Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

V ruce konečně držím dost tlustou knihu, na jejímž vydání se webový portál Střídavka částečně podílel. „Bubu – I muži mají děti“ A hovořím s autorem vystupujícím pod pseudonymem ON.

Na obálce třímá mladé děvče dítě a pušku, vzadu se krčí muž vedle rozlitého vína. O čem kniha je?

O rodině. O tom, že všichni dohromady jsou důležití. Také o roli otce, která dostává v dnešní době na frak.

Ženy jsou silnější?

Dobrá otázka. I na tu je v knize myslím odpověď.

Ten muž vzadu, to jste vy? Můžete se prosím představit?

Muž vzadu je kterýkoliv otec, kterého se téma týká. Představit se mohu, jen záleží na tom, jak moc.

Jak to myslíte?

Mohu uvést obecné informace, nerad bych šel do detailů. Abyste tomu rozuměl – za svou knihu se nestydím. Jen jsem se během života i během práce na knize setkal s nepříliš vlídnými reakcemi, mírně řečeno.

Tak tedy bez detailů.

Děkuji. Jsem muž středního věku, pracuji jako lékař. Nejdůležitější z hlediska románu ale je rodinná anamnéza. Tu mám bohatou.

To nebudete sám.

Zcela jistě nejsem sám. Před cca deseti lety jsem musel bojovat o dceru, která byla v péči drogově závislé matky. V bytě, ve kterém bydlely, se vařil pervitin.

I takové příběhy už jsem bohužel slyšel…

Ano, o tom nepochybuji. Já mám celou řadu běžných, ale troufnu si říci i zcela unikátních zážitků.

Běžných jako jsou hádky s partnerkou?

To ani ne. Drogově závislý člověk má deformovanou osobnost, hádky se moc nekonají, spíše vám mizí z domu různé věci. Mám spíše na mysli kontakt se sociálkou, která byla zjevně zcela na straně matky. Přece ona je ta lvice, která za děti bojuje. To cituji paní z úřadu. Nakonec jsem musel najmout soukromého detektiva, ten sepsal detailní zprávu pro OSPOD. Ani to nestačilo. Teprve poté, co jsem začal křičet, vyžádal jsem si nadřízenou a požádal ji, ať zavolá policii, teprve pak se přístup ke mně změnil. Policie potvrdila, že se vedle postele, kde spí má dcera, skutečně pervitin vaří.

To nezní úplně běžně.

Mám daleko silnější zážitky. Třeba návštěvu detektivů, kteří mi nabízeli změnu identity a přestěhování do jiného města.

Proč?

Najala si na mne nájemného vraha. Za šedesát tisíc. Částka mě poněkud zklamala, i když tenkrát to byly jiné peníze než dnes.

Nebylo to jen bubu? Promiňte, pokus o vtip.

Ten člověk dělal řidiče pro Radovana Krejčíře. Naštěstí jsem mu úplnou náhodou kdysi pomohl, v tom má medicína velkou výhodu, a tak šel vše udat.

Nějaké další zážitky?

Ale jistě. Jen si myslím, že si je nechám zatím pro sebe. Už tak mám pocit, že si na veřejnosti peru špinavé prádlo.

Vždyť jste o tom napsal knihu.

To ne, román není o mých zážitcích. Jsou v něm spíše emoce, které jsem ze sebe potřeboval dostat. I když tomu některé ženy příliš nevěří, i muži mají emoce.

To je důvod, proč jste začal psát? Není v tom skrytá misogynie?

Dobrá poznámka. Myslím, že se dotýkáme samé podstaty problému. Já mám ženy rád, ostatně nyní jsem šťastně ženatý a má dcera má novou maminku, která si ji osvojila. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že v naší společnosti existují řekněme zájmové skupiny, jež staví ženy a muže proti sobě. Rozhodně nechci být jejich součásti, chci jim naopak nastavit zrcadlo. Žena a muž k sobě patří jako zámek a klíč. Jedno bez druhého ztrácí smysl.

Proto i téma LGBT?

Asi ne tak, jak si myslíte. LGBT hnutí respektuji. Každý má právo žít tak, jak si přeje, pokud tím neohrožuje svobodu druhého. Nicméně trochu mi vadí, když se jev, který by byl v Gaussově křivce na kraji, podává jako norma.

Jsou nenormální?

Vidíte, jsme u toho. Nejsou nenormální. Jen představují minoritu a není to něco, co by bylo cool, co je třeba našim dětem představovat jako pokrok. Narodili se tak a mají práva a povinnosti úplně stejné jako všichni ostatní. Tečka.

V knize se rodí odbojové hnutí trpících mužů bojujících proti ženám. Nezní to jako zámek a klíč.

Vskutku ne. Je to dystopie. Něco, co by mohlo přijít, pokud se náš přístup nezmění. Podívejte se na mladého muže. Ještě hůře – na bílého mladého muže. Ten se rodí podle celé řady feministek i některých celebrit rovnou vinen.

Čím?

No je muž a je bílý. Podívejte se do kterýchkoliv novin. Muž dnes znamená synonymum pro sexuálního agresora, šéfa, který šikanuje ostatní, manžela, jenž přijde domů a terorizuje rodinu. Bílý – nu tady se nebudu pouštět na tenkou plochu. Stačí jedno našlápnutí s mou knihou. Druhé – a potápím se.

Nezveličujete? Nemluví z vás paranoia?

To si nemyslím. Před vydáním knihy se objevily názory, že by se měla zakázat. Vydavatelství slouží ke cti, že vše posoudilo a knihu pustilo ven.

Proč by si měli čtenáři knihu přečíst?

Protože je na čase podívat se na aktuální téma rodinných vztahů z jiné perspektivy.

Děkuji moc za rozhovor.

Knihu „Bubu – I muži mají děti“ vydalo nakladatelství Albatros Media, kde je nyní i v prodeji.