4 Porovnání francouzské a české právní úpravy z pohledu jednotlivých aktérů rozvodu

4.1 Manželé

Účastníky rozvodového řízení jsou manželé. (242) Toto konstatování se zdá přirozené, avšak znamená také a contrario, že účastníky rozvodového řízení jsou jen a výlučně manželé, byť rozvodem jsou dotčeny i jiné osoby a v rámci řízení jsou zohledněny také zájmy jiných osob. Účastníkem řízení tak není orgán sociálně-právní ochrany dětí, děti narozené z manželství ani stát.

Definici termínu manžel v zákoně nenajdeme. Zákon definuje pouze manželství jako „trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon.“ (243) Zákon dále bez ohledu na pohlaví používá pro osoby, které manželství uzavřely, termín manžel. Termín manželka v občanském zákoníku, ale ani v zákoně o zvláštních řízeních soudních nenajdeme.

Manžel je tedy termín definovaný pozitivně uzavřením manželství. Manželství může uzavřít „každý“, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka. (244, 245) Právo uzavřít manželství je považováno za jeden z aspektů výkonu osobní svobody potvrzené již Deklarací práv člověka a občana (francouzsky: La Déclaration des droits de l’homme et du citoyen) přijaté ve Francii v roce 1789. Právo uzavřít manželství je poté výslovně stanoveno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv v čl. 12, který stanoví, že „muži a ženy způsobilí věkem k uzavření manželství mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva“. (246) Listina základních práv a svobod takové právo neupravuje a manželství zmiňuje pouze v souvislosti s rovným právem dětí narozených mimo manželství. (247) Je vhodné poznamenat, že zatímco právo na uzavření manželství je deklarováno, právo na rozvod manželství zákonem stanoveno není.

Již z formulace obsažené v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv vyplývá, že právo na uzavření manželství není absolutní, ale jedná se právo, které je omezeno věkem a je podmínečné, neboť vnitrostátní zákony mohou stanovit podmínky výkonu.

Co se věku týče, zákonný limit se vztahuje pouze na věk minimální. Právo uzavřít manželství není limitováno stářím ani pokročilou nemocí. Uzavření manželství in extremis, tedy i tzv. na smrtelné posteli, je platné.

Česká právní úprava je poměrně konstantní, co se minimálního věku pro vstup do manželství týče, a stanoví, že manželství nemůže uzavřít nezletilý, který není plně svéprávný. Výjimka ve formě uzavření manželství se souhlasem soudu je poté stanovena pro nezletilé, (248) kteří dovršili šestnáctý rok a mají pro uzavření manželství důležité důvody.

Francouzský občanský zákoník (Code civil) ve znění z dob napoleonských stanovil až do roku 2006, že manželství může uzavřít žena od patnácti let a muž od osmnácti let. Tato úprava však byla v rozporu s požadavkem na rovnost pohlaví a zákonnou úpravou zletilosti, která je stanovena na osmnáct let. Zákonem ze dne 4. dubna 2006 bylo proto ustanovení novelizováno a od té doby zachováno ve znění „manželství nemůže být uzavřeno před dosažením osmnáctého roku“. Výjimka uzavření manželství před dosažením výše uvedeného věku je možná, pokud je manželství uzavřeno se souhlasem státního zástupce. Nezletilí navíc musí obdržet souhlas jednoho z rodičů s uzavřením manželství.

Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí Z. H. a R. H. vs. Švýcarsko ze dne 8. 12. 2015 (249) nadřadil podmínku minimálního zákonného věku pro vstup do manželství náboženským praktikám cizích zemí, které mnohdy umožňují sňatky před dosažením zletilosti. V daném případě nebyl uznán jako platný náboženský sňatek uzavřený v Iránu pro účely azylového řízení mezi čtrnáctiletou dívkou a osmnáctiletým mužem.

Byť je tedy právo na uzavření manželství deklarováno „každému“, existují omezení. Zákonná omezení však nesmí být takového typu, aby zcela znemožnila určité skupině osob uzavřít manželství, a národní legislativa nesmí omezit nebo zúžit právo na uzavření manželství takovým způsobem a do takové míry, které by zasahovaly do podstaty samé tohoto práva. V tomto smyslu se vyjádřil Evropský soud pro lidská práva, ve složení Velkého senátu, v rozsudku Goodwin vs. Velká Británie ze dne 11. 7. 2002, když rozhodl, že odmítnutí práva uzavřít manželství osobě, která jako transsexuál podstoupila změnu pohlaví, představuje porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života zakotveného v čl. 8 a práva na uzavření manželství zakotveného v čl. 12. (250) Dle soudu žádná podstatná překážka veřejného zájmu nebrání právnímu zohlednění změny pohlaví, a to vzhledem k jasné a pokračující mezinárodní tendenci k sociálnímu uznání transsexuálů po změně pohlaví. A není proto možné připustit, aby i nadále bylo pohlaví určováno výhradně dle biologických kritérií, a státům náleží přijmout takové zákonné podmínky, které nepovedou ke striktnímu odmítnutí uzavírání manželství transsexuály. (251)

Francie umožnila transsexuálům požádat o úpravu svého pohlaví v civilní evidenci osob (état civil). Otázka platnosti uzavření manželství osoby, která změnila pohlaví, však dosud nebyla judikaturou vyřešena jednotně a rozhodnutí zůstává na manželích. (252, 253, 254)

Pohlaví ve vztahu k právu na uzavření manželství se objevuje také v otázce uznání práva na uzavření manželství homosexuály. Uzavření takého manželství je českou legislativou dosud vyloučeno, protože ze samotné definice manželství (§ 655 OZ) vyplývá, že manželství je svazek muže a ženy. Francie je naopak zemí, která zákonem č. 2013-404 ze dne 17. května 2013 umožnila uzavření manželství osobám stejného pohlaví. (255)

Další překážky, které mohou bránit uzavření manželství, se mohou týkat individuálního postavení snoubenců. V tomto ohledu existují překážky příbuzenské a překážky bigamistické. Jak francouzská, tak česká zákonná úprava znemožňuje uzavření manželství mezi předky a potomky a mezi sourozenci.

Rozvodové řízení je jak v české, tak ve francouzské právní úpravě návrhové. Oprávnění podat návrh, tedy aktivní legitimaci, mají přitom pouze a výhradně manželé. (256) Aktivní legitimaci mají manželé společnou a sdílenou a dle aktivity každého z nich mohou nastat tři situace: a) navrhovatelem je jeden z manželů, b) společnými navrhovateli jsou oba manželé nebo c) navrhovatelem je jeden z manželů a druhý z manželů se v průběhu řízení k návrhu připojí. (257, 258) Nutno říci, že pozice navrhovatele návrhu na rozvod nepřináší manželovi výhodnější postavení oproti manželovi druhému, neboť vzájemná procesní práva v dalším trvání rozvodového řízení jsou shodná.

Stejně tak jako mají manželé právo řízení zahájit, mají také právo vzít zpět svůj návrh. Zde však již jednostranné jednání jednoho z manželů bez souhlasu druhého z nich nepovede v české právní úpravě k zastavení řízení v důsledku zpětvzetí. Důsledkem zpětvzetí návrhu nebo odvolání připojení se bude pouze pokračování v řízení o návrhu druhého z manželů. Použijeme-li výše uvedené označení tří možných variant, pak v případě odvolání připojení se nebo zpětvzetí návrhu se z variant b) a c) dostává řízení zpět do základní varianty a) a rozvodové řízení je nadále vedeno s oběma účastníky na základě návrhu jednoho z nich.

Souhlas obou účastníků-manželů je naopak nutný k nařízení klidu řízení. Souhlas přitom může být dle 392 ZŘS konkludentně vyslovený nedostavením se bez omluvy k soudnímu jednání nebo výslovný, kdy oba účastníci shodně přednesou návrh na přerušení řízení soudu. Soud na základě shodného návrhu řízení přeruší na tři měsíce.

S postavením účastníka souvisí však kromě práv také povinnosti. Zákon o zvláštních řízeních soudních žádné výslovně nejmenuje, ovšem dle § 1 odst. 2 a 3 tohoto zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád, a nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle občanského soudního řádu. Běžně aplikovanou povinností vyplývající z občanského soudního řádu na účastníky rozvodového řízení je úprava předvolání a souvisejících pořádkových opatření. V praxi bývá právě předvolání k soudnímu jednání prvním oficiálním dokumentem od soudu, který se dostane ve věci rozvodového řízení účastníkům do rukou. (259)

S povinností účastníka dostavit se k soudnímu jednání souvisí i jeho účastnický výslech. Ustanovení § 131 OSŘ sice stanoví, že účastnický výslech soud nařídí, pokud nejde prokazovanou skutečnost prokázat jinak. Pokud tedy platí pravidlo, že výslech se neprovádí, a výjimka, že výslech se provede, jen pokud nelze jinak, pak v řízení rozvodovém je tato logika opačná. Dle ust. § 389 ZŘS platí pravidlo, že soud účastníky vyslechne, a výjimka, že od výslechu účastníků lze upustit, pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými obtížemi. Obrácená logika je důležitá především v tom ohledu, že soud musí aplikaci výjimky odůvodnit a uplatnit ji jen restriktivně.

V praxi má výslech účastníků rozvodového řízení často velmi formální až formalistický průběh, jedná-li se rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství. Kromě ověření, že dohody byly manžely podepsány svobodně a vážně, není nutné prokazovat další skutečnosti (260). V ostatních případech je výslech veden k prokázání skutečnosti, zda je manželství trvale, hluboce a nenapravitelně rozvráceno. Z praxe lze konstatovat dva odlišné přístupy soudů. Na straně jedné se jedná o přístup věcný a globální, kdy soud výslechem ověří, zda se manželé chtějí rozvést oba, byť nenalezli shodu ohledně následků rozvodu, a omezí zjišťování příčin na lakonický a všem vyhovující závěr, že příčinou rozvratu manželství je trvalý nesoulad povah a zájmů. Na straně druhé v případě, že jeden z manželů s rozvodem nesouhlasí, je výslech veden ohledně konkrétních okolností ze života manželů vedoucích k rozvratu. Zákon ovšem tyto dvě modality nerozlišuje. De lege ferenda si lze představit úpravu, která by umožnila manželům shodnout se na principu rozvodu a zprostit soud povinnosti zjišťovat příčiny rozvratu manželství, když jej shodným prohlášením manželé potvrdí. Je totiž nutné si uvědomit, že rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství může bránit i prostá skutečnost, že jakkoliv je úprava poměrů dětí přijata oběma manžely-rodiči, nebylo jí dosaženo dohodou. Detailní výslech manželských pochybení krátce poté, co se podařilo ukončit někdy právně i psychicky náročný soud o úpravu poměrů dětí, opět rozdmychává konflikt mezi manžely, trvá-li soud na detailním výslechu a zjišťování příčin rozvratu manželství. Někteří autoři považují tento výslech z hlediska praxe za nadbytečný a z hlediska teorie za nezbytný. (261)

Rozvodové řízení svěřuje účastníkům iniciativu v oblasti důkazní, když oproti jiným řízením upraveným v zákoně o zvláštních řízeních soudních soud nemá povinnost zjišťovat z moci úřední skutkový stav nad rámec účastníky předložených důkazů, není-li to nutné ke zjištění zájmů nezletilých dětí. Tato úprava důkazního břímě ponechává na uvážení účastníků a jejich právních zástupců, jsou-li účastníci zastoupeni, jakým způsobem bude rozvodové řízení vedeno, a nepřímo také, jak dlouho bude vedeno, s ohledem na rozsah navržených důkazních prostředků.

Procesní postavení manželů v rozvodovém řízení ve Francii se neliší, co se výlučného práva na podání návrhu týče. Výlučné právo manželů být účastníky řízení je zakotveno v ust. 31 CPC. Zákonná úprava řízení a pluralita typů rozvodu však klade na účastníky řízení větší nároky. Vzhledem k této procesní náročnosti a nutné profesní orientaci v průběhu procesu musí být účastníci zastoupeni v řízení advokátem. Určitá výjimka je učiněna v případě soudního rozvodu vzájemnou dohodou, kdy manželé mohou mít advokáta společného.

Zatímco česká procesní úprava rozvodu vyžaduje popis příčin rozvratu manželství v úvodním návrhu, nejedná-li se o rozvod bez zjišťování příčin rozvratu manželství, francouzská procesní úprava popis problémů, které vedly k rozvodu, v úvodním návrhu výslovně zakazuje. Reformou z roku 2019 zůstal tento princip v případě sporných rozvodů nedotčen. Touto reformou ale došlo k zásadní změně pojetí úvodního návrhu. Tento před reformou, která vstoupila v platnost 1. ledna 2021, nepředstavoval zahájení soudního řízení o rozvod, ale pouze zahájení smírného řízení, v rámci něhož byli účastníci včetně advokátů povinni se na předvolání osobně dostavit k soudu na smírné jednání. Toto jednání se koná za zavřenými dveřmi s vyloučením veřejnosti v kanceláři soudce ve věcech rodinných (juge aux affaires familliales, dále jen „JAF“). Účelem jednání bylo vést účastníky k dohodě, především co se důsledků rozvodu týče. Soudce probral návrh s každým z manželů zvlášť, poté ji prošel s oběma manžely společně a nakonec přizval advokáty. Bylo-li výsledkem smírného jednání vydání usnesení o neuzavření smíru (ordonance de non conciliation „ONC“), účastníci měli 30 měsíců na podání žaloby na rozvod manželství. Teprve v žalobě byl účastník povinen specifikovat jeden z typů rozvodu uvedených v ust. 229 CC, rozvést eventuálně důvody vedoucí k rozvratu manželství a doložit důkazy. Reformou z roku 2019 bylo zahájení soudního řízení o rozvod přesunuto na samý počátek řízení, tedy k podání úvodní žádosti. Pak následuje obdobné jednání o smíru, které se ale nově nazývá jednání o orientaci a předběžných opatřeních (audience d orientation et sur mesures provisoires, „AOMP“). I v rámci tohoto jednání se soudce snaží nalézt shodné body mezi manžely a orientovat je k méně sporné variantě rozvodu. Současně upraví rodinný život do data vydání rozsudku o rozvodu předběžným opatřením.

Francouzská úprava posiluje autonomii účastníků řízení, neboť účastník je oprávněn volit takový způsob rozvodu, který je nejadekvátnější jeho individuální situaci. Spektrum možností poté sahá od mimosoudního rozvodu vzájemnou dohodou až po rozvod pro zavinění. Zákon také umožňuje průchodnost mezi jednotlivými typy rozvodu, vždy směrem ke smírnější variantě. Důsledkem špatně zvoleného druhu rozvodu může být rozhodnutí o zamítnutí návrhu na rozvod, pokud nebyly splněny náležitosti toho daného druhu, a to zcela bez ohledu na skutečnost, že manželství je rozvráceno.

Zatímco je české řízení o rozvodu manželství izolováno od veškerých aspektů, které s ukončením manželství a rodinné domácnosti souvisí, francouzská úprava tyto aspekty a dohodu nebo rozhodnutí soudu o nich činí přímou součástí rozvodového řízení. V žalobě o rozvod musí být, pod sankcí odmítnutí návrhu, navrženo budoucí uspořádání důsledků rozvodu. Na účastníky je tímto opět kladena vyšší míra odpovědnosti, když není možné se pouze rozvést a následky rozvodu neřešit.

(242) Ustanovení § 384 ZŘS.

(243) Ustanovení § 655 OZ.

(244) Ustanovení § 671 OZ.

(245) Ustanovení § 672 – 676 OZ.

(246) Ve francouzském znění: „A partir de l’âge nubile, l’homme et la femme ont le droit de se marier et de fonder une famille selon les lois nationales régissant l’exercice de ce droit.

(247) Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

(248) Ustanovení § 672 OZ

(249) Rozhodnutí ESLP Z.H. a R.H. v Švýcarsko ze dne 8. 12. 2015, číslo stížnosti 60119/12. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://hudoc.echr.coe.int/?i=001-159050

(250) Goodwin v/ Velká Británie ze dne 11. 7. 2002, číslo stížnosti 28957/95. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://hudoc.echr.coe.int/?i=001-60596

(251) Na základě tohoto rozsudku Velká Británie přijala opatření, které transsexuálům umožňuje požádat o vydání potvrzení o uznání nového pohlaví.

(252) Zákon z 18. listopadu 2016 o modernizaci justice pro 21. století usnadňuje změnu občanského stavu transsexuálů. Tento zákon svým článkem 56 začleňuje do občanského zákoníku články 61-5 až 61-8, které zavádějí část věnovanou „úpravě uvádění pohlaví v osobním stavu“. Tento zákon však nepočítal s případem filiace transsexuálů. Rozsudkem ze dne 16. září 2020 Kasační soud odmítl přiznat transgender ženě, která porodila své mužské gamety, právo na to, aby její prenatální uznání mateřství bylo přepsáno do rodného listu jejího dítěte. Dle nálezu, může být matkou pouze ta, která porodila a muž, který se stal ženou, nemůže být uznán za matku svého dítěte

(253) Nîmes, 7 juin 2000, JurisData n° 2000-148085 ; TGI Caen, 28 mai 2001, JurisData n° 2001-175610 vyslovil rozvod pro výlušné zavinění manžela transsexuála zatímco Rennes, 16 oct. 2012, n° 11/08743 odmítl vyslovit rozvod.

(254) Zákon ze 17. května 2013, který otevírá manželství osobám stejného pohlaví, částečně otázku manželství uzavřeného před změnou pohlaví transsexuála vyřešil. Manželé se mohou rozhodnout zůstat v manželství po změně pohlaví jednoho z nich. Poté přecházejí z heterosexuálního manželství do homosexuálního manželství. Taková možnost se jim nabízí i v případě, že manželství bylo uzavřeno před nabytím účinnosti zákona ze dne 17. května 2013 (čl. 21 zákona č. 2013-404 ze dne 17. května 2013). Naopak, chtějí-li manželé manželství ukončit, mohou se rozvést nebo požádat o neplatnost manželství pro omyl ohledně podstatných vlastností manžela (§ 180 odst. 2 občanského zákoníku). Neplatnost manželství není aplikovatelná, neboť rozdílnost pohlaví již není podmínkou platnosti manželství (§ 143 občanského zákoníku). In: . HARTMAN, Fanny, Effets de la modification du sexe à l’état civil, Le droit des personnes et de la famille à l’épreuve des droits fondamentaux présenté par l’IEJ de Paris 1. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://iej.univ-paris1.fr/openaccess/libertes-famille/lecon1/sect2/i/c-effets-modification-sexe/

(255) Zákon č. 2013-404 ze dne 17. května 2013, umožňující manželství osobám stejného pohlaví, dostupný v elektronické sbírce zákonů: [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://www.legifrance.gouv.fr/affichTexte.do?cidTexte=JORFTEXT000027414540&dateTexte=&categorieLien=id

(256) Dle ust. § 384 ZŽŘS, in fine, podá-li návrh někdo jiný, soud jej odmítne.

(257) MIKALEF-TOUDIC, Véronique, Droit de la famille et des régimes matrimoniaux, Métiers. Collection Paradigma. 1re edition, 2016, s. 213.

(258) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 91.

(259) Účastníci bývají v obsahu předvolání poučeni následovně: „K nařízenému jednání jste povinen (povinna) se dostavit v určenou dobu. Při jednání budete vyslechnut(a) jako účastník řízení (§ 131 o.s.ř.). Nedostavíte-li se a ani včas nepožádáte z důležitého důvodu o odročení jednání (o důvodnosti žádosti o odročení jednání rozhoduje soud), může Vám být uložena pořádková pokuta až do výše 50.000 Kč, může být nařízeno Vaše předvedení k soudu a může Vám být uloženo zaplatit ostatním účastníkům náhradu nákladu řízení, které jim vznikly v důsledku toho, že jste se nedostavil (a) k jednání.“

(261) ŠÍNOVÁ, Renata. In: RADVANOVÁ, Senta. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. Beckova edice právní instituty. Praha. C.H. Beck, 2015.

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK