Sylva Höhne a kol.

–

10. Bilance rozchodu s partnerem

(Naděžda Křečková Tůmová, Sylva Höhne, Jana Barvíková)

Po závažných životních rozhodnutích zpravidla nastupuje po určité době bilance, nakolik byla tato rozhodnutí správná či nakolik se dalo určitým událostem předejít, co mohlo být jinak apod. O celkové zhodnocení porozchodové situace byli požádáni a dotázáni rodiče, jejichž vztah, ze kterého vzešly děti, prošel krizí až nakonec vyústil v rozpad rodiny. Mezi nimi se našli jak ti, kteří zpětně hodnotí rozchod jako to nejlepší, co se mohlo v jejich životě stát, tak ti, již tento krok vnímají negativně a považují ho za nejhorší možné řešení své partnerské krize, a to pro sebe i pro (nejmladší) společné dítě.

Zpětně svůj rozchod jako dobré řešení pro ně samé hodnotili rodiče, kteří v době výzkumu měli dítě v převážné péči. Naopak mezi těmi, kteří pečovali o dítě víceméně rovnoměrně, bylo významně více rodičů, kteří se při bilancování ocitali uprostřed škály, tedy nepřikláněli se ani k negativnímu, ani pozitivnímu hodnocení této životní události (hodnota 4 na sedmistupňové škále). O něco výraznější názorová polarizace v hodnocení se ukazovala v případě dopadu rozchodu na společné dítě. Zde byl signifikantně větší příklon k pozitivnímu zpětnému hodnocení této životní změny rodiči s převážnou péčí. Naopak u rodičů, již o své společné (nejmladší) dítě pečovali v době šetření takřka rovnoměrným dílem, byla patrná i významně četnější volba neutrálního, a navíc i negativního hodnocení (kromě krajní hodnoty 7). Tito rodiče tedy svůj rozchod s ohledem na dítě častěji zpětně vnímali jako špatné řešení (graf č. 10.1).

Graf č. 10.1 Zpětné hodnocení dopadu rozchodu pro respondenta a pro společné (nejmladší) dítě dle současného uspořádání péče o dítě (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Zpětný pohled rodičů s převážnou péčí na dopady svého rozchodu ukázal na významný příklon rezidenčních rodičů k názoru, že tento životní krok byl jak pro ně, tak pro jejich dítě to nejlepší, co se mohlo stát (tento názor sdílely dvě pětiny rezidenčních rodičů (111) a pouze každý desátý nerezidenční rodič). Nerezidenční rodiče naopak oproti rodičům, v jejichž péči se dítě nacházelo, významně častěji sdíleli názor, že ačkoli byl rozchod nejlepším řešením pro ně samé, pro dítě byl tou nejhorší možnou variantou (11 % nerezidenčních ku 3 % rezidenčních rodičů), případně že ač měl rozpad vztahu neutrální dopad na ně osobně, na dítěti se toto rozhodnutí dospělých projevilo jednoznačně negativně (15 % nerezidenčních ku 4 % rezidenčních rodičů). Nerezidenční rodiče se také významně častěji klonili k názoru, že rozvod byl jak pro ně, tak pro dítě někde na pomezí mezi dobrým a špatným řešením (36 % nerezidenčních ku 26 % rezidenčních rodičů). Výsledky tedy naznačují, že rodiče, v jejichž péči se dítě nachází, a tudíž o kontakt s ním nepřišli, cítí po ukončení nefunkčního vztahu úlevu jak pro sebe, tak pro své dítě. Naopak rodiče, jejichž kontakt s dítětem po rozchodu oslabil a jsou v pozici rodiče, se kterým dítě převážně nebydlí, mohou po rozchodu zčásti vnímat úlevu pro sebe samé z hlediska odchodu z problematického partnerského vztahu, ale z pohledu dítěte naopak vidí oslabení své role rodiče častěji jako špatné a pro dítě nevhodné řešení. Co se týká rodičů, kteří o své společné dítě pečovali víceméně rovnoměrně, ve vnímání vlivu rozpadu rodiny na ně samé i na dítě se významně lišil pohled mužů a žen. Zatímco ženy vnímaly rozchod signifikantně častěji především pro sebe, ale rovněž pro dítě jako to nejlepší, co se mohlo stát (příp. pro sebe kladně a pro dítě neutrálně), muži častěji pociťovali jeho dopady na sebe i své dítě neutrálně nebo s mírnou tendencí hodnotit vliv rozchodu na dítě na pomezí dobrého a špatného řešení, ale na sebe jako negativní.

Vnímání rozchodu jako toho nejlepšího, co se mohlo respondentovi stát, zaznívalo v obou typech péče významně častěji od rodičů, jejichž bezprostřední porozchododový průběh provázely velké konflikty, co se vyjednávání o nastavení péče a výživného na dítě týká. Konfliktní období po rozchodu mělo vliv i na hodnocení dopadů rozchodu na společné dítě, avšak pouze ve skupině rodičů, kteří v době konání výzkumu pečovali o toto dítě víceméně stejnou měrou. Konfliktní porozchodový scénář však u nich měl na zpětné hodnocení prospěšnosti rozvodu pro dítě opačný vliv než v případě dopadů na ně samé – ti, po jejichž rozchodu bezprostředně následovalo tříměsíční období s velkými konflikty, ukončení svého vztahu zpětnou perspektivou významně častěji vnímali pro své dítě jako tu nejhorší možnou variantu. I respondenti s rovnoměrnou péčí, jejichž porozchodové období provázely střední konflikty, významně častěji na negativní straně škály volili hodnocení blízko středové hodnotě (5), rovněž tedy nevnímali rozchod jako něco, co dítěti v konečném důsledku spíše prospělo, ale naopak (bylo to spíše to horší, co se dítěti mohlo stát). Bez ohledu na možný porozchodový konflikt hrála roli při celkovém bilancování rovněž kvalita dřívějšího partnerského vztahu rodičů. Zpětné vidění rozchodu jako toho nejlepšího jak pro sebe, tak pro dítě, zaznívalo významně častěji od rodičů s převážnou i rovnoměrnou péčí, kteří o svém partnerství před krizí hovořili jako o komplikovaném a špatném. Pro tyto páry bylo ukončení partnerství patrně vysvobozením z konfliktního prostředí, což zpětně vnímali jako dobré řešení nejen pro sebe, ale i pro své děti. Rodiče, kteří zpětně hodnotili své partnerství neutrálně (ani dobré, ani špatné) významně častěji vnímali ukončení svého vztahu rovněž bez příklonu k pozitivnímu nebo negativnímu dopadu na sebe či dítě.

Vliv na hodnocení dopadů rozchodu mělo i to, zda byl tento iniciován respondentem, partnerem, nebo zda šlo o jejich společné rozhodnutí. Respondenti, kteří napříč oběma typy péče ukončení partnerského vztahu sami iniciovali, významně častěji hodnotili rozchod jak pro sebe, tak pro své dítě pozitivně (na sedmibodové škále hodnoty 1 až 3), tedy jako to správné, co se mělo stát. Tito rodiče patrně svůj rozchod vnímali jako cestu z nefungující rodiny, kterou někteří možná iniciovali nejen s ohledem na sebe, ale i s cílem zajistit poklidné prostředí pro dítě. Naopak rodiče z obou typů péče, dle kterých k rozchodu došlo z vůle partnera, vnímali jak pro sebe, tak pro své ratolesti rozpad vztahu negativně, tedy jako špatný scénář (negativní polovina škály, na sedmibodové stupnici hodnoty 5 až 7), kdy byla jak jim, tak jejich dítěti partnerem rozbita rodina. Tento názor je navíc posílen zjištěním, že rozchod jako to nejhorší, co se mohlo jim i dítěti stát, vnímají (bez ohledu na současné uspořádání péče) významně častěji respondenti, pro něž bylo partnerovo rozhodnutí nečekané. Ti, jejichž rozchod, přestože nebyli jeho iniciátorem, bylo dle jejich sdělení možné předpokládat, jej naopak vnímali jako dobré řešení (patrně nevyhovujícího) společného soužití. Oproti předpokladu se na hodnocení dopadů rozchodu neprokázal signifikantní vliv existence nového partnerského vztahu navázaného v době kolem rozchodu ani respondentem, ani jeho bývalým partnerem.

10.1 Dopady rozchodu do vybraných oblastí života bývalých partnerů

Jak plyne z předchozích kapitol, vyjednávání mezi rodiči i jednotlivé procesy související s rozpadem rodiny mohou doprovázet určité problémy či konflikty. Na druhou stranu rodiče dotázaní ve výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ poměrně často zpětně hodnotili rozchod s druhým rodičem jako to nejlepší, co se mohlo stát pro ně samé, nikoli však již tolik pro dítě (viz graf č. 10.1). Celkově pozitivní pocity z rozchodu však nutně neznamenají, že rodiče dokázali lépe zvládat i jednotlivé záležitosti související přímo nebo nepřímo s rozchodem. Náročnost více či méně nutných okolností doprovázejících rozchod byla v dotazníkovém šetření sledována skrze 12 oblastí či aspektů, u nichž bylo prostřednictvím sedmistupňové škály zjišťováno, nakolik byly pro respondenty bezproblémové či naopak velmi náročné (graf č. 10.2). Pozornost byla zaměřena na nutné záležitosti, ke kterým patří zejména vyjednávání o rozdělení péče o dítě a o výživném, případně o majetku, ale i na vypořádání se s vlastními pocity souvisejícími s rozchodem a na vývoj vztahu s expartnerem. Nelze opomenout ani ty okolnosti, jež nejsou s rozchodem páru nezbytně spojené, nicméně nastávají velmi často. Jedná se například o komunikaci této situace se širší rodinou nebo přáteli či kolegy, možné změny v bydlení a ve finančním zajištění a v neposlední řadě existenci soudního řízení.

Z prvního pohledu na všech 12 sledovaných oblastí nejsou patrné zásadní rozdíly v hodnocení většiny z nich, na určité diference je však vhodné poukázat. Za nejnáročnější pokládali dotázaní rodiče tlak na duševní rovnováhu. Vypořádat se s pocity souvisejícími s rozchodem zvládla bez větších problémů jen necelá pětina dotázaných z obou typů péče, na druhou stranu (velmi) obtížné to bylo zhruba pro každého třetího respondenta, častěji pro rodiče s převážnou péčí o dítě (37 % vs. 33 % u rovnoměrné péče; měřeno dvěma sousedními body na škále 1 a 2, resp. 6 a 7), zvláště pak pro rezidenční matky (42 %). Nicméně ženy, které si péči o dítě víceméně rovnoměrně dělí se svým bývalým partnerem, vnímaly v tomto směru dosažení psychické vyrovnanosti oproti mužům rovněž častěji jako náročnější (37 %, vs. 30 %). Poměrně zajímavé jsou v tomto ohledu rozdíly dle toho, kdo z rodičů podnítil rozchod. Pokud ho inicioval druhý rodič, bylo pro respondenty mnohem náročnější psychicky se vyrovnat se souvisejícími pocity, a to bez ohledu na typ současné péče a pohlaví dotazovaného. Naproti tomu častěji bez větších problémů se s těmito pocity dokázaly vyrovnat ženy s rovnoměrnou péčí i rezidenční ženy převážně pečující o dítě, ale jen tehdy, když k rozchodu došlo z jejich popudu. Dle výzkumu „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ ženy, které musely zpracovat rozchod, jejž samy neiniciovaly, a smířit se s rovnoměrnou péčí, o niž nestály, zvláště pokud před rozchodem to byly právě ony, kdo péči o děti převážně zajišťoval, pociťovaly jako velmi nespravedlivé, že vedle partnerství a zázemí rodiny, které budovaly, mají přijít i o každodenní soužití s dětmi. Tyto pocity byly ještě výraznější, byl-li důvodem rozchodu nový partnerský vztah otce a jeho jednání při řešení rozpadu rodiny bylo konfliktní a neférové. Muži s rovnoměrnou péčí a nerezidenční muži s dítětem v převážné péči matky se dle výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ s pocity častěji vyrovnávali bez problému díky tomu, že se na ukončení vztahu oba dohodli. Velké konflikty mezi rodiči v prvních třech měsících po rozpadu úplné rodiny doprovázející vyjednávání o nastavení péče o dítě, jeho běžných záležitostí a výživného náročnost vypořádání se s pocity souvisejícími s rozchodem ještě zvýšily. V případě převážně péče hrál roli věk dítěte v době, kdy se jeho rodiče rozešli, neboť vyšší náročnost vyjadřovali ti, jejichž dítě bylo tenkrát předškolního věku. Ve srovnání s tím bezproblémově to spíše vnímali ti, kteří tehdy měli alespoň 12leté dítě. Dílčí odlišnosti lze u převážné péče o dítě nalézt i z hlediska typu domácnosti, ve které nyní respondenti žijí. Jsou-li v postavení sólo rodiče, častěji oproti ostatním obtížněji vstřebávali své pocity související s rozchodem. Život v rekonstituované rodině naproti tomu přispívá ke snadnějšímu nalezení duševní pohody týkající se vypořádání se s dřívějším partnerským nezdarem a rozpadem úplné rodiny.

Na pomyslném druhém místě se při zpětném ohlédnutí za obdobím od rozchodu po současnost umístil co do náročnosti vývoj vztahu s druhým rodičem dítěte. Z respondentů z převážné péče jej za velmi těžký označil až každý čtvrtý, připočteme-li k tomu sousední kategorii, jen mírně slabší z hlediska obtížnosti, považuje vývoj vztahu s expartnerem za náročný až každý třetí. Ve stejném duchu jej jako nesnadný ohodnotila přibližně čtvrtina respondentů s dítětem v rovnoměrné péči. Ženy jsou v tomto ohledu opět kritičtější, respektive ve vyšší míře spojují s tím, jak se od rozchodu vyvíjel jejich vztah s expartnerem, větší těžkosti. Je tomu tak u dvou pětin žen v pozici hlavních pečujících v převážné péči a u necelé třetiny žen s rovnoměrnou péčí. Muži bez ohledu na typ péče hodnotili vývoj vztahu se svou expartnerkou jako (velmi) náročný „pouze“ přibližně z jedné čtvrtiny. Jak se dalo očekávat, čím komplikovanější a konfliktnější měli dotázaní vztah s expartnerem, ať už v minulosti před partnerskou krizí, nebo v současnosti, tím větší náročnost přikládají celkovému vývoji tohoto vztahu. Je nasnadě, že tyto páry častěji zažívaly poměrně velké konflikty krátce po rozchodu při vyjednávání o péči a výživném pro dítě. Navíc ti, jejichž dítě je aktuálně v převážné péči jednoho z nich, spolu dané záležitosti vůbec neřešili nebo ani nebyli v kontaktu. Jisté rozdíly jsou patrné i při zohlednění typu předchozího partnerství, neboť nesezdaní hodnotili vývoj vztahu s expartnerem častěji jako složitější než ti, kteří dříve žili v manželství, a to bez ohledu na typ současné péče. Dáme-li do souvislostí hodnocení vývoje vztahu s expartnerem a posouzení toho, zda byl rozchod pro dotázaného či jeho dítě to nejlepší, nebo nejhorší, co se mohlo stát, výsledky jsou překvapivě ambivalentní. Jak ti, již vnímají rozchod jako to nejlepší, co se mohlo stát, tak ti, kteří jej považují za to nejhorší, co je potkalo, hodnotí vývoj vztahu s expartnerem jako náročný. Lze tedy vyvodit, že hodnocení vývoje vztahu s expartnerem se spíše odvíjí od jiných skutečností (vyjednávání o péči, výživném, kvality vztahu, přítomnosti konfliktů apod.) než od toho, zda byl rozchod dobrým či špatným rozhodnutím. Pokud se rodiče rozešli, když bylo nejmladší dítě alespoň 12leté, jejich vztah se vyvíjel spíše bezproblémově, než když bylo dítě ještě předškolního věku.

Graf č. 10.2 Hodnocení celkové náročnosti vybraných okolností souvisejících s rozpadem rodiny (od rozchodu po současnost) dle typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Vyjednávání s druhým rodičem o rozdělení péče o dítě, o výživném a o vypořádání majetku je oproti předchozím dvěma aspektům hodnoceno častěji bezproblémově, nicméně podíl těch, kteří je mají za (velmi) náročné, zůstává stále více než pětinový, v případě vyjednávání o výživném při aktuálně převážné péči o dítě je téměř třetinový. Otázka výživného v převážné péči tak přináší větší těžkosti, protože jeho plátcem bývá zpravidla jen jeden z rodičů. Opět se zde prokázala úzká spojitost s tím, jak se rodiče dokázali dohodnout na uspořádání péče o dítě, jeho běžných záležitostech a výživném krátce po svém rozchodu. Čím větší konflikty mezi nimi v tomto ohledu byly, tím více toto dohadování hodnotili jako náročnější, a to platí i naopak. Vyjednávání o péči o dítě pokládali za obtížnější častěji rodiče, jejichž dítěti bylo v době rozpadu úplné rodiny nejvýše šest let. V případě dohadů o výživném nehrál věk dítěte významnou roli, stejně tak u majetku. Majetkové vyrovnání však bylo mnohem náročnější pro bývalé manžele, nesezdaní je naproti tomu ve vyšší míře hodnotili jako bezproblémové. Roli zde mohl pravděpodobně sehrát fakt, že nesezdaní nemají tak často společný majetek a častěji hospodaří odděleně (více viz Hamplová, 2015).

Při rozpadu rodiny by měl být vedle nutnosti vyjednávání o nastavení péče a výživy dětí kladen důraz i na to, jak rozchod rodičů a veškeré záležitosti s ním související vysvětlit dětem, samozřejmě s ohledem na jejich věk a mentální schopnosti. Komunikovat tyto záležitosti alespoň v nějakém základním rozsahu je však mnohdy nezbytné či nevyhnutelné i v blízkém okolí rozcházejících se rodičů, tedy v rámci širší rodiny, mezi přáteli, kolegy a dalšími. Při vzájemném porovnání těchto tří skupin se zdá, že čím více se jednalo o (rodinnými vazbami) blízkou osobu nebo osobu, jíž se rozchod rodičů bezprostředně dotýkal, tím více byla komunikace obtížná. Z grafu č. 10.2 je patrné, že relativně nejnáročnější byla celkově komunikace o rozchodu s dětmi. Za (velmi) náročnou ji považovala necelá čtvrtina rodičů s převážnou i rovnoměrnou péčí. Na druhou stranu (více než) čtvrtina rodičů ji označila jako (zcela) bezproblémovou. Muži a ženy s rovnoměrnou péčí se ve svém hodnocení nelišili, zato rezidenční ženy převážně pečující o dítě častěji hodnotily tuto komunikaci s dětmi jako bezproblémovou, kdežto nerezidenční muži se více přikláněli ke středovému hodnocení tak napůl (mezi náročnou a bezproblémovou komunikací). Nízký (předškolní) věk dítěte v době rozpadu rodiny z pohledu rodičů často neumožňoval sdílet s ním vše podstatné nebo komunikaci ztěžoval. Podělit se o potřebné informace či zdůvodnění s blízkými příbuznými v širší rodině bylo v porovnání s komunikací s dětmi snadnější, s nejmenšími těžkostmi mluvili dotázaní rodiče o rozchodu se svými přáteli či kolegy. Tato sféra představovala při srovnání všech 12 sledovaných oblastí nejméně problematickou oblast, se kterou se bylo potřeba po rozchodu nějak vypořádat. V kvalitativním šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ komunikaci v nejbližším sociálním okolí jako náročnou zmiňovaly především ženy, které rozchod samy iniciovaly a současně narážely na nepochopení svých důvodů pro rozchod i odsudky vyplývající z přesvědčení, že matka rodinu rozbíjet nemá. Některé uváděly, že se kvůli tomu v pro ně nejtěžším období svého života cítily mezi svými nejbližšími samy. Tyto zkušenosti sdílely ženy, které se rozcházely ve velmi útlém věku dítěte (batolecí a mladší předškolní věk) a důvodem k rozchodu byla jejich nespokojenost ve vztahu, již okolí – rodina, mnohdy i přátelé – nechápalo. Významnou roli v tom hrál tradovaný postoj v rodině, že kvůli pouhé nespokojenosti se manželství, v němž jsou děti, neopouští. O to více, pokud matka a otec respondenta kvůli svým dětem v pro sebe neuspokojivém vztahu setrvali. Původní rodina ženy (zejména její matka) v takových případech někdy ještě dlouho po rozchodu namísto jí podporovala opouštěného partnera (s nímž soucítila), ať už emocionálně, morálně, či prostřednictvím praktické výpomoci s dětmi, v domácnosti apod. Nepochopení vlastními rodiči nicméně pociťovali i někteří rodiče praktikující po rozchodu rovnoměrnou péči. Ti naráželi na přesvědčení prarodičů, že dítě má mít i po rozchodu rodičů jen jeden domov, a to u matky, a že rovnoměrná péče pro děti není vhodná.

