PhDr. Jana Šilhavá
Známý otec a učitel mládeže Jan Bosco, zastánce preventivního výchovného systému, má co říci i rodičům a vychovatelům dětí jedenadvacátého století. Tajemstvím jeho výchovy je myšlenka: Snaž se, abys byl milován.
„Při výchově mládeže se vždy uplatňovaly dva systémy: preventivní a represivní. Represivní systém spočívá v tom, že podřízené seznámíme se zákonem a pak dohlížíme, abychom zjistili, kdo ho přestupuje, a udělili, když je třeba, zasloužený trest… Odlišný a řekl bych opačný je systém preventivní. Spočívá v tom, že se vysvětlí pravidla instituce a pak se dohlíží takovým způsobem, aby žáci byli stále pod dohledem ředitele nebo asistentů, kteří s nimi mluví jako milující otcové, žáci se mohou podle nich řídit za každých okolností, oni jim radí a láskyplně je opravují.“ To píše Jan Bosco (1818–1888) v prvních řádcích knížky o svém výchovném systému.
Akce vyvolá reakci
Doba se sice změnila, ne však situace. I dnes ten, kdo vychovává, stojí na rozcestí. Musí volit mezi dvěma pohledy na výchovu: donucováním a budováním. Ten druhý je riskantnější a hlavně namáhavější. Vyznačuje se respektováním osoby a její svobody. Jsou-li děti pouze nuceny, reagují špatně. Představme si je jako gumové balónky: čím víc je mačkáte, tím dál stříkají. Aby se dospělí prosadili, používají neúčinných a zoufalých způsobů: hubování, kázání, obviňování, vyhrožování, srovnávání, zastrašování, křičení, kritizování, bití a trestání. Jsou to způsoby sice rychlé, ale účinkují jen krátkodobě. Děti na to odpovídají stejně neúčinnými postoji: křičí, ničí, vyhrožují, perou se, opíjejí se, lžou… Především se však uzavírají: spí, utíkají z domu, ignorují, upadají do smutku, berou drogy a zabíjejí se. Jestliže děti pouze nutíme, jen v nich takové chování posilujeme.
Staňme se spojenci
Pokud vychovatel zvolí cestu prevence, musí se v jistém smyslu stát „váženým vedoucím“, a ne despotickým vládcem. Chceme-li u dětí dosáhnout toho nejlepšího, je potřeba, aby se děti staly našimi spojenci. Proto bychom měli být v životě svých dětí přítomni, a to nejen občas nebo když je problém. Potřebujeme dobře znát temperament a povahu dětí, abychom jim mohli vysvětlit a naučit je „pravidlům hry“. Pokud máme být pro děti učiteli života, je důležité, aby mezi námi nastala skutečná komunikace. Mnohé děti se bohužel stydí ptát svých rodičů na věci, které je skutečně zajímají. Rodiče by měli vysvětlovat myšlenky a pocity jasně, volit správná slova a činy a co nejvíc snižovat možné bariéry. Děti si váží toho, kdo svým chováním naznačuje hranice a zároveň respektuje potřeby a individualitu druhého. Díky tomu se mezi sebou nedostanou do sporu autorita a svoboda, ale naopak jedna bude napomáhat druhé.
Děti mají před sebou náročný úkol
Mají růst a stát se osobou, která nese odpovědnost za svůj život a má důvěru v sebe. Často jim udělujeme mnoho různých rad a mínění, ale zřídkakdy je povzbuzujeme. Přitom u druhých lidí obdivujeme odpovědné chování, cílevědomost, plánování, starost o sebe i o druhé, ale u blízkých to bereme jako samozřejmost. Spíš jim připomínáme, co všechno by měli dělat ještě lépe, aby byli dokonalejší. V systému Dona Boska se “napomíná tak, že se nenarušuje srdečný vztah mezi vychovatelem a dítětem ani v době výchovy, ani později. Když si vychovatel získal srdce svého chráněnce, bude na něj mít velký vliv a bude ho moci upozorňovat i kárat nebo mu radit.“ Veškeré tajemství spočívá v umění „získat si srdce“.
Napsáno pro týdeník Naše rodina 2007/5
Okomentovat