Sylva Höhne a kol.

–

10.2 Zpětné celkové hodnocení rozchodu a porozchodového období

Jak naznačuje i předchozí analýza, rodiče jsou si velmi často vědomi dopadů svého rozchodu na sebe, ale především na společné dítě či děti. Předmětem dotazníkového šetření „Dítě v rodičov-ském konfliktu 2021“ proto byla i otevřená otázka, co by respondent býval udělal jinak, měl-li by se rozhodovat o stejné situaci se současnými zkušenostmi a s vědomím toho, co po rozchodu následovalo.

Více než dvě pětiny respondentů by se se znalostí všech zkušeností z období po rozchodu v současnosti rozhodly pro úplně stejný scénář, protože buď byly s výsledným řešením spokojeny, nebo jiné řešení podle nich pro jejich situaci nebylo. Přibližně každý šestý (16 %) naopak nevěděl, jak by se aktuálně rozhodl („Opravdu nevím“) a necelá 2 % rodičů při zpětném bilancování obecně konstatovala, že by udělali vše jinak, bez uvedení konkrétní změny. Argumenty pro stejný postup byly například následující.

„Udělala bych vše naprosto stejně. Dítě vyrůstá s jedním rodičem (s druhým je v kontaktu, minimálně telefonicky, kdykoli si zamane) v klidné domácnosti. Je to lepší než dva rodiče, kteří se nemohou vystát, neustále se hádají, mají tichou domácnost a doma napětí, které se dá krájet.“

„Nevím, asi nešlo nic udělat jinak, zkoušeli jsme to dost dlouho, a stejně to již nefungovalo.“

„U nás to nebylo bouřlivé, prostě jsme se už nemohli snést.“

„Nic, náš toxický vztah to vyřešilo a nyní spolu vycházíme mnohem lépe, než když jsme byli spolu.“

Mezi respondenty lze identifikovat nemalý podíl těch, z jejichž vyjádření je patrná lítost nad ukončením vztahu nebo nad tím, jak ke vztahu přistupovali (13 %). Zaznívá od nich názor, že by v současné době o vztah více bojovali, například tím, že by trávili více času s rodinou, více by komunikovali s bývalým partnerem nebo na problémech ve vztahu více pracovali nebo by vyhledali odborníky na vztahy. V této skupině se ale našli i tací, kteří jasně prohlásili, že by se snažili rozchod zvrátit, aby k němu vůbec nedošlo. Od několika respondentů přímo zaznělo, že by tak učinili především s ohledem na děti. Obecně častěji zaznívala vyjádření, ze kterých je patrná lítost nad ukončením partnerského vztahu, od rodičů, kteří od začátku měli rovnoměrnou péči nebo se k ní časem dopracovali, a od mužů, kteří častěji projevovali lítost nad tím, že se ve vztahu málo snažili.

„Pokusil bych se manželství nějak zachránit, i když je otázka, jestli jenom kvůli synovi, nebo i kvůli sobě, o významu pro sebe pochybuji, pro M. by to určitě mělo smysl.“

„Asi bych se více snažila, aby k nevěře nemuselo dojít a byli bychom s bývalým manželem stále spolu. Je to nejlepší pro děti.“

„Snažila bych se už od prvních náznaků problému v soužití pracovat na vztahu, aby k rozpadu nedošlo. Jinak jsme se snažili dopady co možná nejvíc minimalizovat, takže děti snad moc neovlivnily.“

„Snažil bych se míň času trávit v práci a být víc doma.“

„Snažil bych se s matkou B. lépe vycházet a zachránit vztah.“

„Snažil bych se trávit méně času v zaměstnání a více se věnoval rodině, protože kvůli práci jsem přišel o rodinu a pak kvůli jednomu několikráte trestanému hajzlíkovi i o tu práci, které jsem věnoval všechno. […] A to je to, co mne nejvíc mrzí. Kvůli snaze plnit zodpovědně svou práci jsem ztratil rodinu.“

Druhou přibližně shodně početnou skupinu (13 %) respondentů tvořili ti, kteří naopak svého partnerství a výběru partnera jako rodiče svého dítěte nebo přímo i rozhodnutí stát se vůbec rodičem zpětně litovali. Část těchto respondentů výslovně vyjádřila přesvědčení, že rozchod dle jejich názoru měl přijít dříve. Rodiče nahlížející na svůj ukončený vztah jako na příliš dlouho trvající a přitom nefungující se rekrutovali častěji z těch, jejichž dítě nebo děti byly v době konání výzkumu v převážné péči jednoho z nich, významně častěji tento názor sdílely ženy.

