Sylva Höhne a kol.

–

8.2 Úprava výživného bez soudního řízení

Z výše uvedeného též plyne, že o výživné na nejmladší dítě se nesoudila zhruba polovina dotázaných rodičů s dítětem v převážné péči (matky nebo otce) a tři pětiny rodičů pečujících o dítě víceméně rovnoměrně. Hlavním důvodem, proč se rodiče nesoudili, byla jejich vlastní dohoda. Tento fakt zmínily tři čtvrtiny ze všech nesoudících se respondentů z obou typů péče. Ostatní okolnosti v sobě zahrnovaly určitou obavu, nejistotu či jiné důvody týkající se spíše samé nemožnosti se soudit. Přibližně každý pátý rodič s rovnoměrnou péčí a každý sedmý rodič s převáž-nou péčí zvolil variantu, že případný soud by situaci nepomohl. Za tím lze spatřovat nedůvěru v to, že soudní řízení by v otázce výživného něco změnilo. Neuvedení otce v rodném listě dítěte samo o sobě nedává možnost soudit se o výživné. Tento fakt se jen mírně častěji dotýkal dětí v převážné péči. V souhrnu jej za hlavní důvod označila jen 3 % rodičů, stejně nízký podíl naproti tomu uvedl, že k soudu sice zatím nedošlo, ale v nejbližší době se k němu schyluje.

Zbývající necelá 3 % dotázaných si z uvedených variant odpovědí nevybrala a popsala „jiný“ důvod, proč se s druhým rodičem nesoudila o výživné. Ten v některých případech poodhalil zákulisí dohody rodičů, která skrývala pomoc prarodičů dítěte (např. „dohodli jsme se s pomocí zejména jeho rodičů, u kterých teď bývalý partner bydlí, a oni mu pomáhají, mají dítě rádi, proto jsem souhlasila. Taky pomáhají s financemi“) či fungující stav („chlap platí, není důvod“). Poměrně často zaznívala nechuť s expartnerem cokoli řešit, být s ním v kontaktu, jeho nezájem či určitý strach („nechci od ní nic, děti vychovám bez ní“, „o syna se nezajímá a je lepší to tak nechat než se tahat po soudech a stejně by nic neplatil“, „chci s ním mít co nejmenší kontakt“, „[expartner] vyhrožoval, že dítě vysoudí on. Bála jsem se“), ale i skutečnost, že expartner pobývá v zahraničí. Z dalších odpovědí vyplývá, že finance nejsou pro dané rodiče to nejpodstatnější nebo že si žádné výživné prostě neurčili („nepotřebuji jeho peníze“, „nepožadovala jsem výživné“). Zazněl i stesk nad špatnou finanční situací jednoho či obou rodičů, případně obava z nedostatku prostředků na případný soud („abychom oba měli na hypotéku“, „jsme zadlužení a na advokáty nemáme peníze“, „je v dluzích a pracuje načerno“).

Podle základních sociodemografických charakteristik respondenta se v odpovědích na zdůvodnění nesoudního jednání ohledně výživného na dítě vyskytly určité diference. V míře dohody se sice muži i ženy z obou typů současné péče nijak nelišili, shodně ji uváděly zhruba tři čtvrtiny z nich, ostatní muži se ale častěji drželi tvrzení, že situaci by to nepomohlo, kdežto ženy ve vyšší míře udávaly jiné (69) důvody. Úroveň dosaženého vzdělání diferencovala pouze odpovědi mužů, kteří si aktuálně dělí péči o dítě víceméně rovnoměrně s bývalou partnerkou. Vysokoškoláci častěji zmiňovali, že se na tom byli schopni dohodnout sami, kdežto středoškoláci s maturitou se naproti tomu častěji domnívali, že by případný soud situaci nijak nepomohl. Slabý vliv měl věk nejmladšího dítěte v době rozpadu úplné rodiny, ale pouze v případech, kdy je dnes dítě v převážné péči jednoho z rodičů. Čím bylo dítě starší (školního a dospívajícího věku), tím spíše se rodiče dohodli a nesoudili. Nejnižší byla míra dohody rozcházejících se rodičů s dětmi předškolního věku, u kterých se častěji objevovaly jiné důvody.

Graf č. 8.5 Důvody, proč se nesoudili o výživné, podle míry porozchodového kontaktu a konfliktu ohledně nastavení péče o dítě, řešení jeho běžných záležitostí a výživného (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Míra porozchodového konfliktu mezi expartnery ohledně nastavení péče o dítě a výživného zde opět hrála podstatnou úlohu (graf č. 8.5). Dohodnout se na výživném bez soudního řízení dokázalo až devět z deseti expartnerů, kteří v prvních třech měsících po rozchodu neměli v tomto duchu žádný konflikt. S rostoucí závažností konfliktu dohod ubývalo a na významu naopak nabývala určitá skepse nebo jiné důvody. Například pokud byl konflikt rodičů na střední úrovni, tedy s většími či menšími rozpory v některých oblastech, tito podstatně častěji uváděli, že soudní řízení by dané situaci nijak nepomohlo. Častěji se takto vyjadřovali i ti, kteří s bývalým partnerem či partnerkou nebyli po rozchodu vůbec v kontaktu. Jiné důvody (neuvedení otce v rodném listě dítěte, očekávání soudu v nejbližší době a jiné), jež stály v pozadí nesoudní domluvy na výživném, zmiňovali mezi rodiči se současnou převážnou péčí o dítě častěji ti, kteří v tříměsíčním období po rozchodu o nastavení péče a výživy dítěte vůbec nemluvili nebo ani nebyli v kontaktu. U rodičů aktuálně pečujícími o dítě víceméně rovnoměrně, se jiné okolnosti objevovaly ve vyšší míře u těch, kteří se v krátké době po rozchodu domlouvali na uspořádání péče a výživy dítěte jen s velkými konflikty.

8.3 Dohoda na úpravě výživného bez soudního řízení

V neposlední řadě se v otázce výživného soustředíme na to, zda se rodiče dokázali domluvit na změně v nastavení výživného, a to bez soudního řízení. Na tuto otázku odpovídali všichni dotázaní z šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“. Může se přitom týkat jak těch, jimž úpravu výživného někdy stvrdil soud, tak těch, kteří zkušenost se soudem nemají. A právě tato skutečnost se ukázala poměrně zásadním faktorem v tom, proč k případné změně nedošlo. Téměř každý třetí rodič, jehož dítě je v současnosti v převážné péči jednoho z rodičů a jenž má zkušenost se soudním řízením o výživném, si nějakou nesoudní úpravu v nastavení výživného přál, ale neúspěšně (graf č. 8.6). Podobně tomu bylo mezi rodiči s dítětem v rovnoměrné péči, kde se to týkalo více než čtvrtiny. Neměli-li rodiče (s převážnou či rovnoměrnou péčí) zkušenost se soudním procesem, snaha o změnu v placení výživného ztroskotala zhruba u desetiny z nich. Velká většina, zejména rodičů s rovnoměr-nou péčí, totiž o změně ani neuvažovala (65 % u převážné péče, 73 % u rovnoměrné péče). Je-li tedy placení výživného upraveno soudně, častěji je patrná snaha o jeho změnu nesoudní cestou, jejíž výsledek však může být různý. Nějaká změna v placení výživného, která nebyla stvrzena soudem, nastala u čtvrtiny dotázaných s dítětem v převážné péči jednoho z rodičů, a to bez ohledu na to, zda expartneři někdy prošli či neprošli soudním řízením. Ani u rodičů s dítětem v rovnoměrné péči nehrála v tomto ohledu zkušenost se soudním jednáním roli, podíl rodičů, u kterých došlo ke změně v placení výživného bez nutnosti soudního líčení, byl však nižší (17 %).

Pokud jde o převážnou péči, změnu týkající se výživného nechtěli častěji muži, a to jak ti mající dítě ve své převážné péči, tak nerezidenční otcové (celkově 63 % z nich). Zato u žen převážně pečujících o dítě nějaká změna výživného bez soudního řízení častěji nastala (27 %) nebo jimi samými byla alespoň požadována (22 %). V tomto duchu nechtěl nijak zasahovat do výživného žádný z rodičů „jen“ podle 46 % rezidenčních žen. Rezidenční muži pak dále ve vyšší míře upozornili i na nenaplněné přání matek ohledně změny výživného (11 %). Větší touhu po úpravě výživného (realizovanou i neuskutečněnou) bez zapojení soudu vyjadřovaly ve srovnání s muži také ženy s dítětem v rovnoměrné péči. Větší snaha matek o nějakou revizi nastavení výživného je tak patrná v obou typech péče.

Graf č. 8.6 Došlo někdy od rozchodu rodičů ke změně v placení výživného na nejmladší dítě, a to bez soudního řízení? Podle typu současné péče a zkušenosti se soudním řízením o výživném (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Pokud se rodiče rozešli nejvýše pět až šest let před konáním výzkumu, dosud spíše neměli potřebu nastavení výživného jakkoliv měnit. Uplynula-li od rozchodu delší doba, jednou či vícekrát k úpravě v placení výživného (bez soudního řízení) došlo. Nelze přitom ale říci, že čím více času od rozchodu uběhlo, tím snáze se expartneři na změně v otázce výživného dohodli.

Jaké okolnosti tedy vedly k realizovaným změnám výživného (tj. u těch, kteří v předešlé otázce odpověděli „ano“), které byly provedeny bez nutnosti soudního řízení? Sledovalo se, do jaké míry byla změna podložena dohodou rodičů a zda bylo hlavním cílem zvýšení výživného, jeho snížení nebo něco jiného. Jistým pozitivem může být, že úpravy výživného nejčastěji (přibližně z poloviny) vycházely z dohody rodičů. Na druhou stranu poměrně časté byly i případy, kdy změnu prosadil pouze jeden rodič, pravděpodobně na úkor toho druhého, nebo kdy bylo výsledku dosaženo různě (graf č. 8.7). Typ aktuálního nastavení péče o dítě zde nebyl tím rozhodujícím prvkem, na rozdíl od nějaké zkušenosti se soudním řízením o výživném. Pokud bývalí partneři takovou zkušenost neměli, spíše se na úpravě výživného dokázali společně domluvit. V opačném případě danou změnu častěji prosadil respondent a vzájemná dohoda rodičů byla více upozaděna. Genderové rozdíly se v této souvislosti neprokázaly.

Graf č. 8.7 Okolnosti realizované změny v placení výživného bez soudního řízení podle typu současné péče a zkušenosti se soudním řízením o výživném (v %)

Pozn.: V případě převážné péče celkové N = 259, u rovnoměrné péče N = 159

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Podobně jako u změn v nastavení výživného realizovaných skrze další soudní řízení převažoval záměr o zvýšení částky výživného i u nesoudních úprav. Četnější byl u případů převážné péče o dítě, u rovnoměrné péče sice také patřil k nejběžnějším motivům, nicméně oproti rodičům s převážnou péčí tito rodiče častěji sdělili, že to nelze jednoznačně říci, protože úmysly byly různé (tabulka č. 8.1). Propojení existence dohody rodičů na úpravě výživného a sledovaného záměru změny naznačuje, že na zvýšení výživného se rodiče spíše dokázali dohodnout, kdežto snížení výživného prosadil spíše respondentův expartner. Tyto souvislosti však nejsou vzhledem k nízkým četnostem v jednotlivých kategoriích statisticky prokazatelné.

Tabulka č. 8.1 Většinový cíl realizované změny v nastavení výživného bez soudního řízení podle typu současné péče (v %)

Pozn.: V případě převážné péče N = 259, u rovnoměrné péče N = 159

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

8.4 Konflikty mezi rodiči ohledně výživného z pohledu dětí

Konflikty mezi rodiči ohledně výživného a hrazení výdajů na potřeby dětí zmiňovali z respondentů šetření „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“ pouze ti, kteří vyrůstali v převážné péči matky. Vztahy mezi jejich rodiči byly popisovány jako velmi narušené, přičemž matka očima těchto respondentů nebyla viděna jako ta, která by byla na vině. Naopak byla vnímána jako ta, která obětavě zabezpečila veškerou péči o děti a nesla veškeré finanční náklady nebo jejich převážnou část, otec jí ztrpčoval život či ji přinejmenším nijak nepodporoval. Dalším společným rysem v těchto rodinných příbězích bylo, že otcové respondentů si po rozchodu založili novou rodinu / měli novou partnerku (té někteří respondenti připisovali negativní vliv na otce, pokud jde o finanční prostředky k zajištění potřeb jeho dětí) či vedli velmi problematický způsob života.

Někteří z těchto respondentů měli určité povědomí o tom, že matka se situaci pokoušela řešit i soudně, a jelikož nezaznamenali zlepšení, domnívali se, že soudní rozhodnutí nijak nepomohlo (část respondentů uvedla, že matka je před bližšími podrobnostmi chránila). V jednom případě efekt soudního řízení, které se táhlo několik let a vyplynula z něho pro otce vedle výkonu trestu odnětí svobody povinnost splatit svůj dluh na výživném, zhatila amnestie prezidenta Václava Klause. Ani poté výživné hradit nezačal a dluh na něm nesplatil. Teprve po letech, v souvislosti s druhým trestním oznámením, které na něj podala mezitím již zletilá, stále studující dcera a kvůli němuž byl k soudu předveden a deportován ze zahraničí, kam předtím odešel, výživné začal posílat. Trestní stíhání tehdy bylo zastaveno. Než usilovat o výkon trestu se jako smysluplnější jevilo ponechat mu možnost vykonávat výdělečnou činnost, na jejímž základě bude moci plnit svoji vyživovací povinnost a splácet dluh na dosud neuhrazeném výživném.

R: „On už měl být dávno někde za mřížema a díky panu Klausovi ten trest se zrušil.“

T: „Jak jste to tenkrát prožívali?“

R: „(…) My jsme to jako vnímali spíš skrze tu mámu a ta to vnímala samozřejmě negativně. (…) Je to… strašně demotivující prostě, když oběháváte soudy a strávíte čas na administrativě něčeho… že vlastně ten člověk, kterej je sám obětí toho byrokratickýho systému a pak někdo udělá amnestii a vlastně veškerou vaši snahu jako vyhodí z okna, jo? Je to prostě výsměch. Takže… my jako děti jsme to asi jako nevnímali nějak extra, ale pro tu mámu to muselo být zdrcující. Nicméně nevím nakolik ta amnestie…, ona podle mě smazává trest, ale nesmazává vlastně ten trestnej čin, jo? Takže to ještě je otázka… my teď vlastně ani nevíme, jestli to budeme nějak dál jako řešit, protože kde jsou ty peníze, který jsou jakoby v dluhu vůči nám, který byly dlužený do tý doby, než přišla ta amnestie, jo? Takže je otázka, jestli tyhle peníze někdy uvidíme…“

T: „Když proběhlo to první trestní řízení, táta měl být odsouzený a přišla amnestie, změnilo se potom něco v tom, jak přispíval na vaše výživný?“

R: „On nic neplatil. (…)“

T: „A to [druhé] trestní stíhání bylo zrušeno kvůli tomu, že projevil dobrou vůli výživný platit, nebo to mělo ještě nějaký jiný důvod?“

R: „(…) Je otázka, jestli… ta motivace beztrestného stíhání bude dostatečná pro placení toho výživnýho. Zatím to vypadá, že je, samozřejmě pokud by zmizela, tak to trestní stíhání obnovíme. (…) To, na čem jsme se vlastně jako shodli i tehdá s policií a i, myslím si, s tím soudem je, že není v nikoho zájmu toho člověka dostat do vězení, jo? Že pokud prostě chci, aby ten člověk byl produktivní a platil mi, tak prostě chci, aby byl schopnej pracovat, aby prostě mu nedýchala na záda vazba. (…) A zatím to vypadá, že snad to trestní stíhání nebude nutný. Ale to jako se může hodně rychle změnit.“ (32 dcera – výlučná péče matky)

Spory mezi rodiči o výživné a úhradu jednorázových výdajů, jak naznačuje i dosavadní text, leckdy trvají až do dospělosti dítěte, respektive jeho vysokoškolských let. Někdy je ukončí, když se již dospělé dítě vůči povinnému rodiči ostře vymezí, jindy je nuceno odhodlat se podat na něj žalobu.

R: „A ty hádky [rodičů], co se týkalo peněz, tak ty skončily, až když já jsem byla na vysoké. Já (…) když se musím učit, tak se musím učit fakt hodně. A nebyla jsem ten typ, který by do toho mohl mít brigádu, protože vím, že bych to nezvládla. A když jsem na něco potřebovala peníze, na kurz… studovala jsem tělocvik, my jsme jeli na kurz, ale táta se nějak kroutil a vím, že tehdá jsem mu řekla, že se má rozmyslet, že mně je to jedno, jestli nechce, abych studovala, tak já půjdu pracovat, ale ať mi to řekne, že mě taky nebaví bejt na něm závislá, že se ráda osamostatním. A to nevím, to jsem byla třeba ve druháku nebo i v prváku možná a od té doby už jsem nikdy neměla problém s ním, tady co jsem mu to řekla. Takže pak už se to tak nějak začalo všechno víc srovnávat.“

T: „A předtím do té doby… byly i nějaké spory o hrazení pravidelného výživného?“

R: „Jo, předtím to jo, to bývaly.“

T: „I u mimořádných výdajů?“

R: „Jo. A to mi přišlo taky všechno zbytečné. (…) Já taťkovi do peněženky nevidím, ale nemyslím si, že by s tím byl takový problém. Já si myslím, že on se spíš bál, že by si to mamka nechala pro sebe nebo tak něco. Takže si myslím, že tohle byl jeho problém.“ (07 dcera – výlučná péče matky)

Někdy dítě po nabytí zletilosti soudní při ohledně výživného s povinným rodičem vede samo, jelikož rezidenční rodič, unavený dohadováními či soudními spory s ním, v nich v jistém momentě už odmítá dále pokračovat, rezignuje a ponechá to na dítěti, až na to v budoucnu bude mít věk.

„…máma mně řekla, že ona už s ním k soudu nejde nebo že už se s ním nechce handrkovat, že si mám to vyšší výživný prostě vysoudit sama, až mně padne osmnáct.“ (13 dcera – výlučná péče matky)

Muset žalovat svého rodiče a vést s ním soudní spor, je pro dospělé děti velmi nepříjemné a těžké, někteří se k tomu neodhodlají.

„…tak jsme se o tom nějak jako bavili, ale on [syn] prostě je tak kategorickej, že řekl, že s ní nechce mít nic společnýho, že mu to za to nestojí.“ (39 otec – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

Nejtraumatičtější zkušenosti si ze soudního sporu s rodičem odnesli ti, kteří se u soudu setkali s pro ně nepříjemným přístupem soudce (viz též kap. 9) či neférovým jednáním a osobními útoky žalovaného rodiče.

„… když jsem potom šla už studovat vysokou školu… tak mně můj táta furt platil tolik… co… když mi bylo sedm let. (…) potřebovala jsem platit koleje nebo nějaký ubytování a nějak vyžít s jídlem a tak. A máma, ta je na invalidním důchodu kvůli kolenům a zádům, takže ten [její] příjem moc vysokej není, tam vlastně ten její manžel nejvíc pracoval. Tak těch peněz nebylo moc, ale naštěstí se mi podařilo najít levný bydlení na středoškolském internátě, který bylo naproti univerzitě, a mohla jsem tam bejt za tisícovku měsíčně, takže jsem pak se naučila žít s hodně málem. (…) Já jsem se to s ním [s otcem] snažila nějak vykomunikovat, ale vlastně jsme se neshodli na částce, takže to skončilo u soudu a ten trval tři roky. Vyhrála jsem ho asi dva měsíce před tím, než jsem dokončila bakaláře. To, myslím, že už se pokazil ten vztah asi úplně nejvíc, viděla jsem, že on si docela i vymejšlí v těch výpovědích. (…) A uvědomila jsem si, že on jako ten moudřejší rodič měl by se spíš snažit jít tím příkladem nebo nějak to urovnat, že… A jestli on se rozhodl si takhle o mně vymejšlet ve svůj prospěch, tak jsem řekla, že to už asi fakt nemá nějakej smysl. A on tam i zahlásil něco ve smyslu, že pokud bych se s ním teďko pokusila navázat kontakt, tak si to vyloží, že to je jenom kvůli penězům… Ze mě tam dělal v podstatě, že jsem strašnej materialista, že mi jde jenom o peníze a o jeho osobu se nezajímám a takovýhle věci. (…) A ještě jsme narazili na soudkyni, která je známá tím, že nadržuje chlapům všeobecně tady v těch sporech, takže díky tomu se to fakt táhlo ty tři roky, než jsem se odvolala. Tam to dělala už jiná soudkyně a ta řekla ne – prostě bude to takhle, dala mu ještě vyšší [výživné], než ta původní rozhodla. A na jedno sezení to rozsekla, že jako fakt čtrnáct stovek, když on za prvý má práci na plnej úvazek, pracoval jako celník, takže měl státní rentu, a do toho vlastní dva byty a pronajímá je, takže jako rozhodně ty prostředky má. (…) Vždycky jsem byla úplně na prášky z každýho stání za ty tři roky. (…) Teď ještě, jak ta soudkyně vůči mně furt valila, že k nim [k otci a jeho partnerce] nechodím… tak jsem se jí snažila vysvětlit, že ten vztah je narušenej, že z jeho strany jsem neviděla zájem, takže prostě… jsem ještě držela takovej jako formální, že jsem ho třeba zvala na taneční, že mohl přijít na maturitní ples a tak. A vždycky našel nějakou výmluvu, proč nemůže, takže… tohle jsem tam taky řekla, že prostě byla tam ta možnost a furt jsem podle tý soudkyně byla prostě já ten špatnej a to dítě, co se nestará o tátu a přitom chce jeho peníze…“ (13 dcera – výlučná péče matky)

Z výpovědí mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny vyplývá, že neochota povinného rodiče hradit výživné na dítě, jeho usilování o co nejnižší možné částky výživného či zdráhání se hradit nebo přispívat na oprávněné výdaje dítěte může mít značné dopady na vztah dítěte k tomuto rodiči, a především zpochybňovat v dítěti pocit hodnoty, kterou pro tohoto rodiče má. Má-li dítě s rodičem pozitivní zážitky a zkušenosti, které svědčí o jeho lásce a zájmu, a jejich společně trávený čas je pro něj hodnotný, může se dítě navzdory svému hněvu a zklamání snažit vztah s tímto rodičem zachovat a udržovat kontakt. Naopak, jestliže dítě nemá pocit, že je tímto rodičem milováno a že se o něj zajímá, může to ještě více prohloubit jejich odcizení a přispět k tomu, že dítě nebude mít zájem o udržování kontaktu.

T: Jaký to pro dítě je, když mu táta nechce zaplatit školný nebo když má pocit, že táta dává to nejnižší možný výživný…? Tak co to dítě cítí vůči tomu tátovi?

R: Měly jsme pocit, že mu na nás nezáleží, že jsme mu tak nějak jako jedno, protože vlastně došlo pak i na situace, kdy mamka řešila problémy s penězma a přetahovali se o byt. A tím, že se přetahovali o ten byt a táta ještě snad jako vysoudil z mamky strašný peníze, tak mělo dojít i na situaci, že jsme s ní měly jít bydlet do azylovýho domu. Což teda jsme si říkaly – tohle kdyby táta dopustil, tak to snad ani není náš táta, protože jsme přece jenom jeho děti a měl by mít touhu se o nás postarat a zařídit nám prostě všechno, bezpečí a klid, že nemusíme řešit, kde skončíme a tyhle věci. Takže měly jsme pocit, že mu na nás nezáleží. I s tím školným, když jsme se domluvily, tak jsme pak říkaly – ty jo, není to fér, domluvili jsme se na tom, a ty to víš, ale prostě děláš, že to není pravda, nevím, proč ti jde tolik o ty peníze. Takže jsme měly pocit, že je lakomej a že nechce nám přispět na to, abychom se měly dobře. Ještě z jeho strany většinou probíhalo to, že když jsme měli nějakej rozhovor, tak on si všechno nahrával. On si to nahrával tím způsobem, že to pak třeba doma upravil, a my jsme tam neslyšely to, co jsme říkaly, ale slyšely jsme to, co jenom chtěl táta, aby tam v tom rozhovoru bylo. Protože on měl nějak jako pocit, že si to musí nahrávat, aby měl důkaz proti nám. My jsme se sešli v mekáči, dali jsme si kafe a on si to nahrával, což jsme vůbec nevěděly. Nějak jsme se s ním domlouvaly na tom školným a pak, když na to přišlo, tak ještě nám pouštěl ten rozhovor, že není to tak prostě. Takže jsme měly dojem, že nám lže… že prostě se na nás takhle jakoby vykašlal, že v tom mamku nechal samotnou, i když teda přesto, že oni se fakt nemají rádi, tak si myslím, že nechat jí samotnou, když už jsme se na tom domluvili a když on jí to slíbil, tak teď ona se prostě taky musela dostat do šílený situace s těma penězma, takže to, si myslím, že od něj bylo jako hodně zlý. Ale nějak jsme se s tím teda jako taky vypořádaly a nějak to tak jako přešlo časem. (…) Nemám ráda konflikty a to samý ségra, tak většinou se snažíme… prostě nějak to přejít, nějak si to jako vyřešit samy v hlavě. (…) A nějak si s někým o tom popovídat, ale pak to prostě nechat jít dál a zůstat s tím člověkem v kontaktu, protože přijít o něj jenom skrz ty peníze, tak by nás asi hodně mrzelo, protože zase vím, že on se, když jsme u něj byly na ty víkendy, o nás staral fakt perfektně a bylo to vždycky fajn, takže nějak jsme se snažily to přejít jenom skrz to, abychom o něj vlastně nepřišly. (47 dcera – výlučná péče matky)

(69) Za jinými důvody se v těchto případech skrývají souhrnně tři varianty odpovědí. Jedním je tvrzení, že otec dítěte není uveden v rodném listě, dále pak varianta, že k soudu v nejbližší době dojde, a konečně „jiné“ důvody.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.