Sylva Höhne a kol.

–

3.2 Rozpad rodiny a porozchodové konflikty

Rodiče spolu přestali žít ve společné domácnosti nejčastěji před dvěma až šesti lety (před konáním výzkumu, tedy v letech 2015–2019). To se týká 53 % těch, jejichž dítě je v převážné péči jednoho z rodičů, a 65 % těch, kteří mají dítě v rovnoměrné péči. U další třetiny (32 %) respondentů s dítětem v převážné péči uplynulo od rozpadu rodiny sedm a více let, naproti tomu u necelé pětiny (19 %) respondentů podílejících se na péči o dítě rovnoměrně s druhým rodičem nastal rozvod či rozchod před nejvýše dvěma lety. Pro zhruba 90 % respondentů zastoupených v obou typech péče se jednalo o jejich první rozvod či rozchod s druhým rodičem svého dítěte, každý desátý zažil více takových rozchodů. Přibližně polovina rozcházejících se rodičů měla celkově jedno společné dítě (46 % respondentů s převážnou péčí o dítě, resp. 52 % respondentů s dítětem v rovnoměrné péči), další dvě pětiny děti dvě (41 %, resp. 38 %).

Hlavními iniciátorkami ukončení partnerského vztahu byly ženy, a to téměř bez ohledu na to, jak byla nastavena současná péče o (nejmladší) dítě (grafy č. 3.7 a 3.8). Do této role se vtělily minimálně tři pětiny respondentek, respondenti je za iniciátory označili také z většiny, byť v menší míře (zhruba ze dvou pětin). Souhrnně tak k rozpadu rodiny došlo přibližně v polovině případů z popudu žen. Muži vyvolali konec vztahu ve čtvrtině případů. Zajímavostí je, že zatímco respondentky určily muže za iniciátory v podobné míře, v jaké uvedly vzájemnou shodu s partnerem, u respondentů mužů se to lišilo dle typu péče o dítě. Ti, kteří s bývalou ženou pečovali o dítě spíše rovnoměrně, častěji zmiňovali, že konec vztahu byl dohodou jich obou (než z iniciativy muže), kdežto ti, jejichž dítě je v převážné péči jednoho rodiče naopak častěji vyjádřili, že za ukončením vztahu stáli oni sami (než shoda obou partnerů). Rozlišíme-li ještě, kdo je v převážné péči o dítě hlavním pečujícím, posiluje se role právě tohoto rodiče jako iniciátora ukončení vztahu. Tento rodič pak má zřejmě i větší šanci mít dítě ve své péči. Za rovnoměrnou péčí o dítě naproti tomu ve vyšší míře stojí dohoda obou partnerů na ukončení vztahu, což může značit jakýsi odrazový můstek pro budoucí rovnoměrnější rozdělení péče o dítě mezi oběma rodiči.

Je-li dítě v převážné péči matky, byl v manželských párech častějším iniciátorem rozpadu úplné rodiny muž, kdežto v nesezdaných partnerstvích žena. V případě převážné péče otce ani při rovnoměrné péči o dítě se rozdíly v závislosti na typu předchozího soužití partnerů a na tom, kdo rozchod inicioval, neprokázaly.

Graf č. 3.7 Kdo inicioval ukončení vztahu, podle pohlaví respondenta a typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Graf č. 3.8 Kdo inicioval ukončení vztahu, souhrnně dle typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Nakolik bylo ukončení partnerského vztahu rodičů nejmladšího dítěte nečekané, překvapivé či výsledkem okamžitého rozhodnutí a nakolik se jednalo o očekávané vyústění, které se dalo předpokládat nebo vyvstalo z dlouhodobého uvažování, bylo v dotazníku operacionalizováno prostřednictvím dvou (22) výroků s využitím sedmibodové škály, kde zmiňované parametry představovaly krajní hodnoty škály. Většina učiněných rozhodnutí přitom padla na rozhraní těchto dvou extrémů, neboť střední hodnoty škály (3, 4, 5) zvolila více než polovina (52 %) respondentů s dítětem v rovnoměrné péči a přes dvě pětiny (43 %) respondentů s dítětem v převážné péči jednoho z rodičů. Ostatní dotázaní se pak častěji přikláněli k tomu, že ukončení vztahu vzešlo spíše z dlouhodobého rozhodování (29 %, resp. 33 %), než že by bylo nečekané (18 %, resp. 24 %). Dotázané ženy (v obou typech péče) spojovaly konec vztahu spíše s dlouhodobější rozvahou, kdežto muži více volili střední varianty, „tak napůl“ mezi oběma krajními aspekty. Z toho lze vyvodit, že rozpadu rodiny spíše předchází delší promýšlení všech spojitostí a možných dopadů, než že by byl výsledkem impulzivního jednání.

Určitý vliv na míru očekávatelnosti rozchodu rodičů měla forma partnerského soužití, přičemž spíše jeho nečekanost či unáhlenost se více pojila s nesezdanými páry. U respondentů žijících v manželství byla naproti tomu častější střední kategorie, vyjadřující, že rozhodnutí rozejít se bylo napůl výsledkem okamžitého jednání, napůl vyústěním dlouhodobého zvažování. Tyto diference platily jak pro respondenty s dítětem v rovnoměrné péči, tak pro případy, kdy je dítě v převážné péči otců. V případě převážné péče matky o nejmladší dítě se rozdíly dle typu partnerství neprokázaly.

Okolnosti, které vedou k rozvodu či rozchodu, se v čase příliš nemění. Vyplývá to jak ze soudních statistik, podle kterých je hlavní příčinou manželského rozvratu dlouhodobě obecně definovaný „rozdíl povah, názorů a zájmů“, tak ze sociologických šetření zaměřených na stabilitu rodiny (např. Paloncyová et al., 2023, 2022, 2019). Podle těchto výzkumů patří k nejčastějším důvodům nevěra, nedostatek vzájemné pozornosti a odlišné názory a postoje. Potvrzují to i výsledky dotazníkového šetření „Dítě v rodičovském konfliktu 2021“, ve kterém bylo respondentům nabídnuto 16 možných důvodů rozchodu, z nichž měli vybrat jednak všechny hlavní okolnosti, které považovali za relevantní (graf č. 3.9), a jednak jeden nejpodstatnější důvod. V téměř polovině partnerských rozvratů figurovala nevěra či jiný vztah, za nejzásadnější ji označil každý třetí (32 % respondentů s dítětem v převážné péči rodičů, resp. 36 % respondentů s dítětem v rovnoměrné péči). Pomyslné druhé a třetí místo obsadily odlišné názory a postoje a nedostatek vzájemné pozornosti a komuni-kace, což jsou faktory, na kterých by měl fungující partnerský vztah stavět. V podobné míře (na úrovni 11–14 % dle typu péče) jim respondenti přiřadili i nejpodstatnější vliv při rozpadu rodiny. Přidruženými, avšak stále poměrně častými důvody byl nedostatek času na společně trávené aktivity, ale též neshody v běžném životě rodiny (neshody v zacházení s penězi, rozdílné představy o trávení volného času, o dělbě domácích prací či o způsobu výchovy dětí).

Graf č. 3.9 Důvody rozpadu vztahu rodičů (v %)

Pozn.: Respondenti měli vybrat všechny relevantní důvody, proto součet nedává 100 %.

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Nezanedbatelnou váhu však měly i různé patologické jevy jako například závislosti (na alkoholu, drogách, herních automatech apod.) či domácí násilí. Tyto skutečnosti daleko častěji uváděli rodiče s dítětem v převážné péči, s následnou vyváženou dělbou péče o dítě by tyto okolnosti byly mnohem méně slučitelné, nicméně i zde se objevovaly. Různé druhy závislosti však představovaly čtvrtou nejzásadnější příčinu rozpadu vztahu (u 11 % dotázaných s dítětem v převážné péči rodičů, resp. u 7 % dotázaných s dítětem v rovnoměrné péči), fyzické či psychické násilí bylo v případě převážné péče na pátém místě. V rámci „jiného důvodu“ se velmi často opakovala problematická komunikace mezi partnery (hádky, nuda, odcizení, rozdílné představy) i chování (lži, lhostejnost, panovačnost, násilí) a určitá nezralost (mladická nerozvážnost, nezodpovědnost, stereotyp). Negativní vliv byl přisuzován také širším rodinným vztahům, především neshodám s prarodiči, ale též vysokým pracovním nárokům či naopak nezaměstnanosti. Někteří připomínali nedostatek času tráveného s rodinou či upřednostňování společných chvil mimo rodinu (s kamarády apod.).

Porovnáme-li nejpodstatnější důvod uváděný muži a ženami, ukazuje se, že pro ženy (v obou typech péče) byla oproti mužům významně častěji tou nejdůležitější příčinou rozpadu vztahu závislost (na alkoholu apod.) a domácí násilí. Ženy s dítětem v rovnoměrné péči častěji zmiňovaly ještě problémy se zadlužením či exekucí. Muži mající dítě v rovnoměrné péči ve srovnání se ženami poklá-dali za hlavní příčinu rozvratu rodiny častěji nevěru, ale i nedostatek času tráveného společně. Muži, jejichž dítě je v převážné péči jednoho z rodičů, v porovnání se ženami ve vyšší míře udávali, že tím zásadním důvodem byly jejich odlišné názory a také rozdílné představy o trávení volného času, případně přílišná časová vytíženost prací.

Pro další nastavení a fungování péče o dítě hraje určitou roli průběh počátečního vyjednávání mezi rodiči, tedy v prvních třech měsících po rozchodu, o rozdělení péče o dítě, ohledně jeho běžných záležitostí i plnění vyživovací povinnosti. Míra konfliktnosti v těchto třech oblastech byla sledována skrze sedmibodové škály, kde jednička znamenala, že daná domluva či komunikace probíhala bez konfliktů, sedmička naopak značila velké konflikty. Možnou odpovědí mohla být i samostatná varianta, že o této záležitosti rodiče nemluvili. Vyloučeni z těchto tří otázek přitom byli ti, kteří nebyli s druhým rodičem krátce po rozchodu vůbec v kontaktu. To byl případ 12 % respondentů, kteří v současnosti pečují o dítě rovnoměrně s druhým rodičem, respektive 18 % respondentů, jejichž dítě je v převážné péči jednoho z nich. Rozdíly mezi tím, zda o něj nyní převážně pečuje matka nebo otec se neprokázaly jako statisticky významné.

Jako nejméně konfliktní se jeví vyjednávání ohledně běžných záležitostí dítěte (škola, kroužky, lékař apod.). Zato s domluvou týkající se uspořádání péče o dítě a placení výživného je spojeno více konfliktů. Přesto se i v těchto dvou sférách většina dotázaných přiklonila k tomu, že vyjednávání s druhým rodičem probíhalo spíše bezkonfliktně (graf č. 3.10). V případě komunikace o rozdělení péče o dítě a jeho běžných záležitostech se ke zcela bezproblémovému vyjednávání častěji přiklonili ti, jejichž dítě je v převážné péči jednoho rodiče (zvláště jednalo-li se o převážnou péči matky). Ve srovnání s rovnoměrnou péčí je zde ale také vyšší podíl těch, již daná témata vůbec neprobírali. Naproti tomu dotázaní s dítětem v rovnoměrné péči častěji volili střední hodnoty škály v případě vyjednávání o běžných záležitostech dítěte a připouštěli tak mírně častější neshody. Co se týká komunikace ohledně výživného na dítě, podíly dotázaných, kteří ji hodnotili jako zcela či spíše bezproblémovou až napůl mezi konfliktností a bezproblémovostí, se dle typu současné péče nijak nelišily. Za velmi konfliktní však toto domlouvání označila necelá pětina dotázaných s dítětem v převážné péči jednoho z rodičů ve srovnání s desetinou u rovnoměrné péče.

Graf č. 3.10 Domluva s druhým rodičem (v prvních třech měsících po rozchodu) ohledně rozdělení péče o dítě, jeho běžných záležitostech a výživného dle typu současné péče (v %)

Pozn.: Pouze respondenti, kteří byli s druhým rodičem v kontaktu (88 % z rovnoměrné péče, 82 % z převážné péče).

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Propojením těchto tří rovin porozchodového vyjednávání lze získat souhrnný index vyjadřující společnou míru konfliktu. Index vznikl nasčítáním jednotlivých hodnot u těch respondentů, kteří s druhým rodičem komunikovali o všech třech oblastech. Čím vyšších hodnot nabývá, tím vyšší byla míra konfliktu. Po následném vydělení číslem tři bylo možné výsledné hodnoty kategorizovat do tří skupin. První, označená jako bezkonfliktní, nabývala hodnot menších než tři, druhá, vyjadřující střední míru konfliktu, byla naplněna hodnotami tři až pět a do třetí kategorie, vyjadřující velké konflikty, spadaly zbývající hodnoty s maximem na úrovni sedmičky. Doplňkem jsou ještě dvě kategorie: jedna zahrnující ty, kteří s expartnerem nemluvili alespoň o jedné sledované oblasti, a druhá naplněná těmi, kteří nebyli vůbec v kontaktu. Rozdíly mezi respondenty v míře konfliktu při porozchodovém vyjednávání přibližuje tabulka č. 3.3. Největší skupinu, přibližně třetinu, přestavují respondenti, kteří se s druhým rodičem dokázali krátce po rozchodu domluvit na nastavení péče a výživy dítěte (téměř) bez potíží. Větší rozpory v jedné oblasti či mírnější konflikty ve všech sférách, a tedy střední míru konfliktu, uváděli častěji dotázaní mající dítě v rovnoměrné péči (33 %). U převážné péče byl naopak vyšší podíl těch, kteří dané záležitosti s expartnerem po rozchodu vůbec neřešili, i těch, kteří s ním nebyli v žádném kontaktu. To mohlo být významnou okolností, která následně přispěla k převážné péči jednoho rodiče. Srovnatelný podíl respondentů na úrovni 11–12 % v obou typech péče zažíval velkou míru konfliktu při porozchodovém vyjednávání s druhým rodičem dítěte.

Tabulka č. 3.3 Míra konfliktu při vyjednávání s druhým rodičem krátce po rozchodu dle typu současné péče (v %)

Zdroj: Dítě v rodičovském konfliktu 2021

Konflikt mezi rodiči při domlouvání o rozdělení péče o dítě, jeho běžných záležitostech a výživném byl prohlubován faktem, že jeden z rodičů, případně oba bránili druhému rodiči v prvních třech měsících po rozchodu v kontaktu s dítětem. Respondenti se k tomu, že sami bránili druhému rodiči v kontaktu s dítětem, přiznali v desetině případů (převážné i rovnoměrné péče). V rámci rovnoměrné péče to však častěji byly ženy, které krátce po rozchodu chtěly zamezit otci ve styku s dítětem (15 % vs. 6 % mužů). Vyšší podíl dotázaných však z chování, že jim bránil být ve spojení s dítětem, obviňoval právě druhého rodiče (13 % respondentů převážné péče, resp. 14 % respondentů rovnoměrné péče). I v tomto případě bylo toto omezující chování přisuzováno spíše ženám. Skutečnost, že druhý rodič bránil respondentovi v kontaktu s dítětem, sdílela necelá pětina mužů majících dítě v rovnoměrné péči a rovněž pětina mužů, kteří jsou jak hlavními pečovateli o dítě, tak nerezidenčními rodiči při převážné péči matky o dítě. Celkově docházelo u každého pátého rozpadlého páru k tomu, kdy jeden z partnerů, případně oba bránili krátce po rozchodu tomu druhému v kontaktu s dítětem.

(22) Odpovědi na dané výroky byly filtrovány podle toho, kdo inicioval ukončení partnerského vztahu. Byl-li to respondent nebo se oba partneři shodli, vyjadřovali se k výroku, zda bylo ukončení vztahu výsledkem okamžitého, nebo dlouhodobého rozhodnutí, pokud rozchod inicioval partner, respondenti odpovídali, zda byl konec vztahu pro ně překvapivý, nebo se dal očekávat.

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.