Občané za svá práva v Praze, o. s.

Dne 3. srpna 2003 byla podána na základě čl. 34 Úmluvy stížnost pana Ing. Jiřím Fialou, občanem České republiky, směřující proti České republice. Stěžovatel byl zastoupen advokátem Mgr. Janem Kutějem a Česká republika byla zastoupena zmocněncem panem V.A. Schormem.

Stěžovatel poukazoval zejména na délku řízení o změně výchovy jeho synů, která byla podle něj v rozporu se zásadou „přiměřené lhůty“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a rovněž tvrdil, že délka rozhodovacího procesu měla nepříznivý dopad na jeho právo na respektování rodinného života, a na druhé straně namítá, že neměl možnost dosáhnout výkonu práva na styk se dětmi, které mu soudy předběžně přiznaly, čímž byla podle jeho názoru dotčen článek 8 Úmluvy. Dále stěžovatel namítal, že neměl k dispozici účinný nástroj k nápravě délky předmětného řízení. V této souvislosti se dovolával článku 13 Úmluvy.

Vývoj případu

V letech 1989 a 1992 se z manželství stěžovatele narodili dva synové. V dubnu 2000 podala stěžovatelova manželka k soudu návrh na úpravu poměrů nezletilých synů v souvislosti s rozvodem manželství se stěžovatelem. Dne 26. května 2000 schválil soud dohodu rodičů, podle které měli být synové svěřeny do péče matky a stěžovatel se s nimi měl stýkat každé úterý a čtvrtek odpoledne a každý druhý víkend, dohoda upravila i prázdniny synů. Tato úprava nabyla právní moci dne 13. září 2000 společně s právní mocí rozsudku o rozvodu manželství stěžovatele s manželkou.

Setkávání stěžovatele se syny probíhalo bez problémů do konce letních prázdnin 2000. Pak začala matka synů stěžovateli ve styku s nimi bránit a syny manipulovat proti otci. Na základě těchto skutečností byla ze strany opatrovníka doporučena rodičům terapie ve specializovaném centru, které se však matka odmítla podrobit.

Dne 29. prosince podal stěžovatel k soudu návrh na změnu výchovy s odůvodněním, že mu matka dětí brání ve styku s nimi. 14. února vydal soud bez návrhu předběžné opatření, kterým zúžil styk stěžovatele s dětmi na každý druhý víkend. Ve dnech 12. července a 27. září 2001 podal stěžovatel návrh na výkon rozhodnutí o styku s dětmi, kde požadoval uložení pokuty matce dětí za zmařené styky. Tyto návrhy zůstaly bez odezvy soudu. Stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření na svěření dětí do jeho péče byl soudem zamítnut. Na základě soudem nařízeného znaleckého posudku v průběhu řízení o změnu výchovy dětí dal opatrovník souhlas k zákazu kontaktů mezi stěžovatelem a jeho syny. Městský soud v Praze vyloučil z projednávané věci dosavadní soudkyni a věc přidělil jinému soudci. 25. června 2002 vydal soud rozsudek, jímž zamítl změnu výchovy nezletilých dětí a zakázal stěžovateli veškerý styk s jeho dětmi. Své rozhodnutí odůvodnil výpovědí rodičů a dětí, které prohlásily, že otce nemají rádi a nechtějí s ním být. Což bylo podle znaleckého posudku důsledkem skutečnosti, že děti žijí v prostředí nepřátelském vůči otci, což představuje hrozbu pro jejich osobní vývoj. Dne 9. září se stěžovatel odvolal a dne 23. září 2002 byl spis postoupen městskému soudu. Následně bylo zjištěno, že spis se ztratil. Jeho rekonstrukce byla dokončena 3. června 2003. Po dobu, kdy se obvodní soud domníval, že se spis nachází u městského soudu, nerozhodoval o dalších žádných návrzích.

Dne 7. června 2003 podal prostřednictvím advokáta ústavní stížnost, ve které poukazoval na nečinnost obvodního soudu ve věci návrhů na výkon rozhodnutí a na vydání předběžných opatření a tvrdil, že tato nečinnost představovala zásah do jeho práv na spravedlivý proces a na respektování jeho soukromého a rodinného života.

