Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
Vážený pan
JUDr. Robert Pelikán, Ph.D.
ministr spravedlnosti
Vážený pane ministře,
rád bych Vás informoval o právní kolizi, která nastala díky odlišným právním úpravám v zemích EU a zejména díky neobvyklým postupům českých opatrovnických soudkyň. Žádám Vás, abyste uvedenou problematiku prozkoumal a posléze přijal opatření, aby se podobným situacím zabránilo.
V roce 2010 jsem po únosu svého syna Mirka Jadlovského matkou z ČR do Španělska podal návrh Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na úpravu jeho výchovy. Byl dlouze projednáván soudkyní JUDr. Hanou Vranou pod značkou 50 Nc 749/2010, až senát Městského soudu v Praze ve složení JUDr. Anisja Pillerová, JUDr. Blanka Chlostová a JUDr. Zuzana Hrčková v roce 2013 řízení na přání matky zastavil, protože matce se více hodilo projednat případ ve Španělsku, kde jsou lidskoprávní poměry ještě horší než v ČR. Zastavení řízení bylo odůvodněno kuriózní aplikací překážky věci zahájené, když tato trojice soudkyň tvrdila, že rok 2012 ve Španělsku byl dříve než rok 2010 v ČR, což jsou data, kdy jsme já a manželka zahájili aktuálně kolidující řízení k našemu synovi. Na tuto zvláštní matematiku jsem upozornil Vašeho předchůdce i státní zastupitelství, ale nešlo prý o podvod, pouze o odlišný právní názor. Budiž, ponechávám tento odlišný právní názor vyšší spravedlnosti. Nejvyšší soud ČR, na který jsem se obrátil s dovoláním, toto dětinské usnesení změnil a řízení teoreticky mělo pokračovat v ČR, viz usnesení NS 30 Cdo 2554/2013-771.
V roce 2011, kdy už bylo manželství nenávratně rozbito, jsem stejnému Obvodnímu soudu pro Prahu 5 podal žádost o rozvod. Toto řízení je přerušeno a podle českého práva se čeká na konečnou úpravu poměrů k synovi.
Protože české opatrovnické soudkyně se nejen rády zbaví práce, ale hlavně vždy vyjdou vstříc matce, usnesení Nejvyššího soudu, které potvrdilo českou příslušnost a ukládalo Haně Vrané urychleně rozhodnout, nikdo nebral vážně a po pár měsících odpočinku tato paní začala používat novou spisovou značku 50 P 146/2014 – vypadá mlaději, jako by tam snad ani nebyly žádné průtahy. Pod touto značkou začala neurychleně projednávat návrh matky na přenos místní příslušnosti podle článku 15 Nařízení Rady EU č. 2201/2003. Z šestitýdenní lhůty podle Nařízení bylo 7 měsíců a i když Vaše ministerstvo i Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ústřední orgán pro unijní úmluvy, ale i synův kolizní opatrovník) paní Vrané tento krok nedoporučovaly, její touha vyhovět matce byla silnější. Ponechávám stranou nepodstatné detaily jako ústavou zaručené právo na zákonného soudce, takové věci paní Vranou nezajímají. Zaměřím se na právní aspekt situace, která nastává přenosem příslušnosti uprostřed opatrovnického řízení. Můj advokát, který provozuje kancelář v ČR i ve Španělsku, paní Vrané polopaticky vysvětlil rozdílnou právní úpravu v obou zemích:
1) V České republice se nejdříve upravují poměry k dítěti a teprve poté se manželství rozvádí a vypořádává.
2) Ve Španělsku se nejdříve rozvádí a vypořádává manželství a až potom se konečně upravují poměry k dítěti.
3) Rozvodový spis, ležící od roku 2011 u českého soudu, se přenést nedá.
Tento rébus se nezdá na první pohled příliš složitý, když nabízí jedinou průchodnou variantu vše vyřídit v ČR, paní Vraná ho však nepochopila, možná se jím ani nezabývala a místní příslušnost uprostřed řízení předala španělskému soudu, který rozhoduje v zájmu matky prostřednictvím předběžných opatření. Znovu jsem tedy s pomocí advokáta vysvětlil tuto situaci odvolacímu soudu, a snažil jsem se, aby toto vysvětlení bylo co nejvíce logické, přehledné a jednoduché, aby ho pochopily i soudkyně s marxistickým-leninistickým vzděláním. Bohužel, senát 64 Co Městského soudu ve složení JUDr. Anisja Pillerová, JUDr. Blanka Chlostová a JUDr. Jaroslava Chaloupková se s tímto vysvětlením nevypořádal, asi na ně bylo složité, a hlavně by se nelíbilo matce.
Aktuálně tedy nastala v pět let nefunkčním manželství situace, že rozhodnutím 64 Co 200/2015-954 by mělo probíhat opatrovnické řízení na přání matky ve Španělsku, a toto španělské řízení bude čekat na rozvod u českého soudu. U českého soudu se pro změnu bude čekat s rozvodem na finální úpravu poměrů k dítěti ve Španělsku, tudíž před sebou máme pouze dvě perspektivy – buď počkat ještě 12 let, až syn dospěje a opatrovnické řízení se zastaví, nebo situaci změnit podáním dalšího dovolání Nejvyššímu soudu. Dovolání jsem poslal a věřím, že na Nejvyšším soudu budou inteligentnější soudci než paní, o kterých jsem psal. Nepatrný optimismus ve mně vzbuzuje, že senát Nejvyššího soudu, který podle rozvrhu bude věc projednávat, je složen z mužů.
Šokuje mne, že se v roce 2015 v české justici najdou hned čtyři soudkyně, které vůbec v řízení nevnímají uvedený argument a vedeny přízemní ženskou solidaritou nastolí neřešitelný právní stav jen proto, že si to přeje matka. Kdybych dovolání nepodal, třeba jen proto, že bych neměl na advokáta, měli bychom 17 let se táhnoucí soudní spory, několik zničených lidských životů a naše republika jistě i hezkou ostudu u Evropského soudu pro lidská práva. Nedělám si iluze, že jde v případě mého syna o náhodný výskyt mimořádně nechápavých soudkyň. Jak jsem za poslední roky poznal české soudnictví, takových Vraných a Pillerových by se našlo více. Jako polehčující okolnost rozhodně neobstojí, že španělský soud oslovený paní Vranou si myslí totéž, neboť i ve Španělsku mají opatrovnické spory v rukou podobné intelektuální kapacity jako v ČR.
Žádám Vás proto, abyste našel vhodný způsob, jak podobným kolizím a neprofesionalitě soudkyň čelit. Evropský zákonodárce jistě nepřipravoval Nařízení Rady EU č. 2201/2003 proto, aby si jedna ze stran soudního sporu volila uprostřed řízení jiný soud podle toho, kde očekává příznivější výsledek, českým soudkyním to však jako účastník řízení mužského pohlaví nevysvětlíte. Stálo by za úvahu, aby jim právo na zákonného soudce vysvětlil někdo povolanější, třeba Vy. Dále by mohl vzniknout pro práci opatrovnických soudů nějaký atlas právních procedur zemí EU, aby soudkyně neznalé jiných právních úprav věděly, o čem vlastně rozhodují, když už chtějí dělat radost matkám všeho druhu.
Soudkyně, které buď vůbec nečtou odvolání účastníka řízení mužského pohlaví nebo vědomě v pátém roce řízení nastolí tento stav, rozhodně spravedlnosti dobré jméno nedělají. V souladu se zákonem o soudcích Vás žádám, abyste na uvedené paní pro jejich špatnou práci, zúžený myšlenkový obzor, neznalost zákonů a přehlížení argumentů účastníků řízení podal kárnou žalobu. Napište mi, prosím, o přijatých opatřeních.
S pozdravem
Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D, otec Mirka Jadlovského
10. 11. 2015 at 17:55
My se snažíme o tomto případě referovat. Bylo by dobré se také zapojit do případu a pomoci.
10. 11. 2015 at 18:16
Jeden znalec mi referoval, že soudy v Praze jsou tragédie. Asi to bude senát od senátu různé a možná to není ani jinde lepší, obecně bych se přikláněl k tomu, že v anonymitě přepolitizované metropole budou osobnostní kvality jako lhostejnost, arogance, cyničnost a pocit vlastní nedotknutelnosti méně tlumeny studem.
10. 11. 2015 at 21:08
pokud předseda soudu chybně posoudí stížnost, je možné ještě podat “žádost o přešetření vyřízení stížnosti”, jde-li jen o průtahy pak návrh
na určení lhůty (zcela závazně konstatují průtahy – ano/ne)
u správního soudu předseda OS P5 svoje praktiky k InfZ neobhájil (2x)
také nezaplatil náklady řízení – hezká situace, když pak obvodní soud nařízuje exekuci sám na sebe, protože je sám sobě příslušný 🙂
11. 11. 2015 at 4:27
takto je taky bomba,jedno lepší ,než druhý ,s nima nikdo nehne jsou neodvolatelní a tím pádem páni všech rozhodnutí a svinstev celé soudnictví máme taky svoje hrůzné zkušenosti ,nebojte nejste sám
11. 11. 2015 at 14:31
Naprosto souhlasím s tím, že pokut nedojde k nějaké drsné reakci, aby se tím začala zabívat mediia, tak se nic nepohne. Moje zkušenost je taková, že k soudu jdete jako rovný rodič, co chce a může vychovávat své děti. V minulosti to i dokázal, ale soud na otce neslyší a jsou jim vlastně ukradení. Matka se rovná majitelka dětí a otec je stykač. Co na tom, že má stejné podmínky jako matka. Soudcové a matky mají pocit, že jsou nedotknutelní a že jim vlastně projde vše. Veřejnost se o to začne zajímat až nějakému tatínkovi rupnou po nervy a stane se nějaká tragédie.
11. 11. 2015 at 17:33
Josef Šálek: Mám pocit, že jste tu větu nedopsal. Nemělo tam být “Moje zkušenost je taková, že k soudu jdete jako rovný rodič, co chce a může vychovávat své děti, a od soudu odcházíte jako spráskaný pes, nerovnoprávný rodič, který může být rád, že své děti občas vidí a který ztratil veškeré iluze o českém soudnictví a soudružkách v talárech, které rozhodují o životech naších dětí.” Taková je moje osobní zkušenost. A tento týden jsem mluvil s jedním europoslancem, který mi řekl: “6 let se marně soudím o své dětí. U soudu se mnou zacházejí jak s onucí. A to jsem europoslanec. Tady se nedovoláte spravedlnosti nikde.”
11. 11. 2015 at 17:47
Pokud má podobnou zkušenost i europoslanec nebo další významnější osoby, bylo by dobré s nimi domluvit společný postup.
11. 11. 2015 at 22:08
Souhlasím s tím, jak je to doplněno.
20. 11. 2015 at 7:15
Smutny pripad, ale snad to media jako iDnes.cz (dnesni clanek) trochu rozdmychaji a zacne se o teto nespravedlnosti mluvit vice. Drzim palce!!!
4. 2. 2016 at 15:05
Jak je to vlastne s odchodem soudcú po dosazení dúchodového veku 70 let? Bolsevistická “soudkyne” Anisja Pillerová s príbuzenskými vazbami na bývalou nejvyssí bolsevickou “slechtu” je dle údaje Poslanecké snemovny na internetu narozena 14.01.1946. Mela by tudíz po dosazení dúchodového veku sbalit své svestky a odejít okamzite do – nezaslouzeného – dúchodu. Myslím, ze by se pan ministr spravedlnosti mel sám o to postarat, aby prestárlí soudci, nadto setrvávající v mocenských pozicích – zrejme na základe tajných instrukcí KSC z ilegality – odesli do dúchodu a neblokovali tak soudcovská místa pro mladsí kvlalifikované právníky bez temné minulosti a bez tesných príbuzenských vazeb na zlocinné komunistické kádry.