Markéta Chadžijská
–
„Kompromis lidé vnímají jako prohru. Muži i ženy stejně, žena prohraje, pokud nedostane výlučnou péči, muž prohraje, pokud nedostane střídavou péči.“
V tomto dalším nominovaném výroku ankety advokátka JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D. vystihla podstatu věci vlastně správně. Není kompromis jako kompromis. V českém soudnictví namísto toho, aby při rozvodu, který sám o sobě je pro všechny zúčastněné zátěží, bylo rozhodováno smířlivě, nekonfrontačně a v dikci platného zákona „jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat“ (§ 906 OZ), upíná se současná rozhodovací praxe často nekompromisně na boj o – svým způsobem – ideologické konstrukty výlučné nebo střídavé péče. Nerespektování výše zmíněné dikce zákona ze strany úřadů přilévá olej do ohně rozvádějícím se rodičům, rozdmýchává jejich „boj o dítě“, brání rozumným dohodám a oboustranným kompromisům.
Výchozí pozice rodičů namísto toho, aby byly od počátku vyvážené, jsou tímto jednoznačně vychýlené na jednu stranu, a to obvykle matek, apriorních nositelek nároků na výlučnou péči. „Žena prohraje, pokud nezíská výlučnou péči, muž prohraje, pokud nedostane střídavou péči.“ Jde o posunuté vnímání kompromisů jakožto dohody na základě vzájemných ústupků. Jde ale hlavně o zásadní vadu právního prostředí českého opatrovnického soudnictví, o porušení principu rovnosti účastníků, principu rovnosti zbraní, o zásah do lidských práv ostatních zúčastněných, o povšechnou toleranci závadového chování, a také o porušení zákonných povinností soudců a opatrovníků nezletilých dětí.
Tato zásadní vada, kdy dochází k automatické preferenci péče matek, sice vychází z minulosti a tradice, ale zdaleka ne tak hluboké, zakořeněné a zvykové, jak by se nám mohlo zdát. Ještě do roku 1914, resp. 1918 u nás platil Všeobecný občanský zákoník Rakouska-Uherska z roku 1811, kde situace s uspořádáním poměrů nezletilých dětí po rozvodu byla právně zcela přehledná a předvídatelná a pro žádné kompromisy nebyl prostor, neboť zákon je ani nepřipouštěl. Manželské děti byly pod tzv. otcovskou mocí a při rozluce manželství přecházely do péče otce (ženám bylo dovoleno vychovávat pouze dívky do 7 let a chlapce do 4 let). I 1. zákon československý ze dne 28.10.1918 (č. 11 Sb. zákonů a nařízení) stále ještě zachovával otcovskou moc. Ženy neměly stejná práva jako muži, jejich postavení zlepšila až Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 (zákon č. 121/1920 Sb.), na základě níž došlo mj. ke zrovnoprávnění postavení muže a ženy ve společnosti a k zákazu diskriminace, zejména dle pohlaví a původu. Tento trend dále prohloubil Ústavní zákon č. 150/1948. Až zákonem o právu rodinném z roku 1949 (č. 265/1949 Sb.) zanikla otcovská moc a byla nahrazena mocí rodičovskou.
Do dalšího vývoje u nás zasáhl kromě historických milníků i vývoj politický, společenský a ekonomický. Zákon o rodině z roku 1963 měl dobově poplatné politicko-ideologické ladění, rozhodovalo se o výchově dítěte a platila doktrína jednoho stálého výchovného prostředí. Po roce 1989 přijala Česká republika novou ústavu a od 1.1.2014 vstoupil v platnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, do kterého bylo včleněno rodinné právo. Tzv. sociální stát dal také matkám-samoživitelkám větší možnosti seberealizace mimo manželství, žádný impuls rodinu s dětmi udržet. Feminismus jim pak zprostředkoval mnoho práv a nároků, vybudoval se kult mateřství, kult matky jako jediného tvora/živočicha biologicky plnohodnotně napojeného na dítě. A to vše ale absurdně naprosto v protikladu s měnícím se „přirozeným genderovým rozdělením životních rolí“ (žena/matka v domácnosti a muž/otec živitel) i samotným úsilím žen (tj. nebýt degradována pouze na ženu v domácnosti a matku).
Jak ženy dosahovaly úspěchů v bojích o svá práva, právo na sebeurčení a „rovnost v rozdílnosti“, tak se logicky měnila i společnost. Muži poté, co do jejich pracovního světa začaly pronikat ženy, expandovali opačným směrem, do větší péče o děti, o chod domácnosti. Ženy to také od nich dnes již vyžadují. Stále ještě častý model, kdy muž je živitelem rodiny, funguje po vzájemném konsensu se ženou, kdy je běžný chod rodiny a péče o děti v raném věku delegován na matku. Ta pro to čerpá mateřskou/rodičovskou dovolenou. Neznamená to, že by muž nebyl schopen péče o dítě, tak si prostě v rodině rozdělili role. Pokud se rodina rozpadne, lhostejno z jakého důvodu a čí vinou, je nesmyslné popouštět sluch argumentům takového typu, jaký použila autorka výroku v samotném článku vlastně posměšně: „Koupal jsem dvakrát týdně, požaduji střídavou péči.“ Nelze otce penalizovat za to, že svou roli v rodině konal tak, jak s matkou bylo dohodnuto. Je jasné, že po rozpadu rodiny nastanou nutně změny a stejně jako za fungování rodiny i zde by měla nastoupit dohoda, kompromis manželů s ohledem na společné děti. Je ale třeba pohlídat, za jakých výchozích podmínek je kompromis uzavírán. Dnešní Listina základních práv a svobod, ústava, Ústavní soud říkají, že rodiče jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat (Rychetský) neboli „neexistuje silnější právo k péči”. České soudy a úřady, vč. OSPOD, to ale až na výjimky nerespektují.
Jestliže není vyvážená dohoda možná, pak je lépe ji nedělat. Kompromis je dohodou zúčastněných stran, zde ale rozhodujete o třetí, nezúčastněné straně, o nezletilých. Nadto většinou bývá slabší strana sporu natlačena do ústupu z pozic, styl otřepaného „Manželka chtěla kočku, já jsem chtěl psa. Tak jsme udělali kompromis a máme kočku.“ Nelze také nevidět, že „rozsudky o styku“ jsou v prostředí českých soudů prakticky nevymahatelné. A ačkoli zákon, eventuelně i soud proklamuje jinak, dojde-li na lámání chleba, fakticky jste při přidělení pouhého styku omezeni i na rodičovské zodpovědnosti. Jediné, co vám není a nebude omezeno, je vyživovací povinnost. Takže z nuceného kompromisu „matce výlučná péče a otci styk kdykoli bude chtít, min. 1×14 dní“, přece „jste rozumní, v zájmu dítěte se nějak dohodnete a nebudete dělat problémy“ (rozuměj: přijmete diktát a požadavky matky, soudkyně a pracovnice OSPOD), vám ve finále mohou zbýt jen oči pro pláč. Dítě pak za tento „kompromis“ zaplatí ztrátou plnohodnotného vztahu s jedním z rodičů. Vyjednavač FBI s únosci, vrahy, teroristy Chris Voss v knize s poněkud nekompromisním názvem, nikoli však východisky, „NIKDY NEDĚLEJ KOMPROMIS“ zjednodušeně sděluje: „Když jde o lidský život, nelze dělat kompromisy.“ A v případě výchovy dětí právě rovněž jde o lidský život, o jejich budoucnost.
Jedna známá paní, zakladatelka nové Unie rodinných advokátů, nedávno pronesla svým způsobem protiústavní výrok, že „nabubřelá práva tatínků mnoho dobrého nepřinesla.“ Bylo by možné použít to samé v opačném gardu – nabubřelá práva žen/maminek, jejichž často patologické a amorální jednání, manipulace, lhaní, zlovůle, nerespektování role otce v životě dítěte a neschopnost kooperace s druhým z rodičů, mající jako takové institucionální podporu, negativně zasahují do ústavou garantovaných práv dětí a dětem rovněž moc dobrého nepřinesla. O práva tatínků jde totiž až v další řadě. A jak jsem rozvedla výše, historicky vše bylo jinak, minimálně do roku 1948 se o budoucím kultu mateřství mohlo tehdejším ženám jen zdát.
Výrok advokátky Evy Ondřejové potvrzuje současný stav – žena bez ohledu na děti a priori předpokládá a nárokuje svou výlučnou péči a rovnoměrnější rozložení péče rodičů o společné děti vnímá jako svou prohru. Muž (otec) cítí jako svou prohru, že nedosáhl střídavé péče, nýbrž pouze [širokého] styku. Bezpochyby toto nevnímá jako kompromis, jelikož vlastně neobhájil dítěti právo na oba rodiče rovnocenně. Další osud vztahu dítěte a otce je v takovém případě v rukách matky, neboť nebude-li ona vztahu otec-dítě přát, zablokuje jej spolu se stykem a otec proti tomu opravdu málo co zmůže. A jak říká Jürgen Rudolph, autor modelu cochemské péče: “Pokud někdo opouští soudní síň jako vítěz, [jeho] dítě prohrálo.”
Skutečným kompromisem a vzájemným konsensem obou rodičů je rovnoměrná péče (slovy zákona „střídavá péče“ neboli soudní určení „jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat“). Ta představuje faktický a přesný kompromis mezi výlučnou péčí matky a výlučnou péčí otce a zároveň nejlépe naplňuje právo dítěte těšit se z péče obou rodičů. Také ochraňuje otce před zlovůlí některých matek, v níž jsou tyto ženy často podporovány.
27. 2. 2018 at 21:37
Tomášovi J.: Díky za pochvalu článku 🙂
27. 2. 2018 at 21:48
Kritikovi – urážka: Vyšla jsem ze zveřejněných názorů paní advokátky samé. A rozhodně nejde o žádnou její urážku, její názor (citovaný “žblebt”) naopak vystihuje podstatu současných opatrovnických řízení. I celý její předmětný text a texty související kriticky na problematiku naráží, byť v detailech pro mě poněkud nejednoznačně. Ani ten její text není urážlivý, aby bylo opláceno stejným, což se nedá třeba říct o textu od Jiřího Doležala, kde naopak to byl právě on první, kdo urážel a zesměšňoval a k tomu podle využil mediální prostor, jímž disponuje.
27. 2. 2018 at 22:01
Článek vystihuje všechny souvislosti, které běžný občan nevnímá, má proto vysokou hodnotu, která vyvolává pocit ohrožení tam, kde je obsazeno.
28. 2. 2018 at 8:49
Super. Korektní a na úrovni.
28. 2. 2018 at 19:46
Vždycky jsem říkala, že krajní levice=dobro. O socialismu v ČSSR to platí dvojnásob!! I u nás si velmi pochvaluji bývalého premiéra Zapatera, který byl hodně sociální.
28. 2. 2018 at 21:58
Presny popis stavu veci, jak si feminanynky predstavuji tu rovnost pohlavi.
1. 3. 2018 at 15:17
Milý pseudonyme TP, oceňuji, že už umíš její jméno napsat správně, ale s jejími politickými preferencemi ses pěkně spletl. Kdepak švec!
4. 3. 2018 at 20:09
Aleši Hodino, nebylo by užitečné zavést to, aby se u každého příspěvku zde v diskusi zobrazovala IP adresa ?
4. 3. 2018 at 20:26
Markéto, děkuji za skvělý článek. Je opravdu neuvěřitelné, že v 21. století, kdy se tolik mluví o ochraně lidských práv, jsou lidská práva mužů-otců pošlapávánaa poplivávána. Zatímco fašounské ultrafeministické bojůvky se nerozpakují požadovat další a další porušování rovnoprávnosti a přicházejí s požadavky na kvóty žen ve vedení firem bez ohledy na kvalifikaci a schopnosti a bez ohledu na potřeby firem. A zatím otcové bojující alespoň za střídavou péči, jsou ve své snaze zesměšňování, potupování nejen zrůdami v talárech, ale i různými političkami a někdy i politiky. Tzv. otcovská moc vycházela z toho, že v té době jen otec byl živitelem rodiny a tento důvod nyní pominul. Přesto požadovat opět otcovskou moc není od věci, protože častěji otec-muž je stabilnější, rozumnější a kompromisu schopnější rodič.
6. 3. 2018 at 23:19
ForU, Tomáš Holek: Díky. Věřím, že se to společenské paradigma bude posouvat. Chtějí to ženy i muži. Po rovnoprávnosti volají obě pohlaví. (A i jiná pohlaví :-().