ničení.

Vyšlo v Právu dne 6. 11. 2018