„S partnerem jsme se znali krátkou dobu, proto bych dnes chtěla lépe poznat člověka, než s ním budu mít dítě.“

„Mělo to být dřív, nemá cenu si něco namlouvat a omlouvat tak nevhodné chování partnera a jeho rodiny. Možná víc vnímat náš vztah z hlediska perspektivy do budoucna ještě před dítětem. Určité náznaky tam byly, že to nebude fungovat v klidu.“

„Asi bychom rozchod uspíšili, zpětně mi připadá, že zdaleka nejhorší byla pro dítě nejistota, co bude dál, a vidět trápení obou rodičů v nefungujícím vztahu.“

„Rozvedla bych se už po dvou letech manželství, tedy ještě v době, kdy jsme měli jen jedno dítě a MB pil jen čtyři až pět piv denně. Respektive tím, že jsem se kvůli MB výhrůžkám odvažovala rozvést deset let, bych to udělala dávno dávno dávno…“

„Podala bych žádost o rozvod daleko dřív a děti mohly mít klidné dětství.“

„Nic, možná bych se nevdala a neměla s ním syna, kterého ale teď miluji nadevše.“

„… nepořizovala bych si s takovým člověkem dítě.“

„Lépe bych si vybrala partnera a v manželství bych nesetrvávala zbytečně dlouho, pokud by to nefungovalo.“

„Vybrala si lepšího otce pro své děti.“

„Vybírala bych partnera obezřetněji.“

„Nic zásadního, snad jen zvolit jinou partnerku pro život nebo nemít děti.“

Další skupina respondentů na svůj bývalý vztah nenahlížela perspektivou hodnocení vztahu, ale spíše postupu, který zvolili v porozchodovém průběhu a který by byl v současnosti jiný, ať již ve smyslu mírnějšího, nebo naopak radikálnějšího postupu, včetně porozvodového vyjednávání ohledně výživného na dítě či děti. V otázce výživného byla u všech respondentů zřejmá tendence být v tomto ohledu neústupnější. Z hlediska současného uspořádání péče o nejmladší dítě by radikálnější postup v porozvodovém vyjednávání včetně důraznosti v otázce výživného praktikovali častěji převážně pečující rodiče, na jejichž bedra nejspíš více dopadá nejen většina péče o dítě, ale rovněž i jejího finančního pokrytí.

„Situaci bych řešila s rozvahou a dohodou.“

„Teď mě nic nenapadá, snad jen to, že všechno řešit v klidu.“

„Snažila bych se být klidnější, rozvážnější, rozumnější a víc brát ohledy na dceru.“

„Snažila bych se více o kompromisy a řešení bez zbytečných emocí.“

„Snažil bych se domluvit mimosoudně.“

„Zachovat se jinak a nenechat se vyhodit z bytu z minuty na minutu a nemít šanci se bránit a rozloučit s dítětem.“

„Větší neústupnost vůči partnerovi.“

„Neodešla bych z našeho domova s igelitkou, ale odešel by otec dětí. Soud o péči a výživné by nastal daleko dříve. Výši výživného bych požadovala vyšší – otec nyní nepřispívá na kroužky, tábory, sportovní potřeby, na nic. Větší specifikace časů v rozhodnutí – otec si rozhodnutí přizpůsobuje sobě, dělá neustále zle a ze mě blbce. Při každé příležitosti se do mě naváží, uráží mě, ponižuje.“

„Najala bych si právníka dříve než otec a neustupovala ze strachu. Nenechala bych se vydírat otcem a hlavně jeho matkou a manipulovat mnou a dítětem.“

„Řekla bych na rovinu, co se mi nelíbí, a nesnažila bych se za každou cenu mlčet a dělat, že nevidím problémy. Nenechala bych se zahnat do kouta.“

„Byla bych důslednější ohledně výše výživného – případně bych žádala otce o spoření pro dítě. Taktéž bych chtěla, aby soudy trestaly nečinnost otců při promarněné návštěvě, kdy dítě připravíte ke styku a on nepřijede.“

„Tvrdě bych vyžadovala výživné a všechno, na co má N. nárok, soudně, bez jakýchkoliv ohledů na bývalého partnera, protože snahy o jakoukoliv rozumnou domluvu byly z jeho strany marné a zcela zbytečné. Byla to jenom naprostá ztráta času.“

„Trvala bych na pravidelném placení výživného, klidně bych podala trestní oznámení, byly jsme kvůli neplacení nebo nepravidelnosti placení nějakou dobu v hmotné nouzi, a to jsem ještě splácela dluhy z tohoto vztahu.“

„Řešila bych více výživné a to, že se otec o dítě léta nestaral.“

„Soud o výživné bych vyřídila hned, nečekala bych, zda se partner konečně rozhodne platit na syna výživné sám od sebe.“

Část respondentů by rovněž volila jiný postup v případě uspořádání péče po rozchodu. Tato tendence byla častější ve prospěch snahy dosáhnout výlučné péče u těch, kteří ji aktuálně měli, ale ještě častěji zaznívalo volání po tomto typu péče z úst rodičů, již o dítě v době konání výzkumu pečovali rovnoměrně.

„Trvala bych na výlučné péči (otec trval na střídavé, ale stejně si děti bere jen dva víkendy v měsíci).“

„Střídavá péče není zas až tak dobrá. Děti stále něco zapomínají u druhého rodiče. Něco mají tam, něco tady. Čím jsou děti větší, tím více bych je nechal pouze u jednoho z rodičů a k druhému rodiči jen na pár dní nepravidelně. Podle potřeby (dovolená, druhý rodič nemůže hlídat apod.).“

„Už bych nepřistoupila na střídavou týdenní péči – tatínek dětí je laxní v přístupu ke školním povinnostem dětí (v covidové době jsem s dětmi těžko doháněla úkoly z jeho týdne, neohlídal to), stejně tak výchova (ponocování, sledování TV do noci, dlouhé trávení času na telefonu), věci na sebe dětem nakupuji převážně já a ony si je odnáší k taťkovi, protože u něj nemají co na sebe…“

„Usiloval bych o svoji výlučnou péči.“

„Hned od začátku bych víc bojoval, aby žil kluk se mnou, mohli jsme si ušetřit další starosti.“

„Trvala bych na výhradně moji péči a domluvu, kdy chce K. k otci.“

„Nenechala bych se ukecat na střídavku.“

„Více bych bojovala za to, aby dítě bydlelo výlučně u mě. Bohužel dnešní soudy jsou nakloněny střídavé péči.“

„Dal bych si pozor na OSPOD, který nás tlačil do střídavky bez ohledu na to, že S. byla neustále opilá do bezvědomí, pořád jenom mleli o tom, že matka musí dostat šanci k nápravě vztahu s dcerou a vůbec je nezajímalo, že je z toho L. na dně a vyděšená, když ji našla ležet na zemi a nereagovat na nic.“

„Víc bych bojoval o dítě, aby ho neměla v péči ona, ale aby byla střídavka.“

„Nebránila bych se střídavé péči o syna.“

Nešvarem období v době kolem rozchodu bývá i zatahování dítěte do rodičovských sporů a nedostatečná komunikace s dítětem o rozchodu rodičů. (112) Tyto skutečnosti v případě svého dítěte z doby kolem rozchodu přiznala s vědomím, že se jednalo o chybu, 3 % respondentů, bez rozdílů mezi rodiči pečujícími o dítě převážně nebo rovnoměrně.

„Snažila bych se s dětmi více mluvit a snažila se zjistit, jak se cítí.“

„Odcházející otec měl více komunikovat s dětmi a vysvětlit svůj odchod.“

„Více bych zapojila děti, aby věděly důvody, proč rozvod. Nikdy jsem já osobně děti do tohoto nezatahovala a chtěla řešit jen s exmanželem, ale jak jsem zjistila, on je ovlivňoval řečmi, které nebyly vůbec pravdivé, takže z tohoto důvodu bylo pro mě chybou, že jsem tak neučinila, protože se synem se vztah díky tomu zhoršil.“

„Řekla bych jí (dceři) to dřív, nezapírala to.“

„Ještě víc bych se snažila při komunikaci s dítětem, protože teď vidím, kolik věcí jsem přehlédla, a troufám si říct, že dcera má skryté psychické potíže.“

„Asi bych s dítětem více komunikovala, přestože bylo malé.“

„Pokusila bych se lépe vysvětlit M. proč se rozcházíme a jak bude vypadat náš život po tom, co tatínek s námi už nebude.“

„Nepřenášel svůj smutek a zklamání na děti.“

„Asi bych se snažil více dítěti vysvětlit, že se stává, že už se rodiče nemají rádi, ale že to na vztahu s dítětem nic nezmění, oba ho milují…“

„Neřešila bych spory před dítětem a snažila se vše řešit s chladnou hlavou.“

„Snažila bych se víc děti ze všech konfliktů s bývalým manželem vynechat.“

„Konflikty by se řešily mimo děti, i kdybych v tu chvíli měla dát za pravdu bývalému partnerovi.“

„Asi bych odešel dříve, aby dítě nebylo svědkem našich nesmyslných dohadů o ničem.“

Předmětem bilancování bylo rovněž řešení kontaktu s druhým rodičem, ať již ve smyslu jeho aktivní podpory, nebo kvůli snaze dítě před tímto kontaktem uchránit. Dále pak uvědomění si vlastního podílu na rozpadu vztahu v důsledku nevěry nebo zpytování svědomí v otázce nedostatečného boje o dítě či trávení času s dítětem po rozchodu. Podíl těchto odpovědí na celku činil v každém z výše uvedených témat 1 % či méně.

„Asi bych více bojoval, abych ji mohl vídat. Ale tehdy jsem byl ve zcela jiné materiální, vztahové a bytové situaci.“

„Chtěl bych se více stýkat s dítětem, ale bohužel matka a bývalá tchyně tomu brání a očkuje dcerku proti otci.“

„Byla bych s dítětem v kontaktu bez přestání bez ohledu na finanční problémy a problémovou komunikaci s partnerem.“

„Hlavně chci mít dítě více u sebe a mít vliv na jeho výchovu, což matka nechce pod záminkami, že je O. nemocný, že je špatné počasí atd.“

„Dříve bych bojoval o to, aby dcera byla u mě.“

„Trvala bych na větším styku (zodpovědnosti) otce se synem, aby otec věděl, o čem výchova je, a aby nebyl jen ten ,víkendový a zážitkový tatínek‘.“

„Více se snažila, aby se otec o děti zajímal.“

„Nesnažila bych se téměř ,nutit‘ nějaký kontakt otci s dítětem, tak jak jsem to dělala, když on nejevil aktivní zájem.“

Několik podnětných postřehů po zkušenosti s rozchodem vzešlo i z další otevřené otázky, která dala respondentům možnost vyjádřit k tématu rozpadu partnerského vztahu s dětmi cokoli, co měli potřebu sdělit či co je tížilo. vedle výroků, které byly zopakováním informací z předchozí otevřené otázky případně obecným konstatováním, že se jednalo o velmi těžké období, vzešlo z odpovědí na tuto otázku i několik zajímavých podnětů a postřehů odrážejících názorové a pocitové rozpoložení osob, kterým se rozpadl partnerských vztah s dětmi. Tyto výroky se často dotýkaly možnosti zvládnout rozpad rodiny s minimalizací dopadů na děti.

„Děti nemusí rozchodem trpět, jen je třeba s nimi komunikovat a mluvit, ukazovat lásku a nebát se projevit své city a emoce, přestože jsou negativní.“

„Dítě má právo na oba rodiče, na klidné dětství. Neznamená to za každou cenu zachovat nefunkční rodinu, ale uvědomit si, že rodič je pro vývoj důležitý, i když vy ho jako expartnera nesnášíte, byť opodstatněně, a snažit se s ním domluvit, aby dítě nestrádalo steskem. Není to nic snadného, zvlášť když se snaží jen jeden. Ale spokojené dítě za to stojí.“

„Je to další etapa života, něco končí, něco začíná. Ač rozchod je velmi těžký, ale při odborné pomoci vše může mít hladký průběh.“

„Jsme pár, který zůstal kamarádský, a přála bych tento vztah každému rozvedenému páru, jelikož tím pak netrpí dětí a naučí je do budoucna, že rozvodem nic nekončí, že i po rozvodu se k sobě lidi dokážou chovat hezky a s úctou – díky tomu předáváme dětem zkušenosti do života.“

„Po rozvodu se otec daleko více začal věnovat dceři a to, co nechtěl dělat společně, teď dělá s ní – lyže, brusle, výlety. Nyní má dcera skutečně dobrého tátu.“

„Přenést se přes své pocity ukřivděnosti a neléčit si to přes děti, mstíme se jen dětem. Díky bohu jsme to dokázali oba vyřešit bez tahanic a psychického mrzačení N., ale bylo to velké sebezapření a dělal jsem to jen pro své dítě.“

„Myslím, že patřím mezi ty šťastné, co se dokázali domluvit hlavně s ohledem na dítě, a divím se, kam někdy až spějí třenice mezi rodiči na úkor dětí.“

„Bylo fajn, že jsme se dohodli v klidu a bez boje, navrhla jsem to v dané době s tím, abychom to ukončili včas, dokud spolu jsme schopni normálně komunikovat, tak by to mělo být, ne až když je otevřený konflikt.“

„Bylo by hezké při rozvodovém řízení otec i matka na stejné lodi. Bohužel se soudce rozhoduje automaticky – péče k matce.“

Další část postřehů po prodělané zkušenosti s rozchodem se dotkla nespokojenosti s postupem, se kterým se respondenti setkali. Ač jde nejspíš o selhání jednotlivce v průběhu procesu rozchodu či o osobní dojmy, mohou být tyto postřehy podnětem pro identifikaci slabých míst.

„Nejhorší je to vyprávění na všech stranách – sociálka, u soudu, každý cizí řeší vaše soukromí, fuj.“

„Dnešní stanovování péče o děti je to nejhorší, co děti mohlo potkat, soudy vůůůůbec nemyslí na psychickou a fyzickou pohodu dětí! Děti mají byt u matky (pokud je schopná a nejsou tam překážky alkoholismus nebo nějaká psychická porucha), dnešní přístup k otcům, že mají stejná práva jako matky, je nejhorší pro děti, co může být, nemají domov, jsou cestovateli s batůžky, psychika jejich se nedá vrátit do normálu po návratu od otce. Navíc zdravotně jsou taky úplně mimo, protože pracuje psychosomatika!!! Dřívější rozdělení 1× za 14 dní bylo pro děti to nejlepší, nebyl to pro ně takový výkyv a měly stabilitu a zázemí… Tohle, co se děje v dnešní době, to z těch dětí vyrostou chudáci s takovými psychickými problémy, že si to ti soudci vůbec nedokážou představit. Navíc ti soudci tam nemají vůbec co dělat, soudní stání probíhají způsobem, kterým by vůbec žádný proces neměl probíhat… Za hodinu rozhodnout o životě dětí je tristní. A když se člověk domáhá spravedlnosti, tak se jí u českých soudů nikdy nedomůže. Hnus a znechucení, ale člověk se musí smířit s tím, že s tím nic víc neudělá, jen to, co šlo a bylo v jeho možnostech, a zbytek je na dětech, ať to zpracují, bohužel…“

„Kolem rozvodu jsem informací získala celkem dost na internetu, v OSPODu, u právníka i známých. Hodně špatná byla situace po rozvodu, když jsem potřebovala najít zaměstnání s pracovní dobou, abych stíhala doprovázet děti do školy, školky, abych s nimi mohla být odpoledne a v noci, kdy potřebují hlídání. Je hodně málo zaměstnavatelů, kteří chtějí nabírat do zaměstnání matky samoživitelky, a ještě méně těch, kteří nabízejí zkrácené úvazky, sdílená pracovní místa… Stát by mohl podpořit takové zaměstnavatele, aby jich bylo víc. Méně samoživitelů by bylo odkázaných na různé dávky.“

„Nikdo nemůže během pár hodin odhadnout situaci v rodině. Pokud někdo žije s manipuláto-rem, těžko se z toho dostává sám, natož aby to poznalo okolí. Nedůvěra policie při ohlášení domácího násilí byla zdrcující. Díky tomu jsem prožila další dva roky s tyranem. Nakonec i přes jasné důkazy, jsem byla důrazně upozorněna, že přece nedám zavřít na dva roky otce svých dětí, že mi to budou vyčítat a že nebudu dostávat alimenty. Takže nevěřím v naše instituce. O vše jsem se musela zasloužit sama, najít si dvě práce, vychovávat sama dvě děti a snažit se, aby jejich vztah s otcem co nejméně utrpěl, protože dítě otce potřebuje, i když je to…“

„Ocenila bych víc pochopení, když jsem sebrala odvahu a svěřila se, že mě partner psychicky týrá, myslím, že valná většina okolí to hodila pod nálepku „je to debil a má blbý kecy“. Z blbých keců bych ze stresu nezhubla 25 kg a syn by neplakal v noci ze spaní. Nakonec jsem dokázala mluvit až s terapeutkou.“

„Stát by měl více postihovat neplatiče výživného soudně a trestně. Dva roky náhradního výživného od státu není žádné řešení. Opuštění dítěte a nechání všech povinností na matce, která je nemocná a nemá pomoc od někoho jiného, nechápu, proč toto není posuzováno jako trestný čin. Otcové si v této zemi dovolí všechno, je nikdo neupomíná o nic, jen matku, že nestíhá toho otce, který si povinnosti neplní vůbec, jako kdyby ona za něj ručila, když je on také dospělá osoba. Děti pak nemají na tábory, vybavení, kroužky. Pokud otec skrývá svou adresu, zaměstnavatele a pracuje načerno, dítě nikdy nic nedostane. Soud mi napsal, že není v jeho pravomoci tyto údaje dohledat, záloha na exekutora je už tak vysoká, že už ty peníze nikdy nedáme dohromady, abychom to aspoň zkusili vymáhat. Exekutor by údajně ukončil exekuci pro nemajetnost povinného a zálohu v tu chvíli platí matka. Výše zálohy je podobná jako výše zálohového výživného za dva roky, tudíž tuto možnost nevyužijeme. Celá věc by k ničemu nevedla, jen k mému zadlužení.“

„Ve snaze vyhnout se krvavým bojům o střídavou péči ze strany otce jsem navrhla společnou péči a podle Cochemské praxe, kterou jsem nastudovala, společně s expartnerem vytvořila rodičovský plán. Byla jsem zahnaná do kouta, cítila jsem, že ztrácím duševní zdraví, a cítila jsem bezmoc – nebyla síla, která by boje ukončila. Děti mi byly unášeny, bylo mi bráněno v kontaktu. A to vše kvůli tomu, že otec nechtěl žádné výživné – a proto dodnes ani žádné nemá. Současný systém chrání zájmy rodičů více než dětí, nepřihlíží k potřebám dítěte a efektivních článků pomoci v celém procesu je velmi málo.“

Někteří respondenti cítili potřebu vyjádřit své vlastní pocity po rozpadu rodiny. I zde je možno hledat podněty pro cílení služeb pro rozcházející se rodiče.

„Často se cítím sám a to není dobré.“

„Nejhorší období mého života, s těžkým dopadem na úplně všechno, na rodinu, vztahy, zdraví, psychiku…“

„Dávali jste tady otázky, zda by rodiče měli vyhledávat odbornou pomoc (teď nemyslím technickou jako třeba právníky, ale myslím třeba ten OSPOD). Společnost by si neměla dávat otázku, zda rodiče (a i v jiných případech, obecně o čemkoli všichni dospělí) potřebují odbornou pomoc, zda náhodou není na někoho něco moc a tak dále, ale měla by děti k jejich cestě životem vychovávat tak, aby se uměly poprat s životními situacemi samy. Tímto neříkám, že jsem vše provedl správně.“

(112) Více k tomu viz podkap. 3.1.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.