Gerard J.M. van den Aardweg, Ph.D.
Ten, kdo přemýšlí o původu a průběhu homosexuality bez předsudků a spoléhá se jen na fakta, která jsou k dispozici, má sotva jinou možnost, než aby svou teorii založil na psychologických faktorech z dětství. S převládajícím názorem, že člověk se jako homosexuál narodí, je těžké věřit, že je to „psychologie“, „mládí“, které nabízejí klíč k pochopení. Jak se může např. narodit jako normální muž s veskrze ženským chováním až do podrobností vzezření, motoriky a hlasů? A co se týká homosexuálů samotných, nepociťují své impulzy jako instinkt, jako vyjádření „pravého sebe“? Nepřipadá jim právě představa, že by mohli mít heterosexuální pocity, nepřirozená? Zdání však klame. Zaprvé zženštilí muži nemusí být homosexuálové. Zženštilost musíme chápat nejspíše jako naučené chování. Obyčejně si neuvědomujeme, do jaké míry je možné naučit se zvyky, chování, zájmy, postoje. Vetšinou se to děje instinktem napodobování. Z melodie řeči, z výslovnosti, často také ze zjevu a z chování poznáme, z které oblasti někdo pochází. Z takových rysů se často poznají i členové rodiny, z jejich způsobů, z jejich specifického humoru, z mnoha aspektů chování, které očividně nejsou dědičné. Co se týče zženštilosti nebo „femininity“: Mladíci v románských zemích bývají v určitých způsobech chování poněkud „zženštilejší“ než mladíci v severních zemích. Někdy to může rozčilovat, když se mladí Španělé nebo Italové na okraji bazénu nekonečné dlouho češou, stále se prohlížejí v zrcadle a nosí „ženské šperky“ (ačkoliv se mnohé i zde na severu mění!). Jiný příklad: Synové řemeslníků jsou často poněkud „mužnější“, ne tak zjemnělí jako synové intelektuálů a muzikantů. Naď tím se budeme dále zamýšlet.
Kdo by se např. domníval, že by se z mladíka, který je vychováván svou matkou a tetou (bez přítomnosti otce) a s kterým navíc jeho osamělá matka zachází jako s „přítelkyní“, mohl stát zdatný mužský typ? Z analýz vztahů v dětství skutečně vyplývá, že mnozí zženštilí homosexuálové žili v přílišné závislosti na matce, zatímco otec byl buď opravdu nepřítomen nebo byl nepřítomen psychologicky, což se stává, když je otec slabý a je ovládán svou ženou.
Obraz matky, která nevychovává svého syna v muže, má mnoho variant: příliš starostlivá nebo ochraňující matka, která se nadměrně starala o zdraví a blaho syna; ovládající matka, která chlapci poroučela nebo ho stavěla do role svého sluhy, svého upřednostňovaného přítele; sentimentální nebo sebe dramatizující matka, která ve svém synovi viděla nevědomky děvče, které by měla raději – např. po smrti dcery krátce před narozením chlapce; starší matka, která nemohla mít děti, když byla mladší; babička, která chlapce vychovávala, když ho jeho matka opustila nebo když zemřela; matka-dítě, která ve svém malém dítěti mužského pohlaví viděla spíš panenku než chlapce, kterého měla vychovávat jako dospělá matka v dospělého; matka-pěstounka, která s chlapcem zacházela příliš jako s bezmocným, lásky potřebným dítětem, atd. Většinou se podobné ovlivňující faktory z dětství a mládí najdou u femininních a jiných homosexuálů a není třeba se uchylovat k dědičnosti, abychom pak mohli vysvětlit případné ženské zájmy a postoje syna.
Jeden nápade zženštilý homosexuál, který byl matčiným miláčkem, zatímco jeho bratr byl „dítětem otce“, vyprávěl, jak byl vždy považován za „sluhu“ nebo „štítonoše“ své matky. Česal ji, doprovázel ji, když si chtěla koupit šaty atd. Jelikož svět mužů byl pro něho kvůli nezájmu otce téměř uzavřen, byl jeho světem svět matky a tet. To byl důvod, proč jeho imitační instinkt zůstal zaměřen na postarší dámy; zpozoroval, že se jim mj. mohl vyrovnat ve vyšívání a vysloužil si za to jejich obdiv. Za normálních okolností hledá napodobovací instinkt u chlapce spontánně mužský vzor: otce, bratry, strýce, později učitele, v pubertě další mužské hrdiny. Potřeba napodobovat je u děvčat zaměřena na ženské vzory. Toto jsou vrozené, s pohlavím spojené touhy. Proč některé děti napodobují spíše osoby druhého pohlaví, se připisuje dvěma faktorům: role druhého pohlaví je jim vnucena a od napodobování svých otců, bratrů nebo jiných mužů jsou chlapci odrazováni. Přirozený průběh instinktu napodobovat chování osob stejného pohlaví je bržděn, pokud není dostatečně povzbuzován v souvislosti s emocionálním odměněním za vystupování v roli druhého pohlaví. V právě uvedeném případu se mladík cítil šťastný a bezpečný, protože si získal pozornost a obdiv své matky a tet, zatímco ve světě svého otce a bratra se cítil neúspěšný. Rozvinuly se u něho rysy a postoje maminčina synáčka; byl otrocký, proto se snažil každému zalíbit, především starším dámám; snadno se rozplakal a byl sentimentální jako jeho matka; upovídaný jako „stará babka“ (napodobování matky); snadno zranitelný a uražený (jako asi i ona). Je důležité poznamenat, že zženštilost takových mužů je jakýsi druh „starobabskosti“; i když je zakořeněna hluboko, je to jen zdánlivá ženskost. Zároveň v tom tkví útěk před mužským chováním ze strachu před ztroskotáním a infantilní touha po pozornosti, záliba v obdivování ze strany žen. Nejjasněji je to vidět u transsexuálních typů (na jevišti, v sexklubech).
Ukázka z knihy TERAPIE HOMOSEXUALITY, z němčiny přeložila Krista Blažková
24. 10. 2015 at 18:16
Sáro, co vás sem pořád tak přitahuje, když tu stále jen kritizujete? Že by nějaký hlubší osobnostní problém spočívající v potřebě kriticky se vymezovat?
24. 10. 2015 at 18:59
vlastně snaha pomoci dětem, se kterými pracuju, jenže se to dá těžko s tímhle. Ale asi máte pravdu, už jsem si říkala, že nemá smysl snažit se navrhovat rozumnou cestu někomu, kdo usilovně pořád dokola dělá ze sebe hlupáka. Doufám jen, že jsou tu otcové, kteří se cítí natolik muži, že nemají zapotřebí hledat si berličky v homofobii a podobných hnusech. Snad jednou vznikne skupina podporující střídavou péči, za kterou se nebudou normální lidi muset stydět. Škoda, že používání střídavé péče to o pár let zbrzdí. Je totiž nyní vnímaná často jako něco, co prosazují magoři. A to je to, co je podle mě hrozná škoda.
24. 10. 2015 at 19:05
Saro, hlupáke děláte ze sebe vy, když neustále ryjete do článků, které prosazují normální chování muže a ženy, rodinu a rodinné vazby. Je otázka, k čemu vlastně chcete dětem pomoci.
24. 10. 2015 at 21:40
Pro Střídavku: Takže podle vaší teorie není správné ani normální, když chlap dělá ženské práce a naopak? Co když to někomu vyhovuje? Dle vaší teorie si my homosexuálové děláme medvědí službu tím, že se nedůstojně prezentujeme na Prague Pride, ale sami si to samé děláte, když se takto prezentujete. Omlouvám se všem normálním otcům i matkám, kterým bylo neoprávněně po rozvodu znemožněn styk s dítětem, za to že jsem se dříve na ně koukal kvůli článkům na portálu Střídavka jako na blázny, kterým by do péče neměla být svěřená ani stará kamna. I já jsem se nechal unést předsudky, proti nimž sám bojuji. Těm normálním otcům doporučuji si založit vlastní iniciativu pro boj za práva otců, protože tihle vám jenom ubližují.
24. 10. 2015 at 23:10
Uvítáme a podpoříme jakékoliv další iniciativy na podporu rodinných vazeb, zejména vztahů dětí s oběma svými vlastními rodiči.
25. 10. 2015 at 0:48
Střídavka: A i nevlastními rodiči, pokud o dítě jeho vlastní rodiče nejeví zájem, což třeba v případě stejnopohlavních rodin možné není.
25. 10. 2015 at 0:53
Stejnopohlavní pár není rodinou. Partner(ka) rodiče rodičem není. Dítě má někde svého druhého rodiče a jejich vztah má být podporován, ne nahrazován.
25. 10. 2015 at 1:33
Souhlasím, však různopohlavní pár také rodinou není. Druh (družka), manžel (manželka) rodiče rodičem není, a přeci mnozí z nich jsou pro dítě mnohem lepšími maminkami a tatínky, než jejich pokrevní. To samé u nás. Akorát, že ve výše uvedeném případě si může manžel(ka) otce nebo matky – macecha, otčím – za souhlasu biologické matky (otce) převzít jeji (jeho) rodičovská práva a povinnosti na sebe. Toto ale u gay a lesbických párů nejde. I kdyby biologická matka (otec) vlastní krví prohlásil(a), že dítě nechce a zříká se jej ve prospěch choťe otce (matky), tak jí (jemu) soud nevyhoví. Klasický případ neoprávněného rozdílného zacházení, neboli diskriminace. Na váš několikrát opakovaný argument, že lesby můžou biologického otce zapřít, odpovídám tak, že to samé můžou a dělají i zapřísáhlé svobodné matky, a nikde tady nebyl proti tomu jediný článek. Případná povinnost matky uvádět otce v rodném listě je zbytečná úřední šikana žen, protože i muž si má dávat pozor, na to s kým provozuje pohlavní styk, a vědět, že možná někde má dítě. I fakt, že za otce dítěte se automaticky považuje manžel matky, a to i po 300 dnech od rozvodu, je popření biologického rodičovství. Koneckonců mohla to dítě mít s kdekým. Kolikrát se na takové případy čirou náhodou přišlo? Ani ň na Střídavce.
25. 10. 2015 at 1:46
Máte pravdu, problematikou zatajení otce některými matkami, ne jen lesbickými, se budeme muset víc zabývat.
25. 10. 2015 at 2:26
Děkuji. Každopádně u gay párů vás ta novela zas až tak moc bolet nemusí. Matku jaksi zapřít nelze a bez jejího souhlasu k žádné „náhradě“ docházet nebude, protože by to samo sebou porušovalo ústavní pořádek ČR i mezinárodní dohody.