Monika Tomková
Nedalo mi to a musím vám napsat předně proto, že vás chci podpořit, ale taky proto, že snad můj příběh někoho povzbudí.
Je mi už 28 a mám své dvě děti a svou rodinu, ale moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 9 let. To, co se potom dělo, jsem tehdy až tak moc nechápala a spíš jsem byla unášena proudem událostí. Moje matka mi vždy tvrdila, že můj otec o mě nestojí, že mě vlastně ani nikdy nechtěl a že se tedy po rozvodu s otcem stýkat nebudu. Bylo mi z toho smutno, ale nic jsem s tím nenadělala.
Takže jsem vyrůstala jen s matkou a její rodinou, kde vládl tvrdý matriarchát ze strany babičky a jediný mužský vzor byl dědeček, který se z toho babince ale raději uchlastal… Jen krátce zmíním, že moje matka ani její matka nikdy nešly pro ránu daleko, ale horší bylo to psychické manévrování s mojí maličkostí. Matka mi vlastně nikdy nezakázala styk s otcem, jen že prý mě s ním samotnou nepustí a ona se s ním vídat nechce a mimo to on o mě vlastně vůbec nestojí. To samé tvrdila v situaci, kdy jsem toužila vidět prarodiče z otcovy strany.
Je pravda, že otec svůj nárok na styk se mnou nikdy soudně neuplatňoval, ale prý pro mé vlastní dobro, abych to měla jednodušší. Dneska mu dávám za pravdu. Už tak jsem to měla složité a jeho zájem by to všechno ještě zkomplikoval. Moc mi ale chyběl. Záviděla jsem kamarádkám, které táta doprovázel na maturitní ples, vyzvedával po zábavě, aby měl jistotu, že dcera dorazí domů a v pořádku. Když jim táta připravoval lyže na lyžařský výcvik nebo je vzal pod stan. Tohle všechno mi bylo odepřeno.
Roky plynuly, já si pořídila vlastní rodinu a moje matka se začala navážet do mého partnera. Nejhorší ale bylo, že úplně stejným způsobem, jakým mluvila o mém otci. Nevěřila jsem jí, protože svého partnera znám přece jen lépe než ona. A pak mi došlo, že ani to, co mi vždycky tvrdila o otci, nemusí být tak, jak mi to ona předkládala. A tak jsem se sama začala pídit po svém otci a chtěla jsem slyšet přímo od něj, jak to tedy bylo. Nejen, že neodešel daleko (svou rodinu má až na Slovensku), ale věděl o mě všechno, svým způsobem mi stále byl nablízku, jen jsem o tom nevěděla.
Nikdo nikdy nám už nevrátí roky, o které jsme přišli, ale teď dělá dědečka mým dětem a já se svou matkou se nestýkám v zájmu zachování své rodiny a mých nervů. Prostě jsem se víc potatila. Takže bych tímto chtěla vyjádřit podporu všem otcům, tátům, kteří mají skutečný zájem o své děti, a i když se to zdá už naprosto ztracené, tak se ta situace může kdykoliv otočit. Až ty děti vyrostou a dostanou rozum, tu cestu si k vám najdou, i když bude pošlapaná.
Máte mou podporu, tohle téma si zaslouží pozornost rozhodně větší, než je mu dosud věnována.
18. 4. 2011 at 14:22
Není co dodat. Já vnímám postoj svých dětí podobně. Bojím se o roky, které se nevrátí. Určitě ne každá matka brání střídavce a je až tak „ostrá“, ale tento článek svědčí o situace, která se děje z nesmyslné…řekněme tradice svěřovat děti výhradně do péče matky.
18. 4. 2011 at 14:56
Chtělo odvahu toto napsat! Děkuji, Moniko. Měli bychom se všichni snažit, aby děti nemusely čekat až dospějí a dostanou rozum a teprve potom si mohly složitě hledat cestu k jednomu z rodičů.
18. 4. 2011 at 15:17
ad Jana – Jani jenomže vemte to jak to příroda předurčila, dítě miluje svoji matku i když mu třeba ubližuje, nevnímá to jako ubližování, přece je to jeho maminka a ta mu nebude ubližovat – dokud dítě nedostane rozum a nebude moci srovnávat v okolí a záleží jak je dítěti ze strany tohoto jednoho rodiče umožňováno stýkat se a s jakým okolím, kde by načerpalo pocit, že zřejmě nemusí být chování tohoto vysněného hodného rodiče v pořádku Ti kdo se takto chovají nikdy nedospějí a bude jim společnost v tom pouze napomáhat a hájit je. Je to na nás všech na společnosti, co jsme schopni a OCHOTNI tolerovat! Změnu tedy můžeme udělat také pouze my.
18. 4. 2011 at 15:27
ad Chlap: Proto píšu, že bychom se měli VŠICHNI snažit! Vím, že to jde sakra pomalu, ale zdá se mi, že se konečně, poslední měsíce, ledy trochu hýbou Nebo jsem moc velký optimista?
18. 4. 2011 at 15:36
ad Jana – Jani, možná máš dobrý pocit, trošku se ledy hýbou, ale je třeba tomu ledoborci co jimi snaží proplout a rozrazit je, aby se už znovu nespojily, trochu více společně pomoci Díky Ti za slova podpory Díky autorce za tento reálný článek z pohledu dívky, dnes již ženy a taktéž jejímu pohledu na matriarchát, ve kterém se evidentně nepoužíval zdravý rozum
18. 4. 2011 at 15:41
ad Zdenek – Zdenku, neboj se o ty roky, protože ty roky jsou již ztracené a jediné co Ti zbývá je doufat v budoucí, o kolik z nich budou i Tvé děti ochuzení – TO není povzbuzení bohužel, rád bych Tě povzbudil, ale rodiče mě nenaučili „lhát“, což je zřejmě pro život v tomto státě to jediné potřebné – to je REALITA
18. 4. 2011 at 15:52
ad Chlap: Pomáhám, pomáhám, co mi síly stačí …Vím jak to bylo myšleno
18. 4. 2011 at 17:27
Moniko, děkuji za Váš příběh.Je v něm naděje, že i přes zlobu maminek si dítě najde k otci cestu. Ale …. je mnoho „ale“. Někdy totiž už může být opravdu pozdě a otec nemusí být naživu. A takové jizvy už asi nikdo nezacelí.Ale smekám, že jste našla v sobě vnitřní sílu bojovat v dospělosti s minulostí a vzít život do vlastních rukou. Tatínek na Vás musí být opravdu pyšný. Kéž by tohle děti nemuseli nikdy řešit. Hodně štěstí!
18. 4. 2011 at 19:13
ad Já – plně souhlasím, k té poznámce, že „jeden rodič“ – uvádím záměrně, aby nebylo straněno jednomu pohlaví, již nemusí být na živu – znám toto moc dobře, NEJSMUTNĚJŠÍ na tom celém je právě ta záležitost, že čas VŠEM bez výjimky běží a odpočítává a může se stát, že dítě přijde o rodiče mnohem dříve než by se zdálo. Znám případ, kdy děti měli svého tátu včetně úplně funkční rodiny a najednou den ze dne o něho přišly. Všechny si musely na tento stav zvyknout a naučit se s nim žít i to nejmenší, kterému byly 4 roky teprve. Tedy není rozdílu, zda přijdeme o rodiče rozchodem, či smrtí jednoho. Rozdíl je v tom, že pokud se jedná o smrt, není co řešit, pokud se jedná o rozchod/rozvod, dítě stále má oba rodiče žijící, pouze jednomu ze strany druhého bývá úmyslně v jeho právech bráněno a zamezováno. Kdo se v tomto případě dopouětí většího zvěrstva – smrt nebo tento jeden rodič??? Smutné je na tom celém to, že tento rodič svým chováním je horší než samotná smrt, která si to s námi všemi bez výjimek jednou vyspořádá sama a nebude se ptát, zda s tím souhlasíme nebo máme námitku – toto je jediná spravedlnost na tomto světě – nikoliv české podplacené, zkorumpované či feministicky obsazené soudy smrt si to vyřídí i s vlastními soudci, kteří ani zde neuniknou spravedlnosti
18. 4. 2011 at 20:56
Zdravím všechny, jsem ráda, že Vás můj příběh povzbudil, proto jsem ho také uveřejnila, chtěla jsem Vás tím podpořit. Ano, jak tady bylo zmíněno, tak se o ty ztracené roky obáváte právem, náš systém je z podivuhodných důvodů nastaven, tak jak je, a všechny vyjímky jsou ostatním za „divné“. Je to boj s větrnými mlýny, ale jde přece o Vaše děti, o co jiného byste měli skutečně bojovat?! Přeji Vám hodně trpělivosti a hodně štěstí. A přede všemi tatínky, kteří se do tohoto boje dají – klobouk dolů! Monika