Martin Petiška

–

Den, kdy odešla jeho manželka, byl nenápadný, jako už ony dny, které mění životy, bývají.
Ráno odešla jeho manželka s tříletou dcerou, aby navštívila své rodiče a večer se už nevrátila. Jenom krátce zatelefonovala, že se už nevrátí. Tolikrát si později v duchu přehrával rozhovor, který s ní tehdy po telefonu vedl, přehrával si ho jako neuvěřitelnou rozhlasovou hru.
Byl to kratičký hovor, oznámila mu, že je lepší, když se dohodnou takhle, telefonem, pokud by o tom měli hovořit jinak, stejně by to k ničemu nevedlo a takhle se všechno vyřídí jednoduše, bez scén. Už s ním nechce ani hovořit, o všechno se postará její právník. Zeptal se jí, co má říct jejich desetiletému synovi, a manželka odpověděla lhostejným, cizím hlasem, ať mu řekne, co chce. Namítl jí, že po patnácti letech manželství by si mohli povědět přece jenom o trochu víc a ona mu neodpověděla. Pokud se za odpověď nemůže považovat ticho, to mlčící ticho, jaké následuje potom, když se zavěsí sluchátko.
Syn si tehdy právě hrál se svými loutkami, po jevišti jeho divadélka podupávalo několik postaviček a o něčem se domlouvaly, jak syn měnil hlasy, aby se postavičky na scéně mohly domlouvat, jako by byly živé.
Uvažoval, co synovi řekne.
I když mu bylo pětatřicet, neměl dost zkušeností s tím, jak oznámit dítěti, že od něj odešla matka.
Zapálil si dýmku, nalil si z láhve do sklenice pivo, napil se a díval se na dítě, hrálo si jednu ze svých nekonečných loutkových her.
Po jevišti poskakovalo několik loutek a hlasitě se domlouvaly.
Otci náhle připadlo, že celý jeho vztah s manželkou je nesmyslný, že se probudí a dojde mu, že se díval jenom na nějaké loutkové divadlo.
Absurdní loutkové divadlo…
On je jednou loutkou, manželka druhou. Mluví, mluví hlouposti.
Jediný živý je dítě. Dítě není loutka a nebude jednání dvou loutek chápat.
Koneckonců, napil se zhluboka piva, musel si přiznat, že on manželčin odchod také nechápe.
Odcházela přece jako jindy, s nákupní taškou…
Kdybychom si spolu aspoň mohli promluvit, jako se baví teď na jevišti tyhle loutky.
Vytočil manželčino číslo znovu.
Když promluvil, zavěsila.
Vzpomínal, že mu před svatbou, když „po něm jela“ byla schopná třicetkrát denně telefonovat… Aby mu řekla, jak ho miluje.
Samozřejmě, ony telefony neplatila, pracovala na úřade, ve kterém si každý protelefonovával v pracovní době víc, než kolik měl plat.
„Haló…“
„To jsem já.“
„Ahojky.“
„Ahojky.“
„Co se děje?“
„Chtěla jsem ti jenom říct, že tě miluju.“
„Fajn.“
„Děsně miluju.“
„Fajn.“
„Moc a moc.“
„Já tebe taky.“
„Jenomže já tebe víc, víc, víc,“ říkala.
„Tak jo. Tak ty víc…“
To bylo tehdy, kdysi – nyní se jí zase pokoušel dovolat on…
Ještě jednou začal vytáčet číslo manželčiných rodičů –
Jenže přestal.
Tenhle telefon by musel platit on a bylo jasné, že manželka mu zase, jak jeho hlas zaslechne, zavěsí.
Dopil láhev piva a otevřel si novou.
Konečně, proč by neodešla, snažil se vžívat do uvažování manželky, je to logické, že odešla… Co jsem jí mohl nabídnout, co jsem jí z jejího hlediska mohl nabídnout. Kromě domova. Kromě malého řadového domku po dědečkovi a kromě trochu těch peněz, které zbývaly, když jsem ze svého platu bankovního úředníka poplatil všechny splátky, které jsme měli. Manželčina rodina restituovala a když se rozdělil starý rodinný majetek mezi manželku a její sestřenice, zbývalo jí tolik peněz, že si vedle něj mohla připadat jako pohádková princezna, která musí žít s pasáčkem ovcí. A k tomu ještě s pasáčkem ovcí, kterého nemá ráda.
Přítel z realitní kanceláře mu jednou říkal, ať si dá velký pozor, z pěti manželství, ve kterých jeden z partnerů restituuje, vydrží jenom jedno – vlna majetku smete čtyři vztahy z pěti vztahů, které v jejich kanceláři sleduje…
Nalil si pivo do sklenice, nepil, jenom se díval na pěnu, jak se pomalu mění, opadává.
Tak TOHLE JE DEN, KDY ODEŠLA MANŽELKA.
Jednak cítil veliké ulehčení a jednak se za tenhle pocit jaksi styděl, když se díval na dítě.
Jak mu to řeknu. Jak se dítěti říká, že odešla matka. Že se synem nechce ani mluvit.
Že nechce mluvit s ním, by chápal, jenomže proč ne se synem.
Také co mu říct, uvažoval, jaksi se nehodí, aby matka řekla synovi čau, jdu o dům dál, dej mi pokoj.
Mnoho věcí je snadné udělat, jenže vyslovit je bývá složité.
Za mnoho věcí, které člověk dělá a za které se nestydí, by se styděl, kdyby je měl pojmenovat.
Setřel rty pěnu ze sklenice, lehký, horký dotyk na rtech ho neopouštěl.
V posledních měsících toho s manželkou stejně moc nenamluvil, jezdívala si, jak říkala, s kamarádkami – jak mu říkala – a když se jí zeptal, kam jezdí, řekla mu, že mu do toho nic není.
Nezlobil se, nenaléhal, aby mu řekla, kam jezdí, musel si přiznat, že je docela rád, že je pryč.
Jenomže i když jejich manželství už bylo jenom kulisou manželství, rozhodl se, že je udrží za každou cenu. Sám byl z rozvedeného manželství a ve svatební den si slíbil, že on se nikdy se svou ženou nerozejde.
Jenomže to bylo před patnácti lety, teď seděl v křesle před vypnutou televizí, pomalu upíjel horké doušky ze sklenice a díval se na syna, který si hrál loutkové divadlo.
Dopil láhev a šel si pro novou, ucítil velkou touhu se opít, vidět svět přes snesitelný, zamžený opar…
Díval se na vypnutou televizi a bylo mu, jako by někdo před ním náhle vypnul celý jeho život.
V příštích měsících se mu tahle chvíle vracívala často, jednak na ní vzpomínal a jednak se mu vracela i ve snu.
Bratranec, který pracoval jako psycholog v místní manželské poradně, mu řekl, že s tím musí počítat – i kdyby si stokrát sebevíc oddychl, tedy oddychl ve svém vědomí, že je sám, jeho podvědomí se s tím hned tak nesmíří. Když jsem se rozvedl já, řekl bratranec, trvalo mi pět let, než se mi přestalo zdát o manželce a o dětech. A to jsem psycholog, který na sebe zkoušel všelijaké triky.
Ten první večer synovi o matčině odchodu nic neřekl.
Jenomže ono nejde utajit dítěti, že od něj odešla matka.
Po pár dnech se to dítě dozvědělo. Nejdříve si syn myslel, že maminka na pár dní odešla, jako odcházívala, odjela ke svým rodičům nebo k nějaké kamarádce, jako jezdívala – jenomže pak pochopil. Měsíce, které následovaly, byly nejtěžší, jaké kdy otec zažil. Dítě se nemohlo smířit s představou, že matka odešla. Vydrželo plakat i několik hodin denně, dvě tři hodiny v jednom kuse, plakalo hlasitě, nepřerušovaně, pak chvíli plakalo tiše, chvíli mlčelo, potom chvíli jenom občas vzlyklo a zase začalo plakat hlasitě. Někdy plakalo i na ulici a on měl strach, že ho zastaví policie a bude jej považovat za únosce, který odvléká cizí dítě. Jednou je na nádraží skutečně zastavila policejní hlídka a musel se legitimovat, na nádraží se potulovali všelijací lidé a policista se na něj dlouho zkoumavě díval, aby odhadl, jak asi svému dítěti ublížil.
„Utekla mu matka,“ řekl tehdy policistovi.
Policista smutné kývl:
„Vítám vás do klubu.“
Vida, řekl si tehdy, když odcházel s plačícím dítětem z nádraží, i policistům utíkají manželky.
Po pár měsících dítě přestávalo plakat.
Mlčelo.
Ale to mlčení mu někdy připadalo hroznější než dřívější pláč.
Několikrát denně začalo říkat, že matku nenávidí, opakovalo to kolikrát za sebou, jako nějaké zaklínadlo, jako zaklínadlo, kterým by mohlo matku přivolat zpátky…
A pak mlčelo.
Ohlušivě mlčelo.
Do té doby otec ani netušil, jak ohlušivé muže být mlčení. To mlčení ho trýznilo víc, než dříve jej trýznil dětský pláč.
Zkoušel manželce telefonovat, zase, zase – aby jí řekl o tom hrozném mlčení – jenomže stačilo, aby řekl pár hlásek, hned mu zavěsila.
Napsal manželce dopis, kde jí navrhl, že se rozvedou.
Neodpověděla mu.
A dítě přestávalo plakat, přestávalo opakovat, že matku nenávidí, jenom se jí stále snažilo dovolat. Ale matka zavěsila pokaždé i jemu. Jednou se jí syn dovolal, řekl pak otci, že mobilní telefon vzala sestřička a řekla, že jsou na koupališti a maminka že zrovna plave. Ten den jeho syn opět po řadě dní plakal, plakal divoce a hlasitě a plakal žárlivostí. Proč on nemůže být také se sestrou na koupališti, ptal se znovu a znovu. A pak už zase jenom mlčel a pak už přestal matce i telefonovat. Jenom si zakázal, aby se před ním říkalo o ní „matka“.
„Tak jak jí budeme říkat?“zeptal se otec.
„Jak chceš.“
„Nějak jí říkat musíme.“
„Ale nemusíme.“
„Když o ní někdy budeme mluvit, musíme jí nějak říkat.“
„Nemusíme o ní vůbec mluvit.“
„Musíme. Občas…“
„Tak jí budeme říkat TAMTA.“
A tak jí tak začali otec se synem říkat.
Tamta.
Když se otec někdy spletl a řekl maminka, dostalo dítě velmi bolestný výraz a několikrát se i po tom slově rozplakalo.
Nakonec to otec raději ani nezkoušel.
Byla to prostě – Tamta.
Několikrát dítě vypnulo televizi, když se v nějaké pohádce objevila hodná maminka.
Otec mu nebránil. Viděl bolestný výraz dítěte. Uměl si představit, že právě tak by se díval i on, kdyby mu utekla kdysi jeho matka.
„Když manželovi uteče manželka, je jasné, co to s ním udělá,“řekl bratranec, „jenomže když dítěti odejde otec nebo matka, nikdy nevíš, co to s dítětem udělá.“
Dítě už nemělo matku, vytěsnilo si ji.Už mělo jenom TAMTU.
Porodila jej tamta.
Vzpomněl si, co mu říkal přítel.
Jednou byl se synem v obchodě, kde na stěně visela veliká fotografie Marilyn Monroe, plakát přes stěnu.
„Tatínku,“ syn ukázal na plakát.
„Hm?“ vzhlédl otec.
Dítě se dívalo na herečku se široce otevřenýma očima.
„Líbí se ti?“ zeptal se otec.
Dítě jej neslyšelo, dál a dál se dívalo na plakát.
„Ta je hnusná, viď,“ řeklo nakonec.
„Hnusná?“
Dítě se dál dívalo na plakát.
„Je,“ řeklo ztěžka, „je jako maminka.“
Matky si neuvědomují, uvažoval, jak svým chováním si vybírají budoucí snachu, jak jejich obraz – ať už v negativu, ať už v pozitivu – se otiskuje do dítěte, jak v něm ulpívá, jak se do něj vpečeťuje – neuvědomují si, jak svým zjevem – jenomže především svých chováním – vydechují vztah dítěte ke světu, jak řídí jeho budoucí výběr – milostný výběr…
Otec pohlédl na obraz Marilyn Monroe.
Ne, jeho manželka tak nevypadala.
Kéž by tak vypadala.
Jenomže byla blondýnka, sladká blondýnka, jako ona.
A synovi se podoba jeho matky, vzdálené matky, už měnila do snu.
Snu o matce…
TAMTA už nebyla ani krásná, TAMTA nebyla.
„Kdybych aspoň věděl, proč odešla,“postěžoval si manžel bratranci.
„Jsem psycholog, ale na tuhle otázku ti řeknu jenom jedinou odpověď, jakou znám: jsou to krávy,“ řekl bratranec.
Byla to odpověď.
Ale byla to jedna z odpovědí, které na nic neodpovídají. Jedna z těch odpovědí, kterými je tento svět přeplněný…
Jedna z odpovědí, které nic nevysvětlují, které naopak tarasí cesty, po kterých by mohlo vysvětlení přijít.
A den, kdy odešla manželka, se vracel, přehrával si ho znovu a znovu.
Jak manželka stojí ve dveřích.
Jak se dcera na něj směje a hlasitě volá, volá ještě na ulici, když pospíchá s matkou od jejich domu:
„Tatínku, dopovíš mi večer pohádku o vlkovi?“
„To víš, že dopovím,“ volal za dcerou.
Mávala mu.
Mávala mu oběma rukama, tak jak si mávávali, to mávání oběma rukama býval jejich rodinný rituál.
Jenomže to mávání bylo poslední, které u dcery viděl, pokud na ni vzpomínal, viděl tříletou holčičku, jak mává a mává.
I ve snech ji vídal.
Usmívala se na něj a mávala a mávala oběma rukama zároveň.
Sociální pracovnice mu po půl roce oznámila, že se manželka bude rozvádět, že manželka bude žádat, aby jí byl syn vydán do péče.
„To si vzpomněla brzy,“ řekl jí tehdy.
„Je to přece jeho matka,“ řekla sociální pracovnice ostře, „vy si snad myslíte, že matka nemá právo na své dítě?“
Mlčel.
Ten večer, kdy se dozvěděl, že manželka se bude snažit syna vysoudit, se chvíli se synem dívali na televizi. Ale televizní program nebavil ani jednoho z nich. Udělal mu večeři a šli spát.
„Můžu si vlízt k tobě do postele?“ zeptal se syn.
„Pro mě za mě,“ řekl.
Ale pak se opravil.
„Budu rád… Budu ti vyprávět.“
„Něco dobrodružného?“
„Hm.“
„Něco moc dobrodružného?“
„Hmhm.“
TENTO DEN JE JENOM JEDNOU ZA ŽIVOT.
Už nikdy nebude synovi deset let a pár týdnu, už nikdy s ním nebudu ležet a povídat mu pohádku.
Zhasl a díval se do tmy.
Na TUHLE CHVÍLI budu jednou vzpomínat.
Kde bude za pár měsíců syn?
„Nedělejte si iluze, matka je matka, dostane dítě zpátky a bude to tak dobré,“ řekla mu sociální pracovnice.
Manželka má peníze na nejlepší právníky a on má jenom tak tak na splácení půjček, které si vzali ještě před revolucí. Sociální pracovnice mu nepomohou. Jejich pohledy byly jako břitvy. Všechny sociální pracovnice na úřadě byly rozvedené… Proč by se měly zastávat cizího manžela. Mají, uvažoval, plné zuby vlastních bývalých manželů… Kdo mu pomůže. Bude sám. Už brzy bude bez syna. Sám… Jednou bude na TENHLE večer vzpomínat. Jako vzpomíná na večer, kdy odešla manželka.
Lehl si a čekal, až se dítě vykoupe.
A pak stálo ve dveřích jeho pokoje v modrém pyžamku a táhlo za sebou velikého hnědého plyšového medvěda.
„Muže jít Chlupáček k tobě taky do postele?“
Kývl.
„Budu rád.“
„Budeš mu taky povídat?“
„Budu mu taky povídat.“
„Něco dobrodružného?“
„Hm.“
„Něco moc dobrodružného?“
„Hmhm.“
TENTO DEN JE JENOM JEDNOU ZA ŽIVOT.
„Chlupáček má moc rád napínavý příběhy…“
Syn se položil vedle otce, z druhé strany k němu položil Chlupáčka, jednou rukou objímal otce syn, druhou medvěd.
Kdysi, když čítal otec Dostojevského, zdávalo se mu, jak volil ruský autor primitivní klíč, kterým odemykal své příběhy. Vybral nejvíce pravděpodobné řešení, to, které by jeho postavy vyvedlo z úzkosti a bolesti a dovedlo je k radosti a ke štěstí, pak toto řešení zaměnil za nejméně pravděpodobné a to zapsal a tak vytvářel poutavý svět, který byl zdánlivě velmi poutavý, jenomže ve své podstatě nepřirozený a nesmyslný. Jak stárnul, zjišťoval otec, že se zázračný ruský epileptik dobíral ve svých vyprávěních tajného jádra života, hovořil o přesné a utajované podstatě světa, líčil jeho pravou podobu, která spočívá v tom, že lidé jednají proti svým zájmům, běží nevědomky směrem od radosti a od štěstí, které na ně a na jejich blízké čeká, líčí svět, jaký je, líčí lidské cesty přesně takové, jaké jsou, kreslí jejich podivuhodnou nepřirozenost…
Manželka propadala depresím.
A když ji vybízel, aby se léčila, odmítala.
„Jsem snad blázen?“
„Nejsi blázen. Kdo má chřipku, taky není blázen. A přece se léčí,“ říkal jí, jenomže ona tak dlouho odmítala vyhledat jakoukoliv pomoc.
Už se s ní nedalo vlastně o ničem povídat. „Co je ti do toho?“ to byla její pravidelná odpověď na všechny jeho poznámky, věty, otázky. Když se jí po návratu z práce ptal, jak se měla, říkala s pátravým pohledem: „Proč?“Jako by svou obvyklou otázkou, jakou si lidé navzájem kladou, slídil po nějakém potměšilém tajemství. Chlad, který z ní vycházel, byl úžasný, v duchu si manželku pojmenoval Lednička. Co mi asi Lednička zase bude mlčet, říkal si, jako jiní manželé uvažují při cestě z práce o tom, co jim zase jejich manželka poví.
Ležel a nehýbal se, vychutnával synovu přítomnost, vychutnával dvojí objetí. Z jedné strany mne objímá syn, který mne má rád. Z druhé strany mne objímá medvěd, který mne má rád.
Mlčeli.
Všichni tři.
A on si uvědomoval, jak krásně se mlčí s těmi, kdo nás mají rádi.
Jak krásně se mlčí s tím, kdo nás má rád.
Už nikdy nebude synovi deset let.
Už nikdy mne nebude objímat a já mu nebudu vyprávět pohádku.
Kdo ví, co z něj bude… za nějakých deset let…
Zapomene na tuhle chvíli, dokonale zapomene.
Bude dospělý a bude ležet v nějaké jiné tmě.
Možná se bude sám dívat do tmy.
Kdo ví, do jaké tmy…
S kým.
Dítě se k němu pevněji přitisklo z jedné strany a objalo ho silněji, z druhé strany se k němu tiskl velký hnědý plyšový medvěd a také ho objímal.
Vzpomněl si, jak na téhle posteli ležel před patnácti lety, o své svatební noci.
Manželka ležela za svítání tam, kde teď ležel syn.
Měla ruku položenou přes jeho hruď, jako mu ji teď položil syn.
„Já se teď cítím tak v bezpečí,“ zašeptala mu tehdy a políbila ho po té větě na ucho, do kterého mu šeptala.
„Jak to v bezpečí?“ zeptal se jí tehdy.
„Tak,“ řekla.
A pak se rozplakala.
Vylekal se.
„Proč pláčeš?“
„Napadlo mne,“ vzlykla, „že jednou bude třeba jeden z nás mrtvý a ten druhý ho nebude moct obejmout.“
Kdyby člověk neměl vzpomínky, napadlo ho – a odsunul plyšového medvěda, který ho tlačil – kdyby člověk neměl vzpomínky, byl by štastnější?
Možná.
Ale kdo ví…
Někdy i ty vzpomínky, které bolí, jsou krásné. A někdy to bývají ty nejkrásnější…
Uvažoval, co by měl synovi vyprávět.
Tolik nocí po manželčině odchodu takhle leželi, potmě, a on mu vyprávěl. Příběhy, pořád nové a nové příběhy. Jako by dítě chtělo prázdné místo po matce zaplňovat stále novými a novými příběhy, novými postavami, novými ději… Vymýšlel mu příběhy o Indiánech, o pirátech, vymýšlel příběhy, ve kterých on a syn zažívali ta nejpodivnější dobrodružství, někdy už při tom vyprávění usínal a syn ho opravoval – a smál se – a pak se smáli oba – protože si tatínek pletl nejenom jména, pletl si, jak polousínal, i zápletky. „Jak tam můžou být Eskymáci, když vyprávíš příběh z džungle ?“ protestoval syn a otec se probouzel a vyprávěl dál příběh o divokém slonovi, který se prodírá džunglí a pronásleduje je, tatínka a syna, vyprávěl příběh o domorodém náčelníku, který slona zastaví a pozve je do své vesnice.
V temném pokoji řvala zvířata u brodu v džungli, plížily se indiánské kmeny, pluly zde malajské džunky.
Nikdy by ho nenapadlo, že bude vyprávět takové příběhy, on, bankovní úředník, člověk bez fantazie – jenomže nová doba jako by v něm probudila potřebu utíkat do jiného světa, unikat do světa jiných dějů.
Vyprávěl, vyprávěl.
A ustával až tehdy, když vedle sebe zaslechl klidné oddychování dítěte.
Advokát, se kterým se radil, jestli by syn u něj mohl zůstat, mu řekl, že soud bude těžký.
„Mají moc dobrého právníka a dítě je malé,“ řekl, „soudní znalkyně bývají ženské, ty dvě, co vám soud přidělil, jsou hrozné babajzny. Jsou to důchodkyně, co si udělaly z posudků manufakturu, chrlí je na běžícím pásu a přijdou si na pěkné peníze – už na ně bylo podáno kolik stížností – jenomže ony se vždycky oklepou – budou rozhodovat těmi ubohými papíry o životě dětí, dokud úplně nezesklerotifikují a nerozpadnou se – podívejte se třeba tady, nazývají vaše dítě Vít a ono se přece jmenuje Karel. Znám je obě, tu malou tlustou potvůrku i tu hubenou vysokou kozu – co zla tyhle dvě už způsobily – co dětí zmrzačily – jenomže mají moc.“
Doporučil, aby chlapec odejel na nějaký tábor.
„Moc k vám přilnul, bude to pro něj šok, až bude muset žít s vaší ženou a s jejím milencem, má tady kamarády a domov – radši ho pošlete na pár týdnů třeba někam se skautama… Ať si zvyká, že bude bez vás, že bude jinde…“
Poslal ho.
A sedal sám u vypnuté televize.
Pokuřoval dýmku a pil pivo a díval se na prázdnou, na pustou obrazovku, jako by se díval na svůj život, který náhle zhasl.
„Nechám ti tady Chlupáčka, aby ti nebylo smutno,“ řekl mu syn, když odjížděl na tábor.
Byl už dost vytáhlý a tvář mu navzdory jeho deseti letům dozrávala smutkem, jenomže stále to bylo ještě dítě.
Malé zmatené dítě.
Poslední noc, než odejel na tábor, si vlezl k otci do postele.
„Viď, že se k nám nevrátí,“ zašeptal a objímal otce přes hruď, tak, jako ho dříve objímala jeho manželka.
„Kdo?“ řekl otec omámený únavou a polospánkem.
„Tamta,“ řeklo dítě. Otec mlčel.
Když se podíval na dítě, spalo.
Byl rád, že mu nemusí odpovídat.
Po manželčině odchodu byl jako ochromený, nelákalo ho chodit na pitky s přáteli, kteří ho zvali.
Odmítal pozvání od přátel i od příbuzných.
„Co se dá dělat,“ řekl mu bratranec psycholog, „jednou uteče manželka od každého, jednou uteče manžel od každé. S tím se musí počítat. Jsme moderní lidé. Přijď k nám v neděli na oběd.“
Žil právě pár měsíců s hezkou studentkou psychologie, mladší o dvacet let.
„Radši ještě budu nějakou dobu sám doma,“ řekl otec.
„Jo, potřebuješ si ještě nějakou dobu lízat rány, já vím,“ pokývl soucitně bratranec.
A tak otec zůstal doma.
Kdyby byl syn aspoň o trochu starší, uvažoval, když vzpomínal na pubertální syny svých přátel.
Šel by mi na nervy.
Vzpomínal, jak si jeho přátelé stěžovali na své děti, na jejich drzosti, na jejich dopalování.
Jenomže jeho syn byl tichý. Někdy až zlověstně tichý.
Nešel otci na nervy, nemohl si jeho drzostí vytěsnit soucit, jaký s ním měl a díval se na něj někdy zoufale, jako by se díval na ubohé, zraněné zvířátko…
Chápal, že syn je zmrzačený.
A že bude.
Jenže jak by mu mohl otec pomoct?
„Každý máme z dětství nějaké ty boule na duši,“ říkával často jeho cynický bratranec.
Otec seděl u zhasnuté televize a díval se do okna za ní.
Byl stejně letní den, stejně horký den jako tehdy. Jako byl den –
DEN, KDY ODEŠLA MANŽELKA.
Den, kdy odešla matka…
Co bych asi dělal já, kdyby mi v deseti letech odešla moje matka?
Co bych si o ní myslel?
Daleký obzor a jasná obloha byly tak vzdálené náladě odchodu, jako by celý život byl jenom jedním velikým proudem začátků…
Co asi teď dělá jeho syn.
Možná s vodními skauty jezdí na lodičkách a ani si na něho nevzpomene.
Za oknem uviděl jiného chlapce.
Byl asi stejně starý jako jeho syn a otec v první chvíli uvažoval, že to je on.
Je už takový věk, ve kterém si jsou všichni malí chlapci tak podobní.
Ale nebyl to on.
I když byl stejně oblečený, do nemožně ušitých kalhot, jaké byly nejmódnější, s rozkrokem kalhot pod koleny.
Byl to syn jeho souseda, malíře pokojů, který bydlel ve vedlejším řadovém domku.
Otec si vzpomněl, že od malíře pokojů také před nedávnem odešla manželka.
Zůstal s chlapcem sám, tak jako otec.
Jako by celý svět byl plný samoty.
Jako by jeho manželka nebyla jednou blonďatou hubenou ženou, jako by byla velikým symbolem – symbolem, který opouští…
Symbolem zrady.
A otci se najednou zastesklo po jeho dětech v dálce, po dceři, kterou už kolik měsíců neviděl.
Po synovi, který někde v dálce jezdí na lodičce a na něj si možná ani nevzpomene.
Po synovi, kterého mu možná soud už tak brzy odvede a on ho bude vídat třeba jenom jednou za čtrnáct dní a možná ani tehdy – věděl, jak manželky jeho přátel po rozvodu dokáží stále vymýšlet nové a nové důvody, aby otcové nemohli vidět své děti.
Otec dopil láhev piva.
A sentimentálně a trochu vratce vyšel před dům…
Jenomže svěží letní vzduch jej rychle občerstvil.
Díval se na cizí dítě, opuštěné dítě.
Opuštěné tak, jako byl jeho syn a jako byl i on.
Vysoká letní obloha žhnula ve výši a malý chlapec pobíhal po louce a kopal do míče.
Kopal?
Až po chvíli došlo otci, že chlapec kope do neviditelného míče.
Usmál se.
Jakou fantazii ty děti mají.
Chlapec nemá míč a tak si myslí, že ho má a hraje si s ním, jako by ho měl…
Dětství je čas, ve kterém jsou zázraky naprosto přirozené.
Mohl bych si také tak hrát, napadlo otce, mohl bych si hrát, jako že mám manželku, že je zase doma.
Až se večer budu vracet domů, uvidím za nízkým kuchyňským oknem už z ulice dvě malé hlavičky…
Jednu syna.
Druhou dcery.
A uvidím manželku, jak na kuchyňském pultu něco připravuje k večeři.
Domov.
Mohl bych si hrát tak, jako si hraje tenhle chlapec – je přece to, čemu uvěříme, že je.
Vlna domova, vlna svítícího domova, toho, který byl u nich po tolik let, domova plného drobných radostí, které se teprve s odstupem – teprve, když se už rozplynou a zmizí – zdají tak velké, tak báječné… ta vlna vzpomínek, rozsvícených vzpomínek na domov, náhle zalila otce.
No co. Odešla.
Jedna manželka odešla.
Bylo to u nás hezké, dlouho to u nás bylo tak hezké – dostali jsme od osudu dárek, krásný dárek, jaký tolik otců a tolik synů nikdy nedostane – máme teď dvě možnosti, buď se zlobit a litovat, že to, co bylo, není – nebo máme druhou možnost, radovat se, že nám osud na tolik let dál dárek, báječný dárek. Domov… Ten nejkrásnější dar, jaký člověk muže od osudu dostat, je domov.
Koneckonců, nebylo to u nás vůbec tak špatné, uvažoval otec a snažil se opět přijít na to, proč manželka odešla.
Kdysi viděl film, ve kterém manželka opustila domov, ani tehdy – a to byl ještě šťastně ženatý – to nemohl pochopit.
Myslel si tehdy, že jsou věci, které si spisovatelé a scénáristé vymýšlejí, aby jejich díla byla zajímavější…
Přišel k chlapci, který pobíhal po louce a kopal do neviditelného míče.
Vida, řekl si otec, tenhle chlapec se s odchodem matky tak dobře vyrovnal a můj syn tak dlouho plakal a teď už o ní jenom mlčí.
Jsou prostě –
Jsou prostě šťastné povahy.
Chlapec kopl do neviditelného míče.
Znal otce, párkrát si s jeho synem a s malířem pokojů tady zahráli dohromady kopanou.
Dvě děti…
Dva otcové.
Dvě samoty.
Dvě opuštěné děti.
Dva opuštění otcové.
Jak se všechno nakonec uklidní, ztiší. Nějaká matka odejde a dítě si hraje na louce.
Co se děje.
Sociální pracovnice přece říkala, že o dítě se bude starat nějaká psycholožka, nemusí si o ně dělat, kdyby se dostalo k matce, vůbec žádné starosti.
Doufal, že ta psycholožka nebude rozvedená a bude s ním občas hovořit, bude od ní aspoň vědět, co syn dělá, ta psycholožka snad bude jiná než soudní znalkyně a bude vědět, jak se jeho syn jmenuje a nebude ho nazývat Vít.
Zamával na chlapce.
Chlapec pokývl a poslal neviditelný míč k otci.
Otec předstíral, že přijal přihrávku.
A poslal míč zpátky chlapci.
Ten ho vrátil otci, který míč vděčně přijal.
Stopl míč a chvíli si s ním hrál, dělal s neviditelným míčkem kousky jako profesionální fotbalista, hlavičkoval s ním…
Všechno se zvládne, napadlo otce.
Co na tom. Jedna manželka odešla.
Jedna matka odešla.
V bance mu také říkali rozvedení kamarádi, že to je normální, podle statistiky za padesát let už nebude žádné nerozvedené manželství.
Děti to zvládnou.
Jaképak zranění, jaké poraněné duše, je to prostě tak, jak to říkají kamarádi v hospodě – je to život.
Sociální pracovnice také tvrdí, že se jednou všechno srovná, jednou jeho dítě přestane nenávidět matku. Je to prý jenom póza, ano, póza, tak mu to přece říkali. Za pár let mu dojde, že ho má matka ráda. A zatím… Jak to říkaly? Otuží se, ano, otuží se. V podvědomí má matku dítě stejně rádo. A ona ho miluje. Vůbec se prý nemusí bát, že by dítě, až teď k němu matka přijde a bude s ním žít, vůbec se nemusí bát, že by dítě strádalo. Bude přece se svou matkou. Vzpomněl si, jak mu vytýkaly, že dítě štve proti matce. Zkoušel si uvědomit jediný okamžik, kdy by syna proti matce štval, nemohl si vzpomenout ani na jediný.
„Proč ty na tamtu nenadáváš?“ zeptal se ho dokonce jednou syn.
„No, nenadávám.“
„Jak můžeš mít pořád její fotku v knihovně?“ divil se jednou jeho syn.
Opravdu, měl stále její snímek za sklem knihovny, nechával jej tam, byli na něm všichni tři, v době, kdy byl syn ještě malý.
Nebyla to povedená fotografie.
Nechal se tehdy vyfotografovat přítelem na jednom výletě, stojí na fotografií vedle své bývalé manželky a malé dítě, rozesmáté, poskakuje mezi nimi. Přítel si nevšiml slunce za nimi a fotografie spíš než jako fotografie vypadala jako stará grafika, sluneční zář ji začernila… A dítě, které poskakovalo, bylo rozmazané. A přece měl právě tenhle nepovedený snímek nejradši, všichni na něm byli šťastní, z technického hlediska to byla velmi nepovedená fotografie jedné rodiny, jenomže tady nešlo o tři nejasné postavičky, šlo o to, že to pro něj bylo něco jiného: nebyla to fotografie tří lidí, byla to fotografie něčeho, co jimi prosvítalo, byla to fotografie štěstí.
„Jak to, že tamtu tady můžeš pořád mít?“
„Tehdy -“ zauvažoval.
„Co tehdy?“ vykřiklo rozčilené dítě.
„Tehdy jsme byli šťastní,“ řekl.
Syn si odfrkl. A v tom podivném zvuku ucítil otec pohrdání. Přesto, když se na snímek někdy podíval, necítil vůči manželce nenávist – jako by se manželka rozdělila do dvou bytostí, jedné, co ho opustila a co opustila jeho syna – a do druhé, která byla stále zalitá sladkým svitem vzpomínek, nepatřila k té první a patřila do jiného času.
„Bylo to hezké, už není, jenže to neznamená, že to hezké zmizelo,“ řekl synovi.
Jednou otec přišel domů a snímek za sklem knihovny chyběl.
„Kde je?“
Ukázal synovi na knihovnu.
„Pryč,“ řekl syn krátce.
A dál si jezdil s vláčkem po plyšovém koberci.
Neptal se ho dál.
Ale dál si nesl v sobě onen snímek, jako si každý, dokud žije, nese v sobě galerii obrazů, kterou mu nikdo nemůže vzít.
Jednou se všechno napraví, pozná, že ho matka má ráda, je to jeho matka, tvrdí sociální pracovnice, opakoval si v duchu a snažil se tomu uvěřit.
Každý musí něco vydržet, každý musí vydržet něco, co bolí…
Možná vetší bolest by byla, kdyby měli synovi vytrhnout zub…
Zvládne to, jistě to zvládne…
Tenhle chlapec to už zvládl.
A jeho syn to přece také zvládne.
Jaká zranění? Jaká psychická zranění?
Kdyby si zlomil nohu, bylo by to přece horší.
Co na tom… Jeden zlomený vztah…
Biologický druh se přizpůsobuje, po desítky tisíc let byly matky potřeba, teď už zřejmě nejsou.
Nejsou…
Nebudou.
Odcházejí…
Chlapec mu poslal míč.
Zachytil neviditelný míč špičkou nohy a střelil mu jej nazpátek.
A pak chlapec udělal něco, co otec nemohl pochopit.
Přikopal si neviditelný míč na hliněné návrší, které zbylo po výstavbě řadových domků.
Položil míč na zem.
A kopl ze vší síly do neviditelného míče –
Otec se na chlapce překvapeně zadíval.
Chlapec stál na návrší a díval se na neviditelný míč, který odlétal k smetištím na obzoru.
„Už si nebudeme hrát?“
„Ne.“
Otec byl zklamaný.
Vrátil se do dětství a hra s neviditelným míčem ho osvěžila, kolik dní už neměl sportovní pohyb…
Docela by si zde ještě rád hrál.
Ale chlapci náhle ztvrdly rysy.
„Tebe už ta hra nebaví?“ zeptal se otec.
„Až příště.“
Chlapec to vyslovil s tvrdým přízvukem, jakému otec neporozuměl.
Dítě mu náhle připadalo staré –
Nesmírně staré…
Jako by zde nehovořilo desetileté dítě, kamarád jeho syna, jako by zde hovořila nějaká podivná tajemná postava z prastaré báje…
Otec se pokusil udělat vtip.
Ukázal do lučnaté dálky, ve které zmizel neviditelný míč.
„Ten míč tu necháš?“
Chlapec pozvedl k otci oči.
Oči plné něčeho, co by otec, kdyby to měl pojmenovat, mohl označit jenom jediným slovem: tma.
„Ten míč tu necháš?“ zopakoval otec otázku.
„To nebyl míč.“
Chlapec si už přestával otce všímat a vydal se na cestu k řadovým domkům, otec jej následoval.
„To nebyl míč?“
„Ne.“
Otec nechápal.
„Ale vždyť jsi do něj kopal.“
Chlapec mlčel.
„Celou hodinu jsi do něj kopal.“
Chlapec mlčel.
„Kopali jsme přece do něj spolu…“
Chlapec pozvedl k otci tmu ve svých desetiletých očích…
„To nebyl míč, to byla hlava mojí matky.“

Převzato z autorovy knihy povídek “Tatínku, má ďábel oči jako maminka?”