S rozchodem partnerského páru s dětmi vzrůstají nároky na finanční a bytové zajištění dvou domácností namísto původní jedné. V situaci, kdy byl v úplné rodině pouze jeden hlavní živitel, se to stávalo ještě složitější právě pro rodiče s nízkým či žádným příjmem. Rodiče s dítětem v převážné péči přitom pociťovali větší obtíže při zvládání změn finanční a bytové situace než rodiče pečující o dítě víceméně rovnoměrně. Dle očekávání se v této otázce potvrdily genderové diference. Pro ženy byl finanční dopad větší, neboť jako (velmi) náročné vnímalo změny ve finanční situaci až 30 % žen s rovnoměrnou péčí (vs. 14 % mužů), a dokonce 44 % rezidenčních žen. Rezidenční muži častěji zvládali finanční dopady rozchodu snadněji (37 % je pokládalo za (zcela) bezproblémové, za (velmi) náročné je označilo 19 %), ti nerezidenční spíše tak napůl. V případě dopadů na bytovou situaci byly patrné podobné genderové odlišnosti, nicméně jejich významnost se statisticky neprokázala. Zde však hrála značnou roli okolnost, zda se museli krátce po rozchodu stěhovat. Pokud zůstali v původním bytě či domě, změnu bytové situace vnímali častěji jako bezproblémovou, jestliže se museli přestěhovat, náročnost zvládnutí změny se výrazně zvyšovala.

K vnímání obtížnosti soudního řízení se vyjádřila většina respondentů (viz graf č. 10.2), a to přestože řada z nich v dílčích otázkách týkajících se soudního řízení o péči a/nebo výživě uvedla, že se nesoudili (viz kap. 6 a 8). Vzhledem k tomu, že tito respondenti, jak z převážné, tak rovnoměrné péče, hodnotili soudní proces častěji jako bezproblémový nebo napůl jako bezproblémový a napůl jako náročný, podporuje to naši domněnku, že tito rodiče se na uspořádání péče o dítě a výživném dokázali dohodnout a soudní řízení pro ně bylo spíše formalitou. V celkovém pohledu (tj. se zahrnutím těchto spíše bezkonfliktních, „nesoudících se“ případů a s vyloučením těch, kteří zvolili, že se jich soudní řízení „opravdu“ netýkalo) připadalo soudní řízení častěji jako nenáročné respondentům s dítětem v převážné péči jednoho rodiče (31 % vs. 22 % u rovnoměrné péče) a neutrálně jej vnímali spíše rodiče s rovnoměrnou péčí (52 % vs. 40 % u převážné péče). K této střední variantě se však ve vyšší míře přikláněli muži, zvláště ti s rovnoměrnou péčí (57 %), ale i ti s převážnou péčí (nerezidenční z 51 %, rezidenční z 46 %). Každá třetí žena bez ohledu na typ současné péče naproti tomu považovala soudní řízení za (velmi) náročné, mezi muži se jednalo zhruba o pětinu. Pociťovaná náročnost soudního řízení byla častější, jestliže preference rodičů ohledně porozchodo-vého rozdělení péče o děti nebyly ve vzájemném souladu a rovněž pokud byl vynesený rozsudek (o péči a/nebo výživě) autoritativním rozhodnutím soudu a nebyl podložen dohodou rodičů. Dle očekávání se i v této souvislosti potvrdil vliv míry rodičovského konfliktu v prvních třech měsících po rozchodu. Bezkonfliktní domluvy (mezi rodiči z obou typů péče) ohledně nastavení péče o dítě, jeho běžných záležitostí a výživného významně snižovaly pociťovanou náročnost soudního řízení. Velké konflikty (a v případě převážné péče také chybějící domluva nebo kontakt s druhým rodičem) ji naopak zvyšovaly. Čím mladší bylo dítě, o nějž rodiče v současnosti pečují víceméně rovnoměrně, tím větší těžkosti pro dotázaného rodiče soudní řízení znamenalo. Respondenti šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ pociťovali soudní řízení vedle vyhroceného konfliktu a bezskrupulózních expartnerových strategií jako náročné také v případech, kdy měli dojem, že postoj a přístup soudce a pracovníků OSPOD se řídí spíše jejich osobními hodnotami a názory než zájmem dítěte. Muži to zmiňovali v případech, kdy bylo z jejich pohledu nemožné či náročné dosáhnout rovnoměrné péče, a to zejména tehdy, když OSPOD i soud v jejich kauze reprezentovala žena sociální pracovnice a žena soudkyně. Někteří otcové uváděli, že byli odborníkem jiné profese (advokát, psycholog) varováni, že u jim příslušného soudu nelze rovnoměrné péče na návrh dosáhnout, a proto se o to oni nepokoušeli. Ženy měly tyto dojmy, pokud preferovaly svou výlučnou péči, a domnívaly se, že soudce – zastánce rovnoměrné péče – by jiný výsledek soudního sporu ani nepřipustil. I ony zmiňovaly, že od svých advokátů měly informace, že se v dané situaci nemá cenu odvolávat, výsledek by to nezměnilo.

Vývoj vztahu s případným novým partnerem druhého rodiče hodnotili čtyři z pěti dotázaných rodičů z obou typů péče (viz graf č. 10.2). Zatímco ti s rovnoměrnou péčí častěji volili tři prostřední kategorie škály, a tedy k tomu měli spíše neutrální postoj (v souhrnu 53 % vs. 42 %), ti z převážné péče se diferencovali buď příklonem k velmi náročnému hodnocení (17 % vs. 13 %), nebo naopak ke zcela bezproblémovému (20 % vs. 11 %). Mezi odpověďmi mužů a žen s rovnoměrnou péčí nebyly žádné velké rozdíly, zato rezidenční ženy převážně pečující o dítě byly častěji právě těmi, kdo měl s novou partnerkou svého expartnera velmi složitý vztah (20 % jej hodnotilo jako velmi náročný), ale významná byla i skupina těch, které jej vnímaly zcela bezproblémově (24 %). Nerezidenční muži oproti nim častěji hodnotili vztah s novým partnerem své bývalé ženy neutrálně. Při zkoumání pozadí těchto rozdílných postojů žen se neprokázal vliv toho, kdo byl hlavním iniciátorem rozchodu, ale podstatnou roli hrál fakt, zda dotázané ženy žily s partnerem. Pokud s ním sdílely domácnost, snadněji se zřejmě vyrovnávaly s tím, že i jejich expartner měl nový vztah. Pokud však rezidenční ženy žily samy, bez partnera, vztah s novou partnerkou otce jejich společného dítěte vnímaly s velkými těžkostmi a výrazně častěji jej měly za velmi náročný. Pro respondentky šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“, které byly partnerem opuštěny, nová partnerka mnohdy symbolizovala to, oč ve svém životě nedobrovolně přišly. Byla-li nevěra příčinou rozpadu partnerství, tak nová partnerka představovala i důvod rozpadu rodiny, do níž respondentky investovaly svoji energii a city. Přítomna byla také žárlivost na novou partnerku, ale i na expartnerovu nově nalezenou životní spokojenost. Zejména pokud se vůči nové partnerce choval lépe než dříve k ní. Jelikož ženy bývají v pozici „třetího rodiče“ aktivní a mnohdy zajišťují i větší podíl praktické péče o děti z partnerova předchozího vztahu, leckdy i než jejich otec, objevovala se i žárlivost kvůli dětem a nelibost, když nová partnerka vedla děti jinak, než by si matka přála. Měla‑li nová partnerka otce děti z předchozího vztahu, bylo obvyklé, že otec chtěl, aby se matka přizpůsobila rytmu fungování jeho nové rodiny a například akceptovala jako předávací den dětí den v týdnu, který nevyhovoval jí, nebo dokonce ani jejich společným dětem. Vědomí, že rytmus jejich týdne určuje nová partnerka expartnera či potřeba nového páru koordinovat péči o děti z předchozích vztahů tak, aby jim zůstal nerušený čas pro sebe, vztah matky k ní neposilovalo.

Přibližně tři pětiny všech dotázaných zhodnotily náročnost u každé z 12 nabízených oblastí, další pětina to zvládla s výjimkou jedné a zhruba desetiny se netýkaly tři nebo více oblastí. V souhrnném pohledu tedy můžeme 90% většinu dotázaných (kteří hodnotili problémovost minimálně 10 oblastí) rozčlenit na tři skupiny. Do jedné kategorie byly zařazeni ti, kteří alespoň u šesti z nich zvolili, že je vnímali jako (zcela) bezproblémové (na sedmistupňové škále vybrali variantu 1 nebo 2), druhou skupinu tvořili analogicky ti, kteří nejméně šest z nich označilo za (velmi) náročné (varianta 6 nebo 7). Třetí skupinu pak představovali ti, u nichž bylo nejvýše pět oblastí vnímáno bezproblémově, respektive obtížně a byli tak souhrnně někde na rozhraní mezi dvěma předchozími kategoriemi (zastoupení těchto tří skupin je zobrazeno v grafu č. 10.3). Celkově spíše bezproblémově hodnotil okolnosti související s rozpadem rodiny přibližně každý čtvrtý. Polovina dotázaných z převážné péče naplnila střední kategorii, mezi respondenty s rovnoměrnou péčí to byly téměř tři pětiny. Méně se totiž řadili do skupiny, jež shledala většinu oblastí po rozchodu jako náročnou, na rozdíl právě od rodičů s dítětem v převážné péči. Pro ženy byly okolnosti související s rozchodem častěji náročnější než pro muže, resp. vícero sledovaných okolností jim přinášelo větší těžkosti, a to bez ohledu na to, v čí péči aktuálně dítě je. Mužům činily problémy jen některé oblasti, jiné naopak zvládali bez potíží nebo většinu sledovaných záležitostí vnímali jako napůl náročné, napůl problematické. Sólo rodičovství v případě převážné péče je spojeno častěji s větší náročností sledovaných okolností, zato v rekonstituované rodině se většina z nich zvládá častěji bez problémů.

Graf č. 10.3 Zhodnocení celkové náročnosti okolností souvisejících s rozpadem rodiny dle pohlaví respondenta a typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Zásadním faktorem ovlivňujícím, nakolik se rodiče vypořádávají se všemi záležitostmi souvisejícími s rozchodem, je míra porozchodového konfliktu (graf č. 10.4). Pokud spolu rodiče dokázali v prvních třech měsících po rozchodu vyřešit nastavení uspořádání péče o dítě, jeho běžných záležitostí a výživného bez problémů, snadněji se v obou typech péče zvládli vypořádat i s většinou dalších oblastí spojených s rozchodem. Naproti tomu velké porozchodové konflikty značně zvýšily náročnost většiny oblastí, které v důsledku rozpadu rodiny přicházely v úvahu a bylo potřeba se jimi zabývat. Pokud spolu rodiče, jejichž dítě má nyní v převážné péči jeden z nich, nebyli krátce po rozchodu vůbec v kontaktu, bylo pro ně rovněž složitější zvládnout většinu oblastí ve spojitosti s rozchodem.

Graf č. 10.4 Zhodnocení celkové náročnosti okolností souvisejících s rozpadem rodiny dle míry porozchodového konfliktu a typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Věk dítěte v době rozchodu rodičů měl v tomto souhrnném pohledu statisticky významný vliv na náročnost zvládnutí porozchodových záležitostí pouze u rodičů s rovnoměrnou péčí. Ti, jejichž dítěti bylo v době rozpadu rodiny 12 nebo více let, častěji uváděli, že dané okolnosti zvládali spíše bez problémů. Forma předchozího partnerského soužití rodičů jejich vnímání náročnosti těchto okolností nediferencovala. Výsledky šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ v tomto směru naznačují možnou souvislost s věkem rodičů, respektive s mírou životních zkušeností, kterou měli v době či životní fázi, kdy řešili rozpad rodiny. Nadhled, který dodávají životní zkušenosti, řešení řady situací může ulehčit. Dotazníkové šetření však tyto spojitosti nepotvrdilo.

(111) Především pak rezidenční ženy (44 % ku 26 % rezidenčních mužů)

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.