Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
–
Tento příběh není o ožralém Pepovi a ožralé Marušce při cestě domů ze zábavy. Je o Asadulláhovi a Gulnaz z Afghánistánu. A na rozdíl od Pepy a Marušky o něm psala média u nás i ve světě.
Jejich zájem byl pochopitelný před několika lety, kdy nejen násilníka, ale i znásilněnou uvěznili. Věznit oběť, to je přece jen poněkud zvláštní, přinejmenším z našeho pohledu. Pro afghánskou společnost jde totiž spíše o určitý nátlak, aby lidé vstoupili do manželství, pokud spolu měli sexuální kontakt. Svatbou by se oba z vězení dostali.
Ano, tento nátlak byl vůči oběti znásilnění krutý. Proto se také případ dostal do světových médií. Pro Afghánce je ovšem zřejmě krutější jiná věc – aby dítě, které se může narodit i jen z jediného intimního kontaktu, nemělo zázemí obou svých rodičů. Zkusme se na věc podívat i z tohoto úhlu pohledu. Zvláště když v tomto případě se dítě skutečně narodilo.
Nic totiž není černobílé. Čemu dát přednost? Oprávněné nenávisti znásilněné matky, nebo rodinnému zázemí pro dítě? Afghánská společnost se v tomto rozhoduje jinak než dnešní Evropané. Někteří z nás by dokonce viděli řešení v potrestání nenarozeného dítěte jeho zabitím (kdo je tedy nakonec vlastně krutější?).
Gulnaz zprvu svatbu odmítala. Na svobodu se ovšem dostala, díky prezidentské milosti. Skončilo pro ni nespravedlivé věznění, mohla odejít do ciziny za svými bratry. Nakonec se sama rozhodla jinak. Vzala si otce své dcery, aby zajistila její budoucnost. Dnes už spolu mají tři děti a holčička při rozhovoru s novináři sedí spokojeně tátovi na klíně.
Některá západní média z toho ovšem mají novou senzaci: K čemu to ta zaostalá afghánská společnost onu ženu dohnala? Jak je možné, že kvůli dítěti překousla svou zlobu? Jaká ale byla alternativa? K čemu by ji chtěli dovést hlasatelé „pokroku“? Pokud by ji rovnou nedohnali k zabití nevinného dítěte potratem, pak zcela jistě k protloukání se životem sama s dcerou, k u nás tolik oblíbenému samoživitelství. K tomu, aby holčička vyrůstala možná v bídě, každopádně v neúplné rodině bez otce.
Matka však překonala svou bolest a hrdost a budiž jí to ke cti. Zvolila v dané situaci to nejméně špatné řešení, přinejmenším pro dítě. Její přístup si zasluhuje obdiv, ne povýšeneckou lítost. Zvláště když vidíme, z jak malicherných příčin se pod vlivem „pokroku“ rozpadají rodiny u nás.
Převzato z blogu Aleše Hodiny
28. 5. 2015 at 12:46
Han,článek ubližuje věci, za kterou pan Hodina stojí. Pro rozumného Středoevropana ztrácí člověk s takovým názorem kredit. Zvláště když už měl ten Středoevropan tu čest se s nějakými jeho názory seznámit a tudíž ví, že to není jen ojedinělý úlet, ale pouze taková černá třešinka na dortu jednostrannosti, zaujatosti a omezenosti autora.
28. 5. 2015 at 13:19
Pokud má “rozumný” Středoevropan, ve skutečnosti však spíše omezená a sobecká Středoevropanka za to, že lepší je podpora rozpadu rodin, samoživitelek a výchovy dětí jen jedním rodičem, o kredit u takových “rozumných” nestojím. Nejsem politik, abych se potřeboval zalíbit každému hlupákovi.
29. 5. 2015 at 10:15
Nějaký(á) hmm si zase musel(a) odplivnout jedovatou slinu a označit mne za extrémistu. Ale paradoxně začíná mít pravdu – hořce objektivní pravdu. Rodina, manželství, výchova dětí oběma rodiči, společná domácnost, soužití muže a ženy až do smrti, podpora rodičů ve stáří dětmi, atd. se skutečně i v naší společnosti stává extrémismem.
Je to výsledek rozvratných ideologií valících se k nám z Bruselu a USA, aby byl realizován destruktivní projekt NWO a Římského klubu o ovládnutí světa počínaje rozloženou Evropou. Jak dlouho budeme muset poslouchat ujeté názory užitečných idiotů ?
29. 5. 2015 at 11:02
Tak s takovými názory nosíš nálepku extrémista podle mne zcela oprávněně
29. 5. 2015 at 13:32
Děkuji za cenné uznání. To mne utvrzuje v názoru, že ku prospěchu rodiny a k zachování naší křesťanské civilizace dělám jen dobře. Ukazuje se, že všichni ti anonymní skřeti sloužící zájmům rozvratného rozvodového průmyslu a levičácké úpadkové EU se postupně průběhem času sami odhalí. Zkrátka zdravé jádro zůstává a plevel odpadne.
30. 5. 2015 at 11:40
Od ubohých útoků na otcovské aktivisty se vraťme k obsahu článku. Ti “primitivní” domorodci v neznámých afghánských horách nám nastavují nelichotivé zrcadlo našich destruktivních levičáckých feministických manipulací, podle nichž je majitelkou dítěte matka, která sama za krytí všemocného sociálního státu má veškerá práva o dítěti rozhodovat. Jenže ouha – ti “zaostalí” reakcionáři uznávají tisíciletou zásadu, že dítě patří otci, pokud je otec za své přijme a jenž je svěřuje matce do výchovy. Rozhodnutí, že absolutně každé dítě potřebuje ke zdravému vývoji otce i matku, tak spustilo panický křik potrefených feministek a jejich užitečných idiotů, že by mohli o své neoprávněné výhody přijít. Zase se krásně ukázalo, kdo je kdo.
1. 6. 2015 at 8:08
Myslet si, že dítě patří otci, je stejně zcestné jako myslet si, že dítě patří matce, s takovou logikou nejsi o nic lepší než ty “femonacistické” matky, proti kterým tak bojuješ
1. 6. 2015 at 8:38
Otec a jeho výchova je pro dítě o několik stupňů důležitější než výchova matkou. Otcovská výchova prováděná muži zcela intuitivně a instinktivně je založena na předávání návyků, jak v lidské společnosti a v přírodě přežít (původně) a dnes, jak se prosadit a zajistit obživu matce a dětem. Otcovská chlapská výchova je odjakživa poněkud tvrdší než submisivní a citová výchova matčina, protože učí dítě síle, odvaze, statečnosti, výbojnosti, cti, přátelství, umění se prosadit a uspět v konkurenci, ochránit svůj život, svou svobodu, svá práva a obstarat si prostředky na živobytí. Proto je otcova role důležitější než role matky, protože ochrana zdraví a života je v reálném životě samotném zcela nejvyšší hodnotou, jinak život samozřejmě postrádá smysl.
1. 6. 2015 at 16:42
Srandovní blábol
1. 6. 2015 at 17:43
Na odbornou reakci nemáš buňky, že hrdinná anonymko ? Taky zjevně vychovaná matkou.