Mgr. Pavlína Kysilková

Přílohy

Příloha č. 1: otázky

– Jaké varianty porozvodové péče jste při rozvodu zvažoval/a/?
– Jak jste dospěl/a/ ke střídavé péči?
– Jaké důvody Vás vedly ke SP?
– Jak dlouho máte dítě v SP, jak střídáte?
– Jak Vaše začátky s novou situací probíhaly?
– Vyskytlo se u Vás něco překvapujícího na SP? u Vás a u dítětě?
– Jakým způsobem Vás Sp ovlivnila?
– Jak SP vnímáte z posledu Vašeho soukromého života?
– Jak SP vnímáte z pohledu vztahu k dítěti?
– Vnímáte nějaké proměny vaší roli rodiče?
– Jaká vnímáte pozitiva Vaší střídavé péče pro Vás?
– Jaká vnímáte pozitiva s ohledem na vaše dítě?
– Jaká pozitiva vnímáte z pohledu Vaší nové rekonstruované rodiny?
– A jaká negativa z pohledu Vašeho? Dítěte a nové rodiny?
– Jakým způsobem řešíte důležité stránky střídavé péče?
– Jaký máte vztah s druhým rodičem?
– Jakými způsoby komunikujete s druhým rodičem?
– Jak hodnotíte Vaše rozhodnutí pro SP?
– Jaký je Váš současný názor na SP?
– Když byste se rozhodoval/a znovu, šel byste to SP znovu?

Příloha č. 2: ukázka realizovaného rozhovoru

T: Tak já bych začla úplně tím začátkem teda. Jak ste ke střídavý péči dospěli?

R: Jak sme dospěli. Tatínek dospěl. Jak jinak, jako ve všech případech. No on s tím přišel. Jirka k tomu došel, on chtěl děti do střídavky. Vyloženě tam byla asi bych řekla ješitnost a všechno a že mě děti nenechá a .. Prostě, že budou ve střídavce.

T: A ty jsi žádala teda o výhradní péči?

R: Já sem nežádala nic, protože my to nemáme soudně, my to ještě, že ještě nejsme rozvedení, tak to nemáme, takže spíš to máme jenom jakože na dobrý slovo spolu, ale jelikož ony děti s ním chtěly bejt teda a jako táta teda funguje výborně tak, tak sem s tím jako vyloženě neměla problém, že by jako to nefungovalo nebo že by se nebyl schopnej postarat to zas jako ne. Pak sme se jakoby nějak zeptali těch dětí jak to vidí oni jestli by jim to takle vyhovovalo, že by prostě byly týden a týden, že to zkusíme, funguje to, zatím.

T: Jak dlouho máte děti ve střídavý péči?

R: Rok a půl to takle funguje.

T: Rok a půl a jak staré?

R: Osum a pět.

T: Dobře, tak a jaký byly ty počátky s tou novou situací pro tebe, teďka přímo jako.

R: Krušné, protože byl půl roku na kurzu ve Vyškově, takže já sem děti měla přes týden, těch pět dnů a on je měl jenom na víkend, takže jaks říkala povinnosti, všechny ty věci, škola co všechno museli sem měla já a výlety a pohodička džes to měli o víkendu s tatínkem. To pak byl problém chvílema, však to sme docházeli i s malým Cecil, sme byli i u psycholožky, aby to vůbec jako nějakým způsobem fungovalo, co s ním je, jak to je, prostě aby to vůbec nějak přijal, protože potom nastoupil do první třídy, do toho stěhování, pak že se budem rozvádět a do toho tady todlensto, že s tatínkem jenom na víkendy a se mnou přes tejden, tak to tak jako.. Bylo úplně.. Dával to jakoby ze sebe ven jiným způsobem no, zlobil ve škole, doma, známky byly na prd, takže ten toho moc ne to a Dáša ta bych řekla, že v pohodě bych řekla, ta spíš jako využívala situace, že si jakoby z toho vycucla takový to hračky 🙂 a.. Jí se to líbilo.

T: A jaký to bylo pro tebe?

R: Pro mě jako? Tam akorát tohlensto, byl problém to, to vyřešit nějakým způsobem, že pak mě měli sme takový, že prostě se rozčílil, vztekal, mlátil do mě, že sem zlá, že u táty se má líp, no začátky byly velmi krušný. Ale myslím si, že to mělo spojitost s tímhle tím, že prostě u mě byly ty povinnosti a že jo, já sem jakoby furt řešila úkoly a tohlensto, teď jak mu to nešlo, do toho další problémy, u taťky to byla pohoda. Takže to si myslím, že to byla jakoby, tímhle způsobený.

T: Vyskytlo se něco co tě překvapilo? Nebo věděla si jakoby do čeho půjdeš?

R: Asi tak nějak jako představa byla, že to takle nějak bude, ale netušila sem, že to bude ze začátku takový to krušný, kdy já budu ten tejden sama doma, nikdo nebude nic potřebovat a pak ty telefonáty po večerech, třeba když sme si volali a my chceme byt u tatínka, ale po tobě se mě stýská a takle, tak toto bylo krušný no, ale jinak jako asi že by vyloženě kolem toho ..

T: A jaks ten samostatnej týden prožívalas?

R: Musela sem si najít koníčky, zábavu 🙂 ne je potřeba furt něco dělat, aby.. Když sem ten tejden sama tak se věnuju sobě, jakoby že jo ty různý nehty, kadeřnice a tady tydlencty věci jo co jakoby, až ten týden kdy mám ty děti, tak abych se věnovala vyloženě jenom jim a neměla sem nikde nic jinýho, spolupráce s tátou no, měl by si toho vážit 🙂 Opravdu spíš jakoby, aby opravdu ten tejden byl pro ty děti jenom jejich, tak si v těch druhých týdnů vybírám tady tohle všechno, nechcu aby mě narušovalo, ale zas je to takový, když nám to třeba pak vyjde, že někde jedem, někde sme, třeba jako dneska a ty děti má tatínek, tak je to blbý, je to.. Chtěla bych mít ty děti u sebe třeba v tu chvíli, neříkám, že by to nebyl třeba problém jo, to jako zas my sme domluvený, že když já mu dám vědět, že bych je chtěla třeba sebou nebo naopak, že on něco má s rodinou, tak jako tohle všechno funguje, že se prostě přehodíme, že se jako, nedělá nám to problém, to jako ne a vím jako že se k tátovi těšej, takže prostě je tam šupnu a pak strávím jako víkend, že třeba někam jedu sama nebo pak s těma dětma.

T: A překvapilo tě něco třeba u těch dětí?

R: Jakoby.. Teď nevím co jako myslíš

T: V tom začátku třeba jestli bylo, že by si jako s něčím nepočítala a pak jako že se to u těch dětí vyskytlo.

R: Jestli něco bylo. Ne-e. Kromě tohodle, oni to snášeli celkem jako dobře. že to jako tak nějak ne to.

T: A jak to na tebe čistě jako působí?

R: Když se lidi dokážou spolu domluvit jako i škola i soukromí i všechno, tak asi dobrý, ale nemyslím si, že je to dobrý jakoby pro lidi co, neumím si představit, když spolu jako nemluví, nefungujou, ne to ..

R: Já nevím, přijde mě, že jako mě už, my sme už došli do takovýho toho, že prostě i jako známky, dostane poznámku, dostane pětku, hned automaticky oba dva si píšeme esemesku, aby věděl ten druhej tady tohle, sme prostě takle domluvení, trest když dostanou a tak prostě, tady v tomhletom jako fungujeme, nedokážu si představit, že bych mu třeba zakázala něco, že teda dostal poznámku a u něj by to fungovalo jako, jo tak ti mama dala hotovo no, tak tady si prostě nevybereš, to si prostě, takhle to nemůže fungovat. Minimálně ty děti si myslím, že z toho pak musej být jako rozhozený jo, že prostě u jednoho pak ano a začnou toho druhýho upředňostňovat jo, to je logický, ty děti to tak prostě maj. Tak naštěstí že tohlensto pochopily oba dva, že to bude stejný jak u mě tak i u něj, že jakoby to nebude jiný.

T: Jakoby nějaký stanovený pravidla.

R: Jako mluvili sme o tom, že jestli chcem aby to fungovalo, tak sme si byli sednout, byli sme tři hodiny prostě v restauraci a řešili sme jenom tady tohle jak to bude vypadat. Jak prostě, když jeden řekne, že si neví rady, tak dá tomu druhýmu vědět, konzultujem spolu prostě i .. I kdybsme spolu prostě nemohli mluvit, tak aspoň po těch esemeskách, aby byl tak nějak .. Víceméně to je všechno kvůli dětem a hodně ustupujeme jako my. Jo že když jako něco a víme, že s těma dětma, jako hodně děláme ústupky no jako že. Teďka třeba měly přijet se mnou, ale sou tam s jinýma dětmama, sou nadšení, že tam mají kamarády ze školy a tak, tak samozřejmě jim neřeknu prostě pojedete. Jo, že vím, že se těšili k tátovi, že ho tejden neviděly, on teďka pojede do nemocnice, tak ho zase tejden neuvidí jo, takže jakoby.. Já se stáhnu a zas, když třeba já sem musela byt s lupénkou v nemocnici, tak zase on je má. Jo, že sice měl svý plány, ale říkal jo prostě. Tak tohle jo. To musím říct, že to funguje úplně luxusně. Sme jako spíš kamarádi :). Teď to opravdu funguje líp než před tím. Fakt jako řešíme úplně všechno, fakt kraviny, banality, co se školy týče jo, třeba Dáša měla zápis do školy, prostě tyhlensty věci tohoto typu jo. Snažíme se ty děti to viděj, to samý vánoce, štědrej den prostě na půl, aby to prostě měly tak nějak jakože no, musíme jak oba chodíme jako do těch služeb, tak jako aby nebyly po babičkách rozházený, tak sme domluvení, že spíš jako, když má třeba bývalý službu, tak napíše mě, hele můžeš, nemáš nějaký plány, vemeš si je nebo mám řešit hlídání jo, že prostě takhle to řešíme než prostě to no, aby nemusely lítat po celý rodině.

T: A máte pocit, že třeba vaše střídavá péče ovlivnila nějak vaše děti? Třeba jako vůdči kamarádům jejich nebo ..

R: Vůdči kamarádům, si myslím, že třeba zas tolik ne, maj to teda rozdělený jo, před tím jakoby sme jezdili různě že jo a bývalý děti jakoby i ze školy, ale do tý školy chodí s nima a já mám zase, já tu mám jakoby spoustu přátel z dětma, mají to jakoby spíš rozdělený no. Takhle sme jezdili jak ovšichni do kupy a teďka vlastně já s nima jezdím jakoby po těch svejch, ale třeba jako zvláštní bylo když sem seděla u kamarádky, která bydlí jakoby nad bývalým u a děti vse mě přijdou zeptat jestli můžou jít za tátou, tak jako říkám tak jako bydlí tu taky tak proč by ne. Když sou u mě musí se zeptat a obráceně.

T: A jak řešíte ty praktický věci jakoby? Máte všechno dvakrát?

R: Ty základní věci jako kartáčky a takový to jo, to má každej svoje, ale domluvili sme se, že protože Jirka vlastně říkal že pračku nemá do teď, že ne fakt na todle na oblečení a věci do školy, všechno možný co ty děti budou potřebovat kupuju já. Kupuju já s tím, že udělám vyúčto a půlku mě dává zpátky, takže vlastně je voblíkám, všechno, když potřebují že jo, vlastně jak mají ty děti, školku, obědy, nepočítáme do toho když já je vezmu někde na výlet, tam jim něco koupím to ne, ale takový ty věci co víme, že prostě musej mít, že až budou lyžáky že jo, tak ty věci jak přijdou tak to všechno nakupuju no. Což taky funguje, zatím. To se jako fakt dá.

T: Máte pocit, máš pocit, že se nějak proměnila tvoje role rodiče?

R: Sem na ně víc hodnější 🙂 Někdy až moc. Moc jim prominu. Mám asi strach, aby sem asi nebyla já ten zlejší rodič. Tak jim hodně věcí prominu, se jim to snažím jakoby spíš vysvětlit, s tím že já si to vysvětluju ve svý hlavě, tak jako musím aby to jakoby to. Byla sem na ně asi víc fér dřív, aby jako víc fungovaly, aby ta výchova nějaká byla, teď jakoby držím se toho aby byly vychovaný, ale spíš jim to vysvětlím než abych na ně začala řvat víš, jako že abych nebyla ta zlá, mám strach abych jako, zjistila sem, že oni si jako hodně povídaj, hodně to, tak se snažím i jakoby i já se přizpůsobit, že oni pak mrčí a mě to přijde takový divný pak, když sou ve školce tak jako říkám dobrý :), tak říkám kurňa oni se mnou nemluvěj a s ním jo, tak jako sou tam takový ty, že si ten člověk říká ..

T: A změnil se nějak ten vztah jakoby i třeba opačně jako i u těch dětí, vnímáš jako že je třeba něco jinak?

R: U Dáši ne, tam bych řekla, ta to má jako víc k tatkovi a Cecil ke mně, ale že by se to jako vyloženě změnilo to ne, ale Cecil je jako jak je starší, tak že už si trošku uvědomuje, já nevím, třeba, když Jirka řekne, hele jedu ke švagrové a k bráchovi, že by si je vzal sebou, tak už sem zjistila, že jim musíme dávat na výběr, vyloženě hele táta jede, chcete jet? Protože Cecil přijde a zeptá se mě a nebudeš tady smutná? Nebude ti to vadit? Tak on spíš jakoby tu starost víš jako, teď sme u tebe a když pojedem pryč tak ty tady budeš sama, takže on teď chodí a zjišťuje co budu dělat, jestli nebudu sama, na to že je mu osum tak mu to jakoby hodně v tomhle dospěl jo, nebo že má jakože takový starosti, který by neměl mít teoreticky, to by vůbec neměl řešit. Musí vědět co budu dělat, aby věděl, že toho mám dost 🙂 ale jako dobrý 🙂

T: A když jakoby to, je tak připnutý, tak jak to prožíval ty první týdny? že byl bez maminky že jo..

R: Ty první týdny, když byl u mě stejskalo se mu po tátovi a obráceně. To tam bylo určitě, protože vlastně i jak se mnou byly dýl, ijak byl v tom Vyškově, se mnou byly těch pět dnů, vlastně s ním jenom dva, takže to bylo i chvilku jakože se mnou sou víc a s tátou sou míň, tak to taky řešily, jak je to možný že jo, půl roku sme jim říkali, že to musej zvládnout, no a pak sme pořídili telefon, abychom si mohli volat, kdykoliv potřebovali no a pak to přešlo v tu zlobu spíš že jako opravdu, tam to bylo jako že byl pak nahněvanej na mě, že všechno musí a že nechce a .. Jinak jako vyloženě asi kolem té střídavky ne, tam to bylo problém v tom, že sme se přestěhovali a že ten táta je pryč, že toho tátu chtěl, když on tam nebyl jakoby jo, po telefonu musel vysvětlovat, hele já nemůžu prostě přijedu v pátek, to pro vás přijedu, to byl spíš takovej problém, že tam prostě šlo všechno v jedno, jakoby když potřebovali abysme to nějak jako, mu to to.. On vlastně přišel, když sme byli u té psycholožky a seděli sme tam oba dva a oba dva sme po sobě .. To jako taky, my sme doma si to jako vysvětlovali jak to je, že se k sobě nevrátíme, že teď to bude takhle na střídačku, do toho mu to vysvětloval bývalý, to sme jako takhle komunikovali, aby to jako fungovalo, sme si zavolali, jak to vysvětlit jemu, pomohlo až když sme u toho seděli oba dva u té psycholožky a řekli sme mu to oba dva najednou, že to takle je, takle to bude a že se s tím musí smířit. Nedokázal pochopit ze začátku jako že, když se nehádáme, tak proč se rozvádíme, no a pak se sešlo takhle všechno v kupě. Za prvý že on byl ještě na tom kurzu, do toho sme se stěhovali, no musel se s tím jakoby smířit no. A že by vyloženě s tím střídáním byly problémy, to ne si myslím. Vždycky byly sbalený, táta si je vyzvedl v pátek, přijel pro tašky, pro psa, tak to bylo jakoby v tom asi problém nebyl v tý střídavce. V neděli jako přijely, že byly u táty jenom dva dny, ten první půl rok, ale teďka už si myslím, že je to stejný.

T: Jaké se vyskytly u vás pozitiva ve střídavé péči? Co vidíš jako pozitivního na tom.

R: No u sebe, že mám na sebe čas 🙂 což si užívám, to jo, to je pravda. Někdy do toho tahám svoje kamarádky 🙂 joo to už je negativum. Ale jako jestli myslíš vyloženě s dětma, tak to nemám myslím ani pozitiva ani negativa, jakože ..

T: Máš pocit, že se jako nic nezměnilo, u nich.

R: Tak jako asi určitě, asi to že nemají jakoby jeden domov jo, že prostě je to takový, asi jako něco to, ale nic měc vyloženě nenapadá. Netrpí vyloženě ničím. žádnej jakoby problém, jako že by přišly s něčím jako hele já už to nechci nebo mě to nebaví nebo tam mám víc hraček nebo tam mám tohle, už ti to za ten rok a půl, už ti to ani prostě.. Tohle má u táty tohle u mě, jako oni si hračky můžou převážet, sme tak domluvení, hele mějte si tu jako co chcete, mě je to jedno, ale prostě když si to odvezete k tátovi, tak to tady prostě mít nebudete. Budete tejden prostě bez toho, tak už i na to oni docela jako to, reagují, že si jakoby berou sebou, neberou sebou a i todle funguje, jelikož bydlíme kousek od sebe, takže když něco potřebujou tak se to přiveze prostě. Je to vše víceméně kolem nich. Když prostě něco nemaj, tak se veme auto a doveze se to nebo se pro to stavěj. Jako tohlensto docela funguje. Podle dětí. Někdy si myslím, že to není dobrý, ale opravdu když si to vemou, tak to tam maj. 🙂 Opravdu jo.

PŘEDCHOZÍ ČÁST