Dne 10. června 2003 vyhověl obvodní soud návrhu matky na vydání předběžného opatření, kterým byl stěžovateli zakázán veškerý styk s dětmi. Dne 23. června 2003 podal stěžovatel proti rozhodnutím ze dne 10. června 2003 odvolání a s ohledem na skutečnost, že rozsudek ze dne 25. června 2002 dosud nenabyl právní moci, trval stěžovatel na výkonu svého práva na styk s dětmi. Dne 2. srpna 2003 byl na návrh stěžovatele vypracován psychiatrický posudek. Podle jeho zpracovatele trpěly děti vážnou formou syndromu zavrženého rodiče a jedinou vhodnou terapií bylo svěřit je do výchovy otce. Dne 9. října 2003 byl městskému soudu předložen rekonstruovaný spis. Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003 tento soud rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozsudku ze dne 25. června 2002 a proti rozhodnutím ze dne 10. června 2003. Městský soud zrušil předběžné opatření a výrok rozsudku o zákazu styku stěžovatele s dětmi, v ostatním pak napadená rozhodnutí potvrdil.

Dne 13. srpna 2003 byl stěžovatel pravomocně uznán vinným z trestného činu zanedbávání povinné výživy v době od května 2001 do února 2002, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Odsouzení předcházely dva pokusy o výkon uvedené povinnosti soudní cestou. Dle vyjádření stěžovatele ten však přišel o zaměstnání v důsledku četnosti soudní sporů a ní spojenou časovou náročností, neměl tedy prostředky na placení výživného a neúspěšně se několikrát pokoušel soudní cestou o jeho úpravu.

Stěžovatel dne 12. prosince 2003 odvedl svého staršího syna k sobě, což bylo kvalifikováno jako únos (právo na styk s otcem se stalo vykonatelným až od 12. února 2004) a stěžovatel strávil jeden měsíc ve vazbě, následně byl zproštěn obžaloby.

Dne 2. března 2004 byla matce soudem zaslána výzva k dobrovolnému plnění rozsudku o styku stěžovatele s dětmi podle. Dne 6. února 2004 synové stěžovatele nesouhlasili s jeho pokusem o realizaci práva na styk, což vedlo k potyčce, po níž následovala trestní oznámení. Dne 3. března 2004 vydal obvodní soud předběžné opatření, na jehož základě měl stěžovatel právo na styk se svými syny každé druhé pondělí na bezpečném místě za přítomnosti psycholožky a dále každou druhou sobotu. Soud shledal, že děti byly pod vlivem nenávisti panující mezi rodiči. Dne 17. března 2004 navrhl stěžovatel vydání předběžného opatření, jímž se domáhal, aby se svým mladším synem mohl strávit velikonoční prázdniny. Tento návrh byl dne 24. března 2004 zamítnut. Dne 13. dubna 2004 navrhl stěžovatel vydání předběžných opatření,aby mu bylo umožněno doprovodit mladšího syna k zubaři a strávit s dětmi letní prázdniny. Obvodní soud uvedené návrhy dne 19. dubna 2004 zamítl jako nedůvodné.

Krátce nato podal stěžovatel návrh, aby byli jeho synové umístěni do ústavní reintegrační péče. Stěžovatel přitom uvedl, že je matka naváděla, aby jej nenáviděli. Tento návrh dne 22. dubna 2004 zamítl.

Ústavní soud dne 8. června 2004 odmítl ústavní stížnost stěžovatele ze dne 7. června 2003 pro zjevnou neopodstatněnost. Uvedl, že se v souladu se svou judikaturou musel zabývat otázkou, zda průtahy v řízení pokračovaly i v době jeho rozhodování, pakliže tomu tak nebylo, nebylo ani účelné rozhodovat o existenci porušení. V daném případě bylo však dle názoru Ústavního soudu nesporné, že obvodní soud nese odpovědnost za průtahy od 25.června 2002 do 5. června 2003 vzniklé v důsledku ztráty spisu. Ústavní soud konstatoval, že z postoje matky lze vyčíst nedostatek vůle k plnění soudních rozhodnutí, která nesplňují její očekávání, což nelze trpět žádnému z účastníků řízení.

Dne 25. února 2004 podal stěžovatel trestní oznámení na matku, v němž uváděl, že soustavně brání výkonu rozhodnutí o jeho právu na styk s dětmi. Státní zástupce věc odložil.

Na návrh stěžovatele vydal soud dne 18. srpna 2004 předběžné opatření, jímž matce nařídil, aby dětem umožnila zúčastnit se pohřbu jejich děda z otcovy strany. Rozhodnutí se nepodařilo matce doručit, za což jí byla dne 31. srpna 2004 uložena pokuta. Proti uložení pokuty se matka odvolala. Městský soud v odvolacím řízení matce výši pokut snížil.

Dne 13. května 2005 byl stěžovatel obžalován z trestného činu útoku na státní orgán a trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, jehož se měl stěžovatel dopustit zejména urážlivými výrazy a vyhrožováním několika soudcům, kteří se účastnili projednávání jeho případu.

Dne 8. dubna 2005 vynesl obvodní soud rozsudek, vycházející zejména z nového znaleckého posudku a z učiněných výpovědí, kterým na dobu neurčitou zakázal styk stěžovatele s dětmi. Dle informací poskytnutých vládou městský soud potvrdil napadený rozsudek ze dne 4. října 2005, včetně zákazu styku stěžovatele s dětmi.

Rozhodnutí ESPLP ve vybraných případech

Fiala v. Česká republika

Dne 15. listopadu 2005 ESPLP prohlásil stížnost za částečně přijatelnou a rozhodl upustit od ústního jednání.

ESPLP v tomto případě zdůraznil, že předmětné řízení vyžadovalo mimořádně urychlené vyřízení, a to tím spíše, že velmi napjatá situace v rodině měla zničující důsledky na psychický stav nezletilých. Nelze též přehlédnout roční prodlevu způsobenou ztrátou soudního spisu, za niž jsou odpovědné výhradně soudy. V obecnější rovině pak smluvním státům přísluší uspořádat své soudní systémy tak, aby soudy mohly zaručit každému právo na vydání konečného rozhodnutí ve sporech o jeho občanských právech nebo závazcích v přiměřené lhůtě (Gozalvo proti Francii, č. 38894/97, § 27, 9. listopad 1999).

Soud při posuzování tohoto případu v prvé řadě poznamenává, že stěžovateli a matce se v době rozvodu, tedy v roce 2000, podařilo uzavřít dohodu, která upravovala stěžovatelův styk s dětmi. Matka však brzy začala stěžovatelově styku s dětmi bránit a odmítla též první doporučení na rodinnou terapii, oba rodiče podali návrhy na zahájení nového řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti. Za tohoto stavu soud dne 14. února 2001 vydal bez návrhu předběžné opatření, podle něj se směl stěžovatel s dětmi stýkat každý druhý víkend. Orgány tak měly povinnost přijmout opatření nezbytná k tomu, aby se stěžovatel mohl se svými dětmi stýkat. Není sporu o tom, že kroky, které v tomto případě činily, nepřinesly kýžený výsledek a že stěžovatel byl práva na styk nakonec zbaven rozhodnutími z 8. dubna a 4. října 2005.

Ve dnech 12. července a 27. září 2001 tedy podal návrh na výkon tohoto rozhodnutí uložením pokuty své bývalé manželce, soud však na jeho podání nereagoval, uvedené návrhy zůstaly bez odezvy i poté, co byl spis dne 3. ledna 2002 přidělen novému soudci, přestože český občanský soudní řád soudům ukládá jednat v dané oblasti bez návrhu. Toto pochybení se jeví o to vážnějším, že s ohledem na věk dětí (třináct a deset let v roce 2002) a na narušené rodinné zázemí mělo plynutí času nepříznivý dopad na možnost stěžovatele navázat vztah se svými syny.

V projednávané věci však Soud nemůže ponechat bez povšimnutí ani názor znalců citovaný v rozsudku ze dne 25. června 2002, podle nějž děti žijí v prostředí, které je vůči stěžovateli nepřátelské, což představuje hrozbu pro jejich osobní vývoj, ani jejich doporučení, aby styk stěžovatele se syny byl sice méně častý, avšak vždy na delší období. Rovněž nelze opomíjet skutečnost, že uvedený zákaz styku byl dne 26. listopadu 2003 zrušen městským soudem, který dospěl k závěru, že nevykonání práva stěžovatele na styk bylo způsobeno zejména zjevným odmítáním matky a že z jejího chování, které si zasluhuje kritiku, je třeba vyvodit důsledky. Z popisu skutkových okolností případu vyplývá, že soudy přijaly opatření k zajištění výkonu, jak jim to umožňuje občanský soudní řád, a zaslaly matce výzvu teprve 2. března 2004, tedy téměř dva roky a osm měsíců po prvním návrhu na výkon rozhodnutí.

Soud se krom toho domnívá, že jakkoli mohlo být chování stěžovatele v minulosti nevhodné, zpracovatelé znaleckého posudku citovaného v rozsudku ze dne 25. června 2002 o výchovné schopnosti nezpochybnili. Ještě v roce 2002 znalci shledali, že stěžovatel je způsobilý k výkonu rodičovské zodpovědnosti a že kontakt s ním je nezbytný k řádnému rozvoji nezletilých. Podle všeho tedy agresivita stěžovatele, na niž poukazuje vláda, přinejmenším z části vyplývala z frustrace z nečinnosti soudů a z marného úsilí o dosažení výkonu jeho práva na styk.

Dle mínění soudu tak neschopnost vnitrostátních orgánů přijmout veškerá opatření, která se od nich dala rozumně očekávat, k zajištění výkonu stěžovatelova práva na styk přispěla ke změně okolností, které byly důvodem, proč byl následně tohoto práva zbaven (Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, § 63, 24. duben 2003).

Dále se ESPLP domnívá, že stěžovatel neměl žádnou účinnou obranu proti délce řízení, neboť v českém právním řádu neexistuje právní prostředek nápravy, který by stěžovateli umožňoval uplatnit před vnitrostátním orgánem námitky ohledně délky řízení.

ESPLP tedy rozhodl v tomto případě jednomyslně a to tak, že došlo k porušení článku 6 odst. 1) Úmluvy, článku 8 Úmluvy a článku 13 Úmluvy a dále rozhodl, že není příslušný k posouzení ostatních námitek stěžovatele. Stěžovatel po vydání rozhodnutí o přijatelnosti nepodal žádný návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění, přestože byl v dopise zaslaném jeho právnímu zástupci dne 21. listopadu 2005 poučen o článku 60 Jednacího řádu Soudu, který stanoví, že žádost o spravedlivé zadostiučinění ve smyslu článku 41 Úmluvy musí být podána v rámci písemného stanoviska k meritu věci. Jelikož tedy stěžovatel na průvodní dopis k rozhodnutí o přijatelnosti neodpověděl, Soud rozhodl, že stěžovatel nemá na přiznání částky podle článku 41 Úmluvy nárok.

Shrnutí

ESPLP se proto po posouzení všech skutečností, které mu byly předloženy, a s ohledem na význam řízení pro stěžovatele domnívá, že soudy v projednávané věci nepostupovaly s náležitou péčí a že délka předmětného řízení není v souladu s požadavkem na „přiměřenou lhůtu“. K porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy tedy došlo.

ESPLP se tedy domnívá, že k porušení článku 13 Úmluvy došlo, poněvadž v českém právním řádu neexistuje právní prostředek nápravy, který by stěžovateli umožňoval uplatnit před vnitrostátním orgánem námitky ohledně délky řízení.

Vzhledem k výše uvedenému a nehledě na prostor pro uvážení, jakým žalovaný stát v dané věci disponuje, dospěl ESPLP k závěru, že české orgány nevynaložily přiměřené a dostatečné úsilí k zajištění realizace stěžovatelova práva na styk s dětmi, a tím porušily jeho právo na respektování rodinného života zaručené článkem 8 Úmluvy.

Způsob nápravy českého státu uvedených porušení lidských práv

Fiala v. Česká republika

V tomto případu nedošlo po nabytí právní moci rozsudku ESPLP k vyplacení odškodného, neboť z důvodů na straně stěžovatele (právní zástupce stěžovatele se nevyjádřil k dotazu ESPLP ohledně odškodného) neměl stěžovatel na přiznání částky podle článku 41 Úmluvy nárok.

Stěžovatel Ing. Jiří Fiala podal k soudu návrh na obnovu trestních řízení pro neplacení výživného, neboť se domníval, že po rozhodnutí ESPLP dokazuje, že tato trestní řízení neměla být ani nikdy vedena. Soudem mu bylo sděleno, že rozsudek ESPLP má pouze doporučující a nezávazný charakter. V roce 2006 se dokonce veřejně dