Eva Decroix

–

4.3 Dítě rozvádějících se manželů

Dítě není formálně účastníkem rozvodového řízení. Přesto v případě, že se rozvádí manželé, kteří jsou současně rodiči nezletilého dítěte, je dítě neviditelným aktérem řízení, jehož zájmy a potřeby mají, resp. by měly mít na mysli všichni zúčastnění. Toto vyplývá mimo jiné z Úmluvy o právech dítěte OSN z roku 1989, dle jejíhož článku 3 musí být „zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními či zákonodárnými orgány“. Ústavní soud svým nálezem ze dne 9. 4. 1997, vydaným pod sp. zn. Pl. ÚS 31/99, učinil toto ustanovení přímo aplikovatelné v národní české legislativě. (290) Do francouzské legislativy byl vložen poprvé výslovně zákonem z roku 2007, který stanoví, že „zájem dítěte, zohlednění jeho základních potřeb, fyzických, intelektuálních, sociálních i citových, stejně tak jako zohlednění jeho práv musí být základem všech rozhodnutí dítěte se týkajících“. (291)

Český občanský zákoník uvádí pojem „zájem dítěte“ v mnohých ustanoveních týkajících se dětí. Mimo jiné manželství nemůže být rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu se zájmem nezletilého. (292) Popěrnou lhůtu otcovství lze prominout, případně řízení o popření otcovství zahájit z moci úřední, vyžaduje-li to zájem dítěte (293) Osvojení dítěte musí být v souladu s jeho zájmy. (294) Pro rozhodnutí soudu o rodičovské odpovědnosti jsou určující zájmy dítěte, (295) stejně tak jako pro její omezení. (296) Rodiče musí vykonávat rodičovskou odpovědnost v souladu se zájmy dítěte. Dítě, které je v péči jednoho z rodičů, má právo stýkat se s druhým rodičem, v rozsahu, který je v zájmu dítěte. Zájem dítěte je uváděn také v zákoně o zvláštním řízení soudním, dle kterého má-li být rozhodnuto o rozvodu, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte. V zájmu ochrany zájmu dítěte vede soud rodiče v řízení o péči o nezletilé k nalezení smírného řešení.

Ani zájem dítěte, ani nejlepší zájem dítěte nejsou ovšem zákonodárcem definovány. Skutečnost, že „nejlepší zájem dítěte“ je pojem právně vágní, byla také předmětem kritik tohoto pojmu. Například Carbonnier uvádí k termínu nejlepší zájem dítěte: „Je to magický pojem. Není nic méně uchopitelného a přizpůsobitelného soudní nespravedlnosti. Zatímco filozofové se shodnou, že zájem není objektivně zachytitelný, soudci by podle takového zájmu třetího měli rozhodovat. Dětství je důstojné, vyvíjející se a nemá jiný význam než přípravu na dospělost; co je zaseto v dítěti, vyroste zítra v člověka, jaká pseudověda umožňuje soudu v tomto věštit.“ (297, 298)

Ústavní soud k tématu definice nejlepšího zájmu dítěte ve svém nálezu IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (299) cituje komentář Výboru OSN pro práva dítěte k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: „Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte.“ (300) . Ústavní soud ve stejném nálezu také připomíná stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014, dle kterého je „nejlepší zájem dítěte třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě“.

Dle Hrušákové je zásada nejlepšího zájmu dítěte a jeho blaha jako klíčová zásada rodinného práva rozvedením zásady ochrany slabší strany, byť je mnohými vnímána jako alfa a omega rodinného práva, jeho existence a opodstatnění. (301)

Dle Ústavního soudu je nejlepší zájem dítěte hledisko přední, nikoli však jediné. Přestože mu třeba vždy přiznat vysokou prioritu, může být v konfliktu s jinými oprávněnými zájmy (zájmy rodičů, dalších dětí apod.). V důsledku toho je při jeho používání nezbytný určitý stupeň flexibility, umožňující nalézt řešení uvedeného konfliktu v závislosti na konkrétních okolnostech. (302)

Se zohledněním nejlepšího zájmu dítěte v řízení souvisí úzce postavení nezletilého v řízení. Jakkoli je totiž procesní způsobilost fyzické osoby jako aktivní složka procesní subjektivity vázána na svéprávnost, účastníkem řízení je navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. (303) Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 4. 2009 vydaným pod sp. zn. II. ÚS 1945/08 zdůrazňuje, že v řízeních, jež se bezprostředně dotýkají práv nezletilých dětí, nelze na dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ani ho nelze stavět do role pasivního pozorovatele událostí. Dítě je subjektem práva a účastníkem řízení, jemuž náleží právo být přítomen projednávání své věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. S tím souvisí jeho právo být v tomto řízení slyšen a projevit své stanovisko.

Nezletilé děti mají v řízeních, která se jich týkají, speciální, tzv. participační právo. Toto právo je mimo jiné založeno článkem 12 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (myšleno vyspělosti). Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Participační práva dítěte je možné rozdělit na čtyři základní úrovně: právo být informováno, právo vyjádřit svůj názor a své přání, právo svým názorem ovlivnit rozhodnutí a právo svým názorem zcela určit rozhodnutí. (304)

Přímý odraz participačních práv dítěte nalezneme v ustanovení § 100 občanského soudního řádu: „V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.“

Ustanovení § 20 zákona o zvláštních řízeních soudních participační právo dítěte váže na podmínku, že dítě je schopno pochopit situaci. A zavazuje soud k tou, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Zde přetrvává formulační odlišnost, kdy dle občanského soudního řádu náleží dítěti participační práva, pokud je toto schopno formulovat svůj názor, zatímco dle zákona o zvláštních řízeních soudních musí být dítě schopno situaci pochopit. Tyto odlišnosti zastřešuje a spojuje ustanovení § 867 OZ, které váže úkony soudu vůči dítěti na skutečnost, že dítě je schopno informace náležitě přijmout a vytvořit si vlastní názor a je schopno tento názor sdělit. Ustanovení poskytuje tuto definici negativním způsobem, neboť stanoví, že pokud tyto schopnosti dítě dle zjištění soudu nemá, soud informuje a vyslechne zájmy toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se nesmí jednat o osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy dítěte. Zákon nestanoví, jakým způsobem má soud zjistit, zda dítě tyto schopnosti má, avšak napomáhá soudu v rámci tohoto zjišťování stanovením fikce, dle které se má za to, že dítě starší dvanácti let je těmito schopnostmi obdařeno. Judikatura Ústavního soudu poté doplňuje: „Není řečeno, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího dvanácti let, vždy povinen přistoupit k jeho slyšení přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte ze slyšení před soudem). Míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je totiž nutné posuzovat případ od případu. Nelze ani vyloučit, že schopnost vyjádřit se ke svému budoucímu výchovnému uspořádání bude, s ohledem na tuto vyspělost, dána i u dítěte mladšího. Věk dvanácti let nicméně představuje nejzazší možnou hranici, kdy už dítě je schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit postoj (přání) dítěte přímo před soudem.“ (305) Není stanoven žádný minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory. Naopak všechny státní orgány by vždy měly nejprve předpokládat, že dítě toho schopno je, a tento předpoklad eventuálně teprve poté v konkrétním případě vyvrátit. (306)

Ustanovení § 867 OZ stanoví, že názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost. Dítě by v souladu s jeho právem mělo být schopno názor soudu ovlivnit. Dle Ústavního soudu „za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je třeba jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.“. (307)

Zjišťování přání nezletilého dítěte v průběhu soudního řízení musí být provedeno komplexně, což předpokládá dodržení a zvažování řady podmínek a okolností vztahujících se nejen k hodnocení postoje nezletilého dítěte, ale i způsobu jeho zjištění. Při jeho hodnocení musí zohlednit věk, rozumovou a emocionální vyspělost nezletilého dítěte a zvažovat míru objektivity (nezávislosti) jeho postoje. Kromě jiného by měl být jeho postoj (zejména u mladších dětí) zjišťován formou nepřímých otázek. (308)

V praxi konstatujeme velký rozdíl v postupech jednotlivých soudců napříč republikou i napříč jednotlivými soudci a senáty, obecně lze však říci, že výslech dětí od školního věku je v konfliktních případech prováděn často. Často se ale také setkáváme s otázkami typu, kterou jednu jedinou osobu by sis vzal na pustý ostrov, kdy soudci nátlakově dítě nutí říci jednoho z rodičů, i když nejdříve odpoví, že oba. Ze zkušenosti lze říci, že děti jsou z tohoto typu otázek traumatizované, neboť mají pocit viny vůči druhému rodiči. Z výslechů s dětmi navíc není pořizován žádný zvukový záznam a jsou protokolovány pouze odpovědi dětí, ne otázky. Jako pozitivní praxe je naopak vnímána praxe, kdy někteří soudci doplňují nad rámec protokolu také pocit z chování dítěte, zda se chovalo úzkostlivě, odpovídalo přirozeně či odpovědi byly váhavé a nepřesvědčivé. Samotná organizace výslechu je nepraktická, neboť k výslechu dochází v rámci soudního jednání a v soudním sále, což a priori není vhodným místem pro výpověď dětí, bez ohledu na skutečnost, že soudci sundají (v lepším případě) taláry a sejdou z pupitru. Děti však cítí napětí na chodbě, vnímají přítomnost právních zástupců a často musí buď po výslechu čekat na chodbě na jednoho z rodičů do skončení soudního jednání, nebo odchází v doprovodu třetí osoby a zanechávají rodiče v soudní síni, což neposiluje psychický komfort dětí. Jistě by byl realizovatelný jiný soudní rok v kanceláři soudce mimo termín nařízeného soudního jednání s rodiči.

V praxi k výslechu dětí nedochází v rámci rozvodového řízení. Děti nejsou účastníky tohoto řízení, a byť se jich dané řízení eminentně týká, zákon jim nedává možnost se k němu vyjádřit. Výjimkou by byla aplikace ustanovení § 755 odst. 1 OZ, dle kterého se manželství nerozvede, je-li rozvod v rozporu se zájmem nezletilého dítěte, které nenabylo svéprávnosti. Takový zájem však musí být dán důvody zvláštního zřetele. Zde je zajímavé, že dle tohoto ustanovení má soud zjistit, zda existuje takovýto zájem dítěte na zachování manželství dotazem na opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti po rozvodu. Máme za to, že dotaz na opatrovníka nevylučuje právo dítěte vyjádřit se v řízení samostatně a tento odkaz byl do ustanovení vložen proto, že opatrovník má omezenou způsobilost pro zastupování dítěte pouze v opatrovnickém řízení a bez výslovného zmocnění učiněného tímto ustanovením by nebyl oprávněn se k zájmu dítěte v rozvodovém řízení vyjadřovat. (309)

Zatímco důraz na nejlepší zájem dítěte a definice participačních práv jsou ve Francii shodné jako v Čechách, rozsah a především předmět výpovědi nezletilých se ve Francii liší. Na základě ust. 259, in fine, CC jsou zcela vyloučeny z rozvodového řízení výpovědi potomků, a to ve formě přímé i nepřímé.

V rámci úpravy poměrů dítěte je právo dítěte být slyšeno upraveno ve Francii od roku 2007 v článku 388-1 CC: „V každém řízení, které se ho týká, může být nezletilý s rozlišovací schopností, pokud to vyžaduje jeho zájem, a bez toho, aby byla dotčena ustanovení upravující jeho vstup nebo jeho souhlas, vyslechnut soudcem, nebo osobou jmenovanou soudcem za tímto účelem. Výslech je právem nezletilého, požádá-li o něj nezletilý sám. Pokud nezletilý odmítne být vyslechnut, soudce zhodnotí oprávněnost tohoto odmítnutí. Nezletilý může být vyslechnut sám, s advokátem nebo osobou jeho výběru. Výslech nezletilého z něj nečiní účastníka řízení.“

Francouzský zákonodárce váže participační právo dítěte na dosažení rozlišovací schopnosti. Francouzský termín zní „capacité de discernement“, který je v této práci překládán jako „schopnost rozlišovat“, neboť synonymní překlady termínu discernement zní: rozlišování, rozezná(vá)ní, rozpozná(vá)ní, rozeznávací schopnost, soudnost, vážnost. (310) Definice tohoto termínu neexistuje, byť je tato skutečnost doktrínou kritizována. Určitý posun znamenal judikát Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, dle kterého není možné se omezit na konstatování věku dítěte pro odmítnutí jeho výslechu a soudy jsou povinny detailně odůvodnit, na základě jakých skutečností posoudily subjektivní schopnosti dítěte a jeho schopnost rozlišovat. (311) Rozlišovací schopnost dítěte tak musí být posuzována in concreto.

Nezletilý musí být informován o svém právu být vyslechnut a zastoupen advokátem. (312) Zmínka o podání této informace a případně informace o tom, že nezletilý svého práva nevyužije, musí být obsažena také v dohodě předložené soudci ke schválení. Žádost o provedení výslechu mohou soudci podat bez požadavku na jakékoliv formality jak strany, tak sám nezletilý, a to kdykoliv v průběhu řízení, poprvé také v rámci řízení odvolacího. Pokud žádost podá nezletilý sám, odmítnutí výslechu, o který požádal nezletilý, může být založeno jen na chybějící rozlišovací schopnosti nezletilého nebo na skutečnosti, že se jej řízení netýká. Nejvyšší soud vyžaduje důslednou aplikaci a odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí výslechu. (313) Požádají-li o výslech účastníci řízení, nejčastěji tedy rodiče, výslech může být soudem odmítnut, pokud soudce výslech neshledává nutným k vyřešení řízení nebo jej shledává v rozporu se zájmy nezletilého dítěte. Proti rozhodnutí, kterým je výslech dítěte stanoven nebo odmítnut, není odvolání přípustné. Pokud nezletilý požádá o výslech za přítomnosti svého advokáta a žádného si nezvolí, soud zajistí jmenování advokáta.

Pokud soud uzná, že je to v zájmu dítěte, jmenuje k provedení tohoto výslechu osobu, která nemá s nezletilým ani účastníky řízení žádné vazby a vykonává činnost v oblasti sociální, psychologické nebo lékařsko-psychologické. Z výslechu dítěte je učiněno shrnutí, které je následně součástí soudního spisu.

Právní důsledky výslechu dítěte jsou stanoveny zákonem, dle kterého soudce při úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti zohlední kromě dosavadního průběhu péče a schopnosti rodičů zajistit péči a rodičovské povinnosti, výsledků sociální šetření nebo znaleckého posudku s ohledem na věk dítěte také pocity, které nezletilé dítě vyjádřilo za podmínek ustanovení 388-1 občanského zákoníku. (314)

Dle Ganancia může mít v praxi výslech dítěte také negativní důsledky, neboť staví dítě do pozice rozhodovatele, a to i když mu soudce již na počátku setkání vysvětlí, že to není dítě, ale soudce, kdo rozhodne. (315) Většinou dítě chce být vyslechnuto, aby vyjádřilo svůj výběr jednoho z rodičů. Soudce se poté nachází v poměrně složité situaci dvou nemožných alternativ, buď rozhodnout podle přání dítěte, což může dát dítěti dojem, že jeho pocity jsou všeovládající, nebo rozhodnout proti jeho přání, což může v dítěti vzbudit dojem, že nebylo vyslyšeno a pochopeno. Výslech může mít někdy ale také pozitivní dopad, když umožní definovat skutečné potřeby dítěte. Velmi často je odmítání dítěte jednoho z rodičů založeno na pocitu opuštění daným rodičem a je tak vlastně voláním po lásce a pozornosti. Soudce poté může  pomoci dítěti vyjádřit, co by potřebovalo, a může pomoci předat tuto zprávu rodičům a navrhnout úpravu chování a jednání, které situaci napomůže.

Výslech dítěte se ale potýká také s procesními obtížnostmi, neboť soudce má rozhodnout, zda se bude konat nebo ne a zda je dítě nadáno rozlišovací schopností, v okamžiku, kdy dítě ještě neviděl. V praxi soudci mohou požádat o sociální šetření a na základě výsledků pak přijmou rozhodnutí výslech provést, případně jak. (316) Soud první instance v Paříži zaměstnává za tímto účelem psychologa, který soudcům připraví podklady o poměrech v rodině v poměrně krátké lhůtě. Kritice je ale podrobena přílišná odlišnost v postupech jednotlivých soudů. Z práce advokátek Anne Karila-Danziger a Isabelle Copé-Bessis, které zkoumaly praxi rodinných soudů, vyplynulo, že většina soudců vyslechne děti starší sedmi let, ale někteří soudci systematicky odmítají vyslýchat děti mladší deseti či jedenácti let. (317) Ze studie realizované Ministerstvem spravedlnosti, v rámci které bylo studováno 6 042 pravomocných rozhodnutí vydaných v průběhu roku 2012 v opatrovnických věcech, vyplynulo, že nebylo vyslechnuto žádné dítě mladší sedmi let.

Osvědčila se praxe tzv. společného výslechu (co-audition), kdy výslech společně se soudcem provádí další odborník z oblasti sociální práce, psychologie nebo pedopsychologie, což umožní korigovat subjektivnost náhledu jedné osoby (soudce) na sdělení dítěte. (318) Diskuze jsou také vedeny ohledně zachycení názoru dítěte, neboť zákon nepovinuje pořízení protokolu a soudce tak často zaznamenává informace předané dítětem jen formou ručně psaných poznámek, jež jsou následně založeny do spisu, ale nejsou rozesílány stranám řízení, které se pak s nimi seznamují až při ústním jednání.

Roli dítěte v rozvodovém stání samotném zásadně změnila úprava mimosoudního nesporného rozvodu, kterou je dítěti dáno právo požadovat výslech soudcem a změnit tak průběh rozvodového stání z mimosoudního na soudní rozvod nesporný. Tato úprava byla předmětem ostré kritiky i předmětem ústavní stížnosti senátorů. Dle Ústavního soudu je právo dítěte požadovat svůj výslech zákonodárcem upraveno za účelem ochrany zájmů dítěte.

Využije-li dítě svého práva, ochrana jeho zájmů v rodiči uzavřené dohodě bude předmětem přezkoumání soudcem. (319) Bude zajímavé sledovat statistiky, v kolika případech dítě tohoto práva využilo, když je možné pochybovat o tom, že děti budou chtít prodlužovat rozvod rodičů a měnit řízení, které rodiče zahájily mimosoudně. K řádnému posouzení tohoto práva však zatím neexistují platná data, neboť se jedná o úpravu poměrně novou.

(290) Nález Ustavního soudu ze dne 9. 4. 1997, sp.zn. Pl. ÚS 31/99

(291) Zákoník sociální pomoci a rodiny ze dne 5.3. 2007, § L. 112-4.

(292) Ustanovení § 755 odst. 2 písm. a OZ.

(293) Ustanovení § 792 a § 793 OZ.

(294) Ustanovení §794 OZ.

(295) Ustanovení § 866 OZ.

(296) Ustanovení § 870 OZ.

(297) CARBONNIER, Jean. Dalloz périodique 1960. Citace Verdier Pierre, Pour en finir avec l’intérêt de l’enfant, JDJ-RAJS no 280 – décembre 2008, s. 675.

(298) Originál zní „C’est la notion magique. Rien de plus fuyant, de plus propre à favoriser l’arbitraire judiciaire. Il est des philosophes pour opiner que l’intérêt n’est pas objectivement saisissable et il faudrait que le juge décide de l’intérêt d’autrui ! L’enfance est noble, plastique, et n’a du reste de signification que comme préparation à l’âge adulte : de ce qui est semé dans l’enfant à ce qui lèvera dans l’homme, quelle pseudoscience autoriserait le juge de prophétiser.“

(299) Nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 106/15.

(300) General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://www.ohchr.org

(301) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 23.

(302) Nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13.

(303) Ustanovení § 6 ZŘS.

(304) HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a WESTPHALOVÁ, Lenka. Rodinné právo. Academia iuris (C.H. Beck). V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7., s. 35.

(305) Nález Ústavního soudu ze dne 26.5.2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 25 nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2943/14, bod 23.

(306) Nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. II.ÚS 2866/17, bod 36.

(307) Nález Ústavního soudu ze dne 26.5.2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23.

(308) Nález Ústavního soudu ze dne 28.2. 2018, sp. zn. II.ÚS 2866/17.

(309) V praxi jsem aplikovala toto ustanovení v případě nezletilého s Aspergerovým syndromem, jehož otec, na jehož přítomnost v domácnosti byl nezletilý fixován se rozhodl pro návrh na rozvod, přičemž rozvod by navíc vedl k nutnosti nezletilého s matkou odstěhovat se z domu otce, což by mělo negativní vliv na zdravotní a psychický stav nezletilého. Výpověď nezletilého vzhledem k diagnóze byla však se souhlasem obou rodičů provedena výhradně opatrovníkem.

(310) Francouzsko-český, česko-francouzský velký slovník: [–nejen pro překladatele]. V Brně: Lingea, 2007. ISBN 978-80-87062-05-0, s. 208.

(311) Cour de cassation, civile, Chambre civile 1, 18 mars 2015, 14-11.392, Publié au bulletin.

(312) Procesní úpravu výslechu nezletilého obsahují ustanovení čl. 338-1 až 338-12 CPC.

(313) Idem.

(314) Ustanovení čl. 373-2-11 CC.

(315) Ganancia, Danièle Vice-président au Tribunal de grande instance de Paris, Le juge écartelé dans les séparations conflictuelles, AJ Famille, Mai 2013.

(316) BRUGGEMAN, Maryline Maitre de conférences HDR, université toulouse 1- Capitole,L’audition de l’enfant en justice, AJ Famille, Janvier 2014.

(317) KARILA- DANZIGER, Anne, Copé Bessis, Isabelle Quelles pratiques juridictionelle du JAF en matiere d’audition des mineurs, AJ Famille, janvier 2014.

(318) GANANCIA, Danièle Vice-président au Tribunal de grande instance de Paris, Le juge écartelé dans les séparations conflictuelles, AJ Famille, Mai 2013.

(319) Rozhodnutí Ústavního soudu č. 2016-739 DC ze dne 17 listopadu 2016

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK