Eva Decroix
–
3.3 Sporné typy rozvodů
Neodmyslitelným znakem reformy provedené zákonem ze dne 11. července 1975 byla multiplikace procesních způsobů dosažení rozvodu, která byla následnými reformami z roku 2004 a 2017 pouze posílena a prohloubena. Tento pluralismus, který je i v rámci evropských rozvodových právních úprav specifickým a originálním znakem francouzského práva v oblasti rozvodového práva, umožňuje odpovědět adekvátně na různé životní situace, které manželé řeší a které je přivádí k rozvodu. Nicméně i francouzský zákonodárce reaguje na trend, dle kterého je rozvod především záležitost manželů a jejich vůle by měla být v řízení pokud možno rozhodující. Tento trend se ve francouzské právní úpravě projevuje v prioritě, která je kladena na mimosoudní či soudní rozvod vzájemnou dohodou. Na škále spornosti stojí pod těmito typy rozvodů rozvod akceptovaný neboli rozvod na základě akceptování principu rozvratu manželství (Divorce accepté, resp. divorce pour acceptation du principe de la rupture du mariage), v němž se manželé shodnou na principu rozvodu, ale ne na jeho následcích. (213) Tyto typy rozvodů obsahují určitou míru společné vůle manželů a tím se odlišují od dalších typů rozvodu, které jsou založeny na jednostranné vůli se rozvést jednoho z manželů. Rozvod pro definitivní narušení manželského pouta (Divorce pour altération définitive du lien conjugal) bude podán v případě rozdělení společných domácností a rozvod pro zavinění (Divorce pour faute) v případě provinění druhého manžela.
Zcela zásadní změnu procesu rozvodů přinesl zákon z roku 2019. Procesní změny zde předvídané se uplatnily pro řízení zahájená po 1. 1. 2021. Před touto změnou následovalo po podání návrhu na rozvod povinné smírné jednání, jehož se museli účastnit osobně manželé i jejich advokáti. Účelem tohoto jednání bylo dát soudu prostor působit na manžele za účelem nalezení smírného řešení rozvodu. Vše, co bylo uvedeno účastníky, ať již písemně, nebo ústně, v rámci smírného jednání, nesmělo být následně použito proti druhému z manželů během samotného rozvodového řízení. Pokud na tomto smírném jednání nebylo dosaženo smíru, a i po jeho konání manželé nebo jeden z nich na rozvodu trval, soud vydal usnesení o neusmíření (ordonnance de non conciliation v praxi označována ONC) a současně upravil formou předběžných opatření (mesures provisoires) aspekty rodinného života do doby vynesení rozsudku o rozvodu. Novelou z roku 2019 bylo toto jednání zrušeno a rozvodové řízení je sloučeno do jedné fáze – soudní, neboť ta smírná, která jí předcházela, se ruší. Soudní fáze je zahájena žalobou, kterou může podat jeden z manželů nebo manželé společně. (214) Žaloba ovšem nesmí pod sankcí zamítnutí obsahovat popis zavinění jednoho z manželů. Druh rozvodu může být v žalobě uveden, jedná-li se o rozvod akceptovaný nebo rozvod pro definitivní narušení manželského soužití. Reforma současně přináší možnost manželů předložit souhlas na principu rozvodu ve formě soukromé listiny podepsané manžely a jejich advokáty.
Žaloba musí obsahovat, opět pod sankcí zamítnutí návrhu, datum soudního jednání o orientaci či směřování a předběžných opatřeních. Toto soudní jednání o orientaci a předběžných opatřeních (audience d‘orientation et sur mesures provisoires – bývá označováno zkratkou AOMP) nahradilo původní jednání smírné. Toto nové jednání přináší ovšem dvě zásadní změny. Na straně jedné není již povinná osobní účast rozvádějících se manželů, pouze jejich advokátů. Nově se také musí datum uvést již v žalobě. Tento zákonný požadavek, spíše neobvyklý, ostatně vyžadoval zavedení zcela nových technologických postupů (projekt e-barreau) v rámci soudní sítě, které umožnily komunikovat stranám tento termín před podáním žaloby. (215) Strany nemohou termín zvolit volně předně proto, že by to bylo obtížně realizovatelné, avšak také proto, že zákon výslovně upřesňuje, že termín komunikuje soud. (216)
Žaloba opět musí obsahovat náležitosti vlastní soudnímu podání a dále by měla uvést ustanovení (poučení), která mohou pomoci dosáhnout dohody mezi rozvádějícími se manžely, např. odkaz na možnost využít mediaci. Žaloba také musí obsahovat pod sankcí zamítnutí návrh na majetkové vypořádání manželů. (217)
Během soudního jednání o orientaci a předběžných opatřeních soud, jak již název naznačuje, rozhodne o předběžných opatřeních umožňujících fungování rodiny do data vydání rozsudku o rozvodu. Nově je stanoveno, že soud může určit datum účinnosti těchto předběžných opatření, což vyvolalo pochybnosti a kritiku ze strany odborné právní veřejnosti, především co se případné retroaktivity týče.
Seznam předběžných opatření je uveden v ust. 254 CC, avšak jedná se o výčet neuzavřený; je-li to nutné, soud může na žádost účastníků nebo jednoho z nich upravit i jiné aspekty rodinného života. Některá opatření budou v průběhu jednání manžely dohodnuta a soud je převezme do usnesení, jiná budou vydána proti vůli jednoho z manželů.
Soud může předběžným opatřením umožnit manželovi, případně i s dětmi, bydlet odděleně, nařídit ochranná opatření za účelem zachování společného majetku, jako je např. soupis movitého společného majetku. Předběžným opatřením bez vědomí druhého manžela soudce nemůže rozhodnout o užívání společného bydlení nebo automobilu, styku dětí nebo o výživném. (218) Proti usnesení o předběžném opatření není odvolání.
Po tomto jednání následuje soudní řízení o rozvodu, v rámci něhož navrhovatel může uvést skutková a důkazní tvrzení ohledně zavinění jednoho z manželů, soud může nařídit předložení dalších tvrzení nebo nařídit sociální šetření v rodině.
Žaloba na rozvod již musí obsahovat určení typu rozvodu a musí obsahovat návrh majetkového vypořádání. Zákonodárce ovšem umožňuje v průběhu rozvodového řízení průchodnost (passerelle) jednotlivých typů řízení, a to vždy ve prospěch méně konfliktního typu. Manželům je proto umožněno kdykoliv po podání žaloby na rozvod do data vydání rozsudku předložit soudu rozvodovou dohodu a žádost o vyslovení rozvodu vzájemnou dohodou nebo v případě rozvodu pro zavinění oznámit soudu vzájemný souhlas na principu rozvratu manželství. (219, 220)
K zamítnutí žalob na rozvod dochází zřídka a může se tak stát především v případě, kdy je požadován rozvod pro zavinění a navrhovatel neprokáže zavinění nebo je požadován rozvod pro definitivní narušení manželského pouta a není splněna zákonná kogentní délka odloučení.
3.3.1 Typy sporných rozvodů (221)
3.3.1.1 Rozvod na základě akceptování principu rozvratu manželství
Akceptace principu rozvratu manželství je vlastně konsensus manželů, že se chtějí rozvést. Tento vzájemný souhlas byl až do reformy v roce 2019 udělen během smírného jednání a zaznamenán do protokolu z jednání. Manželé byli současně poučeni a v protokolu muselo být výslovně zmíněno, že tento souhlas s rozvodem není možné vzít zpět. (222) Reforma z roku 2019 umožnila podpis souhlasu před zahájením soudního řízení, a to formou písemné listiny podepsané každým z manželů a jejich advokáty. I tato soukromá listina musí obsahovat pod sankcí neplatnosti poučení, že souhlas nelze vzít zpět. Soudní řízení o rozvod je možné na základě takto podepsaného souhlasného prohlášení o principu rozvratu manželství zahájit do šesti měsíců od jeho podpisu. Podpis prohlášení před zahájením řízení ale není podmínkou zahájení a manželé mohou vzájemný souhlas na principu rozvratu manželství vyslovit kdykoliv během řízení. Může se jednat o situaci, kdy žaloba na rozvod byla podána na základě jiného typu rozvodu (rozvod pro definitivní narušení manželského pouta nebo rozvod zaviněný) a manželé se v průběhu řízení dohodli alespoň na samotném principu rozvodu, byť ne na jeho následcích. V takovém případě spolu se vzájemným souhlasem musí být advokáty předloženy soudu shodná vyjádření v tomto směru. (223) Tato průchodnost je umožněna i v rámci odvolacího řízení.
V rámci opravných prostředků, které jsou obecné a shodné s ostatními typy rozvodů, je nutné podotknout, že není možné se odvolat proti samotnému vyslovení rozvodu, neboť tento je založen na společném souhlasu manželů a odvolání je tak možné jen proti části rozhodnutí o vypořádání společného jmění a úpravě poměrů dětí.
3.3.1.2 Rozvod pro definitivní narušení manželského pouta
K definitivnímu narušení manželského pouta dochází dle zákona, pokud spolu manželé nesdílí manželský život jak po materiální, tak citové stránce po určitou dobu. Tato doba byla před reformou z roku 2019 definována jako dva roky před datem zahájení soudního řízení o rozvod a byla touto reformou zkrácena na jeden rok k datu podání žaloby o rozvod. Zde je třeba upřesnit, že rozdíl není jen v délce lhůty, ale také v jejím určení, neboť dle úpravy platné před reformou z roku 2019 bylo možné podat úvodní žádost o rozvod a lhůta dva roky běžela do data zahájení soudního řízení. Po reformě se lhůta určuje k datu zahájení řízení, tedy před soudním jednáním o orientaci a předběžném opatření, což v praxi rozdíl v délce počítání snižuje. V případě, že je tento typ rozvodu žádán v průběhu řízení vzájemným návrhem v situaci, kdy původním typem rozvodu určeném v žalobě byl rozvod pro zavinění, určuje se splnění lhůty k datu tohoto vzájemného návrhu. (224) Pokud byl návrh na rozvod pro zavinění zamítnut a druhý manžel vzájemným návrhem požádal o rozvod pro definitivní narušení manželského pouta, soud je oprávněn vyslovit rozvod bez zkoumání délky trvání narušení manželského pouta. (225) Nesplnění lhůty není důvodem pro nepřijetí žaloby o rozvod, ale důvodem pro vydání rozsudku o zamítnutí žádosti na rozvod. Vydání rozsudku, kterým je žádost o rozvod zamítnuta, však nebrání po uplynutí řádné zákonné lhůty podat návrh na rozvod znovu. (226)
Posouzení definitivního narušení manželského pouta náleží soudu, přičemž se zohledňuje především společné soužití. Předcházející soudní rozhodnutí o rozdělení domácností není překážkou. Důvody pro rozdělení domácností a oddělené soužití se v řízení nezkoumají. V případě znovuobnovení soužití manželů pod jednou střechou soud zkoumá, zda se jednalo obnovení takové povahy, že odpovídalo znovunavázání manželského pouta. V případě, kdy se jeden z manželů zdržuje ve společné domácnosti jen kvůli dětem nebo jen náhodně, se o znovuobnovení soužití a přerušení lhůty nejedná. Pokud by znovuobnovení manželského soužití prokázáno bylo, lhůta počíná běžet od začátku.
3.3.1.3 Rozvod pro zavinění
Rozvod pro zavinění má ve francouzském právu dlouhou tradici a do roku 1975 měl exkluzivitu jako jediný platný rozvodový důvod. Jeho obliba postupně klesá a v roce 2016 Ministerstvo spravedlnosti uvádělo, že rozvod pro zavinění představuje pouze 7 % ze všech rozvodů. (227) Přesto zůstává pevnou součástí francouzské platné právní úpravy. Je zajímavé, že právě na základě judikatury vztahující se k definici zavinění byly definovány zákonem obecně definované kontury manželských povinností. (228) Stejně tak judikatury vztahující se k pojmu zavinění manžela jsou poměrně ilustrativní, co se vývoje společenské morálky a veřejného pořádku týče. (229)
Zavinění, pro které může být vysloven tento „sankční“ typ rozvodu, musí být vážné (grave) nebo opakované (renouvelé) a musí představovat takové porušení manželských povinností, které činí další soužití nesnesitelné. (230) Judikatura Kasačního soudu se vyvinila tak, že od roku 2005 nevyžaduje, aby nižší soudy v odůvodnění také vysvětlily, jak zavinění činí soužití nesnesitelné, a pro platné vyslovení rozvodu stačí prokázané zavinění určité intenzity. (231) Zavinění musí být vědomé a úmyslné, pokud se tedy manžel dopustil porušení manželských povinností v důsledku svých psychických problémů nebo nemoci, nemůže být vysloven pro jeho zavinění. Mezi manželské povinnosti výslovně definované občanským zákoníkem patří povinnost věrnosti, respektu, podpory a pomoci. (232, 233) Judikatura ale také definovala implicitní manželské povinnosti, jejichž porušení představuje zavinění závažné natolik, že může odůvodnit rozvod. Mezi jinými můžeme uvést násilné chování vůči dětem, pravidelné opilectví nebo povinnost loajality (například zatajení mentální poruchy). (234) Každé jednání nicméně musí být posouzeno s ohledem na konkrétní okolnosti daného manželství. Zajímavá je v tomto ohledu judikatura vztahující se k nevěře. Hodně diskutovaným se stal judikát Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1999, následně potvrzený Velkým senátem Nejvyššího soudu dne 29. 10. 2004, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že obdarování milenky (veškerým majetkem) ženatým mužem není v rozporu s dobrými mravy. (235) Tento judikát někteří autoři považují za zjevný znak úpadku povinnosti věrnosti. (236,237) Taktéž nevěra, ke které došlo poté, co manžel již před dlouhou dobou opustil společnou domácnost, nebo nevěra, ke které dojde v průběhu dlouhého rozvodového řízení, není konstitutivním důvodem pro rozvod pro zavinění. Porušení povinnosti věrnosti jako výlučná chyba manžela vedoucí k rozvodu manželství bylo konstatováno i v případě, že k aktu nevěry samotné nedošlo, pokud se manžel choval frivolně a neopatrně a udržoval dvojsmyslné vztahy s třetími osobami, vedl milostnou korespondenci s třetí osobou, případně se dopustil nevěry intelektuální. (238, 239, 240)
Taktéž dlouhodobé neshody, jakkoliv opakované, ani vzájemná drobná provinění nemohou představovat rozvod pro zavinění. Nicméně pokud je prokázána absence vzájemného respektu, oboustranná vůle ukončit manželské soužití, vzájemný odpor a vzájemná drobná zavinění, je možné vyslovit rozvod pro společné zavinění (torts partagé). (241) Vzhledem k tomu, že důsledkem vyslovení rozvodu pro výlučné zavinění jednoho z manželů může být uložení povinnosti k náhradě škody, je rozsudek pro vzájemné provinění pro manžela, který původní návrh na rozvod pro zavinění nepodal, úspěchem. Za účelem prokázání vzájemných zavinění může manžel – odpůrce původního návrhu podat také vzájemný návrh. Francouzský zákonodárce se však snaží dosáhnout zmínění sankčních následků rozvodu a od roku 2004 je možné náhradu škody přiznat jen ve výjimečných případech, pokud rozvod zaviněný výhradně jedním manželem má pro druhého manžela následky obzvláštní závažnosti.
(213) Při překladu francouzské terminologie byl zohledněn a z větší části za účelem zachování jednotnosti českých pojednání použit překlad provedený v disertační práci JUDr. Miroslava Mrázka, Rozvod v českém a francouzském právu.
(214) Ustanovení čl. 1107 CPC.
(215) Projekt e-barreau umožňuje online komunikaci advokátů a justice. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://nouvelebarreau.avocat.fr/ (cit 10. 11. 2023)
(216) Ustanovení čl. 1107, al. 2 CPC.
(217) Ustanovení čl. 252 CC a ust. 1115 CPC.
(218) Civ, 2e, 16. dubna 1986, Bull.civ, II, num 56, D 1987.
(219) Ustanovení čl. 247 Code Civil.
(220) TOUDIC MIKALEF, Véronique. Droit de la famille et des régimes matrimoniaux. Bruylant, Collection Paradige, ISBN 987-2-39013-169-4.
(221) Těžiště této práce není v kompletním výkladu ohledně rozvodového práva ve Francii a důraz je kladen na řízení, v nichž dominuje souhlas manželů a prvek nespornosti. Vzhledem ke komplexnosti francouzské právní úpravy, proto nebude tato část pojata jako vyčerpávající výklad ale jako shrnutí nezbytné k zajištění komplexního pohledu na rozvodovou úpravu ve Francii.
(222) Ustanovení čl. 233 Code Civil.
(223) Ustanovení čl. 233 a 247-1 Code Civil.
(224) Civ 1re 28. května 2015 č. 14-10.868.
(225) Civ 1re, 5. ledna 2012, č. 10-16.359.
(226) Civ 2e, 12. října 1988, č. 87-16.924.
(227) Themeexpress, Divorce: Les procédures, Dossier Pratique. Editions Francis Lefebvre 2020, ISBN 978 2 36893 528 6, s. 10.
(228) COURBE, P, GOUTTENOIRE, A. Droit de la famille. 7e edition, 2017, Sirey, s. 217.
(229) Poměrně úsměvně poté v dnešní době může působit rozsudek Kasačního soudu z roku 1963, který potvrdil vyslovení rozvodu pro zavinění manželky, protože nutila manžela prát své prádlo a vařit (Civ 2e, 22. 7. 1963).
(230) Ustanovení čl. 242 Code Civil.
(231) Civ 1er, 11. 1. 2005.
(232) Doplnění výslovné povinnosti respektu vychází z novely provedené zákonem z 4. 4. 2006, jehož účelem bylo posílit prevenci a represi domácího násilí a násilí proti nezletilým.
(233) Judikatura upřesnila, že zavinění konstitutivní rozvodový důvod představují např. následující skutkové okolnosti: nevěra, odmítání podílet se na nákladech společné domácnosti, striktní odmítání intimního soužití, registrace na on-line seznamce nebo také udržování intimní korespondence a zjevné vyhledávání milostných avantýr manželem.
(234) Příkladmý výčet provinění, které soudy uznaly jako legitimní důvod k rozvodu a představující jednání urážlivé, zraňující je uveden např. v Themeexpress, Divorce: Les procédures, Dossier Pratique. Editions Francis Lefebvre 2020, ISBN 978 2 36893 528 6, s. 63.
(235) Civ, 1er, 3. 2. 1999.
(236) COURBE, P, GOUTTENOIRE, A. Droit de la famille. 7e edition, 2017, Sirey, s. 217.
(237) Civ, 2e, 23.4. 1986 Gaz.Pal. 1981, 1.89, note J. Massp.
(238) Civ., 4 ledna 1958, Bull. Civ. II, num 9.
(239) Civ.2e, 31.10. 1962, Bull.civ, II, num 683.
(240) TGI Paris, 13.2. 1986, Gaz. Pal.1986, 1.216.
(241) Civ 1er, 9. 3. 2011.
Okomentovat