Wilfrid von Boch-Galhau, Ursula Kodjoe

–

Krátkodobé a dlouhodobé důsledky ztráty kontaktu s jedním rodičem na osobnostní vývoj u dětí se zkoumají již po dlouhou dobu. Avšak existuje jen velmi málo výzkumů, literatury, resp. diskusí zabývajících se důsledky takové ztráty pro rodiče. Tato stať se zabývá důsledky na vývoj osobnosti rodiče, na jeho životní spokojenost a na kvalitu jeho života, dojde-li k tomu, že ztratí kontakt se svým dítětem. Tato tematika je úzce spojena s celým souborem jevů vznikajících v rodinném systému po odloučení a rozvodu.

Stanou-li se muž a žena rodiči, pak životní cyklus obou vstupuje do nové fáze, která pro ně (stejně jako pro dítě) představuje specifický vývojový úkol: vývoj vzájemného přilnutí (attachment) a vzájemných vztahů (Schneewind, 1985; Levinson, 1978; Lamb, 1986). S tímto přilnutím k dítěti se převzatá role matky a otce – v různých jejích formách primárních objektů lásky, pečovatelů, ochránců, vzdělavatelů, zaopatřovatelů a modelů budoucích rolí dítěte – a dále i matčina a otcova identita, jejich osobnosti vyvíjejí v souladu s osobnostním vývojem dítěte.

Společnost nezpochybňuje vývoj matčiny identity nebo úzký vztah matky a dítěte či jejich vzájemnou lásku. Vývoj otcovství, identifikace s rolí otce a jeho sblížení s dítětem a láska k němu jsou rozdílné. Po rozchodu rodičů jsou rodičovské kvality otců zpochybňovány a devalvovány.

Narozením prvního dítěte se v „novopečeném“ otci může oživit povědomí o tom, co pro něj představoval jeho vlastní otec, co ho v životě naučil, co mu jako dítěti chybělo, co si toužebně přál a co vlastně potřeboval. Z těchto zážitků se svým otcem a z rozšířeného sebepojetí se vyvine jeho vlastní ideál otcovství, který chce naplnit. Péče o rodinu a odpovědnost vůči ní stabilizuje jeho plnou identitu a zajišťuje mu i společenské uznání zvnějšku.

Podle dostupných závěrů z výzkumů ztráta blízkého vztahu otce a dítěte se současným nejistým stavem vzájemných styků vede k masivní deterioraci otcovy identity, jeho sebepojetí a sebeúcty (Napp-Peters, 1987, 1995). Tyto shody jsou zvlášť výrazné v případech úplného přerušení kontaktu. Jen s velkými obtížemi se člověk může vyrovnat – určitým druhem procesu truchlení – se ztrátou stále žijícího, přesto (v důsledku vnitřních dynamických procesů v rodině a vnější, soudní a instituciální intervence) nedostupného dítěte, překonat a přijmout tuto ztrátu.

Ve srovnání s porozuměním společnosti pro ženy, s nimiž děti stále žijí, má společnost obecně jen velmi omezené porozumění a empatii pro muže a zvláště je nízké pro otce v případech rozpadu rodiny.

V interdisciplinárních výzkumech často shledáváme, že otcové bez kontaktu se svými dětmi jsou psychologicky a tělesně destabilizováni, jejich sebepojetí se často zhroutí, dochází u nich ke krizi identity a k různým psychosomatickým onemocněním a současně ke zvýšenému počtu nehod a sebevražd (Hetherington et al., 1982). Analogická data z výzkumu o matkách ve stejné situaci neexistují.

Někteří otcové jsou tímto stavem dokonce tak postiženi, že nechodí, resp. nezvládají chodit do práce. Jiní pracují, ale stávají se z nich workholici. Oba typy reakcí přinášejí četné psychosomatické důsledky. Studie rodin po rozchodu rodičů (Hetherington et al., 1982; Napp-Peters, 1987, 1995; Wallerstein a Kelby, 1980) jasně ukazují, že přizpůsobení otců, jejich vyrovnání se s podmínkami odloučení a jejich psychický a tělesný stav v období několika let po rozvodu je spojený s udržováním (nebo neudržováním) úzkého vztahu s vlastními dětmi.

Ztráta otcovské role – vnější i vnitřní – může způsobit až irreparabilní destrukci celé otcovy identity. To může vést k hlubokému smutku (žalu), ze kterého se otec vzpamatovává jen s obtížemi, nebo to také vůbec nedokáže. Dokonce i mnoho let po ztrátě kontaktu může být otcovo psychologické ladění stále poznamenáno či ovládáno pocity viny a hanby, pramenícími ze zrady ideálů svého otce (Petri, 1999). (Nebo také že nenaplnil své vlastní představy, plány a ideály či z úvah, že rozvodovou situaci mohl vyřešit lépe – pozn. překl.) Pocity bezmoci a nemožnosti nalézt pomoc a také ztráta pocitu vlastní ceny často vede k ustrnutí v pasivní roli oběti a k odmítání odpovědnosti za jiné aspekty svého života. Z těchto důvodů můžeme výstižně hovořit o „trhlině v životním příběhu“ (rupture) u rodičů, kteří navzdory všem svým snahám ztratili kontakt se svými dětmi, kteří nemohou dále přispívat k dětskému vývoji a nemohou se ani nějak podílet na běhu života svých dětí (Kodjoe a Wiestler, 1994).

Takový osud prožívají se vzrůstající měrou i matky. Vynucené přerušení svazku matka – dítě vede ke srovnatelným důsledkům. Určité rozdíly mají svůj původ v rozdílné náplni socializace mužů a žen, v rozdílné psychofyziologické struktuře žen ve srovnání s muži a biologicky daného podmíněného vývoje přilnutí během těhotenství a porodu a během prvních měsíců života dítěte. Úzké emocionální pouto mezi matkou a dítětem existuje v důsledku toho, že matka je primární vztahovou osobou. Po nějakou dobu jsou děti často také primárním zdrojem identifikace pro pečující matky.

Společenské prostředí, které je prosyceno téměř mystickým ideálem matky, reaguje s předsudky a s nedůvěrou vůči matce, která po rozchodu či rozvodu ztratí kontakt se svými dětmi. V takových případech matky často zakoušejí – a to bolestivým způsobem – dodatečné odmítnutí i ze svých původních rodin, a to v době, kdy potřebují maximální porozumění a podporu. Reakce takových matek je – ze strachu z další traumatizace – spíše stažení se do sebe a deprese než aktivní konfrontace s problémem. Tento druh ochromení (paralýzy), bezmocností, postihuje často matky očekávající odloučení od svých vlastních dětí, obsahuje symptomy „získané bezmocnosti“ (Seligman, 1992). Ta může vést ke vzniku psychosomatických onemocnění.

Nenarušený, aktivní vztah mezi rodičem a dítětem je pouze jedním faktorem celkové životní spokojenosti v životech otců a matek. Tento faktor však ovlivňuje všechny ostatní aspekty života a zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu, plány a běh našeho života.

Literatura

• Schneewind, K. A. (1985). Der Familienlebenzyklus: Herausforderung für die Psychologische Forschung. Universität München, Report, October 1985.
• Levinson, D. L. (1978). The Seasons of a Man´s Life. New York: Knopf.
• Lamb, M. (1986). The Father´s Role. New York: John Wiley & Sons.
• Napp-Peters, A. (1987). Socialization durch den Vater – Rollenwandel oder Diversifikation familialer Lebensformen? Neue Praxis, 17 (5), 413–422.
• Napp-Peters, A. (1995). Familien nach der Scheidung. München: Kunstmann.
• Hetherington, E., Hetherington, G., Cox, R., and Cox, M. (1982). Effects of Divorce on Parents and Children. In: Lamb, M. (Ed.), Nontraditional Families. Parenting and Child Development. Hillsdale, NJ.: Erlbaum Associates.
• Wallerstein, J., and Kelly, J. (1980). Surviving the Breakup: How Children and Parents Cope with the Divorce. New York: Basic Books.
• Petri, H.: (1999). Das Drama der Vaterentbehrung. Freiburg: Herder.
• Kodjoe, U., and Wiestler, S. (1994). Unveröffentlichte Diplomarbeit: Die psychosociale Situation nichtsorgeberechtiger Väter. Universität Freiburg.
• Seligman, M. E. (1992). Erlernte Hilflosigkeit. Weinheim: Beltz.

Stať je samostatnou součástí kapitoly č. 24, nazvané „Psychological consequences of PAS indoctrination for adult children of divorce and the effects of alienation on parents“. Tato kapitola je součástí publikace „International Handbook of Parental Alienation Syndrome“. Vydal Charles C. Thomas, Springfield, Illinois v r. 2006. Přeložil E. Bakalář.