Sylva Höhne a kol.
–
Shrnutí
Hlavním cílem této studie bylo popsat okolnosti spojené s rozpadem úplné rodiny a následné porozchodové uspořádání, zahrnující péči a výživu dítěte, komunikaci mezi rodiči, zkušenosti se soudním řízením, využívání služeb odborné pomoci apod. Studie z těchto hledisek rovněž porovnávala případy, kdy je dítě aktuálně v převážné péči jednoho rodiče, se situací, kdy o něj víceméně rovnoměrně pečují oba rodiče. V rámci realizovaného dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, založeného na záměrném kvótním výběru, byly za tímto účelem získány odpovědi od 1 059 respondentů zastupujících převážnou péči jednoho rodiče a od 940 respondentů s rovnoměrnou péčí. Výsledky kvantitativního výzkumu jsou doplněny dílčími zjištěními z hloubkových rozhovorů jak s mladými lidmi, kteří v dětství či dospívání zažili rozchod či rozvod svých rodičů („Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“), tak s rodiči nezletilých dětí se zkušeností s vlastním rozchodem s druhým rodičem dítěte („Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“).
Typ současné péče (tj. péče v době dotazníkového šetření) o nejmladší (s expartnerem společné) dítě byl definován počtem nocí, které dítě tráví u respondenta, nikoli tím, jak rodiče dané uspořádání nazývají či jak bylo určeno soudem. Zástupci převážné péče tak byli jednak (rezidenční) rodiče v pozici hlavních pečujících, u nichž dítě přespává výhradně nebo 22 a více nocí v měsíci, ale i nerezidenční rodiče, u nichž dítě přespává nejvýše osm dní v měsíci nebo vůbec, ale se kterým se minimálně jednou měsíčně vídají. Data dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ potvrdila výraznou dominanci matek jako hlavních pečujících, neboť v jejich převážné péči byly čtyři pětiny (nejmladších) dětí. Zbývající pětina respondentů zastupovala převážnou péči otce. Převážná péče matky měla častěji charakter výhradní formy, kdy dítě u druhého rodiče vůbec nepřespává. Navíc zcela bez kontaktu s druhým rodičem byla téměř třetina dětí ve výhradní péči matky, respektive pětina dětí ve výhradní péči otce.
Víceméně rovnoměrná péče byla ve výzkumu vymezena případy, kdy dítě u rodiče respondenta přespává 9 až 21 nocí. Pouze ve 2 % byla v dotazníkovém šetření zachycena situace, kdy dítě bydlí na jednom místě a každý z rodičů u něj přespává minimálně devětkrát do měsíce. Míra zapojení matek do péče o dítě je i při tomto vymezení péče vyšší než u otců, neboť zatímco podle poloviny dotázaných žen majících dítě ve víceméně rovnoměrné péči u ní tráví dítě 16 až 21 dní v měsíci, z mužů to deklaroval jen každý šestnáctý. Necelá polovina mužů totiž uvedla, že se jedná o rovných 15 nocí v měsíci a další dvě pětiny zmínily ještě nižší počet nocí. Rovnoměrná péče o dítě se v polovině případů realizuje na principu pravidelného týdenního střídání dítěte u každého z rodičů. Režim odpovídající spíše převážné péči o dítě s rozšířeným stykem, spočívající v tom, že dítě tráví pravidelně jeden až dva víkendy v měsíci a k tomu jeden či dva dny u jednoho rodiče a zbytek u druhého, se týkal pětiny dětí.
Ze sociodemografických charakteristik, které dotázaní uvedli za sebe a za své expartnery, vyplynuly určité rozdíly podle jejich vzdělanostní úrovně. U poloviny rodičů, jejichž dítě je v převážné péči jednoho z nich, respektive u tří pětin rodičů s rovnoměrnou péčí, dosáhli oba rodiče stejné úrovně vzdělání. Ve třech desetinách převážné péče pak měla vyšší vzdělání žena, v případě rovnoměrné péče byly podíly těchto párů vyrovnané s těmi, v nichž měl vyšší vzdělání muž. V případě převážné péče se dále ukázalo, že dítě bývá častěji v péči rodiče s vyšším vzděláním. Rodiče mající dítě v rovnoměrné péči však vykazují vyšší vzdělanostní úroveň ve srovnání s těmi, kde péče spočívá převážně jen na jednom z nich. Velká většina dětí, minimálně třípětinová, zažívá bez ohledu na typ péče určitou zkušenost s nevlastním otcem či matkou, neboť alespoň jeden z rodičů žije v novém partnerském svazku. U převážné péče měl nového partnera spíše nerezidenční rodič, v případě rovnoměrné péče bydlely s novým partnerem častěji dotázané matky než otcové.
Z hlediska typu domácnosti byla aktuálně většina (zhruba polovina) dotázaných rodičů z obou typů péče v postavení sólo rodiče, představitelé rekonstituovaných rodin tvořili v datovém souboru přibližně jednu třetinu. Složení domácnosti přitom značně ovlivňuje její finanční a materiální podmínky. U sólo rodičů, a zvláště u žen, se potvrdila objektivně i subjektivně horší příjmová úroveň (v porovnání s rekonstituovanými rodinami). Velké nebo určité potíže vyjít s příjmy měla až polovina žen majících dítě v převážné péči, naproti tomu muži v postavení rezidenčních i nerezidenčních otců ze dvou třetin nepociťovali v tomto ohledu téměř žádné obtíže. Problémy při hospo-daření s rodinným rozpočtem častěji oproti mužům vyjádřily také ženy s dítětem v rovnoměrné péči (46 % vs. 36 %). Větší obtíže při nakládání s příjmem byly vázány na aktuálně probíhající nebo již vypořádané exekuční řízení, s nímž měli nějakou zkušenost spíše rodiče, jejichž dítě je v převážné péči, než rodiče s péčí rovnoměrnou.
Okolnosti rozpadu úplné rodiny
Nevěra, odlišné názory a postoje a nedostatek vzájemné pozornosti si uchovaly prvenství mezi nejčastějšími důvody rozpadu partnerství i podle výsledků dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“. Přidruženou roli hrál nedostatek času na společně trávené aktivity, ale také různé neshody v běžném životě rodiny. V některých případech se však vyskytly i sociálněpatologické jevy jako například závislosti či domácí násilí. Hlavními iniciátorkami ukončení partnerského vztahu byly ženy, a to téměř bez ohledu na to, jak byla nastavena současná péče o dítě. Role iniciátora rozchodu měla, zdá se, podstatný dopad na následné uspořádání péče. Zatímco v převážné péči se tím hlavním pečujícím rodičem stal spíše ten, kdo konec partnerství podnítil, za rovnoměrnou péčí o dítě ve vyšší míře stála dohoda obou partnerů na ukončení vztahu, což může značit jakýsi odrazový můstek pro budoucí rovnoměrnější rozdělení péče o dítě mezi oběma rodiči. K rozpadu úplné rodiny došlo spíše po delší rozvaze rodiče nebo rodičů, než že by bylo výsledkem okamžitého rozhodnutí. Většina vztahů však podle dotazníkového šetření zanikla na rozhraní těchto dvou extrémů: nečekanosti, překvapení či okamžitého rozhodnutí oproti očekávanému vyústění či dlouhodobému zvažování.
Nelze jednoznačně říci, že partnerství, která se rozpadnou, jsou vždy problematická. Každý druhý rodič z obou typů současné péče totiž zpětně hodnotil své partnerství jako dobré nebo spíše dobré. Za špatné nebo komplikované s častými konflikty jej označila více než pětina z těch, kteří nyní mají dítě ve víceméně rovnoměrné péči, a více než čtvrtina těch z převážné péče. Do tohoto hodnocení se významnou měrou promítal fakt, zda se tehdy v rodině vyskytovaly různé problémy (materiálního charakteru, sociálněpatologické povahy, v oblasti zdraví, výchovy dětí apod.). Četnější výskyt finančních potíží, ale i nadměrného užívání návykových látek, gamblerství či domácího násilí v rodině však provázel spíše partnery, jejichž dítě je dnes v převážné péči jednoho z nich.
S rozpadem úplné rodiny je spojena řada obav jak z dopadů na děti, tak z budoucího vývoje vztahů či materiálního zabezpečení. Až dvě třetiny rodičů pociťovaly silné nebo velmi silné obavy z toho, jak se jejich rozchod dotkne dětí, a více než polovina se obávala, nakolik to ovlivní jejich vztah a kontakt s dítětem. Ti, kteří jsou dnes v pozici nerezidenčních rodičů (otců) při převážné péči (matky), vnímali tyto obavy ještě silněji, zvláště ve srovnání s rodiči, kteří jsou nyní těmi hlavními pečujícími. U rodičů majících dítě v rovnoměrné péči byly tyto obavy mírně četnější než celkově u zástupců převážné péče. Nadpoloviční většina rodičů z obou typů péče se dále obávala možných budoucích konfliktů s expartnerem. Mezi rodiči s převážnou péčí sdíleli strach z budoucích konfliktních situací s expartnerem především ti, v jejichž péči dítě zůstalo. Ti vyjadřovali také větší obavy z toho, jak zvládnou svoji porozchodovou situaci po materiální a finanční stránce. Strach ze samoty po rozchodu a ze života bez partnera pociťovali častěji rodiče, kteří o dítě v době výzkumu pečovali víceméně rovnoměrně. Z převážné péče jej častěji vnímali rezidenční rodiče. Pokud měli rodiče v době rozpadu úplné rodiny sami nový partnerský vztah, jejich obavy ze samoty byly menší, jestliže ale v novém partnerství byl pouze jejich expartner, obavy v tomto směru i v dalších oblastech narůstaly. Obavy spojené s ukončením vztahu byly v obou typech péče muži a ženami vnímány rozdílně. Zatímco ženy se častěji obávaly samoty, zhoršení materiálních podmínek a konfliktů s expartnerem, úzkost mužů spíše vycházela z oslabení vztahů a kontaktů s dětmi a z dopadu jejich rozchodu na děti.
Konfliktní partnerský předrozchodový vztah všechny zmiňované obavy ještě zesiloval. Naproti tomu, pokud spolu partneři vycházeli dobře již před rozchodem, respondenti častěji spoléhali na to, že vše dokážou zvládnout lépe. Výjimkou ale bylo vnímání dopadu rozchodu na děti, u nichž kvalita partnerství rodičů nehrála významnou roli. Pokud se ale v původní úplné rodině vyskytlo rizikové chování ve smyslu nadměrného užívání alkoholu, drog či gamblerství, obavy z dopadu rozvodu na děti nebyly tak časté, čímž lze rozpad rodiny chápat pro děti jako určité vysvobození z nevhodného prostředí. Tyto problémy však na druhou stranu podněcovaly obavy z (dalších) konfliktů s expartnerem.
Většina rodičů bez ohledu na typ současné péče se s dítětem snažila otevřeně mluvit o rozpadu jejich rodiny a vysvětlit jim, že na něm nenesou žádnou vinu, častěji však tak činil jen jeden z rodičů než oba společně. Čím bylo dítě starší, tím spíše s ním rodiče o svém rozchodu komunikovali. Služeb dětského psychologa, terapeuta či jiného odborníka využil v souvislosti s rozpadem rodiny jen každý šestý rodič, a to bez ohledu na věk dítěte. Míra využití jeho služeb byla vyšší v případech větších partnerských konfliktů a také tehdy, když měli rodiče sami vlastní zkušenost s odbornou psychologickou pomocí v souvislosti s rozchodem.
Dobré partnerské vztahy ještě za doby společného soužití se ukázaly být podstatnou podmínkou pro bezkonfliktní porozchodové vyjednávání, co se týká uspořádání péče o dítě, jeho běžných záležitostí a nastavení výživného. Jako nejméně konfliktní se jeví domluva ohledně běžných záležitostí dítěte, jako je škola, kroužky, lékař apod. Zato s nastavením péče a zejména s otázkou výživného je spojeno více konfliktů. Nicméně minimálně čtvrtina se na každé této záležitosti byla schopná domluvit zcela bez problémů a minimálně polovina jen s nepatrnými konflikty. V souhrnném pohledu se přibližně třetina expartnerů dokázala krátce po rozchodu domluvit na nastavení péče a výživy dítěte (téměř) bez potíží. Větší rozpory v jedné oblasti či mírnější konflikty ve všech sférách, a tedy střední míru konfliktu, uváděli častěji dotázaní mající dítě v rovnoměrné péči (33 %, vs. 28 %). U převážné péče byl vyšší podíl těch, kteří dané záležitosti s expartnerem po rozchodu vůbec neřešili, i těch, kteří s ním nebyli v žádném kontaktu. To mohlo být významnou okolností, jež následně přispěla k převážné péči jednoho rodiče. Srovnatelný podíl respondentů, na úrovni 11–12 % v obou typech péče, zažíval velkou míru konfliktu při porozchodovém vyjednání s druhým rodičem dítěte. Konflikt mezi rodiči při domlouvání o rozdělení péče o dítě, jeho běžných záležitostech a výživném byl prohlubován faktem, že jeden z rodičů nebo rodiče oba bránili tomu druhému v prvních třech měsících po rozchodu v kontaktu s dítětem. S tímto jednáním byly spíše spojovány ženy. V souhrnu docházelo u každého pátého páru k tomu, že jeden z partnerů, případně partneři oba bránili krátce po rozchodu tomu druhému v kontaktu s dítětem.
Z hlediska materiálního a finančního zabezpečení se rozchod dotýká matek a otců různě. Ženy sice spíše zůstávaly bydlet ve stávajícím domě/bytě, ale jejich finanční situace se častěji než u otců po rozchodu zhoršila. Výjimkou však není ani splácení dluhů či půjček vzniklých v době společného soužití. To se dotýkalo 38 % rodičů majících dítě v převážné péči a 32 % rodičů s rovnoměrnou péčí. O něco více byly těmito finančními závazky zatíženy matky v roli rezidenčního rodiče.
Po rozpadu rodiny je vítaná a mnohdy také poskytovaná pomoc širší rodiny, a to v různých oblastech. Velice rozšířená je zejména pomoc prarodičů s péčí o vnoučata. Potřebu zapojení prarodičů mají nejméně často nerezidenční otcové, ti s rovnoměrnou péčí se opírají o své rodiče podobně často jako matky v této pozici i matky v roli rezidenčního rodiče.
Výsledky opatrovnických soudů ve statistikách Ministerstva spravedlnosti ČR
Z analýzy anonymizovaných dat Ministerstva spravedlnosti ČR o ukončených opatrovnických soudních řízeních v případě rozchodu/rozvodu rodičů v letech 2008 až 2022 vyplývá, že nejčastějším výsledkem soudního opatrovnického řízení je stále model, kdy je dítě svěřeno do péče matce a vyživovací povinnost připadne otci, a to bez ohledu na věk dítěte. Přibývá však scénářů, kdy je péče o dítě po rozchodu rodičů přidělena oběma rodičům, a to na úkor svěření do péče matky. Stejný trend je patrný rovněž v případě kombinací typů péče a výživy. Narůstá podíl případů, kdy byla péče i výživa udělena oběma rodičům, oproti dříve jednoznačně převažujícímu modelu, kdy je dítě svěřeno do péče matky a vyživovací povinnost je udělena otci.
Téměř tříčtvrtinová většina prvních soudních rozhodnutí o péči a/nebo výživě dítěte po rozchodu/ rozvodu rodičů je podložena jejich dohodou. Nejčastěji rozhodují opatrovnické soudy na základě dohody o společné péči rodičů (95 % v roce 2022) a dále pak o střídavé péči (84 %). Naopak relativně nejvíce autoritativních rozsudků (cca 30 %) padne při svěření dítěte do péče otce a stanovení vyživovací povinnosti matce.
Střídavou péči a vyživovací povinnost určenou oběma rodičům mají v posledních letech podle soudních statistik nejčastěji děti ve věku 7 až 11 let nebo děti starší. Ke svěření dítěte do péče otce a stanovení výživy matce pak dochází nejčastěji u dětí 12letých a starších.
Péče o děti, komunikace mezi rodiči
Po rozchodu je pro dítě naprosto zásadní, jakým způsobem jsou rodiče schopni spolu komunikovat o jeho potřebách, výchově, materiálním a dalším zabezpečení. Je důležité, aby tato komunikace probíhala přímo mezi rodiči, aniž by dítě bylo přítomno jejich neshodám či bylo jejich prostředníkem. V sociologickém šetření je velmi obtížné postihnout míru konfliktu mezi rodiči. V našem šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ jsme proto využili otázky týkající se toho, do jaké míry je dítě (aktuálně) přítomno rodičovským sporům, od hádek až po násilné střety. V potaz byla rovněž brána skutečnost, že rodiče spolu nejsou vůbec v kontaktu (16 % rodin s převážnou péčí, většinou proto, že jeden nebo druhý či oba nechtějí s tím druhým vůbec komunikovat) a nemohli mít tedy ani spory za přítomnosti jejich potomka. Více než dvě pětiny rodičů s převážnou péčí spolu vycházely dobře, respektive neměly v posledních třech měsících téměř žádné konflikty, do nichž by bylo jejich dítě vtaženo. V případě rovnoměrné péče dokázala takto zvládnout komunikaci polovina rodičů. V každé páté rodině s převážnou a v každé čtvrté rodině s rovnoměrnou péčí zažívaly děti rodičovské hádky, pomluvy či dělaly mezi rodiči prostředníka poměrně často. Konflikty mezi rodiči zahrnující i vyhrožování, případně násilí před dětmi byly časté u 8 % rodin s převážnou a 6 % s rovnoměrnou péčí.
Jak bylo zmíněno výše, výzkum se zaměřil na rodiny, kde po rozchodu rodičů měl dítě v péči převážně jeden z nich, i na rodiny, kde se na péči a výchově podíleli oba rodiče víceméně rovnoměrně. Daný režim, ať ho nastolil nebo potvrdil soud, či se na něm rodiče dohodli sami, a s ním spojená pravidla poměrně značná část rodičů dodržovala (42 % s převážnou a 47 % s rovnoměrnou péčí). To, že je jeden, či dokonce oba nedodržují, nemusí být nutně důvodem konfliktu mezi nimi. Jedná se mnohdy o případy, kdy jsou oba rodiče schopni být flexibilní a domluvit se na případných změnách. Nejčastější konflikty jsou mezi rodiči, kde pravidla nedodržuje jen jeden z nich. Poměrně častá je praxe, že si rodiče vycházejí vstříc, potřebuje-li nebo chce-li jeden z nich například vyměnit dny, kdy má mít dítě v péči, posunout návrat. Tato praxe je běžnější v rodinách s rovnoměrnou péčí (71 % proti 57 % s převážnou péčí). V souladu s tím respondenti z těchto rodin hodnotili vztah s druhým rodičem častěji než v druhém typu porozchodového uspořádání jako dobrý (více než dvě pětiny versus třetina). Třetina respondentů bez rozdílu typu péče vnímala současný vztah s expartnerem neutrálně, za problematický jej označil každý třetí dotázaný s dítětem v převážné péči jednoho z rodičů a každý čtvrtý pečující o dítě víceméně rovnoměrně. S tím se pojí i frekvence a způsob komunikace o záležitostech dítěte mezi rodiči. Podle respondentů téměř dvě třetiny rodičů s rovnoměrnou péčí komunikovaly tak často, jak bylo třeba, v rodinách s převážnou péčí tímto způsobem kontakt charakterizoval pouze každý druhý. Spokojenost se sdílením informací je negativně spjata s mírou konfliktů mezi rodiči. K osobnímu setkání rodičů alespoň jednou týdně došlo v posledních třech měsících v každé třetí rodině s převážnou péčí, v každé deváté rodině se však rodiče nesetkali vůbec. V rodinách s rovnoměrnou péčí se alespoň jednou týdně osobně setkal každý druhý pár, přibližně každý třetí se pak viděl dvakrát či třikrát za měsíc. V obou typech je pak běžnější písemná či telefonická (případně jiná hlasová) komunikace mezi rodiči.
V rodinách s převážnou péčí jednoho z rodičů se spolu se zvyšujícím se věkem (nejmladšího) dítěte zlepšuje komunikace rodičů ohledně jeho běžných záležitostí, neboť je vnímána jako méně konfliktní. Roli hraje zejména to, že řadu věcí si již děti dokážou zařídit či vyjednat samy. V rodinách s rovnoměrnou péčí věk dítěte nemá v tomto ohledu vliv, rodiče jsou častěji dle předpokladu schopni být spolu v kontaktu a řešit záležitosti dítěte ve vzájemné shodě. Důležité je i téma výchovy dětí, nastavování pravidel a hranic. V nemalé části rodin s převážnou péčí (13 %) o těchto otázkách rodiče spolu vůbec nemluví. V rodinách s rovnoměrnou péčí je tomu pouze v 6 %. Věk (nejmladšího) dítěte nemá na podíl rodičů, kteří výchovu vzájemně vůbec nekonzultují či nekoordinují, překvapivě žádný vliv. Na výchově se shodne pouze necelá třetina rodičů (bez rozdílu v typu péče). Určité problémy v nalezení konsenzu připouští v rodinách s převážnou péčí 45 % a v rodinách s rovnoměrnou péčí 55 % respondentů.
V obou typech péče zůstali rodiče po rozchodu většinou bydlet v nevelké vzdálenosti od sebe. To, jakým způsobem se dítě přemisťuje mezi oběma domácnostmi, úzce souvisí s věkem. Od 12 let je poměrně běžné, že se přemisťuje samo (ve 27 % v rodinách s převážnou a 35 % s rovnoměrnou péčí). V přibližně každé třetí rodině si dítě rodiče předávají přímo doma, podobný podíl pak na ulici v místě bydliště. Nezáleží přitom na typu péče. Předání dítěte přes školu je podle našeho šetření spíše ojedinělé. Pozitivně lze vnímat to, že je-li dítě u druhého rodiče, je relativně běžné, že může být v kontaktu i s rodičem respondentem.
Změny uspořádání péče v čase
Uspořádání péče o děti po rozchodu rodičů může procházet určitým vývojem, například v závislosti na tom, jak se mění potřeby rodičů (změna zaměstnání, bydliště apod.) či dítěte (věk, zdravotní stav apod.). Podle šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ ve většině rodin, kde v době výzkumu pečoval o (nejmladší) dítě převážně jeden z rodičů, nedošlo v porovnání s obdobím po rozchodu k žádným zásadním změnám. Ve dvou třetinách byla i bezprostředně po rozchodu hlavním pečujícím rodičem matka. Podíl rodičů na péči v období prvních tří měsíců po rozchodu se lišil od toho stávajícího v každé páté rodině se současnou převážnou péčí. Nešlo však o změnu v podobě rezidenčního rodiče, ale lišil se například počet dnů či konkrétní dny pobytu dítěte u nerezidenčního rodiče. Případy, kdy by došlo k výrazné změně péče, například z rovnoměrné na převážnou, byly spíše výjimkou. Podobně nenaznaly výrazných změn v uspořádání péče o dítě od rozchodu ani rodiny mající v době výzkumu rovnoměrnou péči. Pokud ano, byla většinou nejprve hlavním pečujícím rodičem matka. V uspořádání péče po rozchodu rodičů by podle české veřejnosti i dotčených rodičů mělo být respektováno také přání dítěte. Více brali preference dítěte v úvahu ti respondenti, jejichž dítě bylo v době výzkumu v převážné péči jednoho z rodičů. Obecně dětem naslouchaly více matky mající dítě ve své péči. Někdy se však rozchod a s ním spojená zátěž jak v oblasti emoční, tak mnohdy ve sféře finanční může odrazit až v extrémní poloze, kdy jeden z rodičů brání tomu druhému v kontaktu s dítětem. K takovým situacím docházelo v období rozchodu v každé páté rodině (bez rozdílu v typu současné péče). Ve značné části z nich však bránění kontaktu dítěte s rodičem přetrvává i v současnosti, častěji se to týká rodin s převážnou péčí.
Průběh soudního řízení o úpravě péče
Data vycházející z oficiální statistiky výsledků opatrovnických soudů nedokážou jednoznačně identifikovat, zda byla rozpadající se rodina založena na manželství. Podle výzkumu „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ bylo původně na manželství založeno 60 % rodin, v nichž bylo v době výzkumu (nejmladší) dítě v převážné péči jednoho z rodičů, a 64 % rodin, kde se rodiče o (nejmladší) dítě starali rovnoměrně. V případě nesezdaných párů se na soud v otázce uspořádání péče o dítě po rozchodu obrátil každý druhý pár, kde byla v době výzkumu praktikována převážná péče, v případě rovnoměrné to byl každý třetí. Ostatní se dokázali dohodnout, aniž by museli mít rozhodnutí či posvěcení soudu. Dvě třetiny soudících se párů o úpravě péče o dítě řešily u soudu režim péče i určení výživného najednou. Tři čtvrtiny z těch, co již soudně řešili uspořádání péče, se soudily pouze jednou, ostatní opakovaně.
V obou sledovaných skupinách dotázaných podle současného uspořádání péče se 70 % rodičů soudících se o péči dohodlo. Nejčastější jsou dohody jako podklad pro první soudní rozhodnutí v těch případech, kdy se měli o dítě starat rodiče podobnou měrou (přibližně čtyři pětiny). Shodu nacházeli naopak méně často rodiče praktikující v současnosti převážnou péči, pokud podle výsledku soudního řízení měl být hlavním pečujícím otec (55 %), a ti, kteří v současnosti praktikovali rovnoměrnou péči, ale podle soudního výsledku měla být hlavním pečujícím matka (49 %). Dohoda přitom zkracuje délku soudního řízení. Ta je obecně kratší v případě převážné péče. Tři pětiny soudících se rodičů, kteří se na péči dohodli, tak učinili sami ještě před soudním řízením, další pětina dospěla v té době ke shodě za pomoci odborníků. Ostatní se dohodli v průběhu soudního řízení, sami či za pomoci odborníků. Proti prvnímu soudnímu rozhodnutí podala pětina rodičů odvolání, v obou skupinách nynější péče se k tomu rozhodl častěji muž než žena. Z hlediska rozdělení péče šlo zejména o případy, kdy v době výzkumu bylo dítě v převážné péči a dle prvního soudního rozhodnutí byl nastolen režim s rovnoměrnou péčí (odvolání podaly dvě pětiny soudících se rodičů). Tam, kde byla soudem určena a i nyní byla realizována převážná péče matky, se k odvolání uchýlila pouze pětina soudících se rodičů. V rodinách s nynější rovnoměrnou péčí podala odvolání téměř každá druhá rodina, byla-li výsledkem prvního soudního rozhodnutí převážná péče, ale pouze 14 % těch, kde byla v době výzkumu i soudem nastolena péče rovnoměrná. Každá čtvrtá rodina se pak rozhodla pro další soudní řízení. Ve čtyřech pětinách případů výlučné péče matky dané prvním rozhodnutím soudu (a při současné převážné péči) byl tento typ péče potvrzen i dalším soudním řízením. V rodinách s nynější rovnoměrnou péčí ve všech případech, kdy soud poprvé svěřil dítě do výlučné péče matky, rozhodl poslední soud o střídavé péči. Pokud první rozhodnutí nastolilo střídavou péči, další soud ji potvrdil.
Podle respondentů šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ byla přibližně třetina dětí do soudního rozhodování o uspořádání péče po rozchodu rodičů nějak zapojena (bez rozdílu dle aktuálního režimu péče). Více než tři pětiny z nich absolvovaly pohovor s pracovníkem OSPOD, přibližně každé třetí dítě hovořilo se soudcem, u každého čtvrtého byl dokonce vypracován znalecký posudek. Děti byly účastny řízení častěji, byla-li výsledem prvního soudního řízení výlučná péče otce (49 % proti třetině s výlučnou péčí matky či střídavou péčí).
Rodiče (zatím) bez zkušenosti se soudním řízením o úpravě péče
Pokud se rodiče nesoudili, bylo to nejčastěji proto, že byli schopni se sami na péči o dítě dohodnout. Dalšími důvody bylo přesvědčení, že do záležitostí rodiny by se neměly vměšovat další osoby či instituce, a obavy, že soudní řízení zhorší vztahy mezi rodiči či může mít negativní dopad na děti. Ten braly v úvahu dvě třetiny rodin s převážnou péčí a čtyři pětiny s rovnoměrnou péčí, které se nesoudily. Ke shodě však i v těchto rodinách docházelo mnohdy obtížně. Například každá třetí dotázaná matka pečující o své dítě v době výzkumu víceméně rovnoměrně jako otec si přála svoji převážnou péči. Ke kompromisu se musela uchýlit také necelá polovina mužů v rodinách s převážnou péčí matky, kteří dávali přednost jiné formě, s jejich vlastním větším podílem na péči. Naproti tomu tři pětiny otců s rovnoměrnou péčí si toto uspořádání i přály. Lze říci, že k největším rozdílům v preferencích rodičů, kteří se o úpravu péče nesoudili, docházelo tehdy, přála-li si matka i otec svoji převážnou péči či si otec přál rovnoměrnou péči.
Rodiče, jejichž (nejmladší) dítě bylo v době výzkumu v převážné péči jednoho z nich a neměli zkušenost se soudem, častěji než ti se soudní zkušeností uvedli, že ani jeden z nich nikdy neměl potřebu dříve nastavený systém péče bez soudu měnit. Podobně v rodinách se současnou rovnoměrnou péčí docházelo k modifikaci uspořádání péče po dobu delší než tři měsíce bez soudu častěji u těch, kteří se už někdy soudili, než u těch, kteří tuto zkušenost neměli. Mezi hlavní důvody mimosoudní změny uspořádání péče o dítě patřilo zejména přání samotného dítěte. Poměrně běžná byla i reflexe osobních problémů některého rodiče, případně jeho chování. Roli měla bytová a finanční situace některého z rodičů, nový partnerský vztah a dostupnost školy či volnočasových aktivit dítěte.
Nastavení a placení výživného
V souladu s legislativou by většina rodičů při nastavování výše výživného přihlédla jak k potřebám dítěte, tak k možnostem rodiče, který má výživné platit. Ženy mající dítě ve své převážné péči, ale i ženy pečující o dítě víceméně rovnoměrně s jeho otcem však potřeby dítěte v této souvislosti zdůrazňovaly mnohem výrazněji, a to v porovnání s muži, zvláště těmi nerezidenčními, kteří by výlučné potřeby dítěte upozadili ve prospěch vyváženosti potřeb obou stran nebo v zájmu rodiče povinného platit výživné. Nejen tento názorový rozpor, ale častěji i velké konflikty doprovázející porozchodové vyjednávání rodičů o výživném při převážné péči o dítě lze chápat jako potvrzení toho, že otázka stanovení výživného bývá častým zdrojem konfliktů mezi rodiči.
V současné době, tedy v době realizace dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, měla většina dětí rozvedených či rozešlých rodičů dostávat výživné alespoň od jednoho z rodičů. Bez ohledu na to, zda bylo výživné stanoveno soudem, jej na dítě v převážné péči matky měli v 82 % případů platit otcové, u dětí v rovnoměrné péči byl v polovině případů plátcem výživného jen otec, v pětině oba rodiče a ve čtvrtině případů nikdo. Podle rezidenčních mužů neměl ve 30 % případů výživné na dítě v jeho péči platit nikdo, stejný podíl uvedl, že jej má hradit matka dítěte, výjimkou ale nebyly ani situace, kdy výživné šlo za oběma rodiči. K placení výživného na dítě pravidelně a v dohodnuté výši dochází podle výpovědí respondentů až u tří čtvrtin dětí v rovnoměrné péči, na nějž mají platit výživné oba rodiče. Je-li plátcem výživného při rovnoměrné péči o dítě pouze jeho otec, pravidelně a ve stanovené výši platí výživné více než 80 % z nich. Nejkritičtěji hodnotily platební disciplínu otců ženy převážně pečující o dítě, podle kterých platí muži řádně výživné „jen“ ve dvou třetinách případů. Neochota povinného rodiče dostát svým závazkům, co se týká výživného na dítě, se negativně promítá do jejich vzájemného vztahu.
Zkušenost se soudním řízením o výživné
Podle dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ řešil úpravu výživného někdy prostřednictvím soudu každý druhý rodič s dítětem v převážné péči matky či otce a dva z pěti párů s dítětem v rovnoměrné péči. Zkušenosti nesezdaných partnerů se soudním řízením o výživném jsou oproti manželům menší, neboť jej zažily dvě pětiny rodičů s převážnou péčí a tři desetiny rodičů s rovnoměrnou péčí o dítě. V návaznosti na míru porozchodového konfliktu ohledně nastavení péče o dítě, jeho běžných záležitostí a výživného lze říci, že soudní řízení představovalo nástroj pro to, jak v tomto ohledu pomoci vyřešit velké rodičovské konflikty nebo upravit uspořádání péče a/nebo výživy dítěte při zcela chybějícím kontaktu s druhým rodičem. Ne vždy však soudní řízení naplnilo toto očekávání ke spokojenosti rodičů.
Rodiče se na soud obraceli zpravidla velmi krátce po svém rozchodu. K vydání rozsudku došlo do šesti měsíců od zahájení procesu u dvou třetin rodičů v současnosti s převážnou péčí a u mírně nadpoloviční většiny rodičů s rovnoměrnou péčí. V jejich případě trvalo soudní řízení spíše déle. Velké porozchodové konflikty mezi rodiči představují faktor prodlužující soudní řízení o výživném, na druhé straně k jeho zkrácení přispívá dohoda rodičů. Ta stála v pozadí dvou třetin prvních soudních rozhodnutí o výživném. K dohodě dospěli rodiče nejčastěji sami ještě před začátkem soudního jednání, s pomocí odborníků dosáhla dohody zhruba třetina expartnerů (celkově pětina všech, již se o výživné soudili), častěji ještě před soudním řízením než v jeho průběhu.
Při svěření dítěte do péče matky určil ve více než 90 % případů soud povinnost platit výživné otci. Při stanovení střídavé či společné péče měli podle rozhodnutí soudu v polovině případů hradit výživné otcové, v další třetině případů oba rodiče. To je v určitém rozporu se soudními statistikami Ministerstva spravedlnosti, podle nichž jsou plátci výživného při střídavé péči nejčastěji oba rodiče. Další rozdíl oproti justiční statistice spočívá v tom, že podle dotazníkového šetření bylo průměrné výživné stanovené soudem otcům při střídavé či společné péči o dítě vyšší než při převážné péči. Roli v těchto odlišnostech mohou hrát sociodemografická specifika respondentů, konkrétní úprava péče o dítě a třeba určité zkreslení vzhledem k delší době uplynulé od soudního procesu. Výsledky ukazují, že soudy zohledňují příjmovou situaci plátce výživného, neboť s vyšším dosaženým vzděláním otce (a tedy obvykle i vyšším příjmem) soudy stanovily v průměru vyšší výživné.
Na soud se kvůli výživnému opětovně obrátila třetina rodičů s dítětem v rovnoměrné péči a čtvrtina rodičů s dítětem v převážné péči jednoho z nich. Častěji se k soudu vraceli ti, u nichž první rozsudek nevzešel z dohody mezi rodiči, ale byl autoritativním rozhodnutím soudu. Impulzem pro další soudní řízení byla v polovině případů snaha o zvýšení výživného, za kterou častěji stály nové potřeby dítěte, o snížení výživného usilovala pětina rodičů, častěji v reflexi změn na straně rodiče povinného platit výživné.
Tři čtvrtiny rodičů z obou typů péče se o výživné nesoudily, protože se na úpravě výživného dokázaly dohodnout. Schopnost této dohody byla dosti podmíněna nekonfliktním porozchodovým průběhem ohledně domluvy rodičů na uspořádání péče a výživy dítěte. Určitá skepse či nedůvěra v to, že by případný soud pomohl danou situaci vyřešit, zazněla od každého pátého nesoudícího se rodiče s rovnoměrnou péčí a každého sedmého rodiče s převážnou péčí. Za jinými důvody, proč se rodiče o výživné nesoudili, se skrývalo neuvedení otce v rodném listě dítěte, nechuť s expartnerem cokoliv řešit, jeho nezájem o dítě, špatná finanční situace, ale i vyhlídka na to, že se na soud v blízké době obrátí.
Potřeba změn v nastavení výživného
Bez ohledu na zkušenost se soudním řízení o výživném je vhodné sledovat, zda se rodiče dokázali domluvit na nějaké změně v nastavení výživného, aniž by k tomu potřebovali soud. Dvoutřetinová většina nesoudících se rodičů s převážnou péčí o dítě a tříčtvrtinová většina rodičů s rovnoměr-nou péčí takovou potřebu, jakkoliv od rozchodu změnit nastavení výživného na dítě, neměla.
U další čtvrtiny, resp. šestiny k nějaké změně (bez soudního řízení) došlo, a sice nejčastěji ke zvýšení výživného, přičemž ze tří pětin se na nové úpravě dokázali rodiče shodnout, v ostatních případech si ale změnu prosadil zpravidla jen jeden z rodičů. Přibližně v každém desátém rodičovském páru bez zkušenosti se soudem chtěl jeden z rodičů jinak upravit výživné, dohodnout se spolu ale nedoká-zali, takže k žádné změně nedošlo. Takové případy se tak dříve či později mohou potenciálně dostat až k opatrovnickému soudu. Ještě vyšší potenciál v tomto ohledu mají ti, kteří už soudním procesem prošli (přibližně třetina rodičů s převážnou péčí a čtvrtina rodičů s rovnoměrnou péčí chtěla nesoudní změnu výživného, ale neuspěla). Pro oba typy péče přitom platí, že bylo-li někdy výživné upraveno soudně, rodiče se častěji snaží tuto úpravu změnit i nesoudní cestou, což se však většinou nepodaří ke spokojenosti jich obou.
Vyhledávání a využívání odborné pomoci v souvislosti s rozchodem
Rozchod je v životě dospělého považován za druhý nejvíce stresující podnět hned po náhlém úmrtí blízké osoby (Matoušek, 2015). I pro děti je značnou zátěží, která se zvětšuje s mírou konfliktu mezi rodiči a změn, které mu do života přinese. Data dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“ naznačují, že při řešení rozpadu rodiny rodiče spoléhají spíše na vlastní síly, než aby vyhledali profesionální pomoc.
Okolnosti související s rozpadem vztahu jsou s cílem tuto informaci sdílet, případně získat nějakou radu rozcházejícími se rodiči komunikovány nejčastěji v rámci nejbližšího sociálního okolí, tedy rodiny, přátel či známých. Zde získané informace a rady jsou zároveň vyhodnocovány jako ty nejužitečnější. O něco menší část rodičů vyhledává rady a informace související s rozchodem rovněž na internetu či u odborníků, častěji jde o rodiče s převážnou péčí o nejmladší společné dítě. Pakliže období bezprostředně po rozchodu provázejí konflikty, potřeba vyhledat odborníky či získávat informace z internetu či diskusních fór roste.
Zaměříme-li se na konkrétní odborné profese, rodiče v souvislosti s rozpadem rodiny kontaktují nejčastěji pracovníky orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a právníky či advokáty. Zatímco s OSPOD se setkali významně častěji rodiče, jejichž děti byly v době výzkumu v převážné péči, právníky či advokáty vyhledávaly obě skupiny rodičů víceméně shodnou měrou. Častěji však ti, kteří prošli rozvodem manželství. Mezi odborníky, kteří jsou též poměrně často za daných okolností kontaktováni, patří psychologové či terapeuti jak pro dospělé, tak pro děti. Z hlediska přispění k vyřešení problémů, s nimiž se na ně rodiče obrátili, jsou spolu s právnickými profesemi tito specialisté označováni za nejpřínosnější. Hodnocení pomoci od pracovníků OSPOD vyznívá o něco méně pozitivně, tedy s nižším podílem těch, kteří jejich pomoc vyhodnotili kladně a s vyšším zastoupením těch, již měli pocit, že jejich kontaktování na situaci nic nezměnilo.
Odbornou pomoc formou psychologického poradenství, psychoterapie, mediace a právní pomoci vyhledávají spíše rodiče s vysokoškolským a maturitním vzděláním a častěji jsou v jejím nalezení též úspěšní. Ukazuje se tedy jako důležité mít na zřeteli i potřebu podpory forem edukačních programů a služeb dostupných rodinám, kde rodiče mají menší tendenci nebo zájem vyhledávat informace a odbornou pomoc. Toto se častěji týká rodičů s nižším než maturitním vzděláním. Nutnost vyhledat odbornou psychologickou pomoc vnímají rodiče bez ohledu na typ péče jako nejdůležitější především v souvislosti s mírněním dopadů rozpadu rodiny na děti. Konkrétně v případech, kdy je komunikace o záležitostech dětí mezi bývalými partnery nefunkční a také když hrozí, že by se problémy dospělých mohly na děti přenášet. Prospěšnost odborníků v oblasti duševního zdraví dospělých a dětí označují za mnohem důležitější ti, kteří mají s pomocí psychologů či terapeutů osobní zkušenost.
Dle šetření „Jak se vychovávají děti po rozchodu/rozvodu?“ bývá bariérou k tomu, aby se nabídka programů a služeb pro děti k dětem skutečně dostala, často právě postoj rodičů. Výzkum „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“ naznačuje, že děti své problémy a pocity často uzavírají v sobě, mnohdy aby nepřidělávaly rodičům starosti. Ti o nich v důsledku toho ani nevědí. V případech intenzivního konfliktu mezi rodiči pro děti nemusí být bezpečné je sdílet, třeba i z potřeby nepopudit ještě více jednoho rodiče proti druhému. Důvěra dítěte vůči rodiči může být okolnostmi rozchodu narušena. Děti mohou pociťovat takový chaos, že se ve svých pocitech a přáních samy nevyznají, neumějí je bez pomoci pojmenovat, a tedy ani sdílet. Rodiče často váhají svým dětem zprostředkovat odbornou pomoc kvůli nedůvěře v její účinnost, přetrvávajícím mýtům o službách v oblasti duševního zdraví a snaze chránit dítě před tématy a hovory spojenými s rozpadem rodiny v naději, že tak dítě situací projde snadněji. Navíc se někdy obávají, že by odborná pomoc mohla v dítěti posílit pocity jinakosti oproti dětem z úplných rodin.
Dle šetření „Jak se žije dětem po rozchodu rodičů?“ bývá na straně dětí nejvýznamnější bariérou přístupu k odborné pomoci uzavřenost, stud a nedůvěra vůči dospělým. Aby se tyto děti pomáhajícímu profesionálovi otevřely, potřebují poskytnout (dlouhý) čas k navázání důvěry. Účinnou odbornou podporu častěji nezískají děti nedůvěřivé, uzavřené, stydlivé, děti s dobrým prospěchem (dobrý prospěch zacloní problémy dítěte, které okolí nejsou navenek zjevné) a děti s výrazně problémovým chováním (v případě, že problémové chování zastíní jeho příčiny, a proto jim není věnována pozornost). Ukazuje se potřeba široké škály služeb pro děti v situaci rozpadu rodiny – některé děti preferují sdílení svých pocitů v rámci bezpečí skupinových programů pro děti procházející rozchodem; ty, které o to nestojí, ocení spíše individuální terapii. Dětem, které potřebují k otevření se delší čas, mohou lépe vyhovovat nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, kam jejich uživatelé docházejí dobrovolně tak často a dlouho, jak sami chtějí. Ukazuje se rovněž potřeba kvalitní informovanosti dětí a mládeže ohledně nabídky služeb dostupných v jejich okolí (včetně školního psychologa). Z obou kvalitativních šetření vystupuje, že nedůvěru dětí i dospělých vůči pracovníkům OSPOD posiluje společenský obraz, který mají.
Zpětné hodnocení rozchodu
Ohlédnutí za rozchodem s partnerem optikou toho, zda šlo o dobré, nebo špatné řešení, je poměrně diferencované. Celkově lze vysledovat, že ukončení vztahu bylo jako správný krok vnímáno častěji z hlediska dospělých, nikoli jako příznivý scénář pro děti. Méně přesvědčeni byli o správnosti rozpadu rodiny jak z hlediska svého, tak dopadů na dítě rodiče s rovnoměrnou péčí. Bylo-li společné soužití problematické a konfliktní, bylo jeho ukončení rodiči z obou typů péče častěji popisováno jako úleva, a to jak pro ně, tak pro společné děti. Se stejným pocitem vnímali ukončení vztahu častěji i ti, kteří jej sami iniciovali. Nejnáročnější bylo pro rodiče s převážnou i rovnoměrnou péčí po rozpadu rodiny vypořádat se s pocity souvisejícími s rozchodem a vývojem vztahu s bývalým partnerem. Pro převážně pečující rodiče byly oproti rodičům dělícím se péči o dítě víceméně rovnoměrně dvakrát častějším zdrojem stresu obavy ze změny finanční situace, jako náročnější vnímali rovněž vyjednávání o výživném a okolnosti související se změnou bytové situace.
Studie zodpověděla řadu otázek týkajících se života a problémů dospělých a dětí po rozpadu vztahu rodičů. Datová základna, pořízená v rámci jednotlivých šetření realizovaných v průběhu projektu, je velmi bohatá a do budoucna poskytuje možnost rozvíjet jednotlivá zkoumaná témata hlouběji, než umožňuje rozsah této studie. Pokud jde o žádoucí směr příštího výzkumu, v České republice dosud nebylo realizováno kvantitativní šetření zaměřené na mladé lidi se zkušeností rozpadu rodiny, které by mohlo ověřit poznatky a hypotézy vzešlé z kvalitativních šetření provedených formou individuál-ních rozhovorů s touto cílovou skupinou. Rovněž chybí výzkum, který by ukázal zastoupení převážné a víceméně rovnoměrné péče na reprezentativních datech.
Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.
Okomentovat