Aleš Hodina
–
„Je třeba začlenit násilí páchané na ženách a dívkách a další formy násilí založeného na základě pohlaví do katalogu trestných činů uznaných EU.“
Dovolím si na začátek trochu historického exkurzu:
Píše se rok 1790, probíhá Velká francouzská revoluce a Maximilien Robespierre vznáší požadavek rovnosti mezi lidmi (známé „Liberté, égalité, fraternité“).
Píše se rok 1948 a Valné shromáždění OSN přijímá Všeobecnou deklaraci lidských práv. Její první větou je: „Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech.“ Článek 2 mimo jiné říká: „Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, …“ První věta článku 7 zní: „Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozlišování.“
Píše se rok 2019 a Evropský parlament požaduje, aby části lidí (dokonce mírné většině) byla pouze na základě pohlaví přiznána zvláštní práva a zvláštní ochrana…
Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější
Kdyby třeba někdo v reakci na útoky migrantů chtěl začlenit do katalogu trestných činů „násilí proti původnímu bělošskému obyvatelstvu“, to by se hned zvedla vlna odporu různých politických neziskovek a aktivistů! Ti samí však feministickým požadavkům na „rovnější než rovné zacházení“ nadšeně tleskají.
Pomýlená je ovšem i část konzervativní veřejnosti, která v tom vidí jakousi rytířskost vůči ženám. Nedochází jim, že společnost se od jejich rytířských ideálů posunula – především vlivem feminismu – bohužel úplně někam jinam. Symbióza ochranitelského muže a oddané ženy nemůže fungovat, pokud neplatí druhá část toho spojení. Pak se z toho stává jen feministická tyranie.
Mimochodem, neustále slyšíme, že by si muži měli vážit žen. Ale kdy jste naposledy slyšeli, že by si ženy měly vážit mužů?
Dopad do opatrovnických sporů
Šílená kombinace rytířskosti a feminismu má dopad i do řešení péče o děti, když se rodiče rozejdou. „Přece nemůžeme té nebohé mamince vzít dítě.“ „Je to matka, která rozhoduje o tom, do jaké školy nezletilý nastoupí.“ (to není vůbec vymyšlený výrok, ale jeden ze soudcovských žblebtů roku 2013) „Maminka se musí starat o dítě a není schopná vydělávat, otec jí proto musí posílat dost peněz.“ „Otec není schopen dostatečně vydělávat, proto se nemůže starat o dítě.“
Tento přístup by se dal shrnout: Tatínku, dítě nechej mamince, všechno jí plať a nechej ji i o všem rozhodovat.
Nejviditelnější špičkou feministického ledovce jsou falešná obvinění z násilí. Při rozvodu se jako mávnutím kouzelného proutku objeví mezi muži spousta surovců, kteří byli až do té doby spořádanými manželi… Samozřejmě, že atmosféra „muži jsou násilníci a ženy (a děti) chudinky oběti, které je potřeba před nimi chránit,“ takovým obviněním nahrává. Muži jsou pak často preventivně separováni od svých dětí, ty si postupně zvyknou na novou konstelaci rodinných vztahů bez otce a toto nastavení je později už dost obtížné měnit. Cíl byl splněn.
Za ještě mnohem škodlivější důsledek však považuji v podvědomí lidí skrytou (a nejen Evropským parlamentem živenou) obecnou představu mužů jako násilníků. Ta pak ovlivňuje rozhodování o péči o děti i v případech, kdy žádné obvinění nepadlo.
Okomentovat