PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

–

Abstrakt

Článek upozorňuje na tři vzájemně propojené negativní jevy v mezilidských vztazích. Negativní vývoj začíná vývojovým opožděním, zejména emocionální nezralostí mladého člověka, jejíž příčina je nejspíše u jeho rodičů. U takového mladého člověka – pro nemožnost lepšího, zralejšího uspokojení – se mohou začít prosazovat narcistické tendence, časem narůstající. Pokud se sám stane rodičem, může se vydat na společensky téměř nekritizovatelnou cestu hyperprotektivity vůči svému dítěti. Kruh se tak uzavírá, dítě bude poznamenaným produktem svého rodiče, často jeho kopií. Zastřešující psychiatrickou diagnózou je porucha osobnosti.

Úvodem

U opatrovnických soudů jsme jako znalci pravidelně svědky sporů rodičů o dítě. Poměrně snadno si dovedeme předem představit, co vše při takovém jednání vyplyne. Každý z rodičů žádající soud o svěření dítěte do výhradní výchovy vyjmenovává všechny možné nedostatky druhého rodiče a u sebe uvádí všechna možná pozitiva. Náš adverzivní soudní systém to vlastně žádá. Soudce pak zvažuje, který z rodičů je k výchově dítěte vhodnější a tomu dítě svěří do výchovy.

Pravidelně slýcháváme, co ten druhý rodič dělá špatně, co zanedbává, jak je dítě stresované, nedobře vychovávané, manipulované, popouzené, zneužívané, ohrožené atp. Při tom dochází i k paradoxním výsledkům: ten povahově horší rodič nakydá na toho druhého více špíny, ten druhý jen méně a soudce pak svěří dítě rodiči s horšími povahovými rysy.

Mnohým účastníkům, žel i znalcům a soudcům, však uniká pravá povaha sporu. Je to velmi často spor o „vlastnictví“ dítěte, o jeho duši. Tedy o to, aby právě nás dítě mělo ze všech lidí nejraději, abychom mu byli zdaleka nejbližší osobou, abychom byli výhradními architekty jeho osobnosti. Aby dítě převzalo naše základní životní názory, postoje, hodnoty, tradici naší rodiny, tedy té, ze které sami pocházíme, a to natrvalo. Víme, že jsme smrtelní, a chceme, aby naše děti pokračovaly v naší linii. V tomto směru je naše dítě vlastně pokladem, jak to ostatně zbásnil již Karel Jaromír Erben. A to vše pokud možno neředěné nikým jiným, zejména ne tím, v jehož kvality příliš nevěříme. Problém je v tom, že rodiče jsou pravidelně dva a oba by si přáli naplnit popsané narcistické potřeby. Ty jsou do určité míry přirozené, nesmí však nabýt absolutistického charakteru a musí umožnit dítěti rozvoj do samostatné dospělé osobnosti./* Dosahují-li hranic patologie, pak jsme svědky návrhů na zákaz styku, křivých obvinění ze sexuálního zneužívání nebo případně únosu za hranice státu.

A co zanedbáváme? Mnohým unikají pravé motivy sporu. Řekneme si o nich více, zaměříme se na hyperprotektivní rodiče. Jde o již užívaný termín, jehož význam se však „zastavil“ u nadměrné ochrany dítěte, často se však dostatečně nepátrá po skrytých motivech takového jednání. Podle našeho názoru hyperprotektivní rodiče mají vyhraněnou potřebou „vlastnit“ dítě (vysvětlíme níže). V dalším textu budeme užívat termín hyperprotektivní rodič, ve zkratce Hp rodič, budeme však mít na mysli nejen nadměrnou péči o dítě, ale zejména trvalé vlastnické nároky vůči němu.

HP RODIČ, TEDY RODIČ S VYHRANĚNOU POTŘEBOU VLASTNIT DÍTĚ

Zaměříme se na bližší charakteristiky takového rodiče, konkrétně na jeho cíle, motivy, anamnestické a diagnostické údaje, jeho chování k dítěti jak během dětství, tak i později, v dospělosti. Dále nás zajímají jeho hodnocení druhého rodiče, jeho obstrukce omezující samostatný rozvoj dítěte. Poznatky pak shrneme do závěru, doplníme seznamem literatury a připojíme přílohy.

Cíl

Cílem Hp rodiče je vybudovat jedinečný, hluboký a vzájemný citový vztah se svým dítětem. To vše zní pozitivně, má to však tři ALE, která vysvětlíme vzápětí.

Vlastněné dítě by mělo splňovat tato kriteria:

– za svou nejbližší, nejdůležitější osobu bude považovat Hp rodiče a bezvýhradně a trvale jej milovat;

a pokud je dítě již starší:

– bude mít zhruba stejné názory a postoje k důležitým životním otázkám, jako jsou vztahy k lidem, k práci, k přírodě, zvířatům, Bohu, politice … a vyznávat zhruba stejné hodnoty (určité odchylky Hp rodič toleruje)

– a také bude mít hluboký pocit vděčnosti k Hp rodiči a bude se o něj intenzívně starat, eventuelně pečovat.

Hp rodič, i když tuto svou tendenci nebude reflektovat, bude s druhým rodičem soupeřit, kdo z nich dítěti více a kvalitněji zprostředkovává základní informace o jeho osobnostních a sociálních kořenech, o jeho lidské identitě. Jde o informace o vlasti dítěte, o národě, z něhož vzešlo a v němž žije, o jeho dějinách, kultuře, a tradicích, o víře či náboženství, o užívaném jazyku, o širším příbuzenstvu a o lokalitách, v nichž příbuzní žili, žijí. Ale nejen to, Hp rodiči záleží velmi na tom, komu se dítě bude podobat, co a jak bude obdobně prožívat, zda má stejné či alespoň podobné citové reakce.

Nejde také o nic menšího než o to, kterého z rodičů si dítě – později již dospělý člověk – vybaví jako hlavního vkladatele těchto klíčových informací, více nebo méně emočně zabarvených.

Matky mají zmíněná kritéria velmi dobře zmapovaná, často je probírají se svými matkami nebo s jinými, spřátelenými matkami. Otcové o těchto kritériích nevědí skoro nic, jako by jim někdo – řečeno obrazně – „bránil v přístupu“ k těmto oblastem. Z médií ani z odborných publikací se o těchto podstatných věcech nic nedozví. Někteří otcové intuitivně tuší, že tam může být něco důležitého, ale nedovedou to dobře uchopit slovně. Jen někdy se jim podaří „odkrýt“ části této mozaiky a dojde jim, o co vlastně může jít.

Motivy

Pro Hp rodiče takto vlastněné dítě představuje:

– závislého, trvalého „partnera“ pro průběžnou komunikaci

– toho, koho lze ovládat i mocensky na základě univerzálně akceptované rodičovské autority

– toho, kdo předá rodičovy názory, postoje, hodnoty, tradice rodiny dále, nejraději dalším generacím (ideálně přes dceru, která se po krátké erotické epizodě s otěhotněním vrátí do království Hp rodiče)

– určitou pojistku pro stáří či vážnější onemocnění.

Výše uvedené cíle, jsou-li splněny, přinášejí hluboké citové uspokojení, Hp rodiči často i to nejhlubší. Cíle a motivy se zde propojují, získat uspokojení z dosažení cíle je současně i motivací. Řečeno souhrnně, vlastněné dítě je pro Hp rodiče významnou, nejspíše tou nejvýznamnější životní náplní.

Nyní 3 výše zmíněná ALE. Problém je v tom, že:

(1) citové vazby dítěte k jiným blízkým osobám, např. k druhému rodiči jsou vědomě a cíleně narušovány, blokovány, sabotovány apod. za pomoci morálně pochybných aktivit, jako jsou odstěhování se i s dítětem bez vědomí nebo souhlasu druhého rodiče, rozvod, účelové obvinění ze sexuálního zneužívání apod.

(2) zidealizovaný vztah k Hp rodiči by měl trvat stále, bez ohledu na skutečnost, že „dítě“ se postupně stává plně dospělým a nezřídka i přezrálým dospělým. Řečeno poeticky „dokud nás smrt nerozdělí“

(3) pro dosažení cíle se

(a) dospívajícímu a časně dospělému dítěti zamlží a zproblematizují základní komunikační dovednosti, potřebné k navázání vztahu k příslušníkům opačného pohlaví – a mladý člověk to pak opravdu neumí. Může to jít dokonce tak daleko, že mladý člověk by si rád nějakou efektivní komunikaci vyzkoušel, ale vnitřní hlas
(= uložené komentáře Hp rodiče, vědomí již nepřístupné) mu říká „tak takto ne!“

(b) egoisticky, průběžně devalvují i partnerské vztahy dospělého dítěte tak, aby byl zachován primát vztahu k Hp rodiči.

*/ Čtenáře upozorňujeme na nutnost kvantitativního zřetele u zmíněných jevů, a to též v závislosti na čase. V dětství jsme všichni nezralí, někteří i v dospělosti máme různé výpadky. Většina z nás dospělých si narcistické uspokojení také někdy zažila a prožívá. Také jsme více nebo méně hyperprotektivní. Uvedená tři negativa by neměla převažovat nad zdravými pozitivními motivy, tak jako tomu bývá u klinických případů. V závěru článku uvádíme dvě extrémní kazuistiky.

Pokračování za týden