Sylva Höhne a kol.

–

7. Současné nastavení výživného

(Sylva Höhne, Jana Barvíková)

Vedle zajištění péče o děti po rozvodu či rozchodu rodičů by měla být řešena také otázka výživného na dítě či děti. Z praxe opatrovnických soudů plyne, že je-li dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, druhému bývá zpravidla stanovena vyživovací povinnost. Při svěření dítěte do střídavé péče bývá povinnost platit výživné dána většinou oběma rodičům, naopak při společné péči nebývá výživné stanoveno (Höhne & Paloncyová, 2021; viz též kap. 4). Ačkoliv to zákon neukládá, při společné péči je vhodné, aby pravidla finančního zajištění potřeb dětí byla mezi rodiči nastavena dohodou uzavřenou mimosoudně, neboť tak lze předejít případným nedorozuměním a neshodám. Vyživovací povinnost je právně zakotvena v občanském zákoníku v § 910 až 923. Zde je mimo jiné specifiko-váno, že pro určení rozsahu výživného jsou podstatné jak odůvodněné potřeby oprávněného (zpravidla tedy dítěte), tak schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (tj. zpravidla rodiče). Přihlédnout by se zároveň mělo k tomu, v jaké míře povinný rodič o dítě osobně pečuje. Životní úroveň dítěte má být přitom v zásadě shodná s životní úrovní rodičů. Dále přitom platí, že rozejdou-li se rodiče, kteří zatím nesměřují k rozvodu či kteří nebyli sezdáni, jejich povinnosti a práva k dítěti, včetně výživy a finančního zajištění potřeb dítěte, nemusejí být upraveny soudním rozhodnutím, pokud se dohodnou, jejich dohoda oběma vyhovuje a odpovídá zájmům a potřebám dítěte. Není-li dohoda mezi nimi možná, může kterýkoliv z nich podat návrh na zahájení soudního řízení.

7.1 Potřeby dítěte versus možnosti rodiče

Podle výsledků veřejného mínění realizovaného koncem roku 2020 a zaměřeného na stabilitu rodiny by zhruba čtvrtina dotázaných byla při určování výše výživného pro rovnoměrné zohlednění potřeb dítěte i povinného rodiče (Paloncyová et al., 2022). Necelá pětina občanů ČR by však jasně preferovala potřeby dítěte, stejný podíl pak možnosti povinného rodiče. Čtvrtina mužů i žen by potřeby obou brala v úvahu rovnoměrně. Ostatní ženy se ale ve vyšší míře přikláněly na stranu dítěte, muži by naproti tomu více zohlednili potřeby povinného rodiče. Souvislost s obecným povědomím o častěji převažující péči matek po rozvodu či rozchodu rodičů o dítě a vyživovací povinnosti otců je zde patrná. Položíme-li stejnou otázku těm, kteří mají osobní zkušenost s rozpadem partnerství s druhým rodičem svého dítěte a s následným řešením výživného, výsledky jsou velmi podobné. K posouzení této otázky byla rovněž využita sedmibodová stupnice, kde jeden krajní pól představoval potřeby dítěte a druhý možnosti rodiče, který má výživné platit. Přibližně každý čtvrtý respondent (24 %) šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, jehož dítě je v převážné péči jednoho z rodičů, by při nastavování výše výživného vycházel rovnoměrně z potřeb dítěte a povinného rodiče. Mezi respondenty majícími dítě v rovnoměrné péči byl tento podíl ještě vyšší (29 %). Více než dvoupětinová většina by spíše upřednostnila potřeby dítěte, přičemž dotázaní s dítětem v převážné péči by častěji na možnosti povinného rodiče nebrali žádný ohled (neboť častěji zvolili krajní hodnotu škály na straně potřeb dítěte), kdežto respondenti mající dítě v rovnoměrné péči nebyli tak striktní a přes větší důraz na potřeby dítěte by nechali určitý prostor i na zohlednění poměrů plátce výživného (graf č. 7.1). Naproti tomu větší příklon k možnostem povinného rodiče vyjádřilo v obou typech péče souhrnně 27 % dotázaných. Ti s dítětem v převážné péči byli opět vyhraněnější než dotázaní pečující o dítě rovnoměrně.

Graf č. 7.1 Výše výživného má být nastavena – podle potřeb dítěte nebo podle možností rodiče, který má výživné platit, dle typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Odpovědi mužů a žen se však velmi lišily, výrazněji v případě převážné péče o dítě. Pokud byla žena tou hlavní pečující osobou, více než třetina (37 %) by při stanovení výše výživného brala v úvahu pouze potřeby dítěte. Celkově by (více) k potřebám dítěte přihlížela nadpoloviční většina žen majících dítě ve své převážné péči. Pravděpodobně se zde promítá skutečnost, že mají dítě ve své péči minimálně 22 dnů v měsíci a většina nákladů spojených s dítětem tedy padá na ně. Muži ve stejném postavení, tedy jako hlavní pečující, by zohlednili pouze potřeby dítěte bez ohledu na možnosti druhého rodiče méně často (20 %), naopak další necelá pětina by upřednostnila jen možnosti povinného rodiče. Lze to chápat jako vyjádření větší vstřícnosti vůči matkám, na které pravděpodobně dopadla povinnost platit výživné, a jejich finanční situaci. Největší podíl rezidenčních otců (27 %) by však byl pro vyvážené zohlednění potřeb obou stran, dítěte i platícího rodiče. Stejně uvažoval i podobný podíl nerezidenčních otců (26 %), jejichž dítě je v převážné péči matky. V jejich případě je ale nejvíce patrné upřednostnění možností rodiče povinného platit výživné, kterým jsou právě oni sami. Poukazuje to na poměrně značný nesoulad a potencionální zdroj konfliktu, ke kterému v převážné péči o dítě může docházet: zatímco ženy převážně pečující o dítě vyzdvihují v otázce nastavení výživného (více) potřeby dítěte, muži v postavení nerezidenčních otců by větší váhu dali na stranu těch, kteří mají výživné platit.

U rovnoměrné péče o dítě se statisticky významné diference v postojích žen a mužů k této otázce prokázaly pouze v tom, že ženy více inklinovaly k zohlednění potřeb jen u dítěte (25 %), zato muži by vedle potřeb dítěte větší měrou dbali i na možnosti plátce výživného (17 %).

7.2 Aktuální úprava výživného

Předně uveďme, že pojem výživné zde používáme jak pro výživné stanovené soudem, tak na základě jakékoli mimosoudní dohody rodičů. Většina dětí rozvedených či rozešlých rodičů by podle šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ měla dostávat výživné minimálně od jednoho z rodičů. Jiná osoba bývá plátcem výživného spíše výjimečně. Podle rozhodnutí soudu nebo podle domluvy mezi rodiči, kteří soudem neprošli, má v současnosti platit výživné jeden z rodičů nebo rodiče oba v 87 % případů převážné péče a v 74 % případů rovnoměrné péče. V této souvislosti je vhodné připome-nout, že mezi respondenty z převážné péče nebyli zahrnuti nerezidenční rodiče, kteří se s dítětem vídají méně než jednou za měsíc nebo vůbec.

U víceméně rovnoměrné péče je mnohem častější, že výživné nemá určené žádný z rodičů, což se týká zhruba každého čtvrtého dítěte (graf č. 7.2). V další pětině případů by naopak výživné měli hradit oba rodiče. V ostatních případech rovnoměrné péče má vyživovací povinnost spojenou s placením výživného pouze jeden z rodičů, a to v naprosté většině otec. Souvislost s častější vyživovací povinností otců než matek lze hledat jednak v tom, že i při víceméně rovnoměrné péči je (co do počtu dnů, resp. nocí) dítě více času v péči matky než otce (viz graf č. 2.2; podkap. 2.1). Neméně podstatnou okolností je i zpravidla vyšší příjmová úroveň mužů oproti ženám, což se odráží v tom, že plátci výživného jsou mnohdy právě oni. Častější povinnost hrazení výživného pouze jedním z rodičů (otcem) než oběma rodiči je ale v určitém rozporu s výsledky opatrovnických řízení, podle kterých je tomu právě naopak (Höhne & Paloncyová, 2021; viz kap. 4). Možným vysvětlením tohoto nesouladu by mohla být skutečnost, že i přes vyživovací povinnost obou rodičů hradí u rovnoměrné péče výživné pouze ten, který má platit vyšší částku (což bývá zpravidla otec), a to ve formě rozdílu, o kolik má platit více (než matka). I výsledky kvalitativního šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ naznačují, že se tak někdy děje. Taková praxe je nicméně v rozporu se zákonem (viz podkap. 4.1). Jistý vliv má i zkušenost se soudním řízením o výživě. Pokud k němu někdy došlo, mají oba rodiče v současnosti platit výživné častěji (33 %), než když se nikdy nesoudili (15 %). Na druhou stranu jen u 12 % někdy se soudících rodičů pečujících o dítě víceméně rovnoměrně nemá nyní nikdo platit výživné, kdežto mezi nesoudícími se rodiči je tento podíl trojnásobný (37 %). V návaznosti na nějakou zkušenost se soudním řízením o výživě dítěte je tedy pravděpodobnější, že bude určen plátce výživného. Nicméně připomeňme, že soud zpravidla neupravuje vyživovací povinnost u společné péče. Určitá souvislost je patrná rovněž podle výše dokončeného vzdělání expartnerů, v čemž se může promítat i jistá schopnost domluvy a finančního zajištění rodičů. Z dat vyplývá, že otec je výlučným plátcem výživného častěji tehdy, má-li pouze základní či nematuritní vzdělání. Zato jsou-li oba expartneři středoškoláci, výživné hradí ve vyšší míře oba. U obou vysokoškoláků je naproti tomu vyšší podíl těch případů, kdy výživné neplatí ani jeden z rodičů, což pramení zřejmě i z jejich vyšší příjmové úrovně, která bývá s vyšším vzděláním spojena. Lze tak předjímat, že vysokoškolsky vzdělaní rodiče s rovnoměrnou péčí snadněji dokážou pokrýt potřeby dětí, případně se na tom vzájemně domluvit, a častěji si tedy nepotřebují platit výživné.

Graf č. 7.2 Kdo má v současnosti platit výživné na dítě dle typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Stanovení vyživovací povinnosti při převážné péči o dítě je diametrálně odlišné. Je-li dítě v převážné péči matky, má výživné většinou platit pouze otec (celkově v 82 %). Uvádějí to jak rezidenční matky, tak muži v postavení nerezidenčních otců. Ti však navíc v určité míře (13 %) podotýkají, že i při převážné péči matky mají výživné platit oba rodiče (graf č. 7.2). Matka tak v ojedinělých případech dílčí měrou přispívá na dítě, které tráví několik dní u otce. (64) Takováto situace, kdy mají výživné platit oba rodiče, je ještě běžnější (18 %), je-li dítě v převážné péči otce. Skupina rezidenčních otců má v tomto směru celkově nejvariabilnější odpovědi, za čímž mohou stát specifika těchto respondentů zapojených do výběrového šetření i parametry a proměny nastavení péče.

Na jedné straně tři z deseti říkají, že výživné nemá aktuálně platit nikdo, podle dalších tří z deseti jej má hradit matka. Každý pátý rezidenční otec uvedl, že přestože má dítě ve své převážné péči, je i plátcem výživného. Jedním z možných vysvětlení podloženým poznatky z kvalitativních šetření („Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ a „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“) mohou být právě úpravy v nastavení péče směrem k posílení péče otce, ke které může docházet zvláště v období puberty a dospívání dítěte, a to bez formálního stvrzení soudem. Otec tak mnohdy výživné nadále z různých důvodů platí, například proto, aby matka dítě nechala žít v jeho domácnosti a/nebo měla prostředky na zabezpečení potřeb dítěte po dobu jeho návštěv u ní, či se může jednat o částku, která mu nestojí za vyvolání konfliktu nebo soudního řízení. Pro srovnání podle soudních statistik je při svěření dítěte do péče otce vyživovací povinnost zpravidla stanovena jen matkám. Zohledníme‑li v datech dotazníkového šetření, zda rezidenční muži někdy prošli opatrovnickým soudem, podíl případů, kdy má výživné platit pouze matka, výrazně vzroste, ovšem na úkor situací, kdy výživné nemá platit nikdo.

Podle formy předchozího partnerského soužití rodičů se diferencovalo to, kdo má platit výživné, ale pouze u převážné péče o dítě. Rezidenční matky, které byly za otce dítěte provdány, ve vyšší míře uváděly, že výživné má aktuálně platit otec dítěte (88 % vs. 81 % u nesezdaných). Zato u nesezdaných matek, které převážně pečují o dítě, nebyl plátce výživného častěji stanoven (13 % vs. 5 %). V podobném duchu se vyjadřovali rezidenční muži. Nikdo neměl platit výživné ve 44 % případů, kdy spolu v minulosti žili oba rodiče nesezdaně (22 % pokud žili v manželství), naopak v minulosti vdaným matkám tato povinnost připadala častěji než nesezdaným (34 % vs. 20 %). U nerezidenčních otců nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly v určení plátce výživného dle předchozího typu svazku rodičů.

Jak už bylo naznačeno výše, úzká je zde spojitost také s tím, zda se rodiče někdy soudili o určení vyživovací povinnosti. Později se k soudnímu řešení otázky výživného dostaneme ještě podrobněji, zde jen uveďme, že pokud soud o výživné v minulosti neproběhl, častěji nebývá ani stanoveno, kdo má výživné platit. Na druhou stranu prošlo-li jednání o výživném skrze soud, role hlavních plátců byla ještě více posílena. Platí to přitom shodně pro případy převážné i rovnoměrné péče o dítě.

Forma partnerského soužití rodičů a zkušenost se soudním řízením ohledně výživného je však velmi provázána. Pokud se bývalí partneři někdy soudili o výživné na dítě, z dnešního pohledu nezáleželo na tom, zda dříve žili nesezdaně nebo v manželství. Jinými slovy, určení osoby, která má aktuálně platit výživné, se v jednotlivých typech péče nijak neliší podle toho, zda expartneři byli či nebyli sezdaní. Jestliže ale soud týkající se výživného na dítě neproběhl, pouze v případě převážné péče matky o dítě se ukázalo, že na dítě nesezdaných rodičů výrazně častěji neplatí výživné nikdo.

Kromě toho, kdo má výživné aktuálně hradit, byla v dotazníkovém šetření sledována i konkrétní výše výživného. Uváděné částky byly velmi rozmanité, řádově od stokorun až po dvě desítky tisíc (maximum činilo 25 000 Kč). Respondenti přitom měli uvést, v jaké měsíční výši má být výživné na (nejmladší) dítě placeno bez ohledu na to, v jaké výši tak daná osoba skutečně činí. V návaznosti na předchozí graf č. 7.2 se zde zaměříme na nejčastější případy, kdy má být výživné placeno. To znamená na výživné, které má při převážné péči matky o dítě hradit otec a při rovnoměrné péči o dítě platit pouze otec nebo oba rodiče. Případy, kdy má výživné platit matka při převážné péči otce o dítě, zmiňujeme vzhledem k nízkým četnostem okrajově.

Nejčastěji uváděnou částkou, kterou mají na dítě platit otcové, byly 3 000 Kč měsíčně, a to ve všech sledovaných typech péče (souvislostem s věkem dítěte je pozornost věnována níže v textu). Matky měly podle výpovědí dotázaných nejčastěji hradit o 1 000 Kč méně. Výše výživného, kterou mají hradit pouze otcové, se nejčastěji (téměř v polovině případů) pohybovala v intervalu od 2 000 do 4 000 Kč měsíčně a výrazněji se nelišila podle toho, zda dítě bylo v převážné péči matky nebo v rovnoměrné péči obou rodičů (graf č. 7.3). V další třetině až dvou pětinách případů byla daná částka ještě vyšší. V průměrném vyjádření však muži s rovnoměrnou péčí platí více než muži, jejichž dítě je v převážné péči matky (4 tisíce korun vs. 3,6 tisíce korun). S vyšším vzděláním mužů se jimi hrazené částky výživného zvyšují, čímž patrně reflektují jejich lepší příjmovou úroveň. Naprostá většina matek povinných hradit výživné při převážné péči otců o dítě by naopak se svými platbami nedosáhla ani na 4 tisíce korun měsíčně (průměr činí 2,3 tisíce korun). Pro srovnání průměrná výše výživného stanovená otcům opatrovnickými soudy v roce 2022 činila 4 tisíce korun, v případě matek byla poloviční. Každoročně se přitom tyto hodnoty mírně navyšují (Ministerstvo spravedlnosti, 2023).

Graf č. 7.3 Intervalové rozložení výše výživného, kterou má platit otec/matka, dle typu současné péče (v %)

Pozn.: * Na tyto případy je třeba nahlížet s určitou rezervou, neboť zahrnují odpovědi pouze od 61 dotázaných.

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Pokud se na placení výživného při rovnoměrné péči o dítě mají podílet oba rodiče, je poměrně překvapivé, že otcové měli vydávat v průměru ještě vyšší částky (4,5 tisíce korun), než když byli samotnými plátci výživného (jak v rámci rovnoměrné péče, tak zvláště oproti tomu, kdy je dítě v převážné péči matky). V souhrnu tak platí, že muži mají při rovnoměrné péči o dítě vyšší výživné, než když o dítě převážně pečuje matka (4,2 tisíce vs. 3,7 tisíce korun). Podobně to nicméně platilo i pro matky, i když zde je to vzhledem ke zmiňovaným nízkým četnostem nutné brát s vědomím možného zkreslení. Opět se ale jedná o jistý nesoulad s výsledky soudních opatrovnických řízení, podle kterých bývá výživné stanovené při střídavé péči nižší než při výlučné péči (Paloncyová et al., 2022, 60–61). Podrobnější analýza přitom ukázala, že vyšší výživné celkově platí muži s dítětem v rovnoměrné péči oproti mužům, jejichž dítě je v převážné péči matky, i v případě, kdy měli dotázaní rodiče zkušenost se soudním řízením o výživném na dítě. S výší dosaženého vzdělání se však tyto rozdíly ztrácejí, respektive přetrvávají pouze u otců s nejnižším, nematuritním vzděláním. Ani v závis-losti na aktuálním věku nejmladšího dítěte se tyto diference nepotvrdily, s výjimkou dětí 12letých a starších, na které platí otcové výživné (statisticky významně) vyšší, jsou-li v rovnoměrné péči obou rodičů než v převážné péči matky. Pokud soudní proces týkající se výživného na dítě neproběhl, rozdíly v částkách hrazených muži se dle typu péče neprokázaly jako statisticky významné (průměr činil 4 tisíce korun, resp. 3,8 tisíce korun). Za celkově vyšším výživným na dítě v rovnoměrné péči ve srovnání s převážnou péčí matky v datech „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ jsou tak skryty sociodemografické charakteristiky plátců (otců) a/nebo dětí.

Faktem však zůstávají v průměru vyšší částky hrazené otci než matkami v případech, kdy mají výživné při víceméně rovnoměrné péči platit oba rodiče (v průměru se jedná o 4 tisíce korun, resp. 2,9 tisíce korun). Je to patrné také z grafu č. 7.3. V téměř třech čtvrtinách případů má platit více muž (v průměru o 2,4 tisíce korun), v pětině případů je částka výživného shodná pro matky i otce. Potenciál vyšších plateb výživného u rodičů s vyšším vzděláním se potvrdil u mužů i žen. Porovnáme-li vzdělanostní úroveň rodičů s tím, kdo z nich platí vyšší výživné, data naznačují (ale zcela jednoznačně statisticky nepotvrzují) jisté tendence k tomu, že vyšší výživné hradí spíše ten z rodičů, který má vyšší vzdělání (to platí především u mužů). Roli v otázce nastavení výše výživného u obou rodičů tak mají rovněž jiné faktory než jen vzdělanostní (příjmová) úroveň (např. s větším rozsahem péče matek o dítě častěji platí vyšší výživné otcové).

Podle statistik Ministerstva spravedlnosti se s rostoucím věkem dítěte zvyšují částky výživného, které má povinný rodič platit (ČSÚ, 2022). Tyto souvislosti se v datech výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ zcela jednoznačně neprokázaly, respektive rozdíly ve vyšších aktuálních platbách výživného na starší děti v porovnání s dětmi menšími nebyly statisticky významné.

O tom, nakolik disciplinovaní jsou rodiče v placení výživného, vypovídají odpovědi na otázku, zda dítě dostává výživné pravidelně a v dohodnuté výši. Data potvrzují, že mezery v tomto ohledu stále existují. Pečuje-li o dítě převážně matka, dvě třetiny žen respondentek uvedly, že dítě dostává od otce výživné tak, jak má, tedy pravidelně každý měsíc ve stanovené či dohodnuté výši (tabulka č. 7.1). Podle další necelé pětiny žen ale platby přicházejí nepravidelně nebo v jiné částce. Žádné výživné nedostávalo dítě podle 13 % matek. Zato muži v postavení nerezidenčních otců až v 88 % případů udali, že oni sami platí výživné zcela řádně a špatnou platební morálku mají v mnohem nižší míře. Dodejme, že nerezidenční rodiče (z většiny muži), kteří se s dítětem vídají méně než jednou měsíčně nebo vůbec, nebyli ve výzkumu dotazováni, přičemž jejich disciplinovanost v placení výživného, jak naznačují výsledky šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“, může být mnohem horší. Má-li hradit výživné v rovnoměrné péči o dítě pouze otec, přes 80 % žen řeklo, že tak činí pravidelně a v dohodnuté výši.

Tabulka č. 7.1 Jak aktuálně platí povinný rodič výživné na dítě dle typu současné péče a plátce výživného (v %)

Pozn.: Připomeňme, že se v žádném v tabulce uvedeném případě nejedná o páry, ale o výpovědi respondentů (R).

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Také sami otcové v tomto uspořádání velmi často (87 %) tvrdili, že výživné platí řádně. V porovnání se situací, kdy je dítě v převážné péči matky, se v případě hodnocení žen jedná o dost vyšší podíl, podle kterého otcové zcela plní svou vyživovací povinnost. Výrazně méně je i případů, kdy k placení výživného vůbec nedochází (3 %). Rovnoměrnější péče o dítě tak pravděpodobně přispívá k tomu, že otcové, jsou-li jedinými plátci výživného, jej platí pravidelně a v dohodnuté částce. Jistý vliv zde může mít i to, že rovnoměrná péče nebývá realizována s rodiči, kteří o dítě nemají zájem, vyskytují se u nich vážné sociálněpatologické jevy, mají diagnostikovány závažné psychické problémy, mají rizikový životní styl, jsou nespolehliví apod. Výsledky kvalitativního šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ naznačují, že v takových případech rodiče usilují o svoji převážnou péči. Ani soud by svým rozhodnutím rovnoměrnou péči za těchto okolností s nejvyšší pravděpodobností nepodpořil, takzvaná presumpce vhodnosti střídavé péče by nebyla naplněna (viz podkap. 4.1; Trávníček, 2015).

Mají-li výživné platit oba rodiče při rovnoměrné péči o dítě, dostává dítě podle 71–74 % respondentů výživné od druhého rodiče pravidelně a ve smluvené výši. V podobné míře, na úrovni 77–79 %, pak sami respondenti platí výživné tak, jak mají. Mezi odpověďmi mužů a žen nejsou výrazné rozdíly, jak lze vidět v tabulce č. 7.1, mírně se vyčleňuje jen necelá čtvrtina žen, podle kterých otec posílá výživné v jiné hodnotě nebo nepravidelně.

Ženy převážně pečující o dítě, které s bývalým partnerem v minulosti uzavřely manželství, častěji ve srovnání s nesezdanými ženami uváděly, že otec platí výživné na dítě pravidelně a v dohodnuté výši. Naproti tomu nesezdané ženy častěji upozornily na to, že výživné přichází nepravidelně nebo vůbec. Tyto rozdíly do značné míry přetrvávají i tehdy, zohledníme-li, zda se rodiče o výživné soudili. U nesezdaných žen převážně pečujících o dítě, na které má otec platit výživné, se ale navíc prokázaly diference podle zkušenosti se soudním řízením o výživné. Pokud se žádný soud neuskutečnil, ženy hodnotily platební disciplínu otců mnohem kladněji (podle dvou třetin dostává dítě výživné od otce pravidelně a v dohodnuté výši), zato v případech, kdy soud o výživné proběhl nebo probíhá, dostává výživné řádně „jen“ polovina žen, respektive dětí, čtvrtina jej vůbec nedostává. Lze se tak domnívat, že tyto nesoudící se nesezdané páry se snadněji dohodly a otcové se více snaží řádně platit výživné zřejmě i s vidinou toho, aby předešli případnému soudnímu procesu. Na druhou stranu nesezdaní směřují k soudu spíše při neschopnosti vzájemné dohody a/nebo za existence velkých konfliktů ohledně porozchodového uspořádání péče o dítě a jeho výživy, jejichž jádrem mnohdy bývá nezájem nerezidenčního rodiče se na péči o dítě a/nebo jeho výživě podílet. To se v důsledku může projevit i v následně horší platební morálce týkající se výživného.

Důvody řádného neplacení výživného čili jeho hrazení v jiných částkách, nepravidelně nebo vůbec se v jednotlivých typech péče liší. Je-li dítě v převážné péči matky, nejčastěji (37 %) za neplacením výživného stojí fakt, že druhý rodič odmítá výživné platit, u další pětiny (22 %) je důvodem jeho chybějící (pravidelný) příjem. Tuto okolnost naproti tomu nejčastěji (47 %) zmiňovali muži převážně pečující o dítě. V případech neplacení výživného při rovnoměrné péči o dítě byly tyto dva důvody zastoupeny ve stejné míře, čtvrtinou případů, další čtvrtina dotázaných uvedla, že se s druhým rodičem tak dohodli, případně se dohodli jinak. Srovnatelný (13–15 %) byl u všech typů péče podíl odpovědí, kdy dotázaní neznali důvody řádného neplacení výživného druhým rodičem. Mezi „jinými“ okolnostmi, které byly uváděny zhruba v desetině případů převážné i rovnoměrné péče a které mohli dotázaní blíže popsat v doplňujícím komentáři, se vyskytovalo jak určité problematické chování povinných rodičů (problémy s alkoholem, pobyt ve vězení, msta, liknavost, nezájem), tak jejich nepříznivá finanční situace (často spojená s dluhy, exekucemi). Zazněla však i určitá forma dohody, spíše u rovnoměrné péče, kdy si rodiče výživné navzájem neplatí. Někdy ale byla „dohoda“ na neplacení výživného povinným rodičem podmíněna jeho souhlasem s převážnou péčí druhého rodiče o dítě. Zbývající komentáře se týkaly samotné částky výživného, kdy na jedné straně povinní rodiče zpochybňovali jeho výši či oprávněné potřeby dítěte, na straně druhé však jiní naopak přispívali i více, než by měli.

Předmětem úpravy výživného na dítě by mělo být financování nejen běžných potřeb dítěte, ale i těch jednorázových, často nákladnějších aktivit (např. letních táborů, školních pobytů, dražšího vybavení). Je důležité přesněji stanovit, jak budou tyto výdaje hrazeny. U převážné péče o dítě leží úhrada nepravidelných, finančně náročnějších aktivit dítěte většinou na tom hlavním, pečujícím rodiči. S tím se ztotožnila zhruba polovina rezidenčních matek i otců (graf č. 7.4). Vedle běžných, každodenních potřeb dítěte na ně tudíž většinou spadá i finanční zajištění těchto jeho jednorázových aktivit. Dle šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ se taková praxe jeví jako obvyklá zejména v rodinách, kde je mezi rodiči konflikt a/nebo nerezidenční rodič deklaruje nedostatečné příjmy a na úhradu potřeb dítěte přispívá nárazově, nepravidelně či vůbec. Druhou nejběžnější variantou podle kvantitativního výzkumu, kterou zvolila další třetina rezidenčních rodičů, je, že se na jejich placení podílejí oba rodiče. Z dat sice nelze určit, co vše mají rodiče zahrnuto v částce výživného, v tomto případě by se ale mohlo jednat o situace, kdy jde úhrada nákladnějších výdajů na dítě právě nad rámec běžného výživného. Odlišný pohled na tuto záležitost mají muži v postavení nerezidenčních otců. Více než polovina z nich udala, že úhradu jednorázových aktivit dětí si dělí s jejich matkou. Naopak podle každého třetího tyto výdaje platí většinou jen jeden z rodičů.

Graf č. 7.4 Kdo většinou platí jednorázové nákladnější aktivity (nejmladšího) dítěte, dle typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Dle výpovědí respondentů kvalitativního šetření, je-li rezidenčním rodičem matka a rodiče se o nákladnější výdaje dělí, řeší se situace různými způsoby. Někde se rodiče o těchto výdajích domlouvají předem a jejich realizace je podmíněna oboustranným souhlasem. Jinde matka otci předkládá výdaje zpětně, a to jednotlivě formou účtenky, upozornění prostřednictvím SMS či e-mailu, nebo souhrnně za určité období s výčtem konkrétních položek a jejich cen. Otec zpravidla přispívá polovinou, přičemž někteří otcové mají ve zvyku proplatit celý výdaj. Některé výpovědi naznačují konflikty mezi rodiči ohledně toho, jaký výdaj je oprávněný, či nedůvěru otce, jak matka s penězi určenými na úhradu potřeb dětí nakládá. Pro vyšší transparentnost bývá některými využíván účet, kam otec pravidelně posílá určitý obnos, a matka z něj může mimořádné výdaje hradit (jde o podobnou praxi jako u rodin s rovnoměrnou péčí – viz dále v textu). Někteří otcové zmiňovali, že určité vybavení nad rámec výživného pořizují dětem z vlastní iniciativy, nejčastěji se jednalo o elektroniku a sportovní vybavení, s tím, že tak posilují jejich společné pouto. Při používání dané věci si na ně dítě může vzpomenout či se jedná o vybavení k zálibě, kterou spolu sdílejí. Zatímco některé matky takové počínání kvitovaly, jiné je odsuzovaly s tím, že otec si tím kupuje přízeň dětí.

„… já jsem jim pořídil oběma notebook. (…) Mám radost, že vědí, že je ode mě a… (smích) že nás to jako trochu spojuje.“ (04 otec – výlučná péče matky s rozšířeným stykem)

Třípětinová většina rodičů majících dítě v rovnoměrné péči se s druhým rodičem na placení těchto aktivit zpravidla podílí (viz graf č. 7.4). Ještě častěji tak činí ti, kteří se podílejí též na placení výživného, ale i ti, u nichž není plátcem výživného stanoven nikdo. Tito rodiče si tak zřejmě mnohem více uvědomují potřebu vzájemné kooperace i v těchto ohledech. V další třetině případů leží úhrada jednorázových aktivit dítěte většinou jen na jednom rodiči. Sami muži respondenti se v této roli spatřovali z 28 %, podle dalších 7 % to je na matkách. Ženy respondentky se za většinového plátce označovaly také častěji (21 %), otcům tuto úlohu ale přiznalo 12 %. Rozmanitost praxe hrazení výživného a úhrad potřeb dětí u rovnoměrné péče naznačují i výsledky šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“. Rozdíly jsou v tom, co je rodiči vnímáno jako výdaj hrazený z výživného či nad jeho rámec (týká se to např. kroužků), co pojímají jako běžné výdaje, které hradí každý zvlášť, a co zahrnují mezi ty, na nichž se podílejí a domlouvají oba. Větší výdaje zpravidla hradí napůl po předchozí domluvě (v některých rodinách rodiče sdílejí napůl i náklady na dítě během dovolené). Má-li otec výrazně vyšší příjmy než matka, je vyšší pravděpodobnost, že tyto výdaje nebo jejich převážnou část hradí z vlastní vůle sám. U pravidelných výdajů za děti (např. školka, obědy ve škole, kroužky) někteří rodiče preferují řešení, že si jejich platby rozdělí (např. jeden z nich v daném roce hradí obědy, druhý poplatek za školku).

V některých rodinách rodiče odesílají výživné či dohodnuté částky (např. určité procento z příjmu) na zvláštní bankovní účet určený na úhradu potřeb dětí a mají konkrétní dohodu, jak s prostředky z tohoto účtu nakládat. Někde je pravidlem, že stravu dětí a drobné výdaje za ně v době své péče platí každý z rodičů ze svého a jen větší či mimořádné výdaje hradí (či si zpětně proplácí) z tohoto zvláštního účtu. Jinde z něho mohou být hrazeny i běžné výdaje za děti. Někde z tohoto účtu čerpají oba rodiče, někde pouze matka a otec nadto hradí také další výdaje. O větších výdajích hrazených z tohoto účtu se rodiče nicméně zpravidla domlouvají. U účtu, k němuž mají přístup oba (včetně platebních karet), je oceňována praktičnost tohoto řešení a především pak naprostá transparentnost výdajů. V některých rodinách si rodiče vedle společného účtu vedou ještě podrobnější záznamy o svých individuálních výdajích za děti (např. ve sdílené tabulce v Google dokumentech), jinde přiřazují účtenky přímo do bankovního účtu. Důraz na tyto přehledy a možnost kontroly mezi našimi respondenty kladou spíše muži. Zatímco u některých jde možná spíše o nadšení současnými technologickými možnostmi, u některých z nich potřeba kontroly zjevně vyplývá z nedůvěry z období partnerství a tehdejších rozporů ohledně hospodaření a nakládání s penězi (uvážlivé vs. impulzivní nákupy, šetření vs. užívání si peněz). Každopádně transparentní společný účet na úhradu potřeb dětí se jeví jako řešení se značným potenciálem pro rodiny, kde se otec zdráhá posílat prostředky na úhradu potřeb dětí k rukám matky.

Výdaje rodičů na úhradu potřeb dítěte zcela zásadně ovlivňuje, jaké vybavení má mít dítě jen jednou, a jaké se kupuje dvakrát, respektive v každé domácnosti zvlášť. Rovněž v tomto se praxe v rodinách s rovnoměrnou péčí liší. Zásadní se zdá být, do jaké míry rodiče považují věci dítěte skutečně za jeho, tedy že s nimi může svobodně nakládat a také je přenášet i do domácnosti druhého rodiče či je používat, když je s ním. Jedná se o hračky, sportovní potřeby (kolo, lyže, batoh, spací pytel), elektroniku (počítač, play station, mobil), oblečení a obuv. Obvyklejší je, že dítě má základní oblečení u obou rodičů. Rozdílná praxe bývá u zimního oblečení a zimních bot. Jde o nákladnější výbavu a často jen na jednu sezonu, než z ní dítě vyroste. Zatímco někde má dítě tyto věci jen jednou, a rodiče se na jejich pořízení a úhradě domlouvají, jinde přinejmenším jeden z nich trvá na tom, že je bude mít dvakrát. Pokud jde o sportovní vybavení, časté je, že drobnější, levnější věci (např. brusle, koloběžka) mají děti u obou rodičů, zatímco ty dražší (např. kolo) jen jednou. Mnohdy dublování výbavy určuje míra ochoty rodičů dovolit dítěti užívat danou věc v čase s druhým rodičem (pokud jeden z rodičů nedovolí, aby dítě používalo kolo na vyjížďky s druhým rodičem, jemu nezbude než pořídit dítěti druhé) či praktičnost – u některých věcí je skutečně praktičtější mít je dvakrát (méně věcí na přenášení/převážení mezi oběma domácnostmi, možnost se kdykoliv věnovat dané aktivitě, úspora času kvůli vyzvedávání, velká vzdálenost obou bydlišť). Někdy také může jít o způsob, jak se vyhnout potenciálnímu konfliktu s druhým rodičem.

Pokud jde o pořizování věcí, někdy oblečení dětem kupují oba rodiče a někdy spíše jen jeden (ne nutně matka). Někteří rodiče si ve svých výpovědích stěžovali, že zatímco oni kupují dítěti hezké oblečení, druhý rodič pořizuje jen značně obnošené či ho neobstarává vůbec. Zatímco tedy dítě do domácnosti druhého rodiče odchází v novém oblečení, vrací se v takovém, které je třeba nahradit. V některých rodinách oblečení zůstává striktně v domácnosti toho, kdo ho pořídil, dítě se musí po příchodu převléci a oblečení od druhého rodiče dostane až na odchodu. Důvody mohou být různé. Někdo tak činí na základě svého negativního vztahu vůči druhému rodiči, někdo z obavy z konfliktu s ním (např. že by si mohl stěžovat na špatně vyprané či poškozené prádlo), někdo po zkušenosti, že se zakoupené oblečení hromadilo v domácnosti druhého rodiče a s dítětem se nevracelo.

T: „Je to teda tak, že všechny věci má dvakrát?“

R: „Všechny věci má dvakrát, na to jsme naráželi ze začátku, že Simoně se zdálo, že peru ve špatným pracím prášku, takže jsem musel kupovat stejnej prací prášek… a tak dále, takže jsme to udělali ze začátku. A teď už prostě, jak roste, tak od těch devíti desíti let už si ty holky chtějí vybírat svoje oblečení. Takže si vybere to, co chce, u mamky a to, co chce, tak si vybere u mě. Takže má opravdu svoje, ale není to tak, že bysme jak některý rodiče prostě – ‚hele, tyhle boty jsem mu koupil já, stály tisíc korun‘. To dělá můj kolega – tak šup k mámě v sandálích, zima nezima, prostě nic. Tohle by mně bylo líto zaprvé vůči Martince a za druhý to jsou opravdu sviňárny podle mě. Takže opravdu neřešíme boty, ale když si chce vzít něco, že chce se mi ukázat, tak už si to vezme, předtím radikálně nemohla, jo? To jsme si nějak oba dva asi hlídali a teď už to je úplně normální. To, co si nakoupí u mě, tak má u mě, to, co si nakoupí u Simony, u Simony. Jediný, co mi asi přijde trošku blbý je, že má dvě telefonní čísla, že telefon svůj od mamky si nemůže nosit ke mně a můj si tam může vzít, ale zase ho tam nesmí brát.“

T: „Jako že ho tam nesmí používat nebo…?“

R: „Nesmí ho tam používat, jo? Takže já jí maximálně můžu zavolat na její telefon anebo ona, když chce, tak mi může zavolat na můj telefon, ale nesmí si telefon ode mě přinýst k Simoně a nesmí od ní přinýst telefon ke mně, jo? Takže má dvě telefonní čísla, kamarádi jí 14 dní volají na jedno a 14 dní na druhý. Jsme domluvený, že když zrovna bude u mamky, tak já mám zaplej její telefon, a když jí někdo zavolá, tak já mu řeknu, že je zrovna u mamky, a volá tam. To je jediný, co asi zůstalo jako překážka, a to mi připadá jako pitomý.“

T: „A má to nějaký důvod, vysvětlení, proč to takhle Simona potřebuje?“

R: „Jo. My jsme to řešili strašně dlouho a první důvod byl, že u Simony má iPhone a u mě má obyčejný mobil. A ona, že na tom iPhonu má nastavenou aplikaci, kde ji sleduje, když jde ze školy sama… A že má strach, abych já jí tam nedal nějakou aplikaci na sledování.“ (33 otec – rovnoměrná péče nesezdaných)

Přestože se rodiče praktikující rovnoměrnou péči i v oblasti zajištění úhrady potřeb dětí obecně vyznačují nižší mírou konfliktu a vyšší mírou kooperace než rodiče praktikující převážnou péči, komunikace o finančních záležitostech je u některých párů tak ožehavá, že se snaží ji neotevírat, i když je to na jejich úkor (jako např. žena, která kvůli psychickým obtížím není schopna pracovat na plný úvazek a navzdory tomu se snaží dostát závazku hradit výdaje dětí s otcem napůl). Otevřené konflikty ohledně úhrady potřeb dětí, na které se rodiče podílejí společně, u respondentů šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ spočívaly v tom, že jeden z nich koupil vybavení špatné kvality, případně koupil nebo zamýšlel koupit příliš drahé nebo nechtěl přispět na vybavení určené pro sport, jemuž se s tímto dítětem věnuje druhý rodič. Některé situace a výdaje se nicméně měly stát pouze záminkou, jak druhému ublížit (jako např. v případě, kdy se rodiče dohodli, že otec bude hradit kroužky, a matka následně dítě přihlásila na všech sedm kroužků nabízených mateřskou školou jen proto, aby otec musel vydat co nejvyšší částku). Další skupina konfliktů odrážela obavy jednoho z rodičů z oslabení vztahu s dětmi či úbytku společně tráveného času, pokud jim druhý rodič bude dopřávat zážitky a materiální standard, který je nad jeho možnosti. V některých případech se do těchto sporů mohou promítat i výše zmíněné rozdílné způsoby hospodaření a priority ohledně nakládání s penězi (jako např. v rodině, kde matka vyčítala otci, že si dítě kupuje dovolenými a předměty, které si ona nemůže ze svých příjmů dovolit, ty však podle něj byly ve skutečnosti vyšší než jeho, nicméně ona kvůli svým zbytným impulzivním výdajům nedokáže spořit). Poslední skupina konfliktů se týkala nereflektování změny v nastavení péče odpovídajícím navýšením vlastního podílu na úhradě potřeb dítěte (např. při lockdownu v období pandemie, kdy se rovnoměrná péče přechodně změnila v převážnou).

Specifická situace je v rodinách, kde děti zůstávají v jedné domácnosti a rodiče se tam v péči o ně střídají. V šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ byly zastoupeny pouze rodiny, kde spolu rodiče aktuálně vycházejí, společná domluva jim již nečiní potíže, oba pro sebe i děti nakupují za své a při tom neřeší, kdo z nich zaplatil více či méně. Pokud je byt ve vlastnictví jen jednoho z nich, druhý mu platí příspěvek na nájem.

Obrátíme-li pozornost zpět k datům z dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, v jednotkách procent platí nepravidelné, finančně náročnější aktivity dítěte někdo jiný než rodiče (pravděpodobně např. prarodič dítěte, nový partner rodiče) nebo dítě takové aktivity nemá, ať už z finančních, či jiných důvodů. Za jinými než finančními důvody stojí zpravidla nízký (předškolní) věk dítěte, u starších dětí může být podle výsledků šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/ rozvodu?“ důvodem spíše jejich zdravotní stav či pasivní životní styl rodiče.

Jakákoliv nepravidelnost v placení výživného povinným rodičem negativně ovlivňuje život oprávně-ných rodičů, respektive dětí a zvyšuje jejich finanční nejistotu. Řada z těch, jimž se nedostává výživné ve stanovené výši a pravidelně, se může od července 2021 obrátit s žádostí o podporu na stát, potažmo na úřad práce. Požádat mohou o dávku náhradní výživné, která byla zavedena právě pro tyto situace. Pro nárok na dávku však musí být soudem stanovené výživné a zahájený proces vymáhání dlužného výživného, tedy podán návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí. Výše náhradního výživného činí rozdíl mezi soudem stanovenou částkou a uhrazeným výživným, maximálně však 3 000 Kč měsíčně. Podle původního znění zákona č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném, bylo možné vyplatit nejvýše 24 dávek (tj. zpravidla po 24 měsíců), říjnová novela z roku 2023 toto omezení prodloužila o dalších 24 výplat. Původní krátkodobost vyplácení dávky byla přitom velmi kritizována samotnými příjemci dávky, jak vyplynulo z výzkumu mezi jejími příjemci (Höhne et al., 2022a). Ti přitom ve více než třetině případů za hlavní důvod řádného neplacení výživného označili skutečnost, že druhý rodič ho odmítá platit. Nepravidelný, nedostatečný či chybějící příjem byl příčinou v další pětině případů, více než třetina dotázaných konkrétní okolnosti neplacení neznala. Statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí ukazují, že po počátečním vzestupu počtu vyplácených dávek náhradního výživného se jejich počet v prvních třech čtvrtletích roku 2023 pohyboval kolem úrovně deseti tisíc měsíčně. (65)

V šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ nebyla otázka náhradního výživného opomenuta a respondenti se měli vyjádřit k tomu, nakolik by zvažovali podání žádosti. Odpovídali pouze ti, kteří uvedli, že na (nejmladší) dítě má platit výživné některý z rodičů, případně jiná osoba. Neznalost či nevědomost o možnosti podat žádost o tuto dávku byla pětinová až čtvrtinová. Připomeňme, že v době konání výzkumu to byla stále relativně nová dávka. Soustředíme-li se na rezidenční ženy převážně pečující o dítě, na nějž má otec platit výživné, pak necelá polovina z nich (47 %) neměla o dávku zájem, zhruba pětina (22 %) o této možnosti nevěděla a další pětina (18 %) o dávku již požádala či to měla v nejbližší době v plánu. Rezidenční muži mající dítě v převážné péči, na které má platit výživné matka či oba rodiče, rovněž z většiny (40 %) nezvažovali podání žádosti, necelá pětina (18 %) tuto možnost ani neznala. Dalších 16 % ale žádost již podalo a 19 % to mělo v blízké době v úmyslu. Nezájem o podání žádosti o dávku náhradní výživné převládal také u respondentů rovnoměrně pečujících o dítě s druhým rodičem. Nicméně i v tomto uspořádání péče byli tací, kteří již takovou žádost podali nebo to chtěli brzy učinit. Jde o 12 % mužů a 20 % žen, pokud mají výživné na dítě platit oba rodiče, resp. 10 % žen, má-li výživné hradit pouze otec dítěte. Spojitost podání žádosti o náhradní výživné s nepravidelností placení výživného či s jeho úhradou v jiné než stanovené částce je evidentní. V kvalitativním šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ byla tato dávka chápána jako pomoc pro chudobou a sociálním vyloučením nejohroženější neúplné rodiny. Pokud se respondent nepovažoval za tuto cílovou skupinu, o podání žádosti o náhradní výživné neuvažoval, i když výživné od povinného rodiče nepřicházelo. Respondentce s dítětem v převážné péči, která by situaci podáním žádosti o náhradní výživné řešit mohla, tomu bránily její přílišné ohledy vůči otci dítěte, snaha nepřivodit mu problémy.

„… spousta ženskejm to asi pomůže hodně, asi je to vytáhne úplně z dluhový pasti, aby se někde zadlužily. Já na tom takhle nejsem, kdybych neměla co jíst, tak asi bych po tom taky sáhla. Jo? Ale nejsem v takový situaci, takže zatím to nechávám. Doufám, že [otec dítěte] třeba jednou přijde na to, že to má doplatit.“ (28 matka – výlučná péče)

„Určitě pro takový ty matky, který jsou třeba na mateřský a mají ten příjem úplně minimální, tak určitě to je něco, co hrozně potřebovaly. Já tomu fandím, tomuhle. Ale určitě to není pro někoho jako jsem já, pro mě určitě ne. Já bych do toho určitě nešel, asi bych to nepožadoval, protože já jsem nikdy netrpěl nějakou nouzí, nebyl jsem v nějaký kritický situaci, kdy bych potřeboval něco podobnýho. Když přišel ten institut, že za neplacení výživnýho se bude brát řidičák, tak v tý době jsem to jednou uplatnil, takže matka rychle doplatila na dceru, co měla ten dluh, aby o ty papíry nepřišla. A od tý doby jsem s tím neoperoval. A o týhle dávce vím, že existuje, ale nikdy jsem ji nevyužil, ani jsem to nezkoumal, protože si nemyslím, že bych byl ten, kterej to nutně potřebuje.“ (39 otec – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

„Já jsem na tohleto měkká, já jsem hodná a nechci asi někomu způsobovat problémy.“ (26 matka – výlučná péče)

Možnost požádat o tuto dávku je jedním z možných nástrojů, jak zlepšit finanční podmínky oprávněných dětí, nicméně na prvním místě by stále měla být zdůrazňována rodičovská odpovědnost v této oblasti a posilovány instrumenty vymáhání jejího porušování.

(64) Pokud nerezidenční muži uvedli, že výživné mají platit oba rodiče (N = 34), matka platí v průměru 2,5 tisíce korun, otcové 4,2 tisíce korun.

(65) Více viz https://www.mpsv.cz/web/cz/informace-o-vyplacenych-davkach

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.