Mgr. Jiří Štágl

–

Záleží mi na osudu naší země, záleží mi na mém čistém svědomí. Od 13. 2. 2021 zahajuji před OS v České Lípě protestní hladovku.

Protestní hladovka za slušnost státních zaměstnanců

Považuji za důležité, abychom svět ve kterém se nacházíme, přijali. To není tak snadné. Každý člověk pravidelně zakouší dialog, v němž by si přál, aby věci byly jinak. Je velkým štěstím a požehnáním přijmout věci takové, jaké jsou. Nejsem žádnou výjimkou. Také si od malička leccos přeji, o lecčem ve svém duchu přemítám. Přeji si, abych přijal věci, které musí být. Někdy jsou požehnáním, i když je tak zprvu nevnímáme. Zároveň si myslím, že je správné aspoň trochu vůle a energie věnovat světu, aby také svět přijal naši podstatu. Jsem vděčný lidem, kteří posunuli svět, když ustáli rezistenci zvyků a trvali na své osobní invenci. Historie je plná takových jmen. Země se v představách lidí nezačala točit sama od sebe, ale až poté, kdy někdo konkrétní svět o této převratné představě přesvědčil. Nebyly nám shůry dány mobily, auta, hradby, ba ani pazourky. Vždy někdo šel a dal světu svoji vizi.

Je mi milé, když jsme si se světem rovnými partnery. Já jemu, on mně. Snažím se přijímat svět takový, jaký je. Zakouším všechny odstíny jeho barev. Miluji vůni míst, žen, hukot ohně v krbu, miluji snad všechny vjemy života. Věřím, že jsem se sem narodil proto, abych vjemy hmoty zažíval a zároveň abych světu dával najevo svá přání.

Přeji si, aby byli lidé k sobě slušnější.

Přeji si, abychom měli slušného prezidenta, slušné klíčové státní zaměstnance.

Učil jsem mnoho let. Byl jsem důležitým státním zaměstnancem. Mým jednoduchých krédem bylo: aspoň neublížit. Není možné zaujmout každého žáka, ale považuji za nezbytně nutné – žádnému žákovi neublížit. Ani učiteli nemusí sedět každý žák, ale vždy by mělo platit: když nic, aspoň neublížit.

Zažil jsem mnoho momentů, kdy jsem byl pro své žáky inspirací. Pokud jsem našel neshody, tak spíše u některých kolegů, kde jsme se na výchovně vzdělávacích cílech neshodli. Zda plnit spíše ducha touhy po vzdělání, nebo se zaměří na kontroly přednášeného učiva.

Měl jsem pohodový život, dařilo se mi ve všem, co jsem považoval za důležité. Měl jsem výborný vztah se svými syny, mohl jsem s nimi trávit maximum svého volného času. Měl jsem chytrou a pracovitou ženu. Postavil jsem dům. Vysázel tisíce stromů. Doufám, že jsem nikdy nikomu neublížil. Pak nastal zlom a jednoho dne jsem zjistil, že žena chodí za jiným. Nejspíš jí dával to, co jsem jí poskytnout neuměl. Více mužské energie. Když mě pak žena požádala o sebevraždu a donesla mi k tomu opiáty – neodhadnul jsem dopady tohoto požadavku.

Ať jsem chyboval jakkoli, ať jsem přehlédl cokoli, faktem zůstává, že se mi v podstatě ze dne na den změnil svět. Místo růžových brýlí jsem uviděl rudý hadr. Milence si nastěhovala do domu, zároveň začala k němu odvážet moje a nakonec i naše společné věci.

Aby se mě zbavili, byl jsem křivě označen za domácího násilníka. Neuměl a nechtěl jsem se křivému nařčení bránit. Vždyť to byla moje milovaná žena. Styděl jsem se. Mluvil jsem o hodnotách rodiny, výchovy a vzdělání a ve vlastní rodině jsem selhal. To se stává, že vidíme daleko a přitom spadneme do nejbližší jámy. Nejsem výjimkou. To se stává, že orgány činné v trestním řízení zamění oběť s agresorem. Uvědomoval jsem si to a bral jsem život takový, jaký je. Celé dějiny jsou podivných odsouzení. Být soudcem je jedním z nejnáročnějších povolání. Nezávidím jim jejich volbu. Za sebe si přeji, aby co nejčastěji dosahovali aspoň jednoduchého: neublížit.

Mě nespravedlivě odsoudili mnohokrát. Jednou mě označili za domácího násilníka a již mě s tou nálepkou vedli k druhému, třetím, čtvrtému, pátému, šestému soudu. Když jeden státní zaměstnanec rozhodnul, že jsem se dopustil domácího násilí, tak se za svoji chybu nikdy neomluví a druzí jen opakují jeho stanovisko, aby kolegu nepotopili. Na jednu lež se tak nabaluje spousty dalších. Na moji ženu jsem nebyl nikdy hrubý, choval jsem se k ní spíš přemíru zdvořile a jemně. Stejně tak jsem se vždy vzorně choval ke svým synům. Jedna pomluva, jedna pomluva bez důkazů a vykázali mě na dva a půl roku z mého domu. Zakázali mi vstupovat na místo výkonu své práce. Stal jsem se parabezdomovcem, s povinností platit daně ze svých nemovitostí. Vše na základě nepřímých důkazů, křivých obvinění za údajné domácí násilí.

Neočekávám, že mě musí chránit každý policajt, že můj příběh má dojmout každou soudkyni, a že státní zástupkyně by uvažovaly nad rámec svého zaměstnání. Chci, aby tito lidé byli ke mně slušnější. Slušnost jsem bez výjimky dával všem lidem kolem sebe. Světu jsem slušnost dával. Od světa slušnost žádám. V mém případě určují míru mého utrpení státní instituce. Žádám o slušnost státních zaměstnanců ke mně a slušnost ke všem lidem této země.

Za obecnou slušnost například považuji:

• provést změnu na klíčových postech státních zaměstnanců a přijímat lidi, kteří jsou více lidmi než kolečky nemocného systému
• nebát se požadovat, aby úředníci věci vyřešili a nikoli řešili
• zachovat selský rozum a vidět věci v souvislostech
• připustit, že jsou věci, které mají vyšší smysl, než rozum vidí
• dopřát stejně sluchu jedné i druhé straně sporu
• ctít presumpci nevinny
• neopisovat jedno soudní rozhodnutí od druhého
• dodržovat termíny odpovědí státního zastupitelství
• nelustrovat veřejnost na veřejných zasedáních
• ctít institut rodiny
• ctít právo dětí na oba rodiče
• ponechat mužům možnost být laskavými a milými

Za individuální cíl své protestní hladovky mám, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly mojí vytrvalou námitkou, že jsem nebyl agresorem vůči své manželce, ale obětí křivých obvinění.

Nechť k lidem dobré vůle plyne láska.

Převzato z blogu Jiřího Štágla