Eva Decroix

–

4.4 Mediátor

Je-li důraz této práce kladen na nesporný způsob vyřešení konfliktu, nelze mediaci nezmínit jako neopominutelný nástroj k dosažení „nespornosti“ takového řízení. Vzhledem k tomu, že se stále jedná o institut, který se v soudní praxi a v obecném povědomí o možnostech řešení následků rozchodu teprve postupně ukotvuje, je mu věnována větší pozornost, včetně zaměření na nedávný vývoj této profese, neboť tyto kořeny jsou tak mladé, že umožňují lépe uchopit aktuální stav, jeho limity a možnosti.

4.4.1 Vývoj mediace

Současná praxe rodinné mediace se vyvinula v průnicích mezi právem, sociální prací a poradenstvím od sedmdesátých let dvacátého století především v USA a Velké Británii. (320) Je zajímavé, že úplné kořeny leží v modelech řešení konfliktů přistěhovalců jak z Evropy (křesťanství, judaismus), tak z Asie (nenásilná náboženství). Nelze také nezmínit názor, dle kterého šlo o potomky husitských bratří, moravské bratry, kteří myšlenkou rovnosti pro všechny položili základy mediace. (321) Obecně ale vývoj mediace spadá v USA do období aktivního hnutí za rasovou rovnost, podporovaného studentskými revoltami, feministickými aktivitami a celkovým naladěním společnosti.

Evropským impulsem v této věci byla jistě Evropská úmluva o výkonu práva dětí, přijatá v roce 1996 ve Štrasburku, ve které se signatáři zavázali podporovat způsoby řešení sporů, které mohou předcházet soudním sporům. V roce 1998 poté Rada Evropy přijala doporučení o rodinné mediaci. Učinila tak s ohledem na stále rostoucí počet rozvodů a s vědomím toho, že i po rozvodu jsou rodiče dále ve vzájemném vztahu a relativně závislí jeden na druhém. Rada také zohlednila, že dopady rodinného konfliktu jsou zvláště výrazné na děti. Proto doporučila členským zemím propagovat a rozvíjet rodinnou mediaci. (322) Do Čech se mediace dostala na počátku devadesátých let, kdy sem prostřednictvím nadace Partneři pro demokratickou změnu (Partners for Democratic Change) přicestovali američtí odborníci a přivezli, tak trochu na způsob věrozvěstů, mediační know how, které pomyslně šířili prostřednictvím seminářů a školení.

Začátky mediace i zdroje inspirace ze zámoří jsou ve Francii totožné. Její vývoj a implantace do soudního systému však byly zásadním způsobem urychleny podporou ze strany státu. V roce 2001 byl z popudu Ministryně rodin Ségolène Royal ustanoven poradní orgán Národní poradní úřad rodinné mediace (Conseil National Consultatif de la Médiation Familiale), jehož úkolem bylo ukotvit „profesi budoucnosti“ a navrhnout konkrétní opatření k rozšíření mediace v praxi. Tento úřad definoval rodinnou mediaci jako „proces budování a rekonstrukce rodinných vazeb na základě autonomie a odpovědnosti osob dotčených situací rozchodu nebo rozvodu, ve kterém třetí nezávislá osoba bez rozhodovacích pravomocí podporuje prostřednictvím neveřejných setkání jejich komunikaci, řešení konfliktu v rodinné oblasti s pochopením jejich rozdílností a vývoje“. (323) Současně byl v roce 2003 definován státní diplom rodinného mediátora, který vydává Ministerstvo sociálních věcí. Podmínky vydávání tohoto diplomu byly následně upřesněny. Dnešní mediační svět ve Francii je založen na poměrně široké síti asociativních poskytovatelů služeb.

Mediace ovšem v obou státech naráží při svém vývoji na určitou neochotu a neobratnost soudního systému, který ji neumí uchopit a zcela využít její potenciál. Toto obtížné začleňování do stávajících rozhodovacích struktur se přitom děje bez ohledu na poměrně pozitivní výsledky uskutečněných mediačních jednání. Velice zajímavý experiment proběhl v roce 2013 u soudů v Arrasu a Bordeaux, kde během osmnácti měsíců byla předvolání k soudu v některých rodinných věcech povinně doplněna o předvolání k mediátorovi a mediace byla uložena soudem jako povinná. Z výsledků je patrné, že přibližně v polovině takto řešených případů soud následně pouze potvrdil dohodu nalezenou klienty. (324)

4.4.2 Mediace ve Francii

Mediace je ve francouzském pozitivním právu ukotvena, co se opatrovnických otázek týče, od roku 2002 v občanském zákoníku a následně byla doplněna zákonem o rozvodu v roce 2004. (325)

Občanský zákoník umožňuje soudci nařídit stranám, tedy v daném případě rodičům, kteří nejsou ve shodě, mediaci a poté, co obdrží jejich souhlas s tímto opatřením, jmenovat rodinného mediátora. (326) Zde je třeba poukázat na samostatnou funkci rodinného mediátora, jehož diplom a kvalifikace se odlišují od mediátorů činných v jiných oborech práva. Ustanovení dále umožňuje soudci nařídit stranám i bez jejich souhlasu setkání s mediátorem, který je bude informovat o možnostech a přínosech případné mediace. Toto povinné setkání není možné nařídit, pokud bylo konstatováno mezi rodiči nebo ve vztahu k dětem násilí. Ustanovení 255 CC obsahuje poté velmi obdobnou speciální úpravu pravomocí soudu v rámci rozvodového řízení. Ustanovení je vloženo do kapitoly upravující jiné druhy rozvodu, tedy jiné než nesporné druhy rozvodů, a podkapitolu věnující se smírnému řešení rozvodů. Před zahájením řízení je povinný pokus o smír. (327) Soudce v rámci smírného jednání může navrhnout manželům mediaci a poté, co získá jejich souhlas s tímto opatřením, jmenovat rodinného mediátora. Dále soudce může stranám uložit účast na úvodním setkání s mediátorem. Nařízení mediace se v tomto ohledu zcela slučuje s tímto účelem, neboť se má za to, že i v případě, že strany v rámci mediací k dohodě nedospějí, mediace vede k uklidnění vztahů a komunikace. (328)

Mediace může být nařízena ohledně celého předmětu řízení nebo jen jeho části, a to na dobu nejdéle tří měsíců, přičemž na žádost mediátora může být tato doba prodloužena o další tři měsíce. (329) Proti rozhodnutí o nařízení nebo prodloužení mediace není možné odvolání. Po dobu trvání mediace je soud i nadále oprávněn přijmout opatření, která shledá nezbytnými. Mediátorem může být jmenována fyzická nebo právnická osoba, přičemž právnická osoba musí soudu předložit ke schválení jméno fyzické osoby, která bude mediace vést. Usnesení o nařízení mediace obsahuje kromě identifikace stran a mediátora mimo jiné také povinnost stran složit k rukám soudu zálohu na odměnu mediátora. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě složena, soudní řízení pokračuje. Usnesení je doručeno soudem stranám i mediátorovi. Mediátor je oprávněn informovat soud o obtížích, které provázejí vedení mediace. Vzhledem k tomu však, že mediátor není oprávněn jakkoli komunikovat sdělení, která jsou obsahem mediačních jednání bez souhlasu stran, je notifikace případných obtíží v rámci vedena mediace omezena pouze na organizační opatření či nespolupráci jedné ze stran. Soudce je kdykoliv oprávněn mediaci ukončit a předvolat strany k soudnímu stání. Zde je nutné poznamenat, že zákon nedává toto právo ukončit mediaci stranám účastněným na mediaci ani samotnému mediátorovi. Mediátor pouze po uplynutí doby trvání mediace informuje soud, zda strany dospěly k dohodě. Jakkoliv strany nemohou jednostranně a ostatně ani svorně ukončit na základě vlastního rozhodnutí mediaci, strany nebo kterákoliv z nich jsou oprávněny předložit kdykoliv v průběhu doby trvání mediace soudu mediační dohodu ke schválení. Soud může tuto dohodu schválit a je na jeho rozhodnutí, zda ke schválení bude nařizovat jednání.

4.4.3 Mediace v České republice

Mediace se začleňovala do systému postupně, nejdříve v oblasti trestní byla zakotvena zákonem č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě. Celkový legislativní rámec mediace v právním systému byl poté dokončen zákonem o mediaci v roce 2012. (330)

Zákon definuje mediaci jako „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými, tak aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody“. (331) Komentář k zákonu poté doplňuje definici mediace následovně: „Mediátor neprosazuje určitá řešení, nerozhoduje spor mezi stranami,; mediace předpokládá, že strany jsou schopny řešit vzniklý konflikt vlastními silami a jsou nejlépe schopny posoudit jednotlivá řešení, přičemž jim mediátor má „ pouze“ usnadňovat komunikaci a tedy i cestu, jak se ke smírnému a oboustranně přijatelnému řešení dostat.“ (332) Je vhodné podotknout, že definice mediace zvolená zákonodárcem odpovídá facilitativnímu přístupu k mediaci. V rámci této facilitativní teorie je konflikt výsledkem překážek v uspokojování individuálních zájmů a výsledkem mediace je dohoda o kompromisu v naplnění zájmů a potřeb. Existuje ještě druhé pojetí mediace, transformativní, v jejímž pojetí je mediace proces, ve kterém nestranná osoba pracuje se stranami konfliktu na tom, aby jim pomohla změnit kvalitu jejich konfliktní interakce z negativní a destruktivní na pozitivní a konstruktivní, zatímco objevují a probírají možnosti řešení. (333)

Česká právní úprava v oblasti rodinné mediace spočívá na ustanoveních zákona o mediaci a zákona o zvláštních řízeních soudních. Zatímco zákon o mediaci upravuje především samotný výkon profese mediátora, ukotvení mediace v soudním řízení je založeno na ustanovení občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních.

Dle § 99 OSŘ a dle § 9 ZŘS soud účastníky řízení v rámci usilování o hledání smírného řešení informuje o možnostech mimosoudního nebo mediačního jednání. I když je však například dle Robina Brzobohatého a ostatně i litery samotného ustanovení podání takové informace povinností soudu, v praxi je téměř nevyužívané. Soud se při zahájení jednání optá obou stran, zda je možnost nalezení smírného řešení, někdy se před zahájením jednání toto i pokusí nalézt, avšak informace o možnosti mediačního jednání se v praxi nepodává. Běžně se přitom setkáme s názorem soudů, že mediace je drahá a neúčelná, neboť strany, které se chtějí dohodnout, tak mohou učinit i před soudem. (334) Takovýto názor, přestože je prezentován soudci samotnými, představuje nepochopení principu i procesu mediace. Nad rámec podané informace má soud možnost, je-li to účelné a vhodné, nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin a přerušit řízení, nejdéle však na dobu tří měsíců. Proti rozhodnutí o nařízení prvního setkání není dle § 202 OSŘ odvolání přípustné. Samotné zhodnocení „vhodnosti a účelnosti“ nařízení prvního setkání určuje předseda soudního senátu; účastníci řízení v tomto případě nemají proti takovému rozhodnutí možnost mnoho namítat. (335)

Při posuzování vhodnosti a účelnosti nařízení prvního setkání s mediátorem je soud, respektive předseda senátu, limitován pouze nemožností nařídit takové setkání po dobu platnosti předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí. Zákon dále stanoví, že pokud se účastníci bez zbytečného odkladu nedohodnou na osobě mediátora, vybere jej ze seznamu vedeného ministerstvem předseda senátu.

Občanský soudní řád tedy v souladu s principem, dle kterého je mediace dobrovolná, neumožňuje nařídit účastníkům řízení mediaci jako takovou, ale pouze první setkání s mediátorem. Předmětem prvního setkání s mediátorem není provedení mediace coby neformálního procesu směřujícího k uzavření dohody mezi stranami sporu, ale toliko seznámení účastníků řízení s principy, výhodami a účelem mediace a zjištění, zda by případně účastníci řízení byli nakloněni možnému provedení mediace. Mediace je zahájena v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona o mediaci nikoli rozhodnutím soudu o nařízení prvního setkání s mediátorem, ale teprve uzavřením smlouvy o provedení mediace. (336)  Jakkoli však není zahájena mediace pouhým nařízením prvního setkání s mediátorem, zákon neumožňuje pokračování v soudním řízení dříve než po uplynutí tří měsíců. Tato formulace zákona se jeví jako neobratná a zbytečně prodlužující soudní řízení v případech, kdy se strany sice na základě uložené povinnosti prvního setkání účastní, avšak nerozhodnou se mediaci zahájit. Dle litery zákona by však soud i v případě, kdy je informován o uskutečnění prvního setkání, avšak není zahájena mediace, měl zůstat nečinným po dobu tří měsíců. Otázkou je také, jak se má soud dozvědět, zda byla mediace zahájena, když mediátor v praxi vydává pouze potvrzení o splnění povinnosti účastnit se prvního jednání, avšak skutečnost, zda byla mediace zahájena, sdělovat nemusí. Stanovení zákonného fixního termínu tří měsíců se v tomto ohledu zdá nedomyšlené. Oproti francouzské úpravě zákon taktéž neumožňuje prodloužení této lhůty. Naopak tedy v případě, kdy mediace zahájena byla a je úspěšně nebo alespoň aktivně vedena po dobu delší než tři měsíce, jeví se jako nevhodné, aby řízení pokračovalo před jejím faktickým skončením.

V řízeních vedených dle zákona o zvláštních řízeních soudních se možnost dle § 100 OSŘ uplatní taktéž. V těchto řízeních má však soud navíc možnost dle ustanovení § 474 OSŘ nařídit stranám účast na mediačním jednání. Souhlas stran s nařízením takovéhoto opatření není vyžadován. Určení délky mediačního jednání je zde pouze možností soudu, přičemž je-li délka stanovena, může se jednat o dobu nejvýše tří měsíců. Zákon o zvláštních řízeních soudních však již neupřesňuje, jak bude jmenován mediátor, a není zde povinnost soudu jmenovat mediátora vedeného v seznamu vedeném ministerstvem. V praxi je tak běžné, že rodinné mediační kauzy jsou svěřovány mediačním centrům, jejichž kvalifikaci není možné ověřit a v nichž osoby vykonávající činnost mediátora nepodléhají povinnostem vyplývajícím ze zákona o mediaci. Jako zcela elementární se zde poté ukazuje především chybějící povinnost mlčenlivosti mediátorů, kteří jsou v praxi ochotni soudu sdělit veškeré podrobnosti o postojích jednotlivých účastníků během mediačních jednání a referovat o problematických stránkách té které osobnosti účastníků. Zde také konstatujeme zcela základní rozdíl oproti francouzské praxi, kde jsou rodinní mediátoři podrobeni rozsáhlému výcviku v řádech stovek hodin a musí složit samostatnou zkoušku z rodinné mediace, aby se mohli věnovat velmi specifickým rodinným případům, zatímco česká právní úprava umožňuje pravý opak, tedy svěřit velmi citlivé a náročné případy osobám stojícím zcela mimo zákonem definovaný rámec mediace. Mediační centra často provozují různé neziskové organizace, které navíc dle aktuální úpravy zákona o mediaci nelze jmenovat mediátorem, neboť může být jmenována pouze fyzická osoba. I přes skutečnost, že provádění mediace těmito centry, jakkoli je praxi přínosná, se pohybuje v jakési šedé zóně mediace, je financována z veřejných dotačních programů.

Tuto dvojkolejnost právní úpravy v oblasti rodinné mediace autorka práce spatřuje jako chybnou. Na straně jedné zákon o mediaci jasně stanoví kvalifikační požadavky na výkon profese mediátora a tyto požadavky dokonce stupňuje ve vztahu k rodinným mediátorům, kteří musí složit dodatečnou zkoušku, v jejímž rámci jsou ověřovány široké znalosti z psychologie, vývojové psychologie, sociologie a komunikačních dovedností, a na straně druhé zákon nezakazuje, ale dokonce nepřímo umožňuje výkon mediační praxe osobami zcela nekvalifikovanými, které si prostě jen vyvěsí na štít „mediační centrum“ a informují o své praxi soud. Tato praxe je poté umocněna nemožností zapsaných mediátorů čerpat na svou činnost jakékoliv veřejné prostředky a umožnit tak účastníkům úlevu od nákladů na mediaci.

4.4.4 Náklady mediace

Otázku nákladů na mediaci český zákon o mediaci řeší, jen co se týče nákladů na první setkání s mediátorem. Odměna mediátora je zde dána vyhláškou č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora, a činí 400 Kč za hodinu setkání. Odměna za vedení mediace je poté smluvní. Z předmluvy komentáře k zákonu o mediaci vyplývá, že v rámci projednávání zákona o mediaci a jejího včlenění do soudního řízení byla zvažována také otázka nákladů a jejich převzetí státem, avšak z důvodu nedostatku financí byla zvolena minimalistická varianta, která vychází z předpokladu, že strany „anebo jiný subjekt“ budou ochotny mediační řízení financovat. (337)

Francouzský systém je založen na spoluúčasti státu na nákladech mediačního jednání, bylo-li založeno rozhodnutím soudu. Náklady na mediaci jsou poté určeny v závislosti na příjmech každé ze stran a jsou buď určeny soudem, nebo mediátorem na základě cenového tarifu. Úvodní setkání je vždy bezplatné. Náklady pro každou ze stran se tak za jedno mediační sezení mohou pohybovat od dvou eur, jsou-li příjmy dané strany nižší než tzv. RSA (revenu de solidarité active – podpora státu pro osoby bez příjmů), po pět eur, jsou-li příjmy strany nižší než minimální mzda (SMIC), a následně dle výše příjmů představují vždy paušální částku pět eur plus procentní část z příjmů od 0, 3 % u příjmů 1 200 euro až po 1,8 % z příjmů nad 5 300 eur měsíčně. U nižších příjmových skupin jsou náklady částečně kryty státem prostřednictvím organizace CAF (Caisse d allocation familliale), orgánu státní sociální péče orientovaného na podporu rodin. (338) Zatímco tedy v českém systému jsou náklady na mediaci hrazeny stranami v plné výši a rovným dílem, ve francouzském systému je velmi pravděpodobné, že jednotliví účastníci uhradí částku odlišnou, avšak přiměřenou jejich majetkovým poměrům. Systém progresivního zatížení účastníků doplněný podporou státu se jeví jako vhodnější k rozšíření mediace jako nástroje nesporného řešení konfliktů v rámci rodinných sporů.

4.4.5 Limity mediace

Kromě výše naznačených limitů mediace, které spočívají v procesních pravidlech jejího nařízení, kdy dle zákona o mediaci není možné nařídit mediaci jako takovou, ale v souladu s principem dobrovolnosti je možné strany pouze poučit, informovat o tomto způsobu řešení sporů a k využití mediace je iniciovat. A dále kromě naznačených omezení finančních, neumožňujících v plné míře využít mediace v případech sociálně slabších rodin, neboť rodinná mediace spočívá běžně v několika setkáních a náklady na její vedení tak mohou být pro strany neúnosné vzhledem k tomu, že odměny mediátorů se v praxi přibližují odměnám advokátů, naráží mediace také na limity související s podstatou samého jejího fungování. (339)

Předně v rámci rozvodových řízení může být mediace užitečným nástrojem k narovnání vztahů a následků rozvodu, od úpravy bydlení po vypořádání společného jmění a veškeré aspekty péče o děti, avšak mediace ani v jejím rámci uzavřená mediační dohoda nemohou nahradit rozhodnutí soudu. Mediace tak soudní řízení jen doplňuje, dle některých názorů duplikuje.

Rodinná mediace však nachází své limity také v samotné rodině, jejíž vzájemné vztahy jsou řešeny. Konflikt mezi účastníky totiž prochází určitými fázemi a mediace může být užitečná a přínosná ke zklidnění situace a umožnění zachování pozitivních vazeb mezi jednotlivými členy rodiny, pouze pokud je správně načasována.

Postavení účastníků stran ale může být determinováno nejenom fází konfliktu, ve které se rodina nachází, ale také dlouhodobou domácí situací. Mediace může splnit svůj účel, pouze pokud jsou si strany rovnocenné, což neplatí v rodinách, kde probíhalo domácí násilí, ať již psychické, nebo fyzické a jedna ze stran se dlouhodobě situuje v roli podřízené, případně zažívá tzv. pocit naučené bezmoci. Fyzické násilí je obecně vnímáno jako nevhodné pro samotné konání mediace, není-li zvláštním způsobem zajištěna bezpečnost obou stran. Stejná situace však bude platit i pro jiné typy nevyrovnaných vztahů, kdy jedna ze stran se nachází v roli oběti, neschopné rovnocenné komunikace s druhou stranou. Paradoxně tak je mediace zcela neúčinná ve vtazích, kde by se náprava vzájemných vztahů a komunikačních kanálů jevila jako nejvíce potřebná. V takovýchto rodinách navíc zcela selhávají také soudem nařízená opatření, neboť se je nedaří v důsledku špatné interakce mezi účastníky efektivně aplikovat a nastolit tak v rodině smír.

Jakkoliv poté může být pole působnosti rodinné mediace široké a tato může řešit jakékoliv rodinné situace (sousedské spory, spory o dědictví, otázky související s péčí o stárnoucí rodiče nebo otázky nakládání s rodinným rozpočtem), jejím hlavním polem působnosti jsou situace související s rozchodem rodičů a následnou péčí o děti. Historicky právě v této oblasti mediace také vznikala. Jean-Luc Viaux, profesor psychopatologie, konstatuje v článku, kde shrnuje své zkušenosti z roční praxe v rodinném mediačním centru, že jde především o rozsah péče každého z rodičů, otcové žádají střídavou péči a matky se snaží péči otců omezit. Obecně shrnuje, že předmětem většiny rodinných mediací je sice dítě, avšak každý z rodičů zde hájí své vlastní stanovisko, jak rozdělit čas dítěte a definovat rodičovské role. (340) Jakkoliv je však v takové situaci rodinná mediace vedena mezi rodiči a případně rozvádějícími se manžely-rodiči, jejím ústředním tématem a cílem zájmu je dítě dotčené rozchodem rodičů. Dítě ovšem nebývá stranou mediace. Dle ustanovení § 8 zákona o mediaci je přitom mediátor povinen vytvářet podmínky pro nalezení takového řešení, které v případě, kdy se předmět sporu bezprostředně týká práv nezletilého dítěte, zohledňuje zejména zájem dítěte. Je ovšem mediátor osobou schopnou takovýto zájem dostatečně posoudit?

Taťána Šišková připomíná v tomto ohledu judikaturu Ústavního soudu ČR, která definuje zájem dítěte jako přední hledisko veškerých činností týkajících se dětí a současně připomíná, že dítě má právo sdělit svůj názor v každém soudním řízení, které se dotýká zájmu dítěte. (341) Současně však uzavírá, že není povinností mediátora názor dítěte zjišťovat, pokud není dítě stranou mediace, a dokonce dle jejího názoru mediátor ani není oprávněn požadovat, aby dítě v rámci mediace sdělilo svůj názor. Mediátor je však povinen pečlivě ošetřit, zda strany názor dítěte znají, zda tento názor zohledňují při formulaci dohody a zároveň zda je jimi hledané řešení v souladu se stanoviskem kolizního opatrovníka dítěte v civilním soudním řízení, jímž je zásadně orgán sociálně-právní ochrany dětí. (342) S tímto názorem se autorka práce neztotožňuje, neboť neodpovídá možnostem praxe. Mediátor nemá žádnou procesní možnost ani právo obrátit se na kolizního opatrovníka, neboť předně mu v tom brání povinnost mlčenlivosti a dále by byl takovýto postup v rozporu s principem, dle kterého je mediátor nestranný, nezávislý a bez jakékoliv rozhodovací či posuzovací pravomoci.

Mediátor pouze ve smyslu litery zákona vytváří podmínky, rozhodně nepodniká vlastní rešeršní činnost zájmu dítěte mimo názory a skutečnosti sdělené účastníky řízení. Na straně druhé existuje přesně opačný názor prezentovaný Robinem Brzobohatým, dle kterého na otázku mediátora, jak může zjistit, co je v nejlepším zájmu dítěte, odpovídá jednoznačně: „Zeptám se ho. Je až šokující, jak málo mediátorů, kteří by byli ochotni realizovat rodinné mediace, je současně ochotno či připraveno provést rozhovor s dítětem. Pokud na výzvu, zda zapojit dítě do mediace, mediátor reaguje negativně, pak je jasné, že nedokáže nejlepší zájem dítěte identifikovat (…) domněnky mediátora týkající se nejlepšího zájmu dítěte mohou být čistou teorií, v horším případě vynucováním vlastních norem. Rodinný mediátor nemá být v roli experta na nejlepší zájem dítěte, a neměl by tuto roli vědomě přebírat, a to ani pod tlakem rodičů či jiných subjektů zabývajících se dítětem a rodinou. Rodinný mediátor by měl být připraven zájem dítěte zjistit přímo od něj (…).“ (343) Za účelem zjištění názoru dítěte popisuje poté Brzobohatý možné postupy spočívající v dohodě a definici způsobu zapojení dítěte a závazek rodičů vyjádřený názor dítěte respektovat. S tímto naposledy vyjádřeným názorem se lze ztotožnit. Je ovšem pravda, že názory mediátorů na přítomnost dítěte v rámci mediačních jednání se liší také ve Francii a evidentně se jedná o otázku, na kterou mediační praxe stále hledá odpověď. Otázky, jaké je místo dítěte v řízení a jak zajistit nejlépe jeho zájmy, zůstávají bez odpovědi i v rámci soudní praxe. (344)

(320) MATOUŠEK, Oldřich. Děti a rodiče v rozvodu: manuál pro zúčastněné profesionály a rodiny. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0968-3, s. 109.

(321) ŠIŠKOVÁ, Tatjana. Facilitativní mediace: řešení konfliktu prostřednictvím mediátora. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0091-8.

(322) MATOUŠEK, Oldřich. Děti a rodiče v rozvodu: manuál pro zúčastněné profesionály a rodiny. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0968-3, s. 116.

(323) REDOUIN, Marie-Odile. Histoire de la Médiation Familiale en France. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://www.mediation-familiale.org/mediation-familiale/definition-et-historique/item/558-l-histoire-de-la-m%C3%A9diation-familiale-en-france

(324) Výsledky experimentu. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://www.hcfea.fr/IMG/pdf/PresentationHCF_SADJAV.pdf

(325) Zákon vztahující se k rodičovské odpovědnosti ze dne 4.3. 2002 vložil ustanovení čl. 373-2-10 občanského zákoníku a zákon o rozvodu ze dne 26.3. 2004 vložil čl. 255 občanského zákoníku.

(326) Ustanovení čl. 373-2-10 Code Civil.

(327) Ustanovení čl. 252 Code Civil.

(328) Tento závěr byl mimo jiné konstatován v rámci výše uvedeného experimentu.

(329) Obecná úprava mediace je obsažena v ustanoveních čl. 131-1 a následujících Code Civil.

(330) Zákon č. 202/2012 Sb., zákon o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci).

(331) Ustanovení § 2 písm. a) zákona o mediaci.

(332) GRYGAR, Jiří. Zákon o mediaci a související předpisy: s komentářem a vzory podle stavu k 1.1.2014 v návaznosti na nový občanský zákoník a novou úpravu procesních předpisů. Komentátor. Praha: Leges, 2014. ISBN 978-80-7502-009-3.

(333) MATOUŠEK, Oldřich. Děti a rodiče v rozvodu: manuál pro zúčastněné profesionály a rodiny. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0968-3.

(334) Tamtéž, s. 116.

(335) BŘÍZA, Petr a GANTNER, Filip. První setkání s mediátorem pohledem praxe. Bulletin advokacie, publikováno 12. 5. 2016. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/prvni-setkani-se-zapsanym-mediatorem-z-pohledu-praxe?browser=mobi

(336) BŘÍZA, Petr a GANTNER, Filip. První setkání s mediátorem pohledem praxe. Bulletin advokacie, publikováno 12. 5. 2016. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/prvni-setkani-se-zapsanym-mediatorem-z-pohledu-praxe?browser=mobi

(337) GRYGAR, Jiří. Zákon o mediaci a související předpisy: s komentářem a vzory podle stavu k 1.1.2014 v návaznosti na nový občanský zákoník a novou úpravu procesních předpisů. Komentátor. Praha: Leges, 2014. ISBN 978-80-7502-009-3.

(338) Viz webové stránky CAF – Caisse d allocation familliale. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: http://www.caf.fr/

(339) GRYGAR, Jiří. Zákon o mediaci a související předpisy: s komentářem a vzory podle stavu k 1.1.2014 v návaznosti na nový občanský zákoník a novou úpravu procesních předpisů. Komentátor. Praha: Leges, 2014. ISBN 978-80-7502-009-3.

(340) Viaux Jean-Luc, Paillette Annie, « Médiations et réalités : analyse d’une année de médiation dans une association », Dialogue, 2005/4 (no 170), p. 53-64. DOI : 10.3917/dia.170.0053. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-dialogue-2005-4-page-53.html

(341) Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2001, sp.zn. IV ÚS 695/2000.

(342) ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.). Průvodce rodinnou mediací. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1157-0.

(343) MATOUŠEK, Oldřich. Děti a rodiče v rozvodu: manuál pro zúčastněné profesionály a rodiny. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0968-3, s. 132.

(344) Savourey Michèle, « La médiation familiale », Journal du droit des jeunes, 2007/8 (N° 268), p. 15-28. DOI : 10.3917/jdj.268.0015. [online]. [cit. 2024-02-19]. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-journal-du-droit-des-jeunes-2007-8-page-15.htm

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK