MUDr. Anna Záborská

Příspěvek na konferenci konané v Paláci národů OSN v Ženevě 30.6. – 1.7.2014 u příležitosti 20. výročí Mezinárodního roku rodiny:

Vážené dámy a pánové,

jsem velmi ráda, že dnes mohu s vámi diskutovat o rodinných hodnotách. Je příznačné, že tyto hodnoty, které jsme jaksi samozřejmě považovali za pilíře naší civilizace, byly v posledních desetiletích zpochybněny. Mezinárodní rok rodiny a v jeho rámci i tato konference jsou příležitostí, abychom se nad tímto vývojem zamysleli, pojmenovali jeho příčiny a pokusili se alespoň nastínit možná řešení.

V tomto bloku se budeme snažit charakterizovat současný stav rodiny. Budeme také zkoumat, zda existuje souvislost mezi tímto stavem a veřejnými politikami a pokud ano, jaká je to souvislost.

Ale ještě předtím bych ráda zdůraznila jedno specifikum rodiny. Rodina nemá jen veřejný a společenský rozměr. Rodina je zároveň soukromou až intimní záležitostí. Může být osobní oázou štěstí, ale také očistcem plným nesmyslného trápení. Na této úrovni je rodina mimo dosah veřejných politik. Ty mohou pomoci vytvořit podmínky, nic víc a nic méně.

Západní koncept rodiny vychází z modelu atomární rodiny založené manželstvím jednoho muže a jedné ženy. Manželství je zde chápáno jako exkluzivní, výlučný svazek. K hlavním funkcím rodiny z pohledu společnosti patří schopnost reprodukce, poskytování vzájemné péče a výchova další generace.

Pokusme se ukázat rozpad rodiny, o kterém mluvíme, pomocí několika čísel. V zemích, které jsou členy OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, fr. OCDE) poklesl za posledních čtyřicet let počet uzavřených manželství o více než třetinu. Započteny jsou přitom i druhé a další sňatky. Naopak počet rozvodů se ve všech těchto zemích výrazně zvýšil, ve vícero z nich až zdvojnásobil. Slova manželského slibu – „dokud nás smrt nerozdělí“ – už dávno neplatí. Průměrná délka manželství v rozvinutých státech je dnes deset až patnáct let.

Rozšíření dostupnosti rozvodu na všechny vrstvy společnosti znamenalo výpadek příjmu jednoho z rodičů, přičemž mnohé rodiny s jedním rodičem – většinou matkou – se v důsledku toho ocitly v relativní nebo absolutní chudobě. Původním účelem rodinných politik bylo proto pomoci těm rodinám, které se ocitly v problémech. Především šlo o ekonomickou pomoc reflektující vyšší náklady spojené s výchovou dětí. Ta se však postupně rozšířila i na poskytování služeb rodinám, především v oblasti péče o děti a staré lidi.

Těmito službami stát supluje potřebu specializace členů rodiny a snižuje produkci veřejných statků domácnostmi. Manželství tím přichází o některé ze svých funkcí. Poskytováním pojištění proti nepředvídatelným událostem, jako je nemoc nebo ztráta zaměstnání, zaopatřovatelský stát soutěží se systémem rozdělování rizika, který funguje v rodinách.

Zaopatřovatelský stát přispívá také k oddělení manželství a plození dětí. Pohled na děti se významně mění. Přestávají být investicí ve smyslu poskytování péče o rodiče ve stáří, protože tento úkol plní veřejné důchodové systémy.

Nabídka dostupných služeb péče o děti v kombinaci s finanční podporou v podobě různých druhů rodičovských příspěvků vede k tomu, že v západních státech se zvyšuje počet dětí narozených mimo manželství. To vše snižuje motivaci lidí uzavírat manželství a setrvat v nich. Stát blahobytu nahrazuje rodinu a přispívá ke zvyšování rozvodovosti.

Vydali jsme se cestou rovnosti zaopatření. Přijali jsme Chartu práv dítěte a další ekonomická práva, která však ve skutečnosti nejsou ničím jiným, než přáními. Podpora přestala být pomocí, stala se nárokem. K funkcím státu přibyla povinnost starat se o rodiny a děti. Stát garantuje minimální příjem rodiny, ale také dostupnost i obsah výchovy dětí. Je největším poskytovatelem služeb pro rodiny a má ambici posuzovat kvalitu vztahů a úroveň štěstí v rodině. Na to je třeba peníze, hodně peněz. Ruku v ruce s tím, jak na sebe stát přebírá stále nové kompetence, narůstají i veřejné výdaje.

Dnes se společně snažíme najít odpověď na otázku, proč rodina jako funkční jednotka společnosti selhává. To se nám však podaří pouze tehdy, pokud se zeptáme trochu jinak. Jaké funkce dnes rodina ještě zajišťuje?

Velkou část funkcí rodiny na sebe přebral stát. To neznamená, že je vykonává lépe, spíše naopak. Ale tím, že koná, zbavuje rodiče odpovědnosti.

Na jedné straně státy přijímají politiky, které v konečném důsledku odměňují nezodpovědné chování rodičů. Odůvodňují to starostí o zajištění potřeb dětí. Na druhé straně státy v politikách pracovního trhu, výchovy a vzdělávání, zdanění, sociální a zdravotní péče, rodinu vůbec nevidí. Rodiče jsou stejně jako nerodiče jen pracovníky, či pojištěnci. V nedávno projednávaném návrhu směrnice, která měla stanovit minimální délku mateřské dovolené v EU, se pro budoucí matky vymyslel termín „těhotné zaměstnankyně“! Mateřství je zařazeno mezi lékařské diagnózy a péče matky o dítě nazývá zákon dovolenou. Přínos práce matek v oblasti péče v rodině pro ekonomiku a blahobyt ve společnosti je přehlížen.

Redukce manželství na gesto romantické lásky otevírá prostor pro změnu definice manželství tak, že už nezahrnuje jeho reprodukční potenciál, ani povinnost potenciálních rodičů starat se o budoucí potomstvo a jeden o druhého.

Paradoxem je, že stát, který s takovou chutí vstupuje do nejrůznějších oblastí rodinného života, se jen velmi opatrně vyjadřuje k tématu porodnosti. Ta je přitom klíčovým faktorem jeho samotné existence. Na první pohled by se mohlo zdát, že důvodem je neochota státu vstupovat do oblasti sexuality. Je však zajímavé, že v jiných souvislostech stát sexualitu řeší, ať už na úrovni výchovy, plánování rodičovství, nebo boje proti diskriminaci.

Pokud se nám se zdá absurdní, že v některých amerických státech najdeme stále platné zákony, které kriminalizují některé druhy sexuálního chování manželů, připomenu, že mnozí dnes považují za diskriminaci, pokud stát při definici manželství nezohledňuje sexuální orientaci. Mělo by platit stejné pravidlo – stát prostě do manželské ložnice nepatří. Dělat z intimní sféry věc veřejného zájmu nepřinese lidem více svobody, ale méně.

Rozpad rodiny, kterou někteří nazývají „tradiční“, ale já dávám přednost označení „přirozená“, má dva dramatické důsledky. Na jedné straně je to dlouhodobý pokles porodnosti, který naše společnosti přivedl na práh vážné demografické krize. Druhým důsledkem, o kterém se bohužel z důvodů politické korektnosti mluví málo, je nárůst příjmové nerovnosti.

Děti, žijící v domácnostech s jedním rodičem, především ty, jejichž rodiče nebyli nikdy sezdáni, čelí velkému riziku chudoby. Podle americké Heritage Foundation až osmdesát procent případů chudoby dětí v USA se týká dětí z rozpadlých nebo nikdy nezformovaných rodin. Dítě vychované matkou, která nebyla nikdy vdaná, má sedminásobně vyšší šanci, že bude žít v chudobě, než dítě vychované svými biologickými rodiči, kteří žijí v intaktním manželství.

Nerada končím v negativním duchu, proto mi dovolte alespoň naznačit některá z východisek pro tak potřebné reformy rodinných politik:

• zachování instituce manželství jako exkluzivního svazku mezi jedním mužem a jednou ženou, kteří se svobodně rozhodli společně sdílet práva i povinnosti spojené s přijetím dětí,
• zohlednění přínosu rodin s dětmi do systémů zdravotní a sociální péče,
• potvrzení odpovědnosti rodičů za výchovu a vzdělávání svých dětí,
• uznání práce matek a její začlenění do struktury HDP,
• důsledné uplatňování subsidiarity při poskytování pomoci rodinám v hmotné nouzi.

Toto vše je možné zahrnout pod politiku „family mainstreamingu“ nebo „uplatňování rodinného hlediska“.

Jde o systematické zohledňování pozitivního nebo negativního dopadu všech opatření, která členské státy a Unie přijímají při výkonu svých pravomocí, na rodiny. Potvrzuje to i OECD, která v některých svých dokumentech přímo doporučuje podporu ve prospěch rodin. Hovoří o daňové podpoře rodinám s dětmi, pružnějším pracovním čase a přijetí takových opatření, jejichž cílem je podpořit rodiče, aby se více zajímali o život svých dětí. Cílem je pomoci zaměstnaným rodičům a umožnit co největšímu počtu z nich, zejména ženám, aby se zapojili do trhu práce, pokud si to přejí.

Při vší snaze o opětovné etablování rodiny jako politické priority bychom však neměli zapomínat na to nejdůležitější. Rodina je oázou štěstí. Nesčetné průzkumy veřejného mínění v USA a Evropě ukázaly, že mezi rozvedenými je výrazně vyšší podíl depresivních a nešťastných lidí. Vědecké studie obecně dokazují, že sezdaní lidé se cítí šťastnější než ti, kteří nežijí v manželství, a že lidé žijící v domácnosti s dětmi jsou šťastnější, než lidé bez dětí. Štěstí souvisí se svobodou, aktivitou, zájmem a odpovědností, jak jednou objasnil Wilhelm Haumann z Institutu pro demoskopii na konferenci Nadace Konrada Adenauera: „Šťastnými se nejsnáze stanou lidé, kteří se dokáží svobodně pro něco rozhodnout, kteří přebírají na sebe odpovědnost a jsou aktivní, přičemž si však zároveň zachovávají široké spektrum zájmů.“ A právě to se děje v rodině.

Děkuji za pozornost.

Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.