Sylva Höhne a kol.
–
9.2.5 Kontakt dětí s OSPOD
Vedle otázek, které mapovaly zkušenost mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny a jejich vnímání této zkušenosti, jsme do scénáře rozhovorů zařadili i další dílčí otázky dle potřeb pracovnic OSPOD (107), s nimiž byl konzultován záměr projektu. Mladých lidí jsme se tedy dotazovali, zda by jako děti ocenili, kdyby se s nimi pracovnice OSPOD po určité době od rozpadu rodiny opětovně sešla (a následně vždy v určitých pravidelných intervalech), aby se zajímala, jak se jim daří, zda jim aktuální nastavení rozdělení péče rodičů vyhovuje, nebo zda potřebují nějakou změnu. Další otázka směřovala k jejich preferenci místa, kde by setkání pracovnice OSPOD s dítětem mělo probíhat, zda na úřadě, doma, ve škole nebo v neutrálním prostředí.
9.2.5.1 Zkušenost dětí s OSPOD
Na úvod je třeba říci, že část respondentů zkušenost s OSPOD vůbec nemá. Kontakt s pracovnicí OSPOD buď vůbec neproběhl (např. pro nízký věk dítěte; sociální pracovnice při předem neohlášené návštěvě dítě v domácnosti nezastihla; OSPOD nebyl do jejich příběhu zapojen, neboť rodiče nebyli sezdáni a na úpravě péče o děti se dohodli sami, případně realizovali pouze rozchod a s rozvodem počkali až do plnoletosti dětí, nebo OSPOD patrně ani nepovažoval za nezbytné se s dítětem setkat), či pokud snad proběhl, respondent si ho vůbec nevybavuje.
Pro ty, kteří si své setkání s pracovnicí OSPOD vybavují, šlo buď o smíšenou až pozitivní, nebo neutrální či výrazně negativní zkušenost. Smíšené pocity respondenti jako děti pociťovali předem, než ke kontaktu s pracovnicí OSPOD došlo. Popisovali je jako nervozitu, obavy z toho, co bude, přičemž nakonec setkání vnímali jako pozitivní zkušenost – pracovnice na ně působila příjemně, setkání proběhlo jako „povídání“ v neformální neúřední atmosféře, ať už doma, či na úřadě, a dítěti během něj bylo dobře.
„No, jakoby ze začátku to bylo, když jsem tam teda jako ještě v tu dobu nebyl nebo jako předtím, než jsem tam měl jít, tak jsem se celkem bál, protože jsem jako nevěděl, co mě čeká. Ale musím říct, že byla fakt příjemná potom, když jsem byl na tom rozhovoru, a že vlastně se asi moc jako… ze začátku jsem byl nervózní, ale to jsem i jako z jinejch projevů a tak, takže pak to ale bylo jako že příjemný, že vlastně do ničeho mě jakoby nenutila a vlastně to bylo takový, jako že jsem ani potom už necítil tu nervozitu tam jako.“ (05 syn – výlučná péče matky)
Neutrální zkušeností byla návštěva (u) pracovnice OSPOD pro ty, v jejichž vzpomínkách nezanechala žádné výrazné vjemy.
Negativně ji vnímali ti, kteří:
• před setkáním zažívali nátlak či manipulaci rodiči nebo prarodiči ohledně toho, co mají sociální pracovnici říkat;
• si vybavují atmosféra křiku, hádek mezi rodiči před setkáním;
• při setkání měli obavy mluvit otevřeně a upřímně ze strachu z rodičů a možných důsledků;
• neměli ze setkání se sociální pracovnicí příjemný dojem – sociální pracovnice na dítě nepůsobila přívětivě, nebudila v něm důvěru, její otázky byly nepříjemné (např. proč nechtějí být s maminkou a zda ji nemají rády) či zcela mimo (dojem, že situaci dítěte vůbec nerozumí), odpovědi dítěte pak byly vyhýbavé;
• sociální pracovnicí zvolené místo setkání vnímali jako nevhodné: škola (dítě vytaženo z hodiny, rozhovor na chodbě o přestávce před spolužáky vzbudil posměch spolužáků); domov (obavy, že rodiče vše slyší);
„Příšerný. Přišli za náma do školy, pro mě to byla nová škola, cizí škola. A vyhlásili mě tam v rozhlase, že prostě, že mám přijít do ředitelny, že jo, nikdo teďka nevěděl co. A tam na nás čekala nějaká paní, brácha už tam seděl. A pak si vzpomínám, jak se nás tam vyptávala, proč jako nechceme bejt s maminkou a jestli jí nemáme rádi nebo něco takovýho. Ale tak to vůbec nebylo, že jo. Vím, že tam víceméně to mluvení obstaral brácha, přece jenom je starší, tak. Ale jako bylo to nepříjemný, pak si pamatuju, že taky byli u nás doma se podívat. Ale tak tam to bylo aspoň doma, tak to bylo takový lepší, no.“ (26 dcera – výlučná péče otce)
R: „Já si jí pamatuju jenom jednou, kdy za mnou přišla do školy, jinak už si to nepamatuju, že by za mnou přišla. (…) Já jsem se docela styděla, mně to bylo hodně nepříjemný. Já si pamatuju, že vlastně jsme měli zrovna hodinu a přišel tam ředitel s paní, jako že sociální pracovnicí, že si se mnou potřebuje promluvit. Takže spolužáci se mi pak smáli, to bylo docela hodně nepříjemný teda. (smích)“
T: „Hm, hm, takže ten pan ředitel řekl, o co jde, před těmi spolužáky? Že se to dozvěděli?“
R: „No, on vlastně řekl, že je tady jakoby sociální pracovnice, která by si potřebovala promluvit jakoby s Janou Novákovou, že mám jít na chodbu. A vlastně probíraly jsme to na chodbě, kde pak byla i přestávka a tak, kde mi to jako moc fakt příjemný nebylo.“ (38 dcera – výlučná péče matky)
• nevnímali, že by setkání pro ně mělo nějaký pozitivní dopad – nezměnilo situaci dítěte k lepšímu.
Respondent (bez zkušenosti kontaktu s OSPOD), jehož rodiče se při řešení rozpadu rodiny snažili děti držet stranou a o všem se dohodli sami mezi sebou bez zapojení úřadů, by totéž doporučoval všem rodičům – tedy pokud je to možné, aby dítě od kontaktu s OSPOD ochránili.
„No, když se rozvádějí, já nevím, jak to funguje, ale prostě když se rozejdou normálně, tak jak to je s tím dítětem, jestli se to musí někam nahlásit nebo nemusí se to nahlásit, že se prostě rozešli, tak bych to prostě nikam nenahlašoval, vyřešil bych to prostě jako jenom ty dva rodiče mezi sebou, netahal bych do toho žádný úřady a takhle, žádnou sociálku, aby prostě k vám domů chodili lidi a koukali, ptali se tě, do pokoje ti lezli a to. Tak vůbec, to bych do toho vůbec netahal. Jenom prostě, aby si to ty rodiče vyřešili mezi sebou. A při rozvodu to nevím, to nevím, jestli se musí řešit nějak.“ (25 syn – převážná péče matky)
Naopak respondentka, která vyrůstala s matkou a sestrou, otec výživné nikdy neplatil, takže čelily finanční tísni, to, že OSPOD s ní nikdy nemluvil, vnímá jako další projev nezájmu úřadů o jejich situaci (matka žádala o blíže nespecifikovaný příspěvek, její žádost byla s ohledem na výši příjmu zamítnuta).
9.2.5.2 Preference dětí ohledně kontaktu s OSPOD
Preference respondentů ohledně možného opakovaného kontaktu s pracovnicí OSPOD, pokud by se s nimi po určité době od rozpadu rodiny bývala opětovně setkala a následně se zajímala v pravidelných intervalech o jejich situaci, spokojenost s rozdělením péče rodičů a případnou potřebu změn, se lišily. Někteří by takový kontakt vítali, případně strpěli a někteří o něj nestojí, popřípadě by se ho obávali.
Ve výpovědích respondentů, kteří se k takovému kontaktu s pracovnicemi OSPOD stavěli vstřícně, se objevovaly motivy vypovídající především o potřebě podpory a opory dítěte: mít někoho, kdo by se o něj zajímal; mít možnost sdílet své pocity a mluvit s někým jiným než někým z rodiny, aby nebylo třeba se kontrolovat, zda se dítě někoho dotkne; mít péči někoho, o němž by dítě vědělo, že je tam pro něj, že by mu mohl s jeho situací pomoci. (Objevila se nicméně též pochybnost, zda by tuto roli měla plnit právě pracovnice OSPOD ve smyslu, že možná spíše než kontakt se sociální pracovnicí dítě potřebuje nabídku terapie.)
„Já si myslím, že určitě by to bylo fajn, určitě jakoby, kdyby to z mojí strany, kdyby to probíhalo tak, jak to probíhalo, a já bych měla nějakou takovouhle sociální pracovnici, tak si myslím, že bych to určitě brala pozitivně a určitě by mě to tak jako zahřálo na duši, že se ještě jako někdo o mě zajímá, takže já si myslím, že tady ten přístup je hrozně fajn a myslím si, že bych nebyla jako jediná nebo nebudu jediná, kdo na tohle to bude mít pozitivní názor.“ (42 dcera – výlučná péče matky)
Jiný motiv zahrnoval očekávání, že sociální pracovnice by dítěti snad mohla pomoci zorientovat se v pro něj nepřehledné situaci, předat mu informace o tom, co se může dít dál, či nač si má dát pozor (např. nestát se prostředníkem rodičů, nesklouznout do role jeho partnera, zůstat v rodině dítětem).
„Ty jo, já si nedokážu představit, jak bych reagovala jako dítě v tý situaci, kdyby tam přišel ještě někdo cizí se ptát. Možná by to pro mě bylo ještě další jako střípek do toho, že bych možná byla jako zmatená, pokud by mě ten člověk jako nějak nezasadil do kontextu, že vlastně jsem byla zmatená i z toho vztahu jak u mámy, táty, jestli se teda jako vrátěj a tak. Nevím, no, možná by to dělalo tu situaci ještě víc jakoby zvláštní, že vlastně by to vypadalo, že to je ještě něčím speciálnější, protože tam přijde někdo zvenčí a začne se vyptávat. Ale zase na druhou stranu, kdyby mně ten člověk třeba vysvětlil jako, co se mezi mámou a tátou stalo, a nějak mně to prostě přiblížil, co se dělo a co teďko třeba jako se bude dít, možná by to mělo nějakej efekt, jako fakt těžko říct. Já to nedokážu takhle jako posoudit.“ (13 dcera – výlučná péče matky)
Další motiv podporoval předpoklad užitečnosti kontroly situace dítěte, zda je vše v pořádku. Někteří respondenti se zamýšleli nad žádoucí frekvencí takových setkání. Podle některých mohou být užitečná zejména v nižším věku – u mladších dětí by tedy měla být realizována hned po rozchodu, pak s odstupem jednoho až dvou let, u starších dětí jen v případě zájmu. Naopak respondentka, která se po rozchodu rodičů uzavírala do sebe, odpovědím na případné otázky by se tehdy vyhnula a své potíže by popřela, by dnes tato setkání nařídila povinně, s nadějí, že by dítěti mohla pomoci se otevřít, umožnit mu sdílet jeho pocity a poskytnout mu pomoc v jeho situaci.
„Ale asi by to bylo fajn podle mě, ale já bych to se svojí hrdostí v tu dobu jako odmítla, že bych řekla – ne, já jsem v pohodě, to bude dobrý. Já si myslím, že bych to udělala jako povinně, že prostě za ty dva roky se tam musí jít a popovídat a hodinu budeš sedět a budeš nám vykládat tady, co se ti děje, dokud se to z tebe nedostane. (smích) Takhle bych to potřebo-vala já v tý době aspoň, no, protože… Já se potom rozmluvím a pak to ze sebe všechno uvolním, ale… v tu dobu jsem to všechno zavírala do sebe a vím, že by mi hodně pomohlo, kdybych měla takhle nějakou, řekla bych, péči někoho, o kom bych věděla, že je tam pro mě a že by mi měl pomoct tady s tou situací.“ (37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)
Motivem k nesouhlasu byly obavy, že děti jsou rodiči snadno manipulovatelné a takto nastavený systém by rodiče jen povzbuzoval k intenzivnější manipulaci dítěte – s blížící se schůzkou by se jej snažili ovlivnit, co má sociální pracovnici říkat. Další skupina motivů souvisela s mírou ochoty dítěte se pracovnici otevřít. A to jednak v souvislosti s tím, zda by dítě vůbec mělo k pracovnici OSPOD dostatečnou důvěru, ať už k ní osobně (s ohledem na její osobnost, osobní projev), ve vztahu k úřadu, který zastupuje (OSPOD evokuje, že je něco špatně, a má moc), nebo v kontextu takové situace (spíše formální kontrola z povinnosti, vnímána dítětem jako výslech). Dítěti by tak v otevření se mohly bránit obavy, že by mohlo způsobit jemu nebo někomu z rodičů problémy a situaci dítěte by to přitom nijak nepomohlo či nemuselo pomoci, naopak by to ještě nějakou pro něj nežádoucí změnu mohlo vyvolat. Pro další skupinu jde o tak intimní téma, že by se o něm nechtěli bavit s nikým. Je pro ně obtížné mluvit před cizími lidmi o rodičích negativně, ukazovat cizím své emoce či se před nimi rozbrečet anebo jen podstoupit to riziko, že by během takového hovoru mohli být přemoženi pláčem. Ze všech těchto důvodů by pro tyto respondenty kontakt se sociální pracovnicí představoval stres, o nějž nestojí.
„Já si myslím, že v tý době bych z toho byl určitě spíš jako nervózní, že jako spíš než že by tam byl jako někdo cizí, kterej se jako skutečně zajímá o to, jak mi je a jak se cítím, tak si myslím, že by mi to spíš přišlo, že se jako snažej spíš najít něco, co dělají moji rodiče špatně, že jo. Takže samozřejmě já jsem taky jako součástí toho, co chtějí udělat, ale to dítě to podle mě staví do dost nepříjemný situace, kdy jako v podstatě musíme… dostaneme do nepříjemný situace svý rodiče, a i když to tak třeba nemusí bejt, podle mě takovej pocit ty děti můžou mít dost jednoduše.“ (40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)
„Já bych asi jako v ten danej moment potřebovala vědět jako, v co by ten můj hovor mohl vyústit, jo? Protože myslím si, že sociální pracovnice jsou obecně vnímaný jako nějaká hrozba toho, že to dítě může být třeba odejmuto z té péče toho stávajícího rodiče, na druhou stranu taky… teda ne na druhou stranu, ale ta sociální pracovnice je člověk, kterej je prostě mimo to daný místo dění, jo? Takže vlastně vůbec nevidí do těch věcí a ty výpovědi může vnímat jako dost jako vytržený z kontextu a myslím si, že v ten danej moment otázka, v jakým věku bych s nima komunikovala, ale by se mi asi do toho spíš nechtělo, protože přece jenom ta sociální pracovnice není terapeut, je to takový něco mezi, dalo by se říct, justicí a terapeutem nebo tak, jak myslím, že bych to jako vnímala z tehdejšího pohledu. A myslím si, že bych to vnímala jako něco, čím prostě třeba zrazuju tu mámu, nebo že jim říkám, že ta její péče není dostatečná nebo že nejsem spokojená, něco, co jí by způsobovalo stres, a myslím si, že by i to bylo vlastně vnímaný, že bych byla třeba i jako směřovaná k tomu, co mám říkat, jak to mám říkat. Musela bych lhát…“ (32 dcera – výlučná péče matky)
Specifickou skupinou byli respondenti, kteří udávali, že v jejich případě by takové schůzky nebyly zapotřebí. Žádnou změnu nepotřebovali. Například proto, že z jejich pohledu rodiče (ačkoliv spolu třeba nevycházeli) o dětech spolu komunikovali a brali ohled na to, jak co děti cítí, mluvili o tom s nimi a snažili se jejich potřebám a přáním přizpůsobovat. Vždy se pokoušeli najít řešení, které by dětem nejlépe vyhovovalo. Tito respondenti mnohdy dodávali, že pokud to tak nebylo, mohlo by být přínosné, kdyby se někdo nestranný zajímal, jak dítěti je, je-li všechno v pořádku, nechce-li nějakou změnu, a že ten, kdo je nespokojen a bojí se to sám říci, by to možná uvítal.
9.2.5.3 Preference dětí ohledně místa setkání s pracovnicí OSPOD
Pokud jde o místo, kde by setkání pracovnice OSPOD s dítětem mělo probíhat, zda na úřadě, doma, ve škole či neutrálním prostředí, názory a preference mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny se v jejich výpovědích různí. Zpravidla zaznívalo, že by tímto místem rozhodně neměla být škola. Tuto možnost připustila jen jedna respondentka, a sice pod podmínkou, že by se schůzka odehrála tak diskrétně, že by o ní nikdo nevěděl. To, že takové setkání nelze před spolužáky utajit (i kdyby bylo na schůzku odvoláno diskrétně, budou se vyptávat, kde bylo) je hlavním důvodem, proč je škola pro tento účel tak nepřijatelná.
„… mně osobně by bylo nepříjemný, kdyby tam takhle za mnou někdo přišel a pak by se ty spolužáci ptali, co se děje, jestli mám nějaký problémy. Takže si myslím, že je spíš lepší, když je to někde jako soukromějc, třeba právě doma, kde se cítí bezpečně.“ (48 dcera – výlučná péče matky)
Velmi ambivalentně je pro místo setkání nahlíženo prostředí domova. Na jednu stranu je vnímáno jako místo bezpečí, kde se dítě může cítit dobře a pohovor zvládnout, na stranu druhou je za nebezpečnou považována přítomnost rodičů pro obavy, že by mohli slyšet, co dítě říká. Zatímco někomu by stačilo, kdyby se schůzka odehrála v jejich pokojíčku a rodiče byli v jiné místnosti, jiní by se cítili v bezpečí, jen kdyby rodiče během setkání se sociální pracovnicí nebyli doma. Pro někoho je než škola či domov pro schůzku se sociální pracovnicí přijatelnější sídlo OSPOD. Pro někoho je úřad naopak nepřijatelný. Někteří by dali přednost prostředí líbivě zařízenému pro děti, jako je například místnost v dětském centru (poradna) nebo park. Objevilo se i doporučení, že by dítě mělo dostat na výběr z možností, a mělo by mít svobodu vybrat si tu, která je pro něj nejvhodnější.
Někteří respondenti se vyslovili, že kontakt se sociální pracovnicí by neměl proběhnout bez ohlášení, že by potřebovali mít možnost se na setkání s ní připravit či být někým připraveni.
9.2.6 Znalecké posudky a účast dětí v soudním řízení
Zkušenost se znaleckými posudky (108) je u respondentů jen velmi ojedinělá a někteří ji patrně nabyli, aniž si to uvědomují. Z kontextu některých vyprávění totiž lze usuzovat, že návštěva odborníka, kterou absolvovali, byla zaměřena na vypracování posudku pro účely opatrovnického soudu nebo že odborník dlouhodobě pracující s dítětem poskytl svoji zprávu.
R: „… nejdřív jsem musel jít za dětskou psycholožkou nějakou, tam si pamatuju, že jsem kreslil nějaký obrázky a vybíral barvičky a takový věci. A že to vlastně bylo docela průhledný, co se ze mě snaží vytáhnout, to bylo takový jednoduchý. Ale odpovídal jsem tam samozřejmě jako normálně, nebo jak jsem to viděl. A vlastně pak to nějak šlo a potom rozhodl soud, potom teda od tý dětský psycholožky, když jsem odešel, tak ta asi jenom zjistila, že jako oba rodiče se ke mně chovají normálně, což byla pravda. A pak soud nějak jakoby… naši se nebyli asi schopný dohodnout a myslím, že jako chtěli nechat rozhodnutí na mně anebo se mě zeptali a já jsem řekl, že nevím, protože jako vyberte si, že jo, mezi dvěma rodičema.“
T: „Ten rozhovor s psycholožkou, jak jste tam maloval těma barvičkama, tak to byl psycholog, který dělal znalecký posudek pro účely toho soudu?“
R: „Je to dost možný nebo já nevím, proč jinak bych tam jakoby chodil prostě, že?“ (40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)
Ve výpovědích respondentů se v souvislosti s pohovory s odborníky, kteří měli posoudit situaci a vypracovat zprávu, opakovaně objevují zmínky o tom, že děti jsou manipulovatelné a že před pohovorem byli jako děti instruováni jedním z rodičů či dalšími příbuznými, co mají říkat. Jejich názor na toto ovlivňování spoluutvářelo, zda se cítili být tlačeni ke lži, či se s tím, co po nich rodič chtěl, sami ztotožňovali a/nebo pro tohoto rodiče měli pochopení (pro jeho obavy, strach). Jako například respondentka z rodiny, kde dle jejích vzpomínek během soužití rodičů docházelo ze strany otce k násilí vůči matce a jeho rodiče matku terorizovali. Zatímco respondentka v rodinném sporu stála za svou matkou, sestra, která byla po rozchodu častěji v kontaktu s otcovou rodinou, od níž slýchala nadávky na matku, byla rozpolcená a nevěděla, ke komu z rodičů se přiklonit.
R: „Já bych to možná… no, asi… buď se nás na to ptali na té psychiatrii, tady na ty věci, tam si myslím, že možná se posílal posudek, z tý psychiatrie. A vím teda, že mamka měla vždycky hrozný strach a že nám jako někdy říkala – a řekněte tohle. Taťka ne, mamka jo. Ale jako nebylo to nic špatného, spíš jenom takové, abysme si to uvědomily, nebylo to nic jako proti taťkovi, že bysme měly říct o něm něco špatného. Spíš jenom takové, já nevím, abysme si uvědomily, že s náma vlastně skoro není, že nás vychovává ta mamka.“
T: „A řekly jste to potom?“
R: „Jo, když na to přišlo, tak jo, tak ona to byla pravda. A taťka potom samozřejmě tvrdil, že s náma mamka manipuluje, to si teďka taky vzpomínám tady ty boje, tak nám vlastně říkali [příbuzní z otcovy strany], že mamka s náma manipuluje, že nám lže a tak. To jsem taky neměla ráda.“ (07 dcera – výlučná péče matky)
V souvislosti s trendy posledních let, směřujícími k posílení participačních práv dětí (109), jsme se zajímali o zkušenosti dětí, účastnících se pohovoru se soudcem. To, že by dítě v době řešení nastavení péče bylo slyšeno u soudu, je u našich respondentů jen ojedinělá zkušenost. Účast v soudním řízení se tak spíše týká těch, kteří po dosažení zletilosti byli nuceni vést soudní spor s rodičem ohledně výživného. Při úpravě péče o děti dle výpovědí respondentů soud vycházel z informací zprostředkovaných rodiči a/nebo odborníky. Svoji účast u soudu si vybavila respon-dentka, jejíž rodiče vedli soudní spor o úpravu péče několik let. To, že k soudu musela, si však interpretovala jako selhání svých rodičů ve smyslu, že na věci, které od ní a jejího sourozence soudce zjišťoval, se jich měli ptát jejich rodiče a soudu je měli říci sami. Je tedy otázka, do jaké míry tehdy byla o účelu slyšení soudcem poučena či do jaké míry zapracoval čas a případné poučení soudce se v jejích vzpomínkách neuchovalo.
Pro respondentku, která v dospělosti otce žalovala kvůli dluhu na výživném, byl její výslech v soudní síni mnohem náročnější, než si předem představovala. Soudní síň podle ní není bezpečným prostředím, otázky jsou kladeny takticky, zjišťují více, než by měly, výpověď může být dezinterpreto-vána. Je těžké tam mluvit o osobních věcech, zvlášť když jde o citlivé, negativní a nezpracované záležitosti. Je obtížné vracet se do dávné minulosti. Sama nerozumí tomu, proč soud zjišťuje situaci takto zpětně, a ne v době, kdy se odehrává. Prevencí traumatu z takového soudního procesu by podle ní mohla být jakási justiční terapie – dítě by mělo možnost se u soudu vypovídat v době, kdy k problémům dochází, a jím poskytnuté informace by pro soud byly relevantní.
T: „A jaké to pro vás bylo být u soudu kvůli otci?“
R: „Hm? Přišlo mi to vlastně vtipný, že jsem tam byla poprvý a jako v době, kdy už to naprosto jako není relevantní, dalo by se říct. Jako beru v potaz to, že tam děti nejsou braný kvůli tomu věku, aby to pro ně třeba nebylo traumatický. Nicméně když se mě třeba někdo u soudu zeptá, jestli jsem se v roce 2011 cítila, že žiju jako v nějakým nebezpečí nebo v nějaký nejistotě ze strany financí, tak je to prostě absurdní, jo? Obzvlášť když se mě někdo ptá v soudní síni, kde to rozhodně není safe space, kdy každý slovo… může být dost jednoduše interpretováno. A rozhodně to není prostor, kde člověk může o takovejchdle věcech mluvit. Vlastně jako teď, i když se o tom bavím s váma, tak je to pro mě hodně těžký a je to rozhodně pro mě tisíckrát víc safe space, ale zároveň prostě, když se mě někdo zeptá, jestli jsem od roku 2011 do roku 2019 pociťovala pocit finanční nejistoty, tak je to pro mě prostě něco, kdy mám jako chuť se tomu člověku jako vysmát do obličeje a zeptat se ho, jestli si ze mě nedělá legraci, jo? Protože to je prostě něco, na co se mě má člověk ptát, když se to děje. Protože v ten danej moment je to autentickej pocit toho dítěte, který to vnímá tak, jak to reálně je. A já teď v dospělosti, když už prostě mám nějaký návyky šetření, tak vlastně já jako nejsem schopná říct, jestli jsem pociťovala… jako jo, vám jsem to teď třeba byla schopná nějakým způsobem skrz iks různejch nějakejch myšlenkovejch pochodů předat, ale tomu soudu, to je prostě jako nemožný. A vlastně tím spíš je to šílenej tlak, protože člověk ví, že se musí vyjádřit negativně, protože jinak to bude braný tak, že to tak prostě nebylo, že člověk nezažíval žádnou finanční tíseň, takže mi přijde, že u toho soudu je to stres.“ (32 dcera – výlučná péče matky)
9.2.7 Rady pomáhajícím profesionálům od mladých lidí se zkušeností rozpadu rodiny
Následující doporučení pro profesionální pomoc dětem a mladým lidem se zkušeností rozpadu rodiny vycházejí především z rad respondentů pomáhajícím odborníkům, které ve svých výpovědích na základě vlastních zkušeností formulovali.
• Získejte si jejich důvěru vytvářením pocitu bezpečí a navázáním vztahu.
• Pečlivě dětem naslouchejte a snažte se rozeznat (zejména u mladších dětí), zda s nimi rodiče manipulují.
• Mluvte s dětmi – omezte metodu ticha (může je znejisťovat a odradit od kontaktu s vámi).
• Pomozte jim sdílet jejich pocity a trápení.
• Neberte na lehkou váhu, co říkají.
• Poskytněte jim slova útěchy a uklidnění.
• Nelitujte je.
• Nedevalvujte a nesuďte je za jejich chování či excesy, ale snažte se s nimi řešit problém, který je pod nimi a je jejich příčinou.
• Pomozte jim nastavit hranice pomocí vyžadování dodržování pravidel.
• Pomozte jim zorientovat se v nepřehledné situaci, porozumět jednání a pocitům jejich rodičů, ale i svým.
• Přibližte jim, co se může dětem po rozchodu v rodině přihodit, jaká úskalí mohou hrozit, tedy nač si mají dát pozor, aby zůstaly dětmi a nepřevzaly role, které jim nepříslušejí (např. aby se nestaly prostředníkem rodičů; nesklouzly do role partnera rodiče; nedávaly přednost potřebám rodičů na úkor svých).
Vybudování vztahu, pocitu bezpečí a dobrovolnost kontaktu
• Nejprve je zapotřebí vybudovat s dětmi vztah, aby docházely dobrovolně.
• Donutí-li děti do služby rodiče, je velká pravděpodobnost, že se dítě zasekne a služba nebude mít efekt.
• Ne každé dítě lze pro spolupráci získat.
• Je-li respektováno rozhodnutí dítěte, že docházet nechce, může to být pro něj důležitý zážitek, který mu umožní vyhledat pomoc, až na to bude zralé.
Jak pomoci otevřít se (nejen) introvertovi?
• Buďte trpěliví, citliví a pokuste se odlehčit situaci – učiňte ji pohodovější, veselejší.
• Poskytněte dítěti čas na navázání vztahu s vámi, důvěry ve vás a nabytí pocitu bezpečí. (110)
• Neterapeutizujte za každou cenu – netlačte do sdílení, ne vždy má dítě náladu řešit problémy – ať se vaše setkání nezakládají jen na problémech a těžkostech.
(107) S ohledem na značnou míru feminizace této profese v textu pro zjednodušení hovoříme o pracovnicích OSPOD, byť mnohde tuto pracovní pozici zastávají i muži. S těmi se však naši respondenti nesetkali.
(108) Odborný psychologický znalecký posudek nařízený v opatrovnických záležitostech má soudu pomoci orientovat se v rodinných vztazích a poskytnout podklady pro rozhodnutí, které bude odpovídat zájmu dítěte (Matoušek & Pavlát, 2015). Soudce formuluje zadání pro znalce zpravidla jako soubor konkrétních otázek či úkolů. Náklady na vypracování posudku obvykle hradí rodiče napůl rovným dílem. Matoušek & Pavlát (2015) nastiňují některé limity psychologických znaleckých posudků. Skutečné preference dítěte jsou podle nich zjistitelné velmi obtížně. Psycholog se zaměřuje na osobnostní a interakční kontext rozvodového procesu, agenda majetkových zájmů dospělých, která je často ve hře, mu může unikat. V posledních letech je snahou předcházet nadužívání znaleckého zkoumání v řešení úpravy péče o děti a omezit je jen na pří-pady, kdy se to jeví jako nezbytné. Ve vysoce konfliktních rodičovských sporech se stává, že obě znesvářené strany předkládají soudu vlastní znalecké posudky. Obvykle bývají zpracovány bez souhlasu druhého rodiče a soudy k nim zpravidla nepřihlížejí.
(109) K participaci dítěte v opatrovnickém řízení viz podkapitola 4.1.
(110) V tomto ohledu, dle výpovědí některých, mohou být velmi užitečná nízkoprahová zařízení pro děti a mládež – dítě dochází dlouhodobě, má čas k zdejším pracovníkům navázat důvěru, než začne sdílet, a nikdo (rodič, OSPOD, škola) předem nedefinoval jeho obraz a příběh.
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat