Sylva Höhne a kol.
–
9.2 Profesionální pomoc dětem a její využívání
Kapitola věnovaná využívání profesionální pomoci dětem a dospívajícím v souvislosti s rozpadem rodiny vychází převážně z rozhovorů s mladými lidmi s touto zkušeností v rámci výzkumu „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“, doplňkově též z rozhovorů s rodiči v šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“. V centru pozornosti jsou vybrané instituce a služby, které s dětmi a mládeží po rozpadu rodiny mohou přijít do kontaktu či se na jejich podporu cíleně zaměřují – škola, OSPOD, psycholog/psychoterapeut, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež a skupinový program Dětský průvodce světem rozvodu. Dále jsou řešeny znalecké posudky a účast dětí v soudním řízení (výslech dítěte u opatrovnického soudu, soudní spor s rodičem ohledně výživného po dosažení zletilosti dítěte). Text se zaměřuje především na zkušenosti dětí s těmito institucemi a službami (96), jejich vnímání a na případné bariéry pro jejich využívání. Kapitolu uzavírají doporučení pro profesionální pomoc dětem a mladým, která vycházejí ze zkušeností respondentů, ale zejména z rad pomáhajícím odborníkům, které sami formulovali ve svých výpovědích.
9.2.1 Škola
Rozpadne-li se dítěti rodina a jeho dosavadní svět je vzhůru nohama, škola pro něj může být důležitou kotvou – místem s předivem vztahů, kde se pro něj nic zásadního nemění (97), kde není přítomno konfliktům rodičů či atmosféře, která je provází. V tomto smyslu se vyjadřovali i někteří mladí lidé z našeho výzkumu. Jedna respondentka například zmínila, že v jistých dobách pro ni byl třídní kolektiv více než rodina a pomáhal ji situaci doma přežít. Jiná uvedla, že byla vždy zvídavá a učení jí v náročných dobách poskytovalo seberealizaci, na rozdíl od některých dalších, jimž naopak kvůli situaci doma koncentrace na školní povinnosti oslabila a jejich školní výsledky se zhoršily.
Z výpovědí mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny vyplynulo několik jejich doporučení, jak škola může podpořit děti, které se vyrovnávají s novou rodinnou situací, adaptují se na nové rodinné uspořádání a snaží se vypořádat s jeho nároky a limity. Některá z nich znějí samozřejmě až banálně, ve školách však, jak se ukázalo v rozhovorech, mnohdy tak samozřejmě naplňována nejsou. Podněty respondentů týkající se podpory dětí ve střídavé péči odrážejí každodenní realitu, s níž se učitelé u těchto dětí často potýkají – zapomínání věcí, úkolů, různá míra rodičovské podpory školní přípravy dítěte. Učitel samozřejmě musí při své práci se třídou citlivě vyvažovat svoji vnímavost vůči potřebám a možnostem konkrétního dítěte a spravedlivý přístup ke všem žákům ve třídě, a především posilovat naplňování odpovědnosti rodičů, co se týká jejich podpory domácí školní přípravy dítěte.
- Škola a vztah žák–učitel by neměly být zaměřeny pouze na výuku, je zapotřebí, aby učitelé byli lidští a o děti se aktivně zajímali (děti se jim pak případně snáze svěří). Pedagogický sbor by měl být informován o složité situaci každého dítěte – aby nevhodnou otázkou či poznámkou neranil, nejitřil případná zranění.
- Učitelé by měli vědět, že pro dítě může být důležité mít možnost se učiteli svěřit (někdy je to jediný dospělý v jejich okolí, se kterým by mohlo o své situaci mluvit). Současně by měli mít povědomí o tom, že míra ochoty a potřeba se svěřit či hovořit o své rodinné situaci před ostatními je u dětí velmi různá. Pro některé je představa, že by se okolí či spolužáci dozvěděli o jejich problémech, pocitech, nebo že by se před nimi dokonce rozplakaly, děsivá. Někdy brání tomu, aby se dítě mohlo svěřit, právě obava, že to nezvládne bez pláče.
- Proto jsou pro ně tak důležité respekt a diskrétnost ze strany školy, učitelů, i školních psychologů (viz dále). Pro některé děti je velmi nepříjemné, mají-li učiteli, když se vracejí z návštěvy psychologa, před spolužáky odpovídat na otázku, kde byly. A následně čelit jejich dotazům či posměškům. Velmi nepříjemné a zatěžující pro ně bývá, jsou-li z vyučovací hodiny před zraky spolužáků vyzvednuti kvůli pohovoru s pracovnicí OSPOD.
- Školní výuka a diskuse během vyučování by měly odrážet povědomí, že úplná rodina není jedinou podobou rodiny. Děti, které do tohoto modelu nezapadají, se mnohdy dostávají do obtížných situací.
- Dětem ve střídavé péči velmi pomáhá, mají-li možnost mít dvě sady učebnic a škola jim vymezí prostor, kde si mohou nechávat své osobní věci. Vítají určité pochopení učitelů pro jejich zapomínání věcí (někdy děti a jejich rodiče ani nevědí, ve které domácnosti danou věc mají), pro jejich omezený přístup ke svým osobním věcem (může být náročné splnit pokyn přinést do školy ze dne na den či v daném týdnu věc, kterou mají u rodiče, u nějž aktuálně nepobývají), pro různou míru rodičovské podpory jejich školní přípravy (mnohdy bývá jeden z rodičů v tomto ohledu důslednější a nápomocnější než druhý) a podpůrná může být i jistá benevolence vůči termínům plnění povinností (i s ohledem na množství času stráveného přesuny mezi domác-nostmi či omezenou dostupnost rodiče nápomocnějšího školní přípravě).
Ve výpovědích mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny jsme zaznamenali také důvody, které mohou vést k tomu, že děti nevyhledají školního psychologa, který na jejich škole působí:
- nedostatečná propagace služeb školního psychologa školou – žákům/studentům není jasné, kdo to je a pro koho ve škole je;
- osobní nesympatie vůči osobě školního psychologa;
- předchozí negativní osobní zkušenost se školním psychologem;
- nedůvěra kvůli vztahové provázanosti školního psychologa s pedagogickým sborem;
- stud před spolužáky a ostatními dětmi;
- osobní uzavřenost a rodinná pravidla, očekávání od sebe (vše zvládnout sám, pláč je projev selhání a slabosti);
- osobní negace všeho, co souvisí se školou.
9.2.2 Kontakt dětí s psychologem/psychoterapeutem
Životní příběhy mladých lidí účastnících se našeho výzkumu „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“ a dopady jejich rodinné situace na jejich osobnost a duševní zdraví jsou přirozeně velmi rozmanité. Zatímco jedni potřebu odborné pomoci nikdy nepociťovali, jiní ano, avšak ne všem se jí dostalo (důvody budou uvedeny dále v textu). Pokud byli respondenti v kontaktu s některou z pomáhajících profesí, nejčastěji šlo o psychologa/psychoterapeuta, popřípadě pracovníky nízkoprahového centra (viz podkap. 9.2.3). Někteří byli či dosud jsou medikováni psychiatry, absolvovali například pobyt v psychiatrické nemocnici, odvykací léčbu, pobyt v diagnostickém ústavu a ve výchovném ústavu.
Od dětství po dospělost vedle samotného rozchodu/rozvodu, jeho bezprostředních dopadů a případných konfliktů mezi rodiči či manipulací rodiči někteří respondenti zpracovávali například nezájem nerezidentního rodiče o kontakt s nimi, jeho dluhy na výživném, svůj negativní vztah vůči novému partnerovi rodiče, nevhodné chování nového partnera vůči rodiči či nim samým (domácí násilí), vztahové a komunikační problémy s rodiči, vážné chronické onemocnění rodiče (včetně duševního), úmrtí rodiče. V návaznosti na dopady rozpadu rodiny řešili své osobní problémy různé míry závažnosti a rozsahu (nedostatek sebeúcty, potřeba získávat ocenění od druhých, vztahové problémy, negativní komunikační vzorce z rodiny, nejistoty dospívání, deprese, úzkosti, sebepoško-zování, sebevražedné myšlenky a pokusy, experimenty s drogami, závislost na návykových látkách, krádeže).
Impulzy pro kontakt s terapeutem v souvislosti s dopady rozpadu rodiny a jeho načasování se přirozeně lišily. V období mladšího školního věku někteří respondenti bezprostředně po rozchodu rodičů „preventivně“ docházeli k psychologovi, zpravidla z iniciativy matky s úmyslem předejít u nich případným problémům, které by mohly být důsledkem rozpadu rodiny. Jiní se v péči psychologa ocitli v souvislosti s projevy či problémy, které s rozpadem rodiny zjevně souvisely. (Například jedna respondentka si vybavila, že se sestrou vyhrožovaly sebevraždou, pokud se rodiče rozejdou. Zpětně má za to, že tehdy ani nechápaly, co tím říkají. Později se s rozchodem rodičů smířila a hodnotí ho jako pro všechny pozitivní krok.) Další skupina se ve školním věku do kontaktu s psychologem dostala kvůli problémům s prospěchem nebo projevy v chování, jejichž přímá souvislost s rodinnou situací nemusela být zjevná. Několik respondentů zmínilo i potíže se šikanou spolužáky. Respondenti, jejichž obtíže byly rodičům či škole zjevné, se do kontaktu s psychology dostávali i opakovaně, ať už na základě doporučení školy, nebo z vůle rodičů. Častěji šlo o jednorázové (psychologické vyšetření) či krátkodobé návštěvy než o delší spolupráci. Několik respondentů v dětském věku samo vyhledalo školního psychologa nebo naopak byli kontaktováni školním psychologem. Další skupina respondentů se do kontaktu s psychologem dostala opět či poprvé v pozdním starším školním věku a/nebo na prahu dospívání. Někteří vyhledali terapeuta znova či teprve až v dospělosti.
Rovněž hodnocení přínosu terapie či kontaktu s psychologem bylo různorodé. Zatímco někteří žádný přínos nezaznamenali, pro jiné byl kontakt s psychologem zcela zásadní – přinesl jim nějaký důležitý posun, změnu, ať už pro ně osobně, či v náhledu na jejich situaci a potíže rodiče. Pro některé byl psycholog jediným dospělým, jemuž se otevřeli, s nímž mohli sdílet své pocity, byť někteří z nich třeba ani jemu nesvěřili to, co je trápilo nejvíce. Nedůvěra vůči dospělým, stud, nechuť mluvit o svých osobních věcech s cizím člověkem byla jedním z důvodů, proč u některých terapie neměla žádoucí efekt (během sezení jim nebylo příjemně, mlčeli, lhali nebo se vyhýbali tomu podstatnému, neumožnili dostat se hlouběji pod povrch), ale i jednou z hlavních bariér na straně dětí a mladých lidí, aby do kontaktu s psychologem vůbec vstoupili.
„… já vím, že mě posílali k nějakejm psychologům taky, když jsem byla na základce. (…) A já to neměla ráda, já jsem se nerada bavila s cizíma lidma o svejch věcech, takže já si pamatuju, že jsem tam šla a jenom jsem mlčela.“ (29 dcera – nejdříve výlučná péče matky, pak střídavá péče, následně opět výlučná péče matky)
Uzavřenost pro někoho byla či stále je jediný známý způsob, jak si v dané chvíli zachovat bezpečí, vyhnout se odmítnutí a nepochopení. U někoho šlo o rys, který byl jeho součástí odevždy, u někoho se tato obranná strategie rozvinula po rozchodu rodičů, v souvislosti se ztrátou důvěry v dospělé (dopad traumatu), u někoho se objevila až v dospívání. Nepříjemně byl prožíván dítětem pociťovaný nátlak, aby se během terapie otevřelo, a to jak ze strany terapeuta, tak rodičů, ale v případě hrazené terapie i tlak dítěte vůči sobě samému (aby rodiči investované peníze nebyly promarněny). Dospělí totiž mnohdy od dítěte mylně očekávají, že stejně jako dospělý bude na sezení s terapeutem svá trápení verbalizovat (98) a řešit, a že terapie bude mít rychle zjevný efekt. Dítě se tak může ocitnout v pasti očekávání druhých od něho a jeho očekávání od sebe samého a potom nemusí mít možnost či dostatek času navázat s terapeutem kontakt, vztah a získat k němu důvěru (99). To pak může mít za následek, že kontakt s odborníkem dítěti kýžený užitek nepřinese. (Touze rodičů po rychlém efektu terapie se přitom nelze divit, mnohdy zažívají velké obavy o dítě a pocity bezmoci. Do jeho terapie pak vkládají velké naděje. Specifika průběhu terapie u dětí přitom jako laici nemohou znát a je potřeba, aby jim tyto informace terapeut dítěte poskytl, a kalibroval tak jejich očekávání.)
„Já si myslím, že jsem docela extrovertní. Ale určitě po tom rozvodu nebo rozchodu nebo potom, co si rodiče řekli, že už spolu nejsou, moje introvertnost, když to tak nazvu, začla hodně sílit v tu chvíli. Jako nebyla jsem vyloženě energický a otevřený dítě, ale nikdy jsem do těch čtrnácti nepociťovala problém někomu něco říct a už… a vůbec ne o sobě. Já jsem neměla nikdy problém o sobě mluvit, až v těch třinácti čtrnácti, co si teď vzpomínám, tak jsem si začínala všímat problémů s tím se někomu otvírat a mluvit o sobě. [Zmiňuje, že se obávala nepochopení, odsouzení a odmítnutí] (…) Hodně jsem se toho bála, no, bylo to pro mě takový… takovej můj jako strach, asi bych řekla, největší. (…) Já jsem z tý mý psycholožky cejtila velkej tlak ve směru toho… ať se jí otevřu, a já nevím, jestli mi to tak prostě v tu dobu připadalo, jestli jsem si to jako vsugerovala, ale prostě na mě to byl hroznej tlak z její strany a celkově z těch všech stran… jako že když k psychologovi, tak že se čeká, že si tam sednete a teď hned – no, a mám tenhle a tenhle problém… A mně připadalo, že na mě jako každej v tu chvíli házel tuhle informaci, že to musím udělat. A v tu chvíli jsem měla prostě hroznej strach to udělat. (…) Třeba mně říkala, že na to máme jenom hodinu… To je hrozně jako těžký pak, když víte, že máte jenom hodinu a že za to ještě vaši rodiče platí. A teďka nevím, kolik to v tý době bylo, ale myslím si, že jako byl i jako nátlak, že to je hrozně moc. (…) Prostě mi furt bylo z její strany upomínáno, že na to máme jenom hodinu, ať už něco řeknu. (…) Já bych třeba ocenila i to, kdyby se se mnou chvilku bavila i o něčem jiným než jenom o tomhle, protože mně přišlo, že ona to spíš bere tak jako práci – no a teď mi prostě řekni o tom a nechci slyšet něco jinýho. A já jsem třeba chtěla mluvit zrovna o něčem jiným a vím, že jako za to nebyla sice placená, ale třeba by mě to jako k tomu přivedlo o tom mluvit [o tom, co potřebovala] a ona mi tuhle tu možnost nedala, takže jsem… možná proto jsem se jí neotevřela, ale doopravdy si nevzpomí-nám vůbec, o čem jsme mluvili, jenom vím, že muselo jít jenom o tohle to jedno téma – rodiče.“ (42 dcera – výlučná péče matky)
Někteří respondenti zmiňovali důležitost dobrovolnosti kontaktu s psychologem/terapeutem pro to, aby vůbec měl smysl a dítě se mu mohlo otevřít. I zprvu nedobrovolný kontakt se může vyvinout v dobrovolný a užitečný. Nicméně možnost rozhodnout se o ukončení nechtěného kontaktu s terapeutem může být důležitá pro to, aby mladý člověk odbornou pomoc vyhledal, až na to bude zralý.
R: „… já jsem v jednu chvíli řekla, že sem chodím jenom kvůli tomu, že mě sem dokopala máma, že já chodit v podstatě nechci. On mně v tu chvíli řekl, že dobře… že to můžeme ukončit, že nemusím tam nuceně chodit. (…) Poprvý… mi někdo takhle dal na výběr, když jsem řekla, že tohle já nechci, tak řekl – dobře, tak nechceš, tak v pohodě. Dost mě to zarazilo tenkrát, připadala jsem si tak jako provinile. (…) Že jsem něco pokazila.“
T: „A zůstal ve vás ten pocit toho provinění?“
R: „Ne, ne, ne, já právě jsem… zpětně spíš jako vděčná, že jsem zažila právě tady ten moment, myslím, že kvůli tomu jsem byla i víc ochotná jít potom na terapii, když se mi už děly věci a už jsem cejtila, že to fakt nezvládám, tak už jsem jako věděla, že to funguje na tomhle principu, že když nemusím, tak fakt nechci. (…) To mě povzbudilo v tom vlastně si pomoct takhle v tu chvíli, kdy jsem cejtila, že je to špatný. Takže… ta dobrovolnost je tam hodně důležitá, když člověk nechce, tak to z toho člověka fakt nikdo nevytáhne a radši si bude vymejšlet, než aby řekl pravdu.“ (13 dcera – výlučná péče matky)
Ve výpovědích respondentů jsme zaznamenali i další důvody předčasného ukončení terapie na jejich straně. Šlo třeba o situace, kdy se intervence psychologa/terapeuta zcela minula se zakázkou, kvůli níž ho respondent kontaktoval. Kupříkladu jedna dívka na prahu dospívání vyhledala psycholožku, aby se poradila, jak řešit spory se svým otcem, a naučila se čelit jeho manipulacím. Z první a zároveň poslední konzultace si spolu s terapeutčiným poučením, že jako dítě musí otce poslouchat, odnesla pocity nepochopení. A ve svém životě si následně osvojila strategii, která jí slouží k přežití, nikoliv k vlastní sebeúctě a zdravým mezilidským vztahům – nehádat se a své křivdy a nepříjemné pocity neřešit, aby se vyhnula konfliktu. Někteří respondenti v období adolescence navštívili psychologa, k němuž docházeli v dětství. Měli však dojem, že v jejich aktuálních těžkostech jim kontakt s ním nepomáhá, že jejich obtíže přesahují jeho úzkou specializaci na dětskou problematiku, a proto obnovený kontakt ukončili. Další respondenti v kontaktu s psychologem odmítli pokračovat, protože jim neseděl způsob jeho práce, terapeutický přístup (metoda), případně k němu nechovali sympatie.
„… on prostě seděl a mlčel. A já teď vím, že je to metoda, jo? (smích) Ale předtím jsem to netušila. (…) Já jsem tam vždycky seděla, jednou jsme tam třeba takhle dvacet minut seděli, já jsem nevěděla, co mám říkat, já jsem právě spíš asi potřebovala, aby někdo se mnou mluvil a někdo se mě ptal. A on vždycky prostě seděl, mlčel a tak se jako usmíval a držel ty desky. (…) Takže tam jsem byla dvakrát a tak se mi to strašně nelíbilo, že už jsem tam nešla.“ (09 dcera – výlučná péče matky)
Pro někoho byla důvodem k ukončení kontaktu přílišná četnost setkávání – klient vzhledem k pro něj příliš krátkému času od předchozí konzultace neměl tolik témat k řešení a z obavy, že zabírá místo někomu potřebnějšímu a terapeutku připravuje o čas, přestal docházet. Popřípadě ukončení kontaktu předcházel dojem respondenta, že mu sezení už nepřinášela nic nového, připadala mu stále stejná, přestala ho bavit. Takové pocity ovšem mohou signalizovat i to, že se účel setkávání již naplnil a přichází čas na ukončování kontaktu, popřípadě na vyjednání nové zakázky terapie.
Ve výpovědích respondentů jsme zaznamenali různé důvody, které byly bariérou toho, aby se dostali do terapie, když to potřebovali. V některých rodinách to zkrátka nikoho ani nenapadlo. Někde jistou roli hrál i nedostatek peněz na úhradu terapeuta z privátní praxe. Jinde se rodiče nemohli shodnout na odborníkovi, kterého by akceptovali oba – jako v případě respondenta, který po jisté období, měl-li se přesunout k otci, vždy plakal. Než se rodičům podařilo dosáhnout shody, potíže, pro které odbornou pomoc hledali, u něj ustaly. Další bariérou kontaktu s profesionálem byla rodinná pravidla ohledně nutnosti vše zvládnout sám a neříkat si o pomoc, o tom, jak se zachází s emocemi, či nejrůznější mýty o odborné pomoci v oblasti duševního zdraví a zásadní nedostatek povědomí. Jako například v rodině respondentky, kterou rodina nepodpořila v jejím přání vyhledat odbornou pomoc psychologa mimo jiné z obavy, že by pak o tom měla záznam ve své zdravotní dokumentaci a v budoucnu by jí to mohlo uškodit například při ucházení se o zaměstnání.
9.2.3 Kontakt dětí s nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež
Někteří respondenti potýkající se s problémy v souvislosti s dopady rozchodu rodičů na jejich vztahové zázemí v rodině uváděli, že v období puberty a dospívání pro ně byl zcela zásadně užitečný kontakt s pracovníky nízkoprahového zařízení pro děti a mládež (100). Mezi zmiňovanými přednostmi této služby bylo, že tam dítě nebo mladý člověk může docházet dlouhodobě, tak často, jak chce. Má tedy čas k zdejším pracovníkům navázat důvěru, než se odhodlá ke sdílení, aniž by jim někdo (rodič, OSPOD, škola) předem definoval jeho obraz nebo příběh. Ten mnohdy obsahuje i chování obecně nahlížené jako problémové (experimenty s návykovými látkami apod.), pracovníky nízkoprahového zařízení však bývá vnímáno v kontextu událostí v životě dítěte, které mu předcházely, a podmínek v jeho rodině. Respondenti u pracovníků zařízení oceňovali pomoc orientovanou na řešení jejich problémů (rozhovor, nasměrování na služby/instituce, doprovod na úřady) a zejména jejich otevřenost, ochotu naslouchat, zájem o ně a dostatek pochopení. Kvitována byla rovněž nastavená pravidla (např. zákaz vstupu pod vlivem návykových látek), která přirozeně vedou návštěvníky, pokud chtějí v zařízení pobývat, aby se rozhodli je dodržovat. Někteří respondenti byly s pracovníky zařízení v kontaktu denně / několikrát do týdne po mnoho let a účastnili se i výjezdových programů.
„A pak jsem v pubertě, to mi bylo těch čtrnáct patnáct šestnáct… chodila do nízkoprahovýho klubu u nás. A tam byli výborný lidi… Já jsem tam šla hnedka po škole, do večera, jezdila jsem s nima na pobytovku. Jako na všechny akce. (…) Tam děcka stráví odpoledne s lidma, který se jich zeptají, jak se měli, co ve škole, co je novýho, že? A ne jak doma, kde se vás nikdo na nic nezeptá. (…) V tom nízkoprahu to byli možná první dospělí lidi, kteří s náma… normálně mluvili. (…) Neřekli nám, že jsme, já nevím, debilní, když hulíme trávu. Ale prostě snažili se s náma ten problém řešit. Ne že by nám něco zakázali a tak, že jo. A bylo to prostě dobrý, protože zase tam byly pravidla, že jo, tam člověk nesmí přijít opilej, prostě zfetovanej, cokoliv, takže i spousta lidí jako drželi jsme se, že abysme tam mohli jít prostě. (09 dcera – výlučná péče matky)
Nevýhodou je, že nízkoprahovému zařízení pro děti a mládež předchází pověst, že je určeno pro děti a mladé s problémy. Některé respondenty tak od prvního vstupu do tohoto zařízení v místě bydliště odradili jeho návštěvníci. Měli z nich strach či dojem, že nejsou stejná krevní skupina. Někoho neodradili od užívání služeb centra, zejména rozhovorů s kontaktními pracovníky, ale od kontaktu s ostatními uživateli ano.
R: „S nikým [z ostatních návštěvníků] se tam nebavím, ale jenom prostě vidím známý, tak je jako pozdravím, ale nějak, že bych se s nima bavila…, mi tam přišlo, že jsou jako celkem pochybní i kolikrát, že tam chodili spíš jako feťáci a tak. Já jsem tam chodila spíš vyloženě za těma pracovníkama, protože s nima jsem si rozuměla. Možná by nebylo úplně od věci třeba před tím vstupem toho člověka nějak otestovat, jestli není pod vlivem drog nebo alkoholu, než by ho tam pustili. Ale jinak to tam funguje dobře.“ (18 dcera – převážná péče matky)
Někteří respondenti by tuto službu uvítali, v místě jejich bydliště však nebyla dostupná nebo teprve až v dospělosti zjistili, že nízkoprahové zařízení v jejich čtvrti bylo a oni o něm jen nevěděli nebo se domnívali, že jde o jinou službu. Někteří respondenti však o existenci a zaměření nízkoprahových zařízení nemají žádné povědomí. To poukazuje na potřebu kvalitní informovanosti dětí a mládeže ohledně nabídky služeb dostupných v jejich okolí.
„… jako vím, že v [název města] je nízkoprah a já jsem tam chodila do školy, takže tam jako jsem měla možnost toho nízkoprahu a byla jsem úplně cílovka, my jsme prostě jako nebyli až tak jako bohatý, vím, že jsme byli nějak sociálně prostě jako na hraně a zároveň i jako prostě různý závislosti a různý prostě jako rizikový chování a všechno. A nikdy jsem na ten klub nenarazila, prostě to bylo jako… tehdy to bylo, že to je pro ty průseráře a já, protože jsem měla samý jedničky ve škole, tak i když jsem byla průserář vlastně jako v chování, tak mě nikdy nikdo nemohl jako potrestat, protože nemůžete dát dvojku z chování někomu, kdo má samý jedničky, to prostě nejde jako. Takže jsem byla jakože krytá, ale zároveň mě to vlastně jako úplně… že mě nikdo neřešil, že vlastně jako kdybych propadala, měla bych blbý známky, tak mně třeba jako nabídnou možnost toho nízkoprahu, kterej by mně podle mě strašně moc pomohl, ale protože jsem vždycky měla perfektní prospěch, tak jsem byla taková, jako že jsem propadla tím, jako že jsem potřebovala nějakou pomoc, ale zároveň prostě známky jsem měla v pořádku, takže mě nikdo neřešil.“ (19 dcera – převážná péče matky)
9.2.4 Vnímání skupinových programů pro děti procházející rozpadem rodiny
Skupinový program na podporu dětí procházejících rozpadem rodiny do českého prostředí přinesla Tereza Vránová (Dlouhá, 2014). (101) S využitím zahraniční inspirace sestavila akreditovaný kurz pro jeho lektory (102), kteří jej následně přenesli do různých míst ČR a případně jej různě modifikovali. Objevují se nicméně i jiné obdobně zaměřené programy pro děti v rozvodové situaci, zajišťované různými poskytovateli, na původním konceptu Terezy Vránové zcela nezávislé. (103) Pro bližší představu čtenáře zde nastiňujeme pojetí alespoň výše zmíněného programu: „Kroužek Dětský průvodce rozvodem je určený dětem ve věku 6–12 let, které jsou vlivem rozvodu/rozchodu rodičů v obtížné a často nesrozumitelné situaci. Jedná se o dětskou doprovázející skupinu, která dětem pomáhá se v situaci zorientovat a lépe ji přijmout. Skupina dětí nabízí sdílení svých myšlenek, přání, pocitů a zkušeností v přátelském, hravém a bezpečném prostoru. Kromě prožitkového prvku, děti v kroužku uzavírají nová přátelství a jsou obohaceny o zjištění, že i někdo jiný může prožívat něco podobného, jako ony samotné. Děti mohou rozvod rodičů zvládnout lépe s pomocí dalších kamarádů ve skupině, kteří společně prožívají podobné emoce a příběhy. Věkové období 6 až 12 let bylo vybráno pro jeho hravost, tvořivost a přátelskost, ale také pro možnou rizikovost s ohledem na změny spojené se vstupem do školy, ale i počínajícím obdobím prepuberty, které je náročné ve smyslu utváření se a prosazování svojí identity a názoru.“ (104)
Někteří pořadatelé programu se v době bezprostředně předcházející realizaci našeho výzkumu potýkali s tím, že se jim opakovaně nedařilo jeho kapacitu naplnit. Rodiče (případně jeden z nich) k tomu nedali souhlas. Problémy tohoto druhu neřešili poskytovatelé v místech, kde program rodičům pro jejich děti doporučoval soud. Z těchto důvodů jsme se rozhodli zjišťovat názory na tento program a případné bariéry k jeho využívání na straně rodičů a mladých lidí v našich šetřeních.
9.2.4.1 „Kroužek“ – skupinový program pro děti z pohledu rodičů
Rodičům byl během rozhovoru představen koncept Kroužku jako podpůrný skupinový program pro děti, které procházejí či prošly rozpadem vztahu rodičů, v rámci něhož se za přítomnosti jednoho až dvou terapeutů pravidelně schází skupinka dětí podobného věku. Děti zde mají možnost sdílet své pocity, prožitky, zkušenosti a učí se pracovat se svými pocity. Terapeuti se je snaží provést tímto náročným obdobím a pomoci jim zpracovat změny v jejich rodině a dopady těchto změn na ně. Rodiče byli následně tázáni na názor na tento koncept a na jejich případnou reakci, pokud by jim pro jejich dítě taková služba byla v období okolo rozchodu nabídnuta. Rodiče koncept Kroužku většinou zaujal, povědomí o jeho existenci neměl žádný z nich.
Vstřícným postojem vůči Kroužku se vyznačovali rodiče, kteří v minulosti učinili pozitivní zkušenost se zkušeným dětským psychologem/terapeutem. Ta spočívala v tom, že dítě během konzultací mohlo sdílet, co jej trápí, svěřit se, ventilovat pocity, které v sobě dusilo, ani před rodiči je neprojevovalo a rodič si toho byl vědom. Někdy rodič ani netuší, čím přesně dítěti kontakt s terapeutem pomohl, nicméně zaznamenal ho jako užitečný. To se stává, pokud rodič dítě k tera-peutovi doprovázel, ale sezením přítomen nebyl. (Není-li rodič přítomen sezení, dítě má bezpečný prostor ke sdílení témat, která s osobou rodiče souvisejí.) Vstřícný postoj pak dále zaujímali ti, kteří považují za důležité, aby dítě mělo možnost sdílet své zkušenosti, pocity s vrstevníky za podpory zkušeného terapeuta (který ví, co a jak) a zažívat, že není zdaleka jediné, jež dané situaci čelí (tzn. zažít normalitu):
„Pokud by to tahle možnost byla, tak asi bych po tom sáhla, protože si myslím, že to je dobrý. Ty děti tam sdílí teda ty svoje zkušenosti, ty svoje pocity a hlavně ví, že v tom nejsou samy, že tohle to se děje a že to není nic výjimečnýho. A asi by v tom nebyly takový možná ztracený. Že Sofie vlastně, jak chodila do tý vesnický školy, tak tam byla jediná, první dítě jako rodičů, který se rozvádí, ona byla docela za exota a nesla to těžko a… To, že je jediná, ne, že jdeme od sebe, ale že prostě – ‚mami, a proč zrovna my jako, vždyť všichni jsou spolu a oni se třeba taky hádají, ale nerozvádějí se!‘ No, takže jsme o tom museli hodně mluvit, takže by bylo dobrý třeba, kdyby byla nějaká takováhle instituce nebo nějaký takovýhle zařízení, kde by se potkala s těma dětma a mluvily o tom, a hlavně nějakej odborník, jak říkáte, psycholog nebo nějakej terapeut, kterej by věděl, jak s těma dětma pracovat, co jim říct a jak s nima postupovat. To určitě kvituju.“ (28 matka – výlučná péče)
Pro váhajícího rodiče, který je využití této služby nakloněn, může být při jeho rozhodování významná pověst poskytovatele. Jako tomu bylo v případě respondentky, která když se během rozhovoru dozvěděla, že Kroužek v místě blízkém bydlišti nabízí organizace, již zná z reklam, a má důvěru v kvalitu jejích programů, rozhodla se, že účast v něm nabídne své dceři.
[Název organizace], o tom jsem slyšela. No já bych teďko některý ty věci prostě udělala jako… kdybych věděla o tom [název organizace], tak kdybych měla někomu doporučit prostě, když se mu rozpadá vztah a manželství, tak určitě bych jako je tam poslala, aby tam šli prostě. A to jsou ty osobní strachy a tady ty, tak to je tak mocná bariéra, že… ale vnímám to ve svém okolí, že ty… ta reklama na to [název organizace], že tam v tom prostoru je, že prostě mají dobrej program. (…) Takže se zkusím obrátit na tu [jméno osoby, která zajišťuje Kroužek nabízený zmíněnou organizaci]. (08 matka – výlučná péče)
Někteří by nabídku Kroužku uvítali v nejtěžším období vypjatých emocí či ve fázi vyostřeného konfliktu s bývalým partnerem. Další skupina rodičů měla za to, že Kroužek může být prospěšný dětem, které rozchod rodičů nesou těžce nebo jej provázejí velké konflikty mezi rodiči. To však podle nich buď nebyl jejich případ, anebo mají za to, že jejich děti se na rozpad rodiny adaptovaly bez problémů. Někteří dodávali, že pokud by u dětí problémy zaznamenali a pokud by nabídku Kroužku měli, tak by ji zvažovali či ji dětem nabídli a ponechali na jejich rozhodnutí, zda ji využijí. Nabízí se však otázka, do jaké míry rodiče pocity svých dětí skutečně znají a vnímají, neupozorní-li na ně nápadné změny v jejich chování či se samy nesvěří.
Ve výpovědích některých rodičů lze zaznamenat snahu své dítě co nejvíce držet stranou od problémů souvisejících s rozchodem a s tím související obavu, „aby se v dítěti někdo zbytečně nevrtal“ (tedy že by účast v programu dítě mohla přesvědčit, že má problémy, které nepociťovalo), či nejistotu, aby v něm účast v takto specificky zaměřeném programu nevyvolala a nestvrdila pocit výlučnosti. Zkrátka aby se nezačalo cítit jiné než děti, které rozchod rodičů nezažily. Takové obavy a nejistoty rodičů by pak mohly být důvodem, proč by s účastí dětí v Kroužku nesouhlasili ve snaze je ochránit.
„Já nevím, ale spíš možná ani ne, protože jestli by v sobě potom on jako neměl třeba nějaký takový pocit, jako že se liší od těch ostatních dětí, že chodí někam mezi ostatní děti, které mají to stejné co on, jako to stejné v uvozovkách, jo? Jestli by potom neměl pocit, že prostě to má nějak jako kdyby jinak, jestli by se necítil, já nevím, těžko říct, co se v té hlavičce honí. Ale spíš bych se klonila k tomu, že ne.“ (32 matka – nebyli sezdáni, syn od rozchodu střídá domácnosti rodičů, jak sám chce)
Rovněž jsme u některých rodičů zaznamenali nedůvěru v účinnost a vhodnost skupinových programů, ať už obecně, či specificky v případě vlastního dítěte. Obecná nedůvěra vyplynula ze srovnání s pozitivní zkušeností s individuální terapií, rodič nevěřil tomu, že by se dítěti v Kroužku dostalo stejné pozornosti a vztahového napojení mezi ním a terapeutem. Svoji roli zde patrně sehrála i projekce rodiče – jeho názor mohlo ovlivnit, že ani jemu osobně by skupinový program patrně nemusel vyhovovat. Specifická nedůvěra se odvíjela od osobnostních charakteristik dítěte – rodič předpokládal, že s ohledem na ně by pro toto konkrétní dítě byl skupinový program příliš náročný, stydělo by se před ostatními, nechtělo by se ho účastnit.
Souhrnně lze říci, že faktory podporující účast dítěte v programu odrážejí motivaci rodičů dítě podpořit, zatímco faktory omezující pravděpodobnost, že by se dítě programu účastnilo, zrcadlí jejich snahu své dítě ochránit. Byť za cenu, že se mu nemusí dostat pro něj žádoucí odborné podpory. Jak vyplývá z předchozího textu, rodiče, kteří by vůči účasti svého dítěte v Kroužku byli vstřícní, by často nechali na rozhodnutí dítěte, zda se do programu zapojí. Následující část kapitoly, na základě poznatků z rozhovorů s mladými lidmi se zkušeností rozchodu rodičů, nicméně napovídá, že lze předpokládat, že značná část dětí by účast v programu odmítla, pokud by jim byla nabídnuta.
9.2.4.2 „Kroužek“ – skupinový program pro děti z pohledu mladých lidí
Respondentům z řad mladých lidí se zkušeností rozpadu vztahu rodičů v období dětství či dospívání byl koncept Kroužku představen obdobně jako respondentům z řad rodičů. Současně byli tázáni, zda by o účast v tomto programu bývali měli zájem, kdyby by jim v mladším či starším školním věku byla nabídnuta.
Nikdo z mladých respondentů o existenci tohoto programu pro děti nevěděl, všichni se o něm dozvěděli teprve v průběhu výzkumného rozhovoru a mnozí byli jeho konceptem nadšeni (podobně tomu bylo i u respondentů rodičovské generace, viz podkap. 9.2.4.1). Někteří z těchto nadšených si byli jistí, že by o svou účast v Kroužku měli zájem. Jiní vedle nadšení vyjadřovali i menší či větší pochybnosti, zda by v dětském věku byli ochotni se do takového programu zapojit. Někteří si byli neochvějně jisti, že by do něj nevstoupili. Následující pasáže přinášejí motivy, které by je k účasti v Kroužku lákaly či od ní naopak odrazovaly.
U těch, kteří se stavěli vůči programu a své účasti v něm nejvstřícněji, se mezi nejsilnějšími motivy objevoval zisk v podobě možnosti ventilovat své pocity, nebýt na ně samo. Pro ty, kteří ve svém okolí neměli nikoho s podobnou zkušeností či se v ní cítili osamoceni, by kroužek byl příležitostí být součástí „společenství na stejné vlně“. Přínosem by bylo mít možnost sdílet své pocity a zkušenosti s ostatními, vyslechnout ty jejich a porovnat je se svými. Když dítě vidí, že není jediné, kdo má určitou zkušenost, problém či pocit, nemusí si připadat divné, ziskem by tedy bylo mít možnost zažívat pocit normality. Někomu by mohlo přinést úlevu zjištění, že někdo je v ještě horší situaci.
„Jo, moc ráda bych to ocenila, si myslím, že bych i potkala… nový lidi, který jsou na tom třeba podobně, protože jsem vlastně neměla kolem sebe nikoho, kdo by to takhle měl. Takže jsem s nikým nemohla sdílet to, co jsem zrovna potřebovala sdělit, takže… a vždycky jsem snila o takový skupině lidí, se kterou si budu hrozně jako spřízněná nějak a budu si s nima notovat, takže tady by to bylo asi přesně to, co bych si přála třeba před těma pár lety.“ (37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)
„Já si myslím, že určitě asi to dítě v tu chvíli potřebuje někoho, kdo třeba zažil to samý, a že by mu to mohlo pomoct pochopit to, že není v tom sám, že se to děje i ostatním dětem a že je to situace, která je docela běžná, a že by měl teda někoho, kdo zažil to samý, takže by si s tím člověkem rozuměl a mohl by s ním řešit to, co řeší i ten druhej, takže by si mezi sebou mohli nějak tak jakoby říct, ty svoje názory a pohledy a co se jim děje a tak. A že by se jim mohlo ulevit.“ (47 dcera – výlučná péče matky)
Z výpovědí respondentů vyplývalo, že pocitům osamocenosti v dané zkušenosti děti mnohdy čelí ve školním prostředí. Může být náročné zažívat jinakost vůči ostatním dětem ve třídě, současně vlastní zkušenost rozpadu rodiny či související pocity ani nemusejí představovat (bezpečné) téma k hovoru se spolužáky či před třídou. V tomto směru by Kroužek mohl představovat bezpečné prostředí ke sdílení.
„Já jsem se cejtila jakoby sama taková v tom, že prostě se kolem mě nikdo nerozváděl, jako určitě byli ve třídě nějaký takoví, ale ne, že bysme se o tom nějak extra bavili. A že vždycky bylo, vím, že se jednou i učitelka zeptala jako, kdo tady má rozvedený rodiče. Já jsem se vždycky přihlásila a bylo to takový blbý, že jsem se v tom vždycky cejtila jako sama, aby se v tom jako necejtili sami, to možná i ten kroužek byl takovej jako, že aby věděli, že nejsou sami, co se jim tady to stalo. Teďko už samozřejmě vím, že v tom nejsem sama a takhle, ale že to bylo takový… takový blbý to bylo, když jsem byla menší.“ (11 dcera – výlučná péče matky)
Zazněla rovněž obava, podpořená vlastní aktuální profesní zkušeností respondentky z pozice sociální pracovnice OSPOD, že ač by dítě o program mohlo mít zájem, nemuselo by se k němu dostat pro nezájem rodičů. Setkává se s tím, že na určité rodiče neplatí žádné motivační prostředky, nezabírají ani výchovná opatření (105) uložená ve správním řízení OSPOD či soudem, ani jsou-li vymáhána pokutami.
„… ta dnešní doba mi přijde tak, že ty rodičovský konflikty jsou tak strašně silný, to, co dřív prostě za nás jako nebylo, si to myslím furt, že to za nás prostě nemohlo bejt tohle, co se děje teď. A ty rodiče ani nedojdou prostě, oni jako… jako v dnešní době je podle mě strašnej problém u těch rozvodů a tady u těch rozvrácených manželství a vztahů, že tam nikdo nehledí na to děcko, ale jako vůbec nikdo, jako celej ten systém na něho vůbec jako nehledí, jo? Ať už my [OSPOD], soudy, jo? Pořád je to o těch rodičích, o těch dospělých, kteří se musí domluvit mezi sebou, kteří… oni se nedomluví. Takže jim nařídíte mediaci, na kterou oni nejdou. Tak se jim nařídí rodinná terapie, na kterou oni nejdou. Nařídí se jim tady [název neziskové organizace], to se jmenuje „Dítě v centru“ [specifický program zaměřený na dítě v rozpadu rodiny], tam nepudou. Jo? A oni ví, že jim jako nic v uvozovkách nehrozí, možná pak dostanou třeba pokutu podesátý u soudu, když jim paní soudkyně řekne – ale už tam teda běžte, že? A oni tam zase nepudou, no, takže to je jedno, že? Že je hrozná jakoby škoda, že jako teďka prostě se vůbec na ty děcka jako, jako v celým tom systému prostě jako zapomnělo.“ (09 dcera – výlučná péče matky)
Rezervovaný postoj vůči Kroužku zaujímali ti, kteří sice vnímají užitečnost tohoto programu, ale nebyli si jistí, jak by v dětství na tuto nabídku reagovali. Někteří z nich si myslí, že v dětství, zvlášť ve starším školním věku, by patrně nebyli ochotní sdílet své pocity před druhými. A někteří vyjadřovali i nejistotu, zda to tehdy vůbec uměli, či pochyby, zda by děti byly k někomu, koho tak neznají, ať už k dospělým, či ostatním dětem, skutečně otevřené. V případě jen opatrného zájmu o kroužek by velice záleželo na tom, kdo by kroužek vedl a jak by se tam dítě cítilo, zda by mu tam bylo příjemně.
„A nevím, jestli by mi tehdy bylo úplně jako příjemný mluvit ještě jakoby před tolika jako lidma o nějaký takhle jakoby osobní věci, i když by jako ty lidi prožívali víceméně to samý. Nevím, jestli bych jako do toho úplně šla tehdy. Ale asi je to tím, že fakt každej… někomu to asi vadí, někomu ne. A když jsou ty děti menší a třeba jakoby si ani neuvědomujou, že je to něco jako zase tolik osobního, těžko říct, no. Ale myslím, že někomu to může pomoct určitě, když to jakoby ze sebe vypustí a jako uleví si tím.“ (49 dcera – střídavá péče)
Podle jedné z těch, kteří se domnívají, že v dětském věku by pro ně Kroužek nebyl atraktivní, ale užitečný určitě ano, by program, kde k tomu kompetentní dospělý pomůže dítěti se otevřít a zpracovat jeho pocity, měl být povinný. Šlo o jednu z respondentek, která o svých zkušenostech a pocitech souvisejících s rozpadem své rodiny mluvila s někým dospělým poprvé v životě až během našeho výzkumného rozhovoru.
„… myslím si, že asi by to pro mě nebylo atraktivní, ale že bych… to je podle mě jako jakýkoliv takovýhle… takovýhle prostě skupiny a tak, takže to prostě jako nikdy není vnímaný jako něco, co by člověk chtěl, ale ve výsledku to je ku prospěchu věci. Jo? Že vlastně i to, že by byl člověk vlastně jako dotlačenej někým kompetentním, kdo prostě umí komunikovat, k tomu, aby se otevřel, tak to nemůže být prostě na škodu. Jo? Myslím si, že kdybych ty věci ze sebe mohla nějakým způsobem dostat tehdy, a ne až teď [míněno během tohoto rozhovoru], tak že bych jako mohla být jinde s tím, jak ty věci vnímám nebo jak jsou ve mně uložený, vidět, že třeba jako nejsem jediná, kdo to zažívá nebo tak, tak myslím si, že… anebo že bych věděla prostě, co je třeba čeho původcem v nějakejch pocitech, tak by to určitě bylo ku prospěchu věci. Myslím si, že i byť by to mělo být povinný, tak si myslím, že to je ve výsledku jako dobrý. A myslím si, že se do tohodle nemůže nikomu chtít, ale prostě… no, myslím si, že to prostě může být rozhodně dobrý.“ (32 dcera – výlučná péče matky)
Jiná respondentka, které samotné dle jejích slov pomohly projít těžkými obdobími její volnočasové aktivity, věří, že Kroužek by jí býval mohl pomoci, ale že čas a zájmy, které dítěti pomohou se od trápení a starostí odreagovat, stejně zmohou více.
Nejmenší či žádný zájem o tento typ programu projevovali ti, kteří o sobě uváděli a současně jako hlavní důvod svého nezájmu o program zmiňovali, že nemají potřebu hovořit o osobním životě s jinými, natož s novými lidmi, a vyjadřovali potřebu, řešit si své problémy sami. Někteří to přisuzovali své introvertní povaze. Někteří výchově a pravidlům, která o tom, jak se zachází s pocity a jak se (ne)vyjadřují, získali v rodině, a která jim dodnes překážejí v tom, aby podporu vůbec přijali či si o ni řekli.
T: „Co by pro vás byla ta bariéra?“
R: „Hm? (přemýšlí) Já nevím pořádně, možná… to je takový to, jak prostě mi odmala říkali jako – seber se, buď chlap a nebreč tady to a nebreč tam to. Tak možná je to tady tím, možná, to je zase jako čistej odhad, ale možná to má co dělat jako s nějakou tou hrdostí nebo něčím takovým jako hloupým úplně ve finále. Ale nevím, nějak jsem se tady tomu vždycky jako vzpíral prostě, že jsem dělal nebo že jsem říkal, že nemám zájem o podporu.“ (40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)
U těch, kteří se označovali za introverty, se spíše objevovala preference individuální terapie před skupinovým programem.
Z výpovědí respondentů vyplývá, že zdaleka ne všechny děti stojí o to, bavit se o problémech v rodině a vlastních pocitech, které s nimi souvisejí, s vrstevníky. Některé pro takové sdílení preferují naslouchající a citlivé uši dospělých. Nižší či žádnou potřebou sdílet v rámci Kroužku či tak obecně se vyznačovali dále ti, kteří vnímali jako dostačující jejich kontakt s psycholožkou v individuálních konzultacích, které v dětství či dospívání absolvovali, dále pak ti, kterým alespoň v jedné z domácností, kde se vyskytovali, bylo dobře a bylo zde možné říci cokoliv, a v neposlední řadě ti, již cítili pevné zázemí přinejmenším v jednom z rodičů, prarodičů či spojence v sourozenci. Někteří sami uváděli, že pokud by v tomto ohledu bývali měli horší podmínky, o Kroužek by třeba stáli.
„A určitě bych jako, pokud bych byl v nějaké takové situaci, že bych neměl toho jako rodiče nebo někoho z rodiny, s kterým jako bych si mohl povídat, tak bych to jako jednoznačně asi ocenil, jo? Jako takovou možnost to jako s někým řešit, jako nevím, jestli jako… jestli bych to potřeboval pravidelně nebo jestli by to stačilo párkrát jednorázově, nevím, no. Ale myslím si, že to určitě jako… tohle, že mi dává jako větší smysl než to první [pravidelný kontakt s pracovnicí OSPOD – viz podkap. 9.2.5.2], že by prostě… mě… formou kontroly co dva roky někdo navštěvoval, takže jako tohle to mi dává větší smysl. Nebo kdybych měl velké problémy, tak bych určitě kontaktoval třeba linku důvěry…“ (27 syn – střídavá péče)
Některými respondenty byl program typu Kroužku nahlížen jako užitečný v období, kdy si dítě zvyká na nový chod rozdělené rodiny, zpracovává změny, které mu do života přináší, nebo čelí-li v souvislosti s rozpadem vztahu rodičů vyhroceným situacím. Těm, kteří dle svých slov rozpad rodiny nepociťovali jako dramatické období či o něm tak nesmýšlejí (někteří možná i ve snaze ochránit se), účast v programu nemusí dávat smysl – podobně jako jedna z respondentek by ji mohli vnímat jako ztrátu času a překážku v tom, aby mimoškolní volno využili podle svých představ. (Některé výpovědi respondentů podtrhují důležitost toho, jak je Kroužek dětem prezentován. Jako významné se ukazuje komunikovat počet setkání, aby si dítě předem mohlo udělat zcela konkrétní představu o délce setkávání. Pojem „kroužek“ evokuje jeho dlouhodobost, která by některé děti mohla odrazovat.)
„Řekla bych, že ani ne, že jako mi to nepřijde zase tak jako důležitý, aby se na to jako soustředil celej kroužek, jako samozřejmě potom, když už je to nějaký jako bouřlivý, ten rozvod, tak je to něco jinýho, ale stejně jako to není žádnej jako… taková tragédie v mejch očích nebo to, aby jako na to byl vyloženě celej kroužek. Jako myslím, že to, že jsme chodily k tý psycholožce, která nás jako zkontrolovala a párkrát prostě jsme si… a měly jsme to komu říct, ale… hm… A pro některý děti by to asi bylo fajn, já nevím, ale pro mě? Já jsem měla spoustu jinejch kroužků, tak já myslím, že by to pro mě bylo… já vím, že bych to vnímala jako ztrátu času…“ (03 dcera – nejdříve neformální rovnoměrná péče, později výlučná péče matky)
Zcela jiný důvod nezájmu o program než všechny dosud zmíněné, spočíval v potřebě nebýt zařazován do skupiny těch, kteří mají rozvedené rodiče.
Jedna z respondentek se později v samém závěru rozhovoru k tématu Kroužku ještě spontánně vrátila s tím, že by ji možná bavilo takový program sama vést, neboť má za to, že by to měli dělat lidé, kteří prožitek rozpadu rodiny znají. Shodou okolností přesně tak tento koncept v České republice vznikl. Jeho autorka, respektive iniciátorka, zkušeností rozpadu rodiny a osamocení dítěte se svými pocity, které mohou být jeho součástí, v dětství prošla, a byly jí inspirací i motivací. (106)
(96) Míra zkušeností respondentů s jednotlivými institucemi a službami se různí, některé kapitoly jsou tedy obsáhlejší, jiné poměrně stručné.
(97) Není-li právě změna školy jednou z velkých změn, s nimiž se dítě po rozchodu rodičů musí popasovat.
(98) Proto bývají při práci s dětmi namísto pouhého rozhovoru hojně využívány projektivní diagnostické metody a terapeutické techniky (kreslení, modelování, vymýšlení příběhů, hraní rolí, terapie hrou, hra v terapeutickém pískovišti atd.). Dítěti umožňují vyjádřit a odžít své pocity a problémy jinak, pro něj přirozeněji a bezpečněji než vyprávěním. Cílem bývá společné hledání a podpora zdrojů, schopností a kompetencí dítěte.
(99) Někdy by přitom dítěti mohlo pomoci, kdyby smělo mluvit o něčem jiném než o svých problémech, a to, co ho trápí, otevřít teprve až získá důvěru a odhodlá se k tomu.
(100) Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let. Jsou určena dětem a mládeži, které tráví svůj volný čas touláním na ulici, v partě či jinak neorganizovaně (na velkých sídlištích, v rizikových oblastech apod.). Vedle nabídky pro volný čas uživatelům poskytují poradenství a sociální servis. Jejich služby jsou snadno dostupné, bezplatné a anonymní. Posláním těchto zařízení je doprovázet rizikové, neorganizované děti a mládež v obtížných životních situacích a dále přispívat ke zlepšení kvality jejich života. Cílem je prevence jejich rizikového chování.
(102) Lektory kroužku nemusejí být jen terapeuti a psychologové, někde je v lektorské dvojici i zástupce jiné profese, který lektorský kurz absolvoval. Pro zjednodušení lektory kroužku v následujícím textu označujeme jako terapeuty.
(103) Česká odborná veřejnost byla v minulosti seznámena například s programy na podporu resilience dětí v situaci rozpadu rodiny, jejichž autorkou je nizozemská výzkumnice Mariska Klein Velderman (https://www.tno.nl/en/healthy/work-youth-health/youth/resilient-youth-parents/preventive-approach-divorce-issues/).
(105) K využívání výchovných opatření ze strany OSPOD viz Barvíková & Šťastná, 2014.
(106) Tereza Vránová – nikdy jsem nečekala, že založím svoji organizaci. Epizoda z podcastu podCARISTASt. Dostupné z [cit. 7. 12. 2023]: https://ceskepodcasty.cz/epizoda/193568
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat