Helena Cejpová

–

Prof. PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., MBA je český klinický psycholog, psychoterapeut, soudní znalec a profesor lékařské psychologie. Odborně se zabývá kromě jiného psychologií dítěte a forenzní psychologií. Zpravodajský portál iDNES přinesl velký rozhovor s tímto odborníkem, z něhož na ukázku vyjímáme část týkající se rozpadu rodiny a střídavé péče:

Takže bychom se měli přestat hroutit z toho, že téměř polovina dětí vyrůstá v neúplných rodinách, a snažit se na tom nalézt i něco pozitivního? Jde to vůbec?

Samozřejmě. Zase se vraťme k tomu, že člověk se vyvíjí stovky tisíc let a během té doby přežil a adaptoval se úplně na všechno. Nikde tedy není napsáno, že děti se bez výhrady musí vyvíjet v určitém typu soužití. A podíváme-li se na poznatky dětské psychologie posledních sto dvaceti let, pak ten nejzásadnější je, že dítě pro svůj zdravý vývoj a spokojenou dospělost potřebuje kvalitní, výlučný vztah ke svým rodičům – to je alfa i omega. Potom je úplně jedno, žije-li v rodině modré, nebo zelené, jde o kvalitu vztahu. Takže držet zuby nehty kompletní rodinu, v níž nikdo, natožpak dítě, není šťastný, je slepá ulička. Důležité je, aby si otec i matka budovali k dítěti vztah a oba ho podporovali ve vztahu k tomu druhému, i za cenu toho, že nebude mít pouze jeden domov.

Jste tedy zastáncem střídavé péče?

Jsem příznivcem všeho funkčního. Odpůrci střídavé péče často argumentují tím, že dítě musí mít jednu postýlku a jedno fyzické zázemí, někdy také říkají, že dítě potřebuje stabilitu, jakou pro ně představuje ta jedna postel. A tak se ptám: Je důležitější stabilita ve smyslu jedné postele, nebo stabilita ve vztazích? Zcela jednoznačně se ukazuje, že důležitá je stabilita vztahová. Proto bychom se měli více orientovat na to, jaký má dítě k rodiči vztah a jak si ho může nadále udržovat, než na to, jak to celé pojmenovat.

Jak je to s homosexuálními páry?

Bouřlivá diskuse o tom, zda homosexuální páry mohou vychovávat děti, je plná iracionálních předsudků. Současné výzkumy jasně poukazují na to, že výchova v heterosexuálních ani homosexuálních rodinách se neliší. Když hlouběji zapátráme v odborné literatuře, zjistíme dokonce, že jestliže má být dítě zneužito nebo s ním má být nevhodně zacházeno, bude se to s největší pravděpodobností dít v rodině heterosexuální. Pokud bychom tedy vycházeli z těchto dat, museli bychom říct, že homosexuální výchova je pro děti výhodnější, protože tam hrozí méně rizik než v heterosexuální rodině. Je to absurdní interpretace, ale říká nám minimálně to, že v homosexuálních rodinách se s dětmi nic špatného neděje.

Což ovšem vyplývá jen z poměru počtu heterosexuálních a homosexuálních rodin…

Každý výzkum má své limity, je samozřejmé, že ho nemůžeme interpretovat doslovně. Jedná se ovšem o porovnání procent výskytu určitého jevu, nikoliv absolutní čísla, takže určitou výpovědní hodnotu to má. Kdybychom se podívali na jinou otázku v případě rozpadu rodiny, pak zjistíme, že přítomnost nového partnera, tedy otčíma, dramaticky zvyšuje pravděpodobnost nevhodného zacházení s dítětem ve všech oblastech, včetně sexuálního zneužití. U homosexuálních párů toto nenalézáme. Otčím je pro dítě jedním z největších rizik, na tom se odborná literatura jednoznačně shodne. To samozřejmě neznamená, že je musíme zakázat nebo omezit. Jen to poukazuje na absurditu, kdyz „otčímů“ strach nemáme, protože je to „tradiční jev“, avšak z výchovy v homosexuálních párech dostáváme záchvat nenávisti. A to i když k tomu není racionální podklad.

Je tedy z pohledu těchto výzkumů nebo i obecné zkušenosti výhodnější, když dítě zůstane v rodině s jedním rodičem, než aby do ní vstoupil rodič „náhradní“, nový partner?

Pro dítě je nejvýhodnější, když mu oba rodiče zůstanou emočně, sociálně a geograficky dostupní a podílejí se na jeho výchově srovnatelným dílem. Tady bych rád zdůraznil, že český model střídavé péče, kdy se úzkostlivě dbá na stejný počet dní strávených u matky i u otce, je nesmyslný a dávno překonaný. Jde o to, aby „střídavá“ péče byla opravdu funkční, ne o to, aby každý rodič trávil s dítětem úplně přesně stejný počet dní. Ze statistických údajů i výzkumů víme, že samotná nepřítomnost jednoho z rodičů ve výchově zvyšuje riziko zanedbávání a týrání dětí, budoucí kriminality a řady sociálně problematických jevů. To znamená, že jeden rodič na výchovu obvykle nestačí. Ve chvíli, kdy mají na výchově podíl oba rodiče, případný nový partner nepředstavuje takové riziko, jako když je dítě ve výlučné péči jednoho z rodičů s novým partnerem. Pokud tedy oběma rodičům ihned od začátku jejich rozchodu umožníme, aby se o dítě kvalitním způsobem starali oba, řadu rizik plynoucích z rozpadu rodiny omezíme.

Pokud je podle vás český model střídavé péče překonaný, jaká by byla lepší varianta?

Jádro problému spočívá v české rozvodové kultuře, kdy na začátku rozvodu stojíte v podstatě na zeleném poli, na kterém se může stát téměř cokoliv. Neexistují pravidla, nikdo neví, co se smí, co se nesmí, nikdo netuší, co ho na konci čeká. Jestli střídavá péče, nebo výlučná, v mnoha případech má dokonce jeden z rodičů styk s dítětem úplně zakázaný. Další problém je „sporná“ česká rozvodová terminologie. Označení navrhovatel versus odpůrce samo implikuje spor a nenávist. A protože mnoho lidí si pojem „výlučný rodič“ překládá jako soudem preferovaný, tedy lepší rodič, mnoho rodičů prostě bojuje za to, aby byli posvěcení coby ti lepší rodiče. A paradoxně lidé, kteří by jinak střídavou formu péče uvítali, si řeknou, že nemohou dovolit, aby nebyli výlučným – tedy „lepším“ – rodičem. Ve vyspělých zemích jsou okolnosti rozvodu úplně jiné. V některých zemích například existuje zákon o rozvodu, jenž přesně říká, co se stane před ním a co po něm. Dobrým příkladem je Kanada, kde je jasně stanoveno, že o dítě po rozvodu pečují oba rodiče, a pokud chtějí jinou formu péče, musí jít k soudu. U nás je to naopak – dítě může uchvátit jeden rodič a ten druhý se musí soudit o to, že chce o dítě pečovat také.

V Česku bohužel bývá častá i strategie, kdy jeden z rodičů, zvláště u dítěte mladšího věku, odveze potomka na druhý konec republiky, a než se s expartnerem dosoudí, dítě nastoupí do školy a zapomene na něj. V Kanadě je jasně stanovené, že po rozpadu rodiny se o dítě starají oba rodiče a ani jeden z nich se bez souhlasu soudu nebo druhého partnera nesmí odstěhovat dál než několik mil. Pokud to udělá, o dítě přijde. Co se týká samotné střídavé péče, už slovo „střídavá“ navozuje pocit, že k péči o dítě přistupujeme jako k přehazování balonu. V rámci Národního institutu pro děti a rodinu jsme přišli s novým pojmem „sdílené rodičovství“, který lépe odpovídá pokročilejším modelům a vyjadřuje podstatu myšlenky, že se na péči musí podílet oba ve všech oblastech. Rovnost spočívá v tom, že oba rodiče jsou emocionálně, sociálně i geograficky dítěti dostupní a maximálně před ním deeskalují, tedy zmírňují spor. Model, kdy soud rozhodne o přesném počtu dní, po nichž se dítě přemisťuje od jednoho rodiče k druhému, selhává třeba v okamžiku, kdy dítě onemocní.

Jak by tedy vypadalo střídání rodičů v případě sdíleného rodičovství?

Třeba tak, že dítě bydlí čtyři dny u matky, kde chodí do školy. V pátek ho otec vyzvedne ve škole, stráví s ním víkend a v pondělí po škole se dítě vrací k matce. Chybějící dny u otce si může vynahradit například o prázdninách. Nebo jiným způsobem. Celý model lze upravit i tak, aby i matka měla možnost být s dítětem o víkendu. Prioritou není to, aby dítě strávilo matematicky přesný počet dní u každého z rodičů, ale aby s oběma mělo kvalitní vztah.

Druhou věcí, kterou bychom rádi zavedli, jsou takzvané rodičovské plány, jež na rozdíl od rozsudku ošetřují péči o děti do detailů, pamatují právě třeba na případ nemoci a podobně. Na tom všem se rodiče předem dohodnou se sociálním pracovníkem, právníkem nebo psychologem. Obecně totiž platí, že intenzita sporu narůstá s absencí pravidel nebo nějaké předchozí dohody. V mnoha sporných rozvodech je pak konflikt vyostřený jenom proto, že nám chybí pravidla, která by řekla, jak to má být. Rodič jde za advokátem a ten mu řekne: „Já ti to vyhraju.“ Ale takhle přece nelze rozvod pojímat. Snažíme se proto vzdělávat soudce a sociální pracovníky tak, aby se vyhnuli té sporné terminologii a v rámci konceptu sdíleného rodičovství se snažili naplánovat detaily péče dopředu, aby obě strany byly spokojeny.

Častou námitkou proti střídavé péči bývá názor, že každá dohoda funguje dobře pouze tam, kde jsou rodiče schopni se domluvit.

Tohle je základní mýtus a omyl, který se v Čechách stále traduje a nemá v ničem žádnou oporu. Pokud rodiče nejsou schopni se dohodnout, pak se nedohodnou ve výlučné ani ve střídavé péči. A pokud mezi nimi skutečně zuří válka, při výlučné péči naopak hrozí riziko, jež po stovkách případů řešíme dnes a denně, že je dítě jedním z rodičů zmanipulováno a toho, s nímž netráví čas, prostě zavrhne. To je logický důsledek, protože pokud svého partnera nenávidím a mám vždy čtrnáct dní na to, abych dítě zpracoval, nemusím ho ani zvlášť navádět, ovlivním ho už svým životem.

Protože i když všichni rodiče přísahají, že děti neovlivňují, děje se to samo. Budu-li nenávidět své sousedy, nemusím o tom s dětmi promluvit ani slovo, a ony to přesto vycítí a budou se jich bát. Myslet si, že pokud svěříme dítě do péče jednoho z rodičů, uchráníme ho tím od jejich sporu, je absolutní nesmysl. Děti spor stejně vnímají, navíc je připravíme o kontakt s druhým rodičem. Ve většině případů pak dojde k tomu, že dítě k druhému rodiči nechce, a vyrábíme si tak problematické případy. Narušený vztah k jednomu z rodičů u dítěte téměř vždy vede k nějaké formě psychických, sociálních nebo i zdravotních potíží. Takže i ve sporných případech by určitá forma ekvivalentní, tedy rovnocenné nebo sdílené péče měla být nařízená.

Celý rozhovor s profesorem Radkem Ptáčkem si můžete přečíst zde.