Martin Petiška

–

Šly spolu v parku a byly obě dvě nezvykle tiché, obvykle se smály každou chvíli, když babička přijela.
Lidé, kteří bydleli v domcích na cestě k zámeckému parku, už poznávali, kdy se ty dvě blíží.
Poznávali je podle smíchu.
„Vždycky poznáme, kdy jdete,“ řekla jedna paní z domku u parku před časem babičce, „nejdříve slyšíme, jak se směje vaše vnučka, a potom slyšíme, jak se smějete vy.“
Každý čtvrtek přijížděla babička za vnučkou.
Čtvrtky byly „babičkovské.“
Těšívaly se na ně celý týden.
Holčičce bylo pět a babičce sedmašedesát. Měla jediné dítě, syna a její syn měl jedinou dceru.
Protože synova manželka už neměla rodiče, měla holčička už jenom jednu babičku. A dědečka neměla žádného. Jenomže tahle babička vydala za mnoho babiček. Byla to veselá babička a holčička bývala také veselá. Dnes nebyla veselá ani babička, ani holčička, vedly se za ruce do parku, jako pokaždé, když babička přijela a jedly bonbóny, které babička cestou koupila. Babička neměla jíst bonbóny, aby se zhubla. Ale jeden den v týdnu si nechávala jako bonbónový, a to byl čtvrtek. Ve čtvrtek se vždycky s holčičkou smály a snědly plno bonbónů.
Teď jedly bonbóny a mlčely.
Syn se rozvedl a babička šla s vnučkou naposledy do parku, protože vnučka měla odejet se svou maminkou a s jejím novým.
Měly odejet daleko.
Babička takhle chodívala s vnučkou celá léta, nejdřív vnučku vozívala každý čtvrtek do parku v kočárku.
Pak ji vodila za ruku.
Pak vnučka poskakovala kolem ní.
V pěti letech se vždycky před babiččinou návštěvou naparádila a chodívala s ní už jako velká slečna.
„Že vypadám jako velká slečna?“ ujišťovávala se.
„Úplně,“ říkala babička.
„Že koukám už jako velká slečna?“
„Úplně.“
„Že jím bonbóny jako velká slečna?“ ujišťovávala se.
„No úplně.“
Dnes šla vnučka jinak než jako děvčátko a šla i jinak než jako chodějí velké slečny.
Jde jako stará paní.
Úplně jako stará paní, napadlo babičku.
„Příští čtvrtek se neuvidíme?“ řekla konečně vnučka.
„Vždyť víš, že odlétáte,“ řekla babička.
„Přiletíš za náma?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nemám peníze,“ řekla babička.
„Nemusíš mi už nikdy kupovat bonbóny a můžeš šetřit a já budu taky šetřit,“ řekla holčička.
„Budeme šetřit,“ řekla babička, aby ji potěšila.
„Já vím, že tatínek za náma nemůže přijet, když ho maminka nemá ráda. Ale tebe má ráda.“
Mne taky ráda nemá, uvažovala babička, jenže hodí se jí mít čtvrtek odpoledne volno.
Proto mne nechává, abych se s tebou prošla.
„Co ten pán u maminky?“
„Votravuje.“
„Rozumíš si s ním? Aspoň trochu?“
„On neumí naši řeč,“ vzdychla vnučka, „ani mu nemůžu říct, že votravuje.“
Babička mlčela.
„Já mu to teda říkám, často. Ale on neumí naši řeč, tak tomu nerozumí, ještě se na mě potom usmívá.“
„Tatínek tě pozdravuje,“ řekla babička.
„Já vím, že k nám nesmí,“ řekla vnučka, „jenom jednou za čtrnáct dní, a to máma poví, že jsem nastydlá a že s ním nemůžu. Tak si jenom telefonujeme, aby o tom máma a ten pán nevěděli.“
„Já vím,“ řekla babička.
„Ten pán je strašnej,“ řekla vnučka, „vůbec neumí naši řeč. Někdy mne doma hlídá, když jde máma pryč. Když mám hlad, tak mu ani nemůžu říct, že mám hlad.“
„Co děláš?“
„Ukážu na ledničku.“
„Možná se naši řeč naučí,“ řekla babička.
„Maminka říká, že ne, že to nepotřebuje, když teď s ním odjedeme do jeho země, tam zase nikdo prý neumí naši řeč. To je ale divná země, když tam nikdo neumí mluvit, viď.“
„Nikdo tam neumí mluvit naší řečí,“ řekla babička.
„To je stejný,“ usoudila vnučka.
Mlčely.
Asi se lidé v domcích kolem nás diví, uvažovala babička, že jdeme kolem nich a nesmějeme se.
„Kdybych si aspoň mohla vzít s sebou tebe a tatínka a pár kamarádek,“ vydechla vnučka, „ale maminka mi řekla, že jsem blbá, že to přece nejde.“
Babička ji pohladila.
„Škoda, že nejsem stará,“ řekla vnučka.
„Proč?“
„Mohla bych být, kde bych chtěla. Staré lidi nikdo nenutí, aby žili, kde nechtějí, viď.“
Procházely se parkem, procházely se kolem hřiště. Ale vnučka se jenom držela babičky za ruku, ani se nechtěla svézt na kolotoči.
„Tam, kam odletíme,“ řekla tichounce, „tam asi budou všichni lidi takoví divný jako je ten pán, co spí v tatínkově postýlce?“
Babička mlčela.
„Až budu velká,“ řekla vnučka, „tak se vrátím a budu každý den chodit do tohohle parku s tebou. Abychom si to vynahradily.“
„Tak dobře,“ zašeptala babička.
„Budeš moct jezdit i v jiné dni než ve čtvrtek?“
„Budu,“ slíbila babička.
„I v pátek?“
„I v pátek,“ řekla babička.
„Každej den?“
„Ano,“ zašeptala babička holčičce do ucha a políbila ji na pečlivě učesané vlásky.
Procházely se a mlčely.
A pak začaly odbíjet zámecké hodiny, odbíjely tvrdě, bronzovými bezohlednými zvuky.
Jako by někdo neviditelný tloukl do neviditelné výšky –
Babička si skousla dolní ret…
„Kdy se uvidíme?“ zeptala se holčička.
„Nikdy,“ chtěla říct babička.
Ale mlčela.
„Až vyrostu, tak budu zase zpátky,“ řekla holčička zasněně, „pořád zpátky, koupím nám domeček a budeme v něm žít spolu.“
„Už se těším,“ vydechla babička.
A uvědomila si, jak vlhkým hlasem to vydechla.
„Budeme mít domeček jenom pro sebe,“ řekla holčička, „a pro tatínka.“
„Pro maminku ne?“
„Ta na mě stejně nemá čas.“
Babička se podívala na hodinky.
„Už bychom měly jít domů,“ řekla. „Aby se maminka nezlobila.“
Dívala se na vnučku a napadlo ji: je jí pět let, tenhle den se jí jednou rozplyne v paměti. Kolik dní jsem já asi trávila se svou babičkou a nepamatuji se na ně. Jenom na pár chvil, jenom pár vzpomínek se mi vznáší v paměti jako motýli… Za pár let už vnučka nebude o tomhle odpoledni nic vědět, zapomene, jak jsem ji držela za ruku. Zapomene na domeček, který chtěla pro mne a pro sebe a pro tatínka.
Anebo –
Možná ne.
Možná tahle chvíle zůstane.
Bude letět jako motýl v její paměti.
„Našetříš za čtrnáct dní dost peněz, abys mohla za mnou přiletět?“
Babička mlčela.
Na to, milá zlatá, na to nenašetřím nikdy.
„Kdybych umřela a ty jsi umřela, pak nás už maminka ale od sebe nebude moct dát jednu od druhé, viď,“ řekla vnučka.
Babička mlčela a tiskla jí ruku, tiskla jí ruku stále silněji.
„Možná nenašetřím dost peněz, abych mohla brzy přiletět, jenomže ty ano,“ uvažovala vnučka.
„Budu šetřit,“ řekla babička.
Stěží našetřím každý týden, abych mohla přijet k tobě a jít s tebou do parku, milá zlatá.
„Kdybych umřela, tak bych na tebe počkala,“ řekla vnučka tiše.
„Neumřeš,“ řekla babička.
„Já vím, že ne, ale kdyby. Počkám na tebe.“
Babička mlčela a jenom tiskla holčičce ruku.
Ta jí odpověděla dlouhým stiskem.
„Možná se už nikdy neuvidíme,“ řekla náhle babička.
„Nikdy?“
„Možná nikdy. Tak si pamatuj, že jsem tě měla moc ráda.“
„Co to je nikdy?“ zeptala se holčička.
„Nikdy je nikdy,“ řekla babička.
„Nikdy přece není,“ řekla holčička, „vždycky je jenom někdy.“
„Myslíš?“
„Jasňačka.“
„Taky si myslím,“ řekla babička, „že nikdy není.“
„Určitě není,“ řekla holčička přesvědčeně.
„Jasňačka,“ řekla babička.
„Ale asi se teda opravdu,“ holčička vzlykla, „moc čtvrtků neuvidíme.“
„Asi ne.“
„Moc a moc čtvrtků.“
„Moc a moc.“
„Kdybys umřela, počkáš na mě?“ zeptala se holčička.
Babička kývla.
„Tak dobře,“ řekla holčička a přitiskla se k babičce, „až umřeš, tak přijď.“

Převzato z autorovy knihy povídek „Tatínku, má ďábel oči jako maminka?“