Martin Petiška

Spěchala.
A málem si toho dítěte ani nevšimla.
Šlo po chodníku, maličké, šlo v jemné vánici ve svém zimníčku, jako by nocí procházel pohádkový trpaslík.
Jenom lucernička mu chybí, uvažovala.
Bylo jí sedmnáct let a šla od svého přítele, šla domů a měla být doma už před pár hodinami, rodiče dohlíželi na to, aby se po nocích netoulala.
Ale ona si už zvykla na to, že jsou bezmocní.
Co s ní mohli dělat, co jí mohli udělat, když přišla později, do dětského domova ji dát nemohli, a tak mohli jenom křičet a skřípat zuby.
A snížit jí kapesné.
To bylo také to jediné, co ji ještě vedlo k tomu, aby chodila domů a aby se občas snažila rodiče udobřit.
„Ahoj, trpaslíku,“ zavolala na dítě.
Kolik mu asi je?
Pět?
Čtyři?
Tři?
Bylo tak zachumlané do kabátku a šálky, na hlavě mělo pletenou čepici s bambulí a nedalo se ani poznat, jestli je to chlapec nebo děvče.
Jediné, co o něm věděla, bylo, že takhle pozdě v noci takové malé děti chodit nemají.
Dítě se zastavilo a dívalo se na ni, dlouze se dívalo.
„Jak se máš, trpaslíku?“ zeptala se.
Měla dobrou náladu, strávila příjemný večer a vypila dobré víno.
Dítě mlčelo.
„Kam jdeš?“ zeptala se dítěte.
Mlčelo.
„Kde máš rodiče?“
„Maminka je doma,“ řeklo dítě.
„A kde máš tátu?“
„Hledám ho,“ řeklo dítě.
„Tak běž k mamince a zeptej se jí, kde je,“ poradila mu a chtěla spěchat domů, jenomže něco ji zdržovalo.
Přece nemohu nechat tohohle trpaslíka na ulici.
„Není ti zima?“
„Je.“
Pohlédla na dítě.
Z pod kabátku mu vykukovaly, ano, nemohla se mýlit, z pod kabátku mu vykukovaly nohavice od pyžamka.
„Co tady lítáš v zimě o půlnoci v pyžamu?“ zeptala se.
„Hledám tatínka.“
„A kam ho jdeš hledat?“
Dítě na ni obrátilo veliké hebké oči.
„Nevím.“
„Jak můžeš někoho hledat, když nevíš kde?“
Jenom to vyslovila, uvědomila si, že to je možné.
Já sama, napadlo ji, já sama dělám něco podobného přece skoro celý život, hledám něco, co nevím, kde vlastně je.
„A kam ho půjdeš hledat?“
„Nevím.“
„Kde bydlíš?“
„Nevím.“
„To tady budeš běhat dokola a hledat?“
Dítě se dívalo rozpačitě.
Zřejmě pro ně byl celý svět kromě bytu, ze kterého se vydalo na svou cestu, domovem jeho tatínka.
„Tady nemůžeš chodit.“
„Proč ne?“
„Protože jsi malej.“
„Proč bych nemoh chodit, když jsem malej.“
Už jsem jako moji rodiče, uvažovala, pořád mi říkali a říkají to dodnes, že nemám courat po nocích.
A já courám, stejně jako tohle dítě.
Náhle k tomu malému poutníčkovi ucítila sympatie.
„Hele, trpaslíku, já tě tady nemůžu nechat,“ řekla.
Dítě k ní přistoupilo a vzalo ji za ruku, mělo velice studenou, velice prokřehlou dlaň.
Dívka by ráda věděla, jestli k ní dítě také náhle pocítilo sympatii, nebo jestli by takhle vzalo za ruku každého, koho by v dnešní půlnoci potkalo.
„Odvedu tě na policii,“ řekla.
Dítě se jí vyškublo a dalo se na útěk.
Dohnala je.
„Nic jsem neudělal.“
„Tady nejde o to, že jsi nic neudělal, tady jde o to, že ti najdou tatínka,“ řekla.
„Nechci tam.“
Představila si, že kdyby ona byla malá holka a měla trávit noc někde na policii, taky by nekřičela rozkoší.
„Kde bydlíš?“ zeptala se ho.
„Nevím.“
Vzpomněla si, že už jí to jednou řekl, a tak ho vzala za ruku a šli spolu dlouhou liduprázdnou ulicí.
Dva lidé, dva jediní lidé na ulici velikého města.
„Domu k nám tě vzít nemohu,“ řekla.
„Proč ne?“
„Konečně, proč ne,“ řekla a zamířila domů.
Rodiče už budou spát a když nebudou, přece pochopí, že nemůže nechat tady běhat a zmrznout na ulici nějaké malé dítě.
A zítra nahlásí, že se dítě ztratilo.
Unáším ho –
Unáším ho, napadlo ji a tahle představa ji docela pobavila.
Prošli dvěma uličkami a zastavili se před domem, ve kterém bydlela s rodiči a s dědečkem a s babičkou.
Všechna okna už byla zhasnutá.
„Tady bydlím, trpaslíku.“
Sevřel jí dlaň ještě pevněji.
Bojí se.
Asi se moc bojí.
Já bych se taky bála, kdyby mi byly tři roky a někdo mne přivedl k takovéhle veliké vile se všemi zhasnutými okny, byla by pro mne jako hrad…
„Neboj se, trpaslíčku,“ řekla dítěti.
Vděčně k ní vzhlédlo.
„Nebojím se,“ řeklo.
Odvedla dítě do kuchyně a uvažovala, co by mu dala jíst, v ledničce našla nějaký jogurt, měla na něj sama chuť, jenomže přemohla se a dala jej trpaslíkovi…
„Děkuju, paní,“ řekl.
„Já nejsem paní, já jsem ještě holka,“ řekla.
Když byla malá, přála si mít bratra, velkého bratra, kterým by se mohla chlubit a který by ji vodil do školy, teď se jí naopak líbilo mít malého chlapce, který se na ni díval s takovou úctou –
Je mi sedmnáct a už se ve mně probouzejí mateřské pudy.
„Chceš čaj?“
Dítě kývlo.
Postavila vodu na čaj.
Sundala dítěti kabátek a ono opravdu pod ním mělo pyžamo, zřejmě je na útěku…
Usmála se na něj.
„Ty utíkáš? Utíkáš z domu?“
Pohlédl na ni, zkoumal tím pohledem, jestli jí může věřit.
Asi poznal, že ano…
„Jo.“
No tohle je situace, říkala si, unesla jsem dítě.
Tříleté dítě.
Dítě v pyžamu.
Kdo ví, bavila se tou myšlenkou, kolik za to můžu vyfasovat, unést dítě je přece zločin.
Chvilku uvažovala, že by měla zavolat na policii a nahlásit, že našla na ulici dítě v pyžamu, jenomže chápala, že by to dítě vnímalo jako zradu.
Konečně na policii by s ním stejně něco dělali asi až ráno.
„Jak se jmenuješ?“
„Piždík.“
„To je příjmení?“
„Ne, maminka mi říká Piždíku.“
„A jak se jmenuješ dál?“
Dítě se zhluboka napilo čaje, který před něj postavila a pokrčilo rameny.
„Nikdo se nemůže jmenovat Piždík.“
„Já jo.“
No to je situace, uvažovala.
Sedím tady v noci s nějakým Piždíkem v pyžamku a vím jenom, že jsem ho unesla.
„Vzpomeň si, nějak se ještě musíš jmenovat. Piždík není jméno.“
„Můj klokánek se taky tak jmenuje,“ řeklo dítě a vytáhlo z kapsy svého kabátku malou figurku klokánka.
„To je Piždík,“ ukázalo figurku.
„Tak jste dva Piždíci,“ řekla dívka.
Chlapec kývl.
Měla bych zavolat na policii, že jsem našla na ulici Piždíka, vlastně dva Piždíky a aby si pro ne přijeli. Tahle představa ji pobavila. Ještě by mne odvezli na záchytku.
„Co budeme dělat, Piždíku?“ řekla.
„Já jsem ospalý.“
„Tak si lehneš do pokoje, ve kterém někdy bydlí náš strýček, má ten pokoj pořád připravený a tam budeš spát.“
„Jo.“
Vzal figurku klokánka a ukázal ji dívce.
„Může tam Piždík spát taky?“
„Jistě, máme tady speciální pokoj pro klokany, můžete tam spát oba dva,“ řekla dívka.
„Nemusím se mejt, viď?“ řeklo dítě. „Jsem už moc ospalej.“
Pokrčila rameny.
Neměla s mytím Piždíků a klokanů zkušenosti.
„A proč utíkáš od maminky?“
„Mám rád tatínka,“ řeklo dítě, „a Piždík,“ potřáslo klokánkem, „ho má taky rád, chceme být s ním.“
„Chcete být s ním a nevíte, kde je?“
Dítě kývlo.
„Vaši se rozvedli?“
Dítě se na ni zadívalo udiveně.
Asi bych se dívala podobně udiveně, napadlo ji, kdyby se mě ve třech letech někdo ptal na rozvod, asi bych nechápala, co to ten rozvod je.
„Tatínek je hodnej?“
Dítě kývlo.
„Nosí mne na zádech a leze se mnou po podlaze se zvířátkama,“ řeklo dítě tiše, „leze po podlaze se mnou i s Piždíkem.“
Položila dítě v jeho ušpiněném pyžamu do strýcovy postele.
Křečovitě drželo v ruce figurku klokánka.
Jako by nemělo jinou jistotu, jiného přítele, jinou oporu na tomhle světě.
Zkoušela mu klokánka vyndat z dlaně.
Jenomže dítě ho drželo příliš pevně.
A tak mu nakonec klokánka v ruce nechala.
„Maminka tě tluče?“ zeptala se.
Ale dítě ji už nevnímalo.
Usnulo.
Spalo s pevně stisknutými víčky a klokánek měl také zavřené oči, oba noční poutníci spali…
Dívka si zapálila cigaretu.
Dopíjela čaj, který dítě nedopilo, a pokuřovala.
Za pár let –
Za pár let možná půjde ulicí nějaké dítě, moje dítě – a kdo ví koho.
Půjde zimní ulicí v pyžamku.
S figurkou v ruce –
Protože nebude mít nikoho jiného.
Bude hledat mě?
Bude hledat mého manžela?
Rozvedu se?
Odejde ode mne?
Odejdu já od něho?
Náhle na ni padl veliký stesk, pocítila touhu vlézt si do postele k malému trpaslíkovi, přivinout ho k sobě –
Aby, až se ráno probudí, nebyl sám.
Nebyl tak sám, jako bývala tolikrát sama ona.
Jenomže padla na ni náhle veliká únava, tak tak stačila típnout cigaretu do popelníku.
Zkusila vstát…
Jenomže únava, jaká na ni dosedala, byla příliš silná.
A dívka si položila ruce na stůl, složila na ně hlavu a v sedě usnula.

Povídka je ukázkou z knihy Martina Petišky “Tatínku, má ďábel oči jako maminka?”