Závěr

Z komparativní části práce vyplývá shodný směr směřování obou právních úprav, tj. ke zjednodušování podmínek rozvodu, snaha o zrychlení řízení a snížení ingerence státu. Současně se ale ukazuje, že výchozí pozice obou právních úprav jsou značně odlišná. Francouzská úprava je velmi komplexní, a i přes to, že v poslední době byla podrobena opakovaným poměrně zásadním změnám, i nadále setrvává na několika druzích rozvodu. Po procesní stránce se tyto sice sbližují díky tzv. společnému procesnímu kmenu, nicméně ani nyní se nejedná o právní úpravu snadno uchopitelnou pro samotné účastníky. Možná i z tohoto důvodu francouzská právní úprava zachovává v rozvodových řízeních advokátní přímus. Rozvodová řízení jsou neveřejná. Postupně je zákonodárcem změnou procesních pravidel zkracována délka řízení. Komplexita, minimálně ta teoretická, francouzské rozvodové právní úpravy, byla nicméně navýšena zavedením mimosoudního rozvodu po vzájemné dohodě. Tento druh rozvodu je povinný pro manžele, kteří jsou schopni se dohodnout. Výjimkou je vyjádření nezletilého dítěte rozvádějících se manželů, že trvá na svém slyšení soudcem. V takovém případě je možné požádat o soudní rozvod po vzájemné dohodě. Nicméně zapojení nezletilého dítěte se ukázalo jako slabé místo francouzské právní úpravy, neboť vede k přenesení odpovědnosti za druh rozvodu na nezletilé dítě.

Z komparativní analýzy vyplývá, že i přes některé odlišnosti související s historií a vývojem jednotlivých právních úprav, obě jsou ovlivňovány stejnou proměnou společnosti. Důraz kladený v doporučujících Evropských principech rodinného práva (PEFL) na autonomii rodiny, respekt k jejímu soukromí, participační práva dětí či porozvodový mír, se projevuje v novelizacích obou právních úprav a směřuje je k větší liberalizaci rozvodového řízení. Obdobným vývojem prochází v obou zemích také samotné vnímání a pojímání pojmu manželství. Ve Francii je již uzákoněno manželství i pro homosexuální páry. V obou zemích roste počet nesezdaných rodičů.

Analýza také umožnila ukázat slabá místa české právní úpravy. Obecně lze podtrhnout zdlouhavost a jistou rigiditu procesu, která se projevuje v procesních i hmotněprávních podmínkách. Právní úprava nedostatečně podporuje smírná řešení mezi manžely a neobsahuje motivační prvky, které by smluvní autonomii manželů podpořily. Vzhledem k existenci jediného typu rozvodu se schopnost dohody projeví pouze v upuštění od zjišťování příčin rozvratu manželství. Rigidita se projevuje například v nutnosti opakované účasti rozvádějících se manželů rodičů u soudního jednání, často u rozdílných soudů, a to i v případě tzv. nesporných rozvodů založených na shodné vůli manželů účastníků. Tato dualita vede mimo jiné k prodloužení celého řízení. Česká právní úprava naopak klade mnohem menší nároky na účastníky řízení, co se týče právního zastoupení, které není povinné. Návrh na vypořádání společného jmění manželů není povinnou součástí návrhu na rozvod, a i v případě předložení dohody o vypořádání společného jmění manželů soudu je míra kontroly jejího obsahu ze strany soudu mnohem nižší než v případě francouzského práva, které upravuje podmínky pro stanovení kompenzační pohledávky kogentně. Z porovnání dále vyplynulo zcela odlišné pojetí role sociálního pracovníka v rozvodových a opatrovnických řízeních, kdy česká právní úprava činí účast sociálního pracovníka v pozici kolizního opatrovníka dítěte povinnou bez ohledu na situaci a vztahy v rodině. Jako překážka pro rozšíření či zpřístupnění mediace se v českém právním systému ukazuje otázka finančních nákladů, když, na rozdíl od francouzského systému, účastníci v sociální či finanční tíži nemohou čerpat na jejich pokrytí adekvátní pomoc od státu. Dvojkolejnost zapsaných a nezapsaných mediátorů se nezdá ze systémového hlediska jako správná, jakkoliv částečně nesystémově řeší právě otázku finanční bariéry prostřednictvím využití systému sociálních služeb, jakkoliv na úkor vyloučení zákona o mediaci.

V rámci hledání odpovědi na jednu z klíčových výzkumných otázek práce jsou navrženy možné cesty reformy rozvodového práva.

Předně je předložena hypotéza, která již v minulosti byla součástí vládního návrhu na změnu občanského zákoníku a která spočívá ve zrušení soudního přezkumu opatrovnických dohod jako podmínky pro vyslovení rozvodu. V rámci soudního řízení o rozvodu měl soud pouze konstatovat existenci uzavřené dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí a existenci dohody o vypořádání společného jmění manželů, aniž by měl právo a možnost provádět ohledně jejich obsahu dokazování. Tento návrh měl za cíl zrychlení a liberalizaci rozvodového řízení, ale dle názoru autorky se toto řešení jeví jako nevhodné. Zcela mizí ohled na nejlepší zájem dítěte a jeho participativní práva. Existuje riziko, že dohody by mohly být uzavírány pod nátlakem a bez znalosti práv, což by naopak mohlo vést k navýšení sporů v budoucnu. Argument, dle kterého v případě rozpadu rodiny nesezdaných rodičů také není schválení dohody o úpravě poměrů obligatorní, není validní, když právě uzavřením sňatku se rodiče rozhodli pro vyšší míru právní jistoty a tím i vyšší míru právních nároků na jejich chování.

S ohledem na francouzskou inspiraci je možné uvažovat také o zavedení advokátního přímusu v rodinných věcech. Ve Francii je podpis advokáta každého z manželů na dohodě o úpravě poměrů nezletilých dětí povinnou náležitostí dohody. Tuto formu advokátního přímusu, kdy jsou advokáti účastníky – přímými či nepřímými – opatrovnické dohody – český právní řád nezná. Jakkoliv vede k navýšení právní jistoty ohledně právních náležitostí dohody, její zavedení by vedlo k navýšení nákladů rodiny na rozvod a mohlo představovat faktickou překážku pro rozvod. Svoboda najít si advokáta dle potřeby daného soudního řízení by měla být zachována, stejně tak jako svoboda se zastupovat v řízení sám.

Důraz na odpovědnost a schopnost rozvádějících se manželů najít nejlepší řešení, co se týče budoucího rodinného uspořádání, nachází v posledních letech v justiční praxi své uplatnění v rámci tzv. Cochemského modelu, který se snaží o zapojení nejenom rodičů do hledání smírného řešení, ale nabízí také přímé zapojení různých pomocných profesí. Postupy jsou zaváděné do praxe předsedy jednotlivých okresních soudů a jakkoliv se jeví jako přínosné, nejednotnost této praxe, která probíhá mimo zákonnou úpravu, skýtá zásadní nevýhodu pro předvídatelnost soudního rozhodování. Argument, že paleta služeb pomáhajících profesí z řad psychologů či mediátorů je v každém kraji odlišná, není dostatečný pro nastavení jednotných procesních pravidel pro celou justici s pravomocí soudu jmenovat odborníka, dle místní dostupnosti.

Za účelem zvážení, které z navržených možných směrů dalšího vývoje rodinného rozvodového práva odpovídá nejlépe požadavkům české společnosti a české právní teorie, práce definuje jaké jsou východiska a cíle rozvodové reformy. Východiska a cíle mohou ovšem ve některých ohledech splývat. Pojmy veřejného pořádku, zachování rodiny a její autonomie nebo ochrany práv slabších jsou jak východisky úvah o reformě, tak jejími nutnými a navzájem se nevylučujícími cíli. Zcela plasticky poté z této analýzy vyplývá, že zásadním paradigmatem pro jakoukoliv reformu rozvodového práva by měl být především důraz na respekt práv nezletilého dítěte. Jeho ochrana je součástí veřejného (i ústavního) pořádku. Rozvodové právo k tomuto účelu musí respektovat jak nejlepší zájem dítěte, tak jednu z jeho složek, kterou jsou participační práva dítěte. Participace dítěte v soudních řízeních má učinit z dítěte, ne objekt práv, ale aktivní subjekt řízení. Ukazuje se, že v některých případech může být tato premisa aktivního účastenství splněna pouze, pokud je dítě jako účastník řízení také adekvátně zastoupeno. Zákonnými zástupci dítěte jsou prioritně jeho rodiče, nicméně ukazuje se, že ne vždy jsou tito z důvodu kolize zájmů nebo vlastního postoje schopni toto zastoupení adekvátně a v nejlepším zájmu dítěte vykonat. Rodiče jako nositelé rodičovské odpovědnosti, jejímž obsahem je mimo jiné péče o nezletilé dítě, se mohou, nikoliv však musí, v průběhu rozvodového řízení ocitnout fakticky či právně omezeni v jejich právu zastupovat dítě. V některých případech, a až dosud, bylo takové omezení práva rodičů v zastupování dítěte v rozvodu automatické a přecházelo na orgán sociálně právní péče. Práce dospívá k názoru, že automatičnost není nutná, ale naopak je nutné v některých případech zvážit nejenom zastoupení orgánem sociálně právní ochrany dětí, ale zajistit adekvátní odborné právní zastupování dítěte. Jakýmsi cílem a konečnou finalitou rozvodového řízení a jeho právní úpravy má být schopnost zajistit taková hmotněprávní a procesní pravidla, která povedou ke snížení eskalace sporů během rozvodového řízení a povedou k tzv. porozvodovému míru, který zohledňuje skutečnost, že rozvodem zaniklo manželství, nikoliv rodina.

Výsledkem této práce a odpovědí na výzkumné otázky je návrh reformy rozvodového práva de lege ferenda. Tato je založena na dvou základních zdánlivě protichůdných principech: liberalizaci rozvodového řízení a posílení opatrovnické justice. Za účelem zrychlení a snížení psychické náročnosti rozvodového procesu a podpoření společné shodné vůle manželů se rozvést je navrženo sloučení opatrovnického a rozvodového řízení, upuštění od zjišťování příčin rozvratu manželství, zrušení podmínky absence společného soužití manželů v posledních šesti měsících a zavedení smluveného rozvodu jako samostatné formy rozvodu. Za účelem efektivního výkonu participativních práv je navrženo posílení konceptu vlídné opatrovnické justice. Navržené teze reformy práce podrobuje porovnání s principy Evropského rodinného práva (PEFL) a výsledek porovnání shledává jako souladný.

Cílem navržených úprav je zajištění porozvodového míru a zachování právní ochrany nezletilého dítěte rozvádějících se rodičů. Tento cíl vyžaduje v některých případech rychlou stabilizaci poměrů v rodině a efektivní výkon rozhodnutí. Rychlý a adekvátní zásah justice je zárukou a pojistkou proti eskalaci rodinných sporů v době rozvodu nebo po ní a přispívá proto ke stejnému cíli – zajištění a zachování porozvodového míru. Je navrženo zavedení nového právního institutu prozatímních opatření, které by na rozdíl od již existujících předběžných opatření měla být vydána vždy jen na omezenou dobu, rychle, ale kontradiktorně.

Práce se vypořádává také s odpovědí na otázku, zda je francouzský notářský rozvod transponovatelný do české právní úpravy. Teoreticky zavedení notářského rozvodu do českého právního řádu možné je. Současně se to ale nejeví jako opatření vhodné či nutné. Autorka není přesvědčena o nutnosti nebo naléhavosti zavedení alternativních forem rozvodu do českého právního řádu. Nelze jednoznačně stanovit, že jejich zavedením by došlo k zásadnímu či citelnému odbřeměnění opatrovnické justice, neb příčiny zatížení opatrovnické justice tkví v jiných agendách. Současně se důvody pro zavedení notářských či administrativních rozvodů nejeví jako natolik palčivé, aby bylo nutné přistoupit k natolik zásadní koncepční změně rozvodového práva. Naopak za vhodné je považováno přistoupení k reformě soudního rozvodu, tak, aby tento lépe odpovídal požadavkům účastníků i justice. Současně je nutné zaměřit pozornost na odpovídající systém doprovodných služeb, který umožní snížit konfliktnost rozvodu a zajistí adekvátní ochranu dítěte prostřednictvím posilování porozovodého smíru jako základního cíle.

Notářský rozvod ve Francii, který sloužil jako výchozí bod pro úvahy o funkčnosti a budoucnosti české opatrovnické justice, je krokem, který je sice čistě teoreticky do českého právního řádu transponovatelný, ale jeho zavedení, ať již ve stejné či obdobné podobě, jaká platí ve Francii, by neumožnilo splnění cílů a výzev, před kterými česká opatrovnická justice a obecně česká opatrovnická agenda nyní stojí. Unifikační tendence navazující na proměnu společnosti napříč všemi evropskýcmi státy ale budou samozřejmě působit dál a diskuze o zavedení notářských rozvodů do českého právního řádu zůstává tématem pro odbornou, politickou i širokou veřejnost i v následujících letech.

V závěru práce jsou předloženy následující dílčí závěry k další odborné a veřejné diskuzi:

– O pravomoci notáře v rozvodových řízeních může být uvažováno na úrovni soudního komisaře vydávajícího usnesení o rozvodu nebo může být notář pověřen sepisem veřejné listiny obsahující společnou vůli manželů o rozvodu pro účely zápisu rozvodu do veřejného registru.

– Přenesení pravomoci v jakékoliv formě na notáře v oblasti rozvodů se jeví jako smysluplné a systémové pouze u rozvádějících se bezdětných párů, kteří jsou dohodnuti jak na principu rozvodu, tak na vypořádání společného jmění manželů a úpravě otázky bydlení po rozvodu.

– Požadovaná rychlost dosažení rozvodu musí být adekvátně vyvážena s nutností vyhnout se unáhleným rozhodnutím s příliš snadným výsledkem.

– Přínos notáře v rozvodovém řízení oproti soudnímu vyslovení rozvodu se omezuje na méně formální a neveřejné projednání návrhu. Rozvod bude i nadále stresovou událostí.

– Úvahy o zavedení notářských rozvodů by se měly vypořádat s tím, zda není dostupnější a vhodnější alternativa rozvodů vyslovených matričním úřadem obce.

Podmínky administrativních rozvodů de lege ferenda

– Pravomoc matričního úřadu přísluší dle posledního místa bydliště manželů.

– Manželé nemají společné nezletilé děti.

– Manželství trvalo alespoň jeden rok.

– Manželé uzavřeli a předkládají dohodu o vypořádání společného jmění manželů, výživném a úpravě bydlení po rozvodu s ověřenými podpisy.

– Platí možnost podat žádost osobně nebo online (datová schránka, e-identita).

– Žádost musí být společná, nebo se k ní musí druhý manžel připojit.

– Ochranná lhůta mezi podáním žádosti a vydáním osvědčení o rozvodu trvá 60 dní, během ní může kterýkoliv z manželů vzít žádost zpět.

– Vydání osvědčení o rozvodu předchází osobní jednání s oběma manželi na matričním úřadu k ověření shodné společné vůle, lze případně spojit s vydáním osvědčení.

– Pokud vyvstanou pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro administrativní rozvod, žádost bude neúplná nebo jeden z manželů změní stanovisko, řízení se zastavuje a manželé musí podat návrh na rozvod k soudu.

– Správní poplatek je ve stejné výši jako poplatek soudní, případně mírně ponížen jako motivační prvek pro podporu dohod.

Podmínky notářských rozvodů de lege ferenda

– Pravomoc notáře není omezena místní příslušností.

– Manželé nemají společné nezletilé děti.

– Manželství trvalo alespoň jeden rok.

– Manželé uzavřeli a předkládají dohodu o vypořádání společného jmění manželů, výživném a úpravě bydlení po rozvodu s ověřenými podpisy.

– Platí možnost podat žádost osobně nebo online ( datová schránka, e-identita).

– Žádost musí být společná, nebo se k ní musí druhý manžel připojit.

– Ochranná lhůta mezi podáním žádosti a vydáním osvědčení o rozvodu trvá 60 dní, během ní může kterýkoliv z manželů vzít žádost zpět.

– Sepisu notářského zápisu o rozvodu předchází osobní jednání s oběma manželi na notářském úřadě k ověření shodné společné vůle.

– Pokud vyvstanou pochybnosti o splnění zákonných podmínek pro notářský rozvod, žádost bude neúplná nebo jeden z manželů změní stanovisko, řízení se zastavuje a manželé musí podat návrh na rozvod k soudu.

– Odměna notáře je ve stejné výši jako poplatek soudní, případně mírně ponížena jako motivační prvek pro podporu dohod.

POKRAČOVÁNÍ / JÍT NA ZAČÁTEK