Hana Radilová
–
3. Současná rodina jako rodina postmoderní
3.1 Změny ve společnosti a rodině ve 2. polovině 20. století
Koncem 60. let minulého století a v průběhu 70. a 80. let došlo v západní společnosti ke změně společenského klimatu. Ekonomický růst, považovaný do té doby za samozřejmý a trvalý, se začal zastavovat. V roce 1973 přišla 1. ropná krize, která podstatně otřásla sebevědomím západní civilizace. V 70. letech se vážnou hrozbou pro západní společnosti stal terorismus. Užívání drog, které bývalo spíše excentrickým potěšením mladých intelektuálů a bohatých starých zhýralců, se stalo metlou chudiny, přinášející zároveň pohádkové zisky a hrozivou moc organizovanému zločinu. Nezaměstnaní, kteří byli dříve chápáni jako „rezervní armáda“ čekající na další konjunkturu, se postupně staly trvale „zbytečnou třetinou“ populace. Zpočátku se zdálo, že nejde o závažný problém a že se o ně sociální stát dokáže díky přerozdělení ze své hyperprodukce postarat. Koncem 80. let minulého století se však i sociální stát dostal do potíží. Vynořily se 2 zásadní problémy související s nezaměstnaností. Ačkoliv lidé bez práce byli prostřednictvím státu určitým způsobem sociálně zajištěni, začali spolu se zaměstnáním ztrácet i své místo ve společnosti a svou sebeúctu. Přerozdělování zároveň zatížilo západní ekonomiky natolik, že začaly pomalu ztrácet dech. Vynořující se asijské ekonomiky, dynamizované k rozvoji ještě daleko méně požitkářskými populacemi, se pro ně staly vážnou konkurencí. Tuto již tak dost obtížnou situaci začala zhoršovat hrozba etnických konfliktů. Ohromné masy politických a stále více i ekonomických uprchlíků přicházeli a stále přicházejí do dosud bezpečných, stabilizovaných a relativně prosperujících států. Skutečně úspěšná kulturní asimilace se pak zdaří jen nemnohým. Většinou se přistěhovalci ocitají na okraji společnosti, která jim dává najevo jejich zbytečnost. Ztrácí tak jakýkoliv důvod být k této společnosti kulturně loajální. Vznikají subkultury militantně nepřátelské tradičním hodnotám a institucím západní kultury.
Současně ale nepřetržitě roste průměrná úroveň spotřeby a i chudým se vede stále lépe. Nebývale vysoký podíl mladých lidí z vyspělých zemí získává univerzitní vzdělání. Kromě jiného se připravují také na to, jak kompetentně řešit stávající ekonomické a společenské problémy.
Změny ve společnosti a s nimi související potíže se dotkly i instituce rodiny. Fungování rodiny a současně i samotná její reprodukce se staly problémem. V 1. polovině 70. let 20. století prudce klesla porodnost v západní a severní Evropě, a to z hodnot okolo 2,5 dětí na 1 ženu na hodnoty těsně nad 1,5 dítěte na ženu. V letech osmdesátých došlo k podobnému poklesu i ve 2 největších populacích jižní Evropy – italské a španělské. Velký podíl na tomto vývoji měl vynález antikoncepce, který dal ženě do rukou suverénní rozhodnutí o tom, zda, kdy a kolik dětí bude mít. Zároveň klesla sňatečnost a stoupla rozvodovost. Stále více dětí se začalo rodit mimo manželství. Také rostl počet neúplných rodin, tedy rodin s dětmi a jedním rodičem. Velká konjunktura moderní rodiny, jak ji známe z 50. a počátku 60. let se stala minulostí.
V naší zemi byla společenská, politická a ekonomická situace jiná. Po roce 1968, kdy naše společnost ztratila na dlouhou dobu šanci stát se opět součástí vyspělého západního světa, pokračovala hospodářská i společenská devastace naší země. Nastalo období normalizace. Stát se staral a stát dohlížel. Oficiálně sice neexistovala nezaměstnanost, životní úroveň obyvatelstva však byla podstatně nižší než v západních zemích. Většina lidí neměla možnost svobodně cestovat a také možnost svobodného projevu byla značně omezená.
Socialistické poměry se samozřejmě odrazily i v rodinném životě. Perspektiva byla pro většinu mladých lidí stejná – po ukončení školy nástup do zaměstnání a brzké založení rodiny. Koncem 80. let minulého století byly české a slovenské nevěsty 2. nejmladší z 27 států Evropy. Vzhledem k tomu, že zde neexistoval trh s byty, bylo pro mladé lidi téměř nemožné zajistit si vlastní bydlení, osamostatnit se od rodičů a postavit se na vlastní nohy. Ačkoliv tedy lidé uzavírali sňatky velice brzy, zůstávali ekonomicky závislí na svých rodičích a automaticky od nich očekávali pomoc. Zcela specifickou záležitostí naší společnosti byla skutečnost, že do manželství velice často vstupovaly dívky již v jiném stavu. Otěhotnění přitom nebyla vždy náhodná, spíše se stala regulérní cestou k uzavření manželství. V Československu 80. let 20. století tak byla jedna z nejvyšších porodností u žen ve věku mezi 18 a 20 rokem v Evropě. Věk prvorodiček zde byl přitom jeden z nejnižších, stejně jako jsme měli jeden z nejnižších podílů nemanželských dětí v Evropě. Zároveň zde však ženy často využívaly možnost umělého přerušení těhotenství, a to i přes existenci tzv. interrupčních komisí. V České republice pak stejně jako v západní Evropě narůstal počet rozvodů.
Na základě výsledků sčítání lidu z roku 1980 si můžeme udělat přibližnou představu o tom, jak vypadala rodinná situace u nás ze statistického pohledu. Podle zjištěných údajů zde bylo 22% domácností tvořených jednotlivci, 34% domácností párů bez závislých dětí, 8% neúplných rodin, 3% vícerodinných domácností nebo domácností jedné rodiny a jednotlivce, 1% nerodinných domácností a 32% rodin skládajících se z obou rodičů a jejich dětí. Z těchto dat je patrné, že moderní nukleární rodina byla v naší společnosti zastoupena přibližně jen z 1 třetiny. Stejně jako v západní Evropě její zlatý věk v 2. polovině minulého století skončil.
Politické změny, ke kterým v české společnosti i v celé východní Evropě došlo koncem 80. let minulého století, vedly k postupnému sbližování západoevropských a východoevropských společností. Dnes, kdy je Česká republika již členem Evropské unie, řeší podobné ne-li stejné sociální a ekonomické problémy jako státy západní Evropy.
V 2. polovině 20. století se tedy začaly rodinné poměry v celé Evropě podstatně měnit. V rodinném chování se objevily nové vzorce, které se na přelomu 21. století značně rozšířily. Rodina moderní se tak postupně proměnila v rodinu postmoderní.
Okomentovat