PhDr. Tomáš Novák

–

Důsledkem zanedbání rozvoje citových vazeb může být později ztráta schopnosti navazovat emočně přiměřené vztahy k jiným lidem. Jde o kontinuitu chování od raného dětství až po mezilidské vztahy a psychické zdraví v dospělosti. Je-li u dítěte vytvořena citová vazba jen k jednomu z rodičů, přispívá to k vytvoření mnohých konfliktů v budoucnu.

Za největší změnu v přístupu rodičů k dítěti v uplynulém půlstoletí považuji výrazně vyšší zájem otce podílet se na výchově potomka. Projev onoho zájmu bývá i dnes poněkud selektivní. V relativně harmonické rodině nejeden z otců „deleguje“ značnou část výchovného působení na matku. Dle klasiků teorie citových vazeb to nemusí být na škodu.

K nápadné změně dochází, pokud harmonie chybí a vztah směřuje k rozvodu či k rozchodu. Prudce roste počet otců, jimž nestačí zaujmout post „táty složenkového“ se specializací zábavního referenta pro každý druhý víkend. Roste také počet zájemců otců o střídavou péči, a to i u malých dětí.

Slasti a strasti citové vazby

Již před zmíněným půlstoletím se v tehdejším Československu podařilo – zejména díky úsilí pozdějších profesorů Zdenka Matějčka a Josefa Langmeiera – prosadit názor:

Důsledky zanedbání rozvoje citových vazeb jsou výraznou komplikací harmonického rozvoje.

Důsledkem mj. může být posléze ztráta schopnosti navazovat emočně přiměřené vztahy k jiným lidem. Jde o kontinuitu chování od raného dětství až po mezilidské vztahy a psychické zdraví v dospělosti. Je-li forma citové vazby pro dítě bezpečná a přehledná, je možné očekávat v dospělosti podobné emoční jednání. U prožitků záporných nebo ambivalentních (kladných i záporných společně) je pravděpodobné přetrvávání podobného, problematického vztahu v další generaci. Je-li vytvořena citová vazba jen k jedné rodičovské osobě, může to přispět k vytvoření mnohých konfliktů v budoucnu.

Dítě potřebuje citový kontakt s oběma rodiči

Rané dětství formuje lidské já, poskytuje mu i později neuvědoměle používané modely i scénáře jednání. Dobrý vztah mezi oběma rodiči a dítětem usnadňuje vhodné zařazení do společnosti. Zvyšuje jeho odolnost vůči onemocněním a zlepšuje kondici.

V zájmu dítěte je, aby citový výrazný kontakt s oběma rodiči byl navázán v co nejútlejším věku, ideálně od narození.

Čím později k navázání styku dojde, tím větší negativní důsledky (v krajní variantě až nepřijetí rodiče) to bude mít.

Deset základních rysů citové vazby

1. Nejranější a nejpodstatnější citové vazby vznikají ve věku kolem sedmi měsíců.
2. Kojenci se stávají citově vázaní na o ně pečující osoby.
3. Citovou vazbu si kojenci vytvářejí jen k několika málo v jejich světě „stálým“ osobám.
4. Zmíněné vazby vznikají sociální interakcí mezi dítětem a tím, kdo o něj pečuje.
5. Existence a ovšem i neexistence uspokojivé citové vazby ovlivňuje jak chování kojence, tak i vývoj a fungování jeho mozku.
6. Jádrem citové vazby je společně prožívaný emoční vztah. Účastníci se na něm spolu podílejí. Podstatně je ovlivněn chováním rodičů.
7. Dítě se většinou citově váže na otce později než na matku.
8. Nemusí jít o zcela shodné citové vazby. Obě by ale měly být bezpečné.
9. Obě citové vazby jsou plně funkční kolem osmnáctého měsíce věku dítěte.
10. S výjimkou kojení z prsu je otec schopen poskytnout dítku stejnou péči jako matka.

Teorie citových vazeb se nevyvracejí, jen se doplňují

Základní východisko zní: vztah je to nejdůležitější pro spokojený život. Pohledy na jeho úhelné kameny se liší:

• Psychoanalytické tradiční pojetí: Kojenec je tvor orální. Přitahován je tím, kdo jej krmí. Nejde jen o potravu jako takovou. Podstatné jsou i doprovodné projevy typu tepla, vlídného projevu a dotyku.
• Pojetí teorie učení: Nejdůležitější je pohodlí a bezpečí poskytované dítěti.
• Kognitivní teorie: Dítě musí mít možnost a samozřejmě i být schopno uvědomit si stálost existence blízkých lidí. Nemohou se u něj jen střídat.

Znalec si asi „cucal palec“

Nedávno jsem nahlédl do znaleckého posudku. Autor honosící se kulatým razítkem se státním znakem píše, že „u předškolního dítěte je obecně za vhodnější považováno svěření nezletilého do péče matky než střídavá péče“. Nic proti tomu, pokud by šlo o konkrétní, objektivně zhodnocenou kauzu. Tvrdit to ovšem paušálně je nesmysl.

Z kategorie „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“ je v poslední době poměrně často navrhovaný tzv. asistovaný styk s rodičem, v jehož péči nezletilý není. Trvá – když dobře – tak hodinku, dvě, jednou za dva týdny či za měsíc. Probíhá v úředně útulných prostorách manželské poradny či neziskové organizace. Dítko je tam přivedeno rodičem číslo jedna – poté, co se jmenovaným pobývalo velmi dlouhou dobu a mj. i ví, že s ním i odejde. Zákon sice dí, že „rodičovská jednička“ má potomka na takový styk pozitivně připravit, leč co si o tom „jednička“ myslí, můžete hádat třikrát.

„Dvojka“ má za těchto podmínek navázat s potomkem patřičný kontakt a mimo jiné takto naplnit i podmínky pro patřičné formování citové vazby. Netvrdím, že úplně všude při tomto bohulibém činění fyzicky asistuje psycholožka či sociální pracovnice. Zdaleka ne výjimečně se tak děje. Ten dobrý muž – vzhledem k feminizaci oboru častěji dobrá žena – vše sleduje a mnohdy si dělá i poznámky. Inu – útulno při tom je jedna báseň.

Vystresované dítko pláče, eventuálně zarputile mlčí. Občas „tvrdí muziku“, opravuji „tvrdí trapnost“ výroky typu: „Ať jde ten cizí pán (paní) pryč, nechci se s ním bavit. A ty hračky, co přinesl, si může nechat.“

Rodič jedna v čekárně v lepším případě nervózně přechází, v případě horším tiše zuří. Rodič dvě si zoufá. Je si po čertech vědom, že „cokoliv řekne, může být později použito proti němu“.

Ono se to snadno řekne, ale je to těžké…

Základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny. Je třeba ctít právo dítěte na to, aby se na jeho výchově podílel jeho biologický rodič. Toto právo zaručuje článek 4 Úmluvy o styku s dětmi: „Dítě a jeho rodiče mají právo navázat a udržovat vzájemný pravidelný styk.“

Nad rámec uvedeného uvádím tzv. klinickým odhadem prokázanou skutečnost. Tzv. strejdové či tety, tj. náhradní tatínkové (matky) mohou přicházet a odcházet spolu se změnou životního partnera rodiče dítěte. Biologický otec – spolu s matkou – zůstává celý život. V zájmu dítěte je, aby mělo v životě dva pevné body, biologické rodiče, matku a otce. Ti jsou za určitých konstelací nezastupitelní.

Psáno pro web Vitalia.cz, převzato se souhlasem autora