Sylva Höhne a kol.
–
8. Cesta k současnému nastavení výživného
(Sylva Höhne, Jana Barvíková)
Úpravu úhrad potřeb dětí ovlivňuje model uspořádání péče o děti, nicméně na jeho preference a volbu mnohdy mívá zásadní vliv mimo jiné právě otázka výživného (více viz Lehmann & Barvíková, 2023). Ta hrála důležitou roli u otců v preferenci rovnoměrné péče před převážnou péčí matky, jak vyplynulo i z výpovědí části matek a otců dotazovaných v šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“. Zatímco tyto matky se domnívaly, že jejich bývalí partneři kalkulovali s nižším výživným (střídavá péče) či s tím, že vyživovací povinnost nebude upravena vymahatelným rozhodnutím soudu (spíše společná péče), tito otcové mezi svými motivy zmiňovali potřebu nastavit výživné a úhradu potřeb dítěte podle svého – tedy nezávisle na soudu, popřípadě i bez ohledu na tabulky s doporučenými procenty ze mzdy, zveřejněné na internetu (66), ale také neochotu poskytovat výživné na dítě a prostředky na úhradu jeho potřeb do rukou matky a potřebu zachovat si kontrolu nad tím, jak s penězi od nich bude nakládáno. Neznamená to nutně, že by cílem těchto otců bylo podílet se na výživě a úhradě nákladů dětí co nejnižší částkou. Naopak, řada z nich prohlásila, že nese převážnou část těchto nákladů, a dodala, že to přináleží k roli otce a sami tak činí rádi. Objevovaly se i zmínky o jejich zohledňování nižšího příjmu bývalé partnerky, ať už s ohledem na rozchod v období (okolo) její rodičovské dovolené, či z důvodu její nižší mzdy.
Jak matky, tak otcové někdy zmiňovali výši výživného jako důvod, proč matka původně preferovala svoji výlučnou péči. Některé pak na střídavou, společnou či výlučnou s rozšířeným stykem přistoupily i proto, že to otec zohlednil ve svém návrhu výše výživného. Důraz matek na výši výživného přitom nevycházel „jen“ z obav o pokrytí pravidelných měsíčních výdajů a zajištění potřeb dítěte. Roli hrál též strach, že pokud by u ní dítě nemělo stejný standard jako u otce, mohlo by chtít být více s ním než s ní.
„… chlap ve finále má prostě víc peněz a potom to dopadá tak – ‚no, ale taťka mi tohle koupí!‘ Jo? A ta máma jako ne, jo? (…) Bylo pro nás nejdůležitější, aby ani u něj, a ani u mě neztratil ten svůj životní standard, kterej měl do tý doby, což jsme se teda shodli na určitejch alimentech, abych já mu mohla dopřát to, co mu může dopřát on. A to, si myslím, že bylo jedno jakoby z těch důležitých věcí, aby to vlastně bylo jakoby šťastný, aby to bylo… aby to probíhalo tak, jak má, protože věřím tomu, kdyby on u mě strádal, co se týče jakoby finančně, tak si myslím, že by třeba chtěl bejt potom víc s tatínkem.“ (27 matka – formálně výlučná péče matky, reálně střídavá péče)
„Vedle toho platím výdaje, tohle jako prostě posílám přímo jí… Ta dohoda byla, že, přece nechceš, aby měli jenom rohlíky‘. Já říkám – ‚ne, nechci.‘ – ‚No, tak mi dávej nějaký…‘ Tak jsme se dohodli prostě na takovýhle částce. Říkám – ‚hele, tak to máš tady příspěvek, není to jakoby výživný,‘ právník mi to tenkrát nazval držhubným (smích) – ‚Podívejte, chcete střídavku, chcete, tak jí tady nějaký peníze dejte a bude klid.‘“ (37 otec – střídavá péče)
Někteří respondenti kvalitativního šetření jako osvědčenou klíčovou pojistku pro případ vzájemného sporu zmiňovali rozhodnutí soudu, kde byly upraveny výše a účel úhrad. Dalo rodičům jasné mantinely a v případě dohadů bylo možné se na ně odvolat. U dalších, a to jak v případech rovnoměrné, tak převážné péče, tuto zásadní roli plnila písemná dohoda mezi rodiči, uzavřená mimosoudně vedle či namísto soudního rozhodnutí, která podrobně upravovala rozdělení, výši a účel úhrad. Osvědčuje se, když je v určitých intervalech (např. vždy před začátkem nového školního roku) aktualizována. Někteří rodiče si od začátku vystačili jen s ústní domluvou. V jistých případech nicméně selhalo jak rozhodnutí soudu, tak dohoda mezi rodiči. Jestliže se tak stalo, poškozený rodič se mnohdy zdráhal vyvolat soudní řízení. (67) Mezi důvody se objevuje snaha nezhoršit vztahy s druhým rodičem soudním řízením, touha mít klid a nemuset s druhým rodičem přijít do konfrontace či kontaktu nebo únava z dosavadních sporů s ním, mimosoudních nebo i soudních. Někdy rodiče soudní žalobou druhému rodiči sice pohrozí, ale nepodají ji. U dospívajících dětí už někteří rodiče vyčkávají, až dítě dosáhne svéprávnosti a soudní při s rodičem bude moci vést samo (viz podkap. 8.4).
Na druhou stranu se ukazuje, že pokud rodiče plní své závazky, mnohdy časem, s ústupem emocí, s narůstající důvěrou, zlepšováním vzájemných vztahů i komunikace, mezi nimi dochází k větší vstřícnosti a vzájemné velkorysosti též v oblasti financí. K úpravě výživného či navýšení prostředků na úhradu potřeb dětí mnohdy dochází pouze na základě dohody rodičů, bez zahájení (dalšího) soudního řízení. Aktuálně poskytované částky se tak mohou lišit od těch daných při posledním rozhodnutí soudu o výživném.
„Máme to tak, že mi pošle výdaje, že třeba na tábory, letní tábory nebo kroužky, a pak dám aspoň půlku, abych platil já. My jsme… přes Vánoce jsme se bavili ještě víc o tom, tak zaplatím i vyšší alimenty teďko, teď to jde, že můžu platit i pravidelně trošku víc, ale jinak, co je více náklady, tak mi pošle vlastně tabulku nebo nějaký seznam.“ (16 otec – výlučná péče matky)
R: „Teď je výživné stanovené tak, že bych jim měl posílat nějakých dohromady 4 700, vlastně je to částka stanovená, myslím, před čtyřma rokama. A před rokem a půl po dohodě jenom mezi sebou jsem tu částku zvedl na 6 200. Jo? Jako 3 100 na každého. Takže tahle částka vlastně chodí teďko do dnešního dne.“
T: „A to zvednutí na tu vyšší částku z té vaší dohody vzešlo z vaší iniciativy, nebo z iniciativy matky?“
R: „Ne, tak vždycky je to její iniciativa, protože ona minimálně dvakrát do roka mi řekne, že je potřeba zvednout výživné, že to a to stojí víc, a podobně, že? No, a před tím rokem a půl mě už v práci celkem přidali, už jsem se dostal na dobře placenou pozici a na internetu, kde jsou ty kalkulačky výživného, tak tam prostě už mně vyskočila ta částka, že bych měl platit vlastně někde mezi těma 5,5 a myslím 7,5 tisícema. Takže jsem jí napsal, že teda jí budu posílat těch 6 200.“ (40 otec – výlučná péče matky)
V následujícím textu založeném primárně na datech výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ rozlišíme případy právě podle zkušenosti se soudním řízením. Sledovány budou nejprve okolnosti prvního soudního řízení a případného dalšího soudního procesu o výživném. Dále bude pozornost zaměřena na ty, kteří se o výživné nesoudili. Závěr bude patřit souhrnnému zhodnocení, zda se rodiče někdy dokázali dohodnout na úpravě výživného sami, a to bez ohledu na to, zda se o výživné soudili či nesoudili. Doplňkem bude zpětný pohled na konfliktní situace ohledně výživného mezi rodiči, případně mezi povinným rodičem a oprávněným dítětem, a to očima dětí účastnících se kvalitativního výzkumu.
8.1 Soudní řízení o výživném
Úpravu výživného řešila někdy prostřednictvím soudu polovina dotázaných z šetření „Dítě v rodičovskému konfliktu 2021“ s dítětem v převážné péči (matek i otců) a dvě pětiny respon-dentů zastupujících rovnoměrnou péči o dítě. Podstatné je ale současně rozlišení formy předchozího partnerského soužití rodičů dítěte. Jak již bylo uvedeno v podkapitole 6.2, v manželství žijící partneři musejí před rozvodem projít opatrovnickým soudním řízením, ve kterém se rozhodne o úpravě péče o dítě a vyživovací povinnosti rodičů. Z již rozvedených respondentů však „jen“ tři z pěti v případě převážné péče a každý druhý s dítětem v rovnoměrné péči uvedli, že záležitosti ohledně výživného řešili soudní cestou. Ostatní tak pravděpodobně rovněž mají soudní rozhodnutí, ale lze se domnívat, že soudní řízení proběhlo spíše formálně, na základě dohody rodičů. Mezi manželskými páry, u nichž ale zatím právní rozvod neproběhl (prošli pouze opatrovnickým řízením), se jich soudního procesu ohledně výživného účastnila třetina (v případě převážné péče), resp. šestina (u rovnoměrné péče). Partneři, kteří spolu žili nesezdaně, mají zkušenost se soudním řízením o výživném ze dvou pětin (u převážné péče), resp. ve třech případech z deseti (u rovnoměrné péče).
Míra kontaktu a konfliktu mezi rodiči v prvních třech měsících po rozchodu ohledně domluvy na uspořádání péče o dítě, jeho běžných záležitostí a výživného měla poměrně značný vliv na to, zda se expartneři následně soudili o určení vyživovací povinnosti a nastavení výše výživného. Sledujeme-li tuto linii u nesezdaných partnerů, pak je zřejmé, že pokud měli ohledně domluvy zmiňovaných oblastí velké konflikty, výrazně častěji se jich posléze týkalo soudní řízení. Tato skutečnost přitom platí v obou typech péče, u té v současnosti převážné se k nim ještě přidávají ty případy, ve kterých partneři v prvních třech měsících po rozpadu úplné rodiny nebyli vůbec v kontaktu. Bez soudního procesu (o výživném) to naopak významně častěji zvládli ti, kteří se tehdy dokázali domluvit bezkonfliktně. U manželských párů jsou patrné obdobné statisticky významné rozdíly v míře konfliktu a uváděné zkušenosti se soudním řízením jako u nesezdaných partnerů. Pokud bychom to měli vyčíslit, tak ti, kteří zažívali velké konflikty krátce po rozchodu při domluvě o nastavení péče o dítě, jeho každodenních záležitostech a výživném, přicházeli k soudu dvakrát častěji než ti, již vše dokázali dojednat bez problémů a konfliktů. Rovněž chybějící kontakt mezi partnery po dobu tří měsíců po rozchodu se promítl do četnějšího (nadprůměrného) výskytu soudního řízení o výživném.
Rodiče aktuálně převážně pečující o dítě mají oproti rodičům s dítětem v rovnoměrné péči nejen častější zkušenost se soudním řízením o výživném (51 % vs. 41 %), ve vyšší míře se k soudu i opětovně vracejí. Pouze jedenkrát se v otázce výživného soudily dvě třetiny rodičů, z nichž jeden má dítě v převážné péči, ale až tři čtvrtiny rodičů, kteří se nyní starají o dítě ve víceméně stejném rozsahu. Pětina rodičů (z obou typů péče) prošla soudem ohledně výživného dvakrát, ti s převážnou péčí se častěji soudili ještě vícekrát (13 % vs. 8 %). Ženy respondentky z obou typů péče měly nějakou zkušenost se soudním řízením častěji než dotázaní muži. Ti, kteří se rozešli teprve před jedním až dvěma lety (před konáním výzkumu), neprošli soudním řízením (zatím) tak často jako ti, kteří žijí odděleně již delší dobu a jejichž zkušenost se soudní úpravou výživného bývá i četnější.
Rozsudek z prvního soudního procesu měli v době výzkumu téměř všichni (96 %, resp. 98 %). U rodičů, kteří se soudili dvakrát, klesá podíl ukončených druhých řízení na 81 %, resp. 84 %, pokud se soudili více než dvakrát. Rozhodnutím z toho posledního soudu disponují tři čtvrtiny těch, kteří pečují o dítě převážně, a tři pětiny těch s rovnoměrnou péčí. U ostatních soud ještě probíhá, zatím nemají pravomocné rozhodnutí nebo byl návrh stažen.
8.1.1 První soudní řízení o výživném
Nyní se budeme blíže věnovat vybraným parametrům prvního soudního řízení o výživném – jednak délce soudního řízení a době uplynulé od rozsudku a jednak existenci dohody mezi rodiči, případné pomoci odborníků, kteří mohli k této dohodě přispět, a eventuálnímu podání odvolání proti soudnímu rozsudku. V případech, kdy řízení o výživném neprobíhalo současně s řízením o péči o dítě, byly zmíněné charakteristiky sledovány v dotazníkovém šetření samostatně, pokud se ale soudní jednání o výživném uskutečnilo souběžně s řízením o péči, byly jmenované indikátory „přebrány“ právě z řízení o péči. V souhrnu tak jsou dané parametry k dispozici za 453 respondentů z převážné péče a 345 z rovnoměrné péče.
Podle dotázaných ve výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ probíhalo v obou typech péče zhruba 80 % prvních soudních řízení o výživném současně s prvním soudním řízením o uspořádání péče o dítě, konkrétně 82 % u převážné péče a 78 % u rovnoměrné péče. Těmito okolnostmi si již nebyla jistá 4 %, resp. 5 % dotázaných, ve zbývajících 14 %, resp. 17 % případů dotázaní uvedli, že se o takový souběh nejednalo. Podle právní formy předchozího svazku expartnerů se přitom odpovědi významně nelišily. U uváděného „nesouběhu“ prvního soudního řízení ohledně výživného s řízením o péči o dítě se lze domnívat, že dotázaní měli vzájemné uspořádání péče o dítě již nějak vyřešené nebo se na něm dokázali dohodnout a neměli pocit, že by se o ně soudili, šlo jim tedy hlavně o úpravu výživného. Nicméně podobné výsledky dokládají i data Ministerstva spravedlnosti založená na verdiktech opatrovnických soudů, podle kterých soudci při prvním rozhodnutí rozhodli společně o péči a výživě dítěte v naprosté většině případů (viz kap. 4).
Pokud dotázaní uvedli konkrétní rok, kdy spolu s expartnerem přestali žít ve společné domácnosti, a rok, kdy první soudní rozhodnutí o výživném nabylo právní moci, ukázalo se, že k soudnímu řízení dochází velmi krátce po rozchodu rodičů. Datace za obě události totiž byla nejčastěji zcela stejná nebo byl rozsudek vydán velmi často v roce následujícím po rozchodu. S tím koresponduje i poměrně častá vcelku krátká doba trvání prvního soudního řízení. Podle 43 % dotázaných z převážné péče a 29 % z rovnoměrné péče netrvalo soudní řízení déle než tři měsíce. Podle další zhruba čtvrtiny proběhlo do půl roku. V souhrnu tak dvoutřetinová většina těch, kteří v současnosti mají dítě v převážné péči a soudili se o výživné, měla soudní rozhodnutí o výživném na dítě k dispozici do šesti měsíců. V případě rovnoměrné péče se to týkalo mírně nadpoloviční většiny (56 %), tito rodiče totiž častěji zažili déletrvající (7 až 12 měsíců) soudní proces (29 % vs. 19 % u převážné péče). Více než rok probíhající první soudní řízení bylo spíše výjimečné a dotklo se 5–6 % dotázaných, zbývajících 9 % si na dobu trvání nevzpomnělo. Určitá souvislost je patrná s hodnocením míry konfliktu mezi expartnery při domluvě ohledně výživného v prvních třech měsících po rozchodu. Čím bezproblémovější byly mezi rodiči počáteční dohady týkající se výživného, tím rychleji v této otázce rozhodl i soud. Naproti tomu s vyšší mírou konfliktu se protahovalo rovněž soudní jednání.
Existence dohody rodičů představuje zásadní faktor zkracující délku soudního řízení. Potvrzují to jak data šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, tak statistiky Ministerstva spravedlnosti (Höhne & Paloncyová, 2021). Podle zde představovaného dotazníkového šetření stála dohoda rodičů za dvěma třetinami soudních rozhodnutí o výživě bez ohledu na typ aktuální péče o dítě (66 % u aktuálně převážné péče, 63 % u rovnoměrné péče), u zbývající třetiny se jednalo o autoritativní rozhodnutí soudu. Co se týká soudních procesů vyřešených do půl roku, byl podíl dohod na rozhodnutích ještě vyšší (přibližně na úrovni 70 %), zato u déle než rok trvajících řízení byla dohodou podložena necelá polovina rozsudků (45 %). V čase přitom postupně přibývá soudních rozhodnutí na bázi dohody rodičů. Zřejmé je to i podle justičních dat, podle nichž v roce 2017 končily dohodou rodičů dvě třetiny prvních soudních rozhodnutí (o péči a výživě) a v roce 2022 již tři čtvrtiny (Ministerstvo spravedlnosti, 2023; viz též kap. 4).
Rodiče dospěli k dohodě, kterou následně schválil soud, nejčastěji ještě před samotným soudním řízením a bez pomoci odborníků, například z řad orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), právníků, soudců (graf č. 8.1). Pětina však pomoc odborníků využila ještě předtím, než začalo soudní jednání. Šance na uzavření dohody ještě před soudním řízením se tak zdá mnohem vyšší než v jeho průběhu. V rámci něho k dohodě přistoupila pětina až čtvrtina dotázaných a žádnou odbornou pomoc k tomu spíše nepotřebovali. Data naznačují, ale statisticky významně to zcela nepotvrzují, že přijdou-li rodiče k soudu s vlastní dohodou, soudní řízení bývá vyřízeno v co nejkratší době. Na druhou stranu při déletrvajících řízeních se k dohodě častěji dospívá až právě během nich.
Graf č. 8.1 Kdy a jak jste při prvním soudním řízení dospěli k dohodě o výživném, dle typu současné péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Z uvedeného vyplývá, že vyhledávat či využívat odborníků pomáhajících s nastavením dohody o úpravě výživného v souvislosti se soudním jednáním zatím stále není příliš obvyklé (viz též kap. 9). V souhrnném pohledu se profilují dvě hlavní skupiny zastoupené přibližně po jedné třetině v obou typech péče. Jednak ta, ve které jdou rodiče k soudu s vlastní připravenou dohodou, jednak ta, u níž žádná dohoda mezi rodiči neexistuje ani před soudním procesem a rodiče k ní v jeho rámci nedospějí, a soud proto vydává autoritativní rozhodnutí (graf č. 8.2). Mezi těmito dvěma skupinami však nebyly prokázány významné rozdíly například dle úrovně vzdělání expartnerů či věku dítěte. Určující vliv tak, zdá se, měl porozchodový konflikt rodičů týkající se vyjednávání ohledně výživného nebo uspořádání péče o dítě a jeho běžných záležitostí. Pokud tato jednání mezi rodiči probíhala bez problémů, zpravidla přicházeli k soudu již s vlastní dohodou. V případě velkých konfliktů či chybějící komunikace rozhodoval mnohdy právě soud bez dohody rodičů. Pomoc odborníků zainteresovaných do soudního procesu o výživném přivedla k dohodě pětinu expartnerů, častěji ještě před soudním řízením.
Navzdory očekávání se nepotvrdilo častější rozhodování na základě dohody u rodičů s vyšším vzděláním. Vzdělanostní úroveň expartnerů nediferencovala ani okolnosti, kdy a jak k dohodě došlo, a neměla ani žádný vliv na délku soudního řízení.
Graf č. 8.2 První rozhodnutí soudů o výživném na základě existence dohody rodičů a dle typu současné péče (v %)
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
V případech, kdy soud rozhodne na základě dohody rodičů, není možné faktické podání odvolání. Přesto někteří respondenti uvedli (16 % u převážné péče, resp. 13 % u rovnoměrné péče), že i při existenci této dohody bylo proti prvnímu soudnímu rozhodnutí o výživném podáno odvolání nebo i stížnost k Ústavnímu soudu. Naznačuje to, že zmíněná dohoda nemusela být jedním či oběma rodiči přijímána jako zcela vyhovující. Proti autoritativnímu rozhodnutí soudu při prvním soudním řízení o výživném bylo podáno odvolání až v polovině případů, kdy rodiče nyní pečují o dítě rovnoměrně, a v necelé třetině případů, kdy je dítě v současné době v převážné péči jednoho z rodičů. Odvolání nejčastěji podával jeden z rodičů (spíše muži než ženy, bez ohledu na typ péče). Četnější výskyt námitek proti rozhodnutí soudu rodiči z rovnoměrné péče či rodiči, jimž oběma byla určena vyživovací povinnost, potvrzují i statistiky Ministerstva spravedlnosti (Höhne & Paloncyová, 2021). V závislosti na věku dítěte, o jehož výživném se jednalo, nebyly zjištěny významné odchylky.
Podle prvního soudního rozhodnutí měl výživné platit zpravidla jeden z rodičů, někdy oba rodiče. Případy, kdy soudní rozsudek neobsahoval konkrétní osobu, jež má platit výživné, byly spíše ojedinělé. Pro určení plátce výživného přitom bylo zásadní, komu soud dítě svěřil do péče. Jednalo‑li se o výlučnou či převážnou péči jednoho rodiče, povinnost platit výživné byla zpravidla stanovena druhému rodiči. Například při soudním rozhodnutí o výlučné péči matky (vč. výlučné péče s rozšířeným stykem), měl ve více než 90 % případů vyživovací povinnost dánu otec. Mužům byla určena vyživovací povinnost nejčastěji (přibližně v polovině případů) také tehdy, když se jednalo o soudem danou střídavou nebo společnou péči o dítě. (68) V další zhruba třetině případů pak měli při stejném typu péče platit výživné oba rodiče. Jak bylo zmíněno výše, jde o určitý rozpor s kompletními justičními statistikami (srov. Höhne & Paloncyová, 2021).
Někteří dotázaní si již nepamatovali konkrétní částku soudem určeného výživného na dítě. Otcům soudci nejčastěji stanovili výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, matkám 2 000 Kč (což v obou případech představovalo i mediánové hodnoty). Při svěření dítěte do střídavé či společné péče v rámci prvního soudního rozhodnutí se průměrné měsíční částky soudem stanoveného výživného určeného otcům pohybovaly mezi 4,1–4,2 tisíce korun, a to bez ohledu na to, zda měl výživné platit otec sám nebo jej měla hradit i matka dítěte. V průměru k nižšímu výživnému (3,4 tisíce korun) pak byli zavázáni muži, o jejichž dítě měla podle soudu převážně pečovat matka. Při kontrole toho, zda se jednalo o původně manželské, nebo nesezdané partnery, nebyly v průměrné výši soudem stanoveného výživného zjištěny významné rozdíly. Vzhledem k tomu, že průměrná výše výživného určeného soudem otcům se zvyšovala s jejich dosaženým vzděláním, lze usuzovat na to, že soudci se při svém rozhodování snaží zohledňovat příjmovou situaci plátce výživného, neboť s výší dosaženého vzdělání zpravidla roste i příjem dotčeného.
Na rozdíl od kompletních soudních statistik, podle kterých se s věkem oprávněného dítěte zvyšují průměrné částky vyměřeného výživného (ČSÚ, 2022), data výběrového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ tuto spojitost zcela jednoznačně nepotvrzují. Patrné jsou pouze statisticky významné rozdíly mezi nižším průměrným výživným stanoveným otcům na děti v převážné péči matky, které v době rozchodu rodičů byly předškolního věku, a vyšším výživným určeným dětem, jejichž rodiče se rozešli, když jim bylo alespoň 12 let. V případě určení střídavé či společné péče pak v průměru vyšší výživné stanovily opatrovnické soudy otcům, jejichž dítěti bylo v době rozpadu úplné rodiny 7 až 11 let (v porovnání s případy, kdy bylo dítě mladší nebo starší).
Spokojenost s výsledkem prvního soudního řízení o výživném na dítě byla ovlivňována řadou faktorů. Podle současného typu péče se míra spokojenosti sice nelišila, podle rozsudku o první úpravě péče o dítě však již ano. Pokud bylo dítě svěřeno do převážné péče jednoho rodiče (zpravidla matky), dotázaní vyjadřovali větší nespokojenost, než když soud svěřil dítě do střídavé či společné péče rodičů. S tím souvisí i větší nespokojenost s výsledkem soudního řízení tehdy, když byl plátcem výživného stanoven otec dítěte. Pokud jím měla být matka nebo oba rodiče, byli s tím dotázaní častěji spokojeni tak napůl. Nejvyšší spokojenost naopak panovala v případech, kdy neměl výživné podle soudu platit nikdo, i když vzhledem k nízkým četnostem je třeba tento údaj brát s jistou rezervou (graf č. 8.3). K nespokojeným se v tomto ohledu řadily spíše dotázané ženy, s výší dosaženého vzdělání se míra spokojenosti s výsledkem prvního soudního řízení o výživném na dítě neměnila.
Jistý vliv na míru spokojenosti měla i existence konfliktu a jeho závažnost mezi rodiči v prvních třech měsících po rozchodu. Pokud se dokázali na rozdělení péče o dítě, řešení jeho běžných záležitostí a placení výživného dohodnout téměř bez konfliktů, výrazně u nich převládala spokojenost s prvním soudním řízením o výživném. Probíhala-li však jejich domluva v těchto oblastech s velkými konflikty, s výsledkem soudního řízení byli ve vyšší míře spokojeni jen napůl nebo vůbec. Soudní proces zklidnění v tomto ohledu spíše nepřinesl.
Spokojenost dotázaných s rozsudkem o výživném se značně lišila podle jednotlivých parametrů soudního řízení (délka trvání, existence dohody rodičů apod.), které jsou však spolu úzce provázány. Například čím rychleji se dané jednání uskutečnilo, tím byli dotázaní spokojenější s výsledkem (graf č. 8.3). Vyšší spokojenost byla dále patrná u těch, kteří soudní proces zažili v nedávných letech. Poměrně zásadní (pozitivní) vliv na spokojenost měla existence dohody rodičů, na jejímž základě soud rozhodl. Pokud tato dohoda chyběla, měli dotázaní ke spokojenosti mnohem dále, zvláště ve srovnání s těmi, kteří s vlastní dohodou přicházeli již na počátku soudního řízení.
Graf č. 8.3 Spokojenost s prvním soudním rozhodnutím o výživném na dítě podle vybraných charakteristik soudního řízení (v %)
Pozn.: * Četnostní zastoupení takto označených kategorií bylo poměrně nízké (mezi 40 a 70 případy).
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Přibližně každý šestý z obou typů péče z těch, kteří měli nějakou zkušenost se soudním řízením o výživném, využil nabídnuté možnosti a přidal vlastní komentář k úpravě výživného (celkem 143 respondentů). Častěji se v tomto směru vyjádřili ti spíše nebo zcela nespokojení se soudním rozhodnutím. V odpovědích se mnohdy opakovalo několik oblastí. Nejčastěji se jednalo o výši výživného. Objevilo se i kladné hodnocení vyjadřující například, že se povinný rodič snaží na dítě přispívat nad rámec výživného. Převažovaly nicméně negativní postoje. Mnozí jen stroze uváděli, že je to málo, že by výživné mělo být vyšší a podobně, někteří dodávali, že nebyly dostatečně zohledněny příjmy povinné osoby. Jiní plátci naopak zdůrazňovali, že výživné je příliš vysoké. Různé způsoby neuvádění či zatajování příjmů povinným přitom představovaly druhou nejčastěji zde specifikovanou oblast. Nemálo byla dále v komentářích připomínána dohoda rodičů, na druhou stranu tato dohoda byla v některých případech soudem změněna. Autoritativní rozhodnutí soudu, zvláště nebralo-li v úvahu skutečnou příjmovou situaci či životní podmínky zúčastněných osob, bylo dalším předmětem kritiky. Jednotky výroků dotázaných se pak věnovaly spíše rozsahu péče o dítě, který se do stanovení výživného rovněž promítal. Pro představu zde citujeme vybrané (delší) konkrétní výroky:
„Soud neprověřuje jiné než předložené příjmy. Podvodné a neoficiální příjmy nejsou předmětem jednání. Je opomíjena logická podstata věci – celková ekonomická situace povinného. Jednoduchá matematika, kdy povinný nepřiznává nic nebo minimum, ale výdaje a hobby převyšují příjmy.“
„[Expartner] po krachu podnikání pracoval načerno, oficiálně byl bez peněz.“
„Hodně málo pro dítě – 100 Kč na den, když otec vydělává 30 000 měsíčně a životní úroveň má být stejná.“
„Já byla se stanovenou výší výživného celkem spokojena, neboť otec do té doby neplatil nic. Naopak otec byl s rozhodnutím velmi nespokojen, z těch 2 000 Kč mám dceři i šetřit a nemám čekat, že jí snad ještě někdy něco zaplatí.“
„K výživnému ještě platím další výdaje, například oblečení, výbava do školy, tábory, kroužky.“
„Na této částce jsem se s druhým rodičem shodla. Částka je nedostatečná, ale byla vypočítaná z příjmu druhého rodiče.“
„Na výživném jsme se s maminkou [jméno dcery] dohodli ještě před soudem. Soud tuto dohodu a výši výživného schválil.“
„Neúměrná částka k mým příjmům a k tomu hledisku, že jsem hradil veškeré výdaje spojené s dětmi (oblečení, kroužky apod.) i po odchodu z domácnosti.“
„Řeší se pouze plat, proč není napsáno, na co a za co je výživné? Konkrétní věci? Já se osobně snažím mít co nejlepší zaměstnání – více peněz –, ale děti jsou na prvním místě a ex pracuje z domova. Vyhovuje jí to. Prostě když má otec víc peněz, tak ať kupuje věci on (oblečení, školy, kroužky…), a ne posílat ex. Pak jim člověk stejně musí oblečení na víkend kupovat. Je to na dlouhou diskuzi…“
„Byli jsme domluveni na dvou tisících, soud určil tři tisíce.“
„Soud nebral v potaz, že dcera bydlí půl měsíce u mne, tím pádem bych měl platit jen půl měsíce bývalé ženě.“
8.1.2 Další soudní řízení o výživném
Jak již bylo zmíněno v úvodu podkapitoly 8.1, rodiče, jejichž dítě bylo v době výzkumu v převážné péči jednoho z nich, měli jednak častější zkušenost se soudním řízením o výživném (51 %, resp. 41 % u rovnoměrné péče) a jednak se častěji k soudu kvůli této problematice vraceli (třetina, resp. čtvrtina z nich). Pravděpodobnost dalšího soudního procesu se přitom zvyšovala s tím, čím větší byla nespokojenost dotázaného s výsledkem prvního soudního řízení o výživném. Podle očekávání hrálo roli také to, zda první rozsudek vzešel z dohody rodičů nebo byl autoritativním rozhodnutím soudu. Z případů, u kterých soud rozhodl na základě dohody rodičů, se soudila vícekrát necelá pětina, naproti tomu byl-li první rozsudek autoritativním ortelem soudu, s dalším soudním řízením měly zkušenost více než dvě pětiny z těchto případů.
V dotazníkovém šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ mělo zkušenost minimálně s druhým ukončeným, případně dalším probíhajícím soudním řízením o výživném 243 respondentů (157 u aktuální převážné péče, 86 u rovnoměrné péče). Nebylo blíže zjišťováno, kdo byl hlavním iniciátorem dalšího soudního řízení. Z porovnání dle genderu jej zažili ve stejné míře dotázaní muži i ženy. Větší odlišnosti se neprokázaly ani podle toho, kdo byl při prvním soudním procesu stanoven plátcem výživného (jen mírně častěji se jednalo o případy, kdy měl výživné platit pouze jeden z rodičů). Jaký důvod tedy vedl rodiče k tomu, že se soudili vícekrát? A co bylo jejich hlavním cílem? Pokud bychom příčiny operacionalizovali změnami potřeb na straně dítěte a možnostmi na straně povinného rodiče, ukazuje se, že to není zcela jednoznačné, i když v souhrnu jsou častějším důvodem spíše změny na straně dítěte (graf č. 8.4). Ty za jediný hlavní důvod označil zhruba každý čtvrtý. Na druhé straně každý pátý uvedl, že původcem dalšího soudního řízení o výživném byly výlučně změny možností a poměrů rodiče, který má výživné platit. Podle pětiny dotázaných pak za opětovným soudním procesem stály rovnocenně obě skutečnosti, tedy jiné, nové potřeby oprávněného dítěte i změny možností a poměrů povinného rodiče.
Graf č. 8.4 Hlavní důvod dalšího soudního řízení o výživném – změny potřeb dítěte nebo možností rodiče, který má výživné platit (v %)
Pozn.: N = 243
Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021
Sledování souvislostí mezi tím, kdo měl výživné platit podle prvního soudního rozhodnutí, a hlavním důvodem dalšího soudu, nepřineslo jednoduché odpovědi ve smyslu jasného příklonu k jedné či druhé straně. Jinými slovy, nelze jednoznačně říci, že by možnosti povinného rodiče byly častěji spojovány s plátci výživného a naopak potřeby dítěte s příjemci výživného. Poměrně jasná je však spojitost se sledovaným cílem další soudní úpravy výživného. Zatímco za požadavkem na zvýšení výživného stály mnohem častěji potřeby dítěte, snížení výživného bylo častěji navázáno na možnosti povinného rodiče. Větší zohlednění potřeb dítěte i povinného rodiče bylo spíše propojeno s jinými žádostmi na úpravu výživného. V souhrnu představovalo zvýšení výživného zhruba polovinu všech záměrů doprovázejících další soudní řízení o výživném. Naproti tomu požadavek na snížení výživného byl zastoupen jednou pětinou. Spíše okrajovým cílem bylo v tomto ohledu ukončení nebo naopak zahájení placení výživného. Zbývající přibližně pětina nedokázala vybrat hlavní důvod, protože příčiny mohly být různé.
Porovnáme-li v otázce stanovení osoby, která má platit výživné, výsledek posledního soudního rozhodnutí s tím prvním, panuje v souhrnu 80% shoda. To znamená, že osoba plátce výživného se při srovnání prvního a posledního soudního rozsudku nezměnila. Pokud nějaká změna nastala, jednalo se nejčastěji o to, že plátcem výživného byli nově oba rodiče, a ne pouze jeden z nich. Avšak vzhledem k poměrně nízkým četnostem v jednotlivých kategoriích nelze jít do většího detailu. Nicméně alespoň o mužích, jako nejčastějších plátcích výživného, lze říci, že v 87 % zůstali plátci výživného i podle posledního soudního řízení, a pokud u nich k nějaké změně došlo, častěji byla vyživovací povinnost nově určena oběma rodičům než pouze matce.
V souladu s výše uvedeným jednak převážně nezměněným stavem v osobě plátce výživného a jednak většinovým cílem dalšího soudního řízení, kterým bývají nejčastěji úpravy ve výši výživného (jeho zvýšení či snížení), poukazují data na to, že se částka výživného stanoveného v posledním rozsudku u většiny plátců změnila, a sice spíše vzrostla. Pokud si dotázaní pamatovali výši výživného daného při prvním a posledním soudním rozhodnutí o výživném, můžeme v případě mužů jako (nejčastějších) plátců výživného konstatovat, že jen u třetiny z nich zůstala částka výživného stejná, v necelé polovině případů však muži měli podle posledního rozsudku platit více (než podle prvního soudu) a ve zbývající téměř čtvrtině jim byla stanovena nižší částka. Úsilí o změnu výše výživného přitom nebylo posledním soudem vždy stoprocentně potvrzeno, ale byla dosažena zhruba dvoutřetinová shoda. Lze to vyvodit z toho, že pokud bylo záměrem dalšího soudního řízení zvýšení výživného, tak k tomu ve dvou třetinách případů skutečně došlo a podobně to platilo i pro zamýšlené snížení výživného. Výživné se posledním soudním rozhodnutím oproti tomu prvnímu navýšilo či snížilo řádově o stokoruny až jednotky tisíc. Průměrné snížení činilo 1,9 tisíce korun (medián 1,5 tisíce korun), průměrné zvýšení 1,7 tisíce korun (medián 1,1 tisíce korun).
(66) Motivem k tomu byla vzájemná shoda rodičovského páru dopřát svému dítěti, co potřebuje, bez ohledu na částky, které jsou doporučovány. Popřípadě se výsledná částka vypočítaná dle v tabulkách doporučovaných procent k poměru ke mzdě zdála otci s ohledem na výši jeho příjmu příliš vysoká vzhledem k reálným potřebám dětí v jejich věku (nespotřebovaná rezerva z nižší částky, která na společném účtu měsíčně narůstá, mu v tom, jak se domnívá, dává za pravdu). Pro kalkulačku výživného viz např. https://vyzivne.justice.cz/kalkulacka-vyzivneho/.
(67) V jednom případě měla na povinného rodiče pozitivní účinek pohrůžka uvalení exekuce na řidičské oprávnění při neplacení výživného.
(68) Vzhledem k nízkým četnostem soudem dané společné péče byly pro účely komparace s prvním soudním rozhodnutím o výživném tyto případy spojeny do jedné kategorie se soudem stanovenou střídavou péčí.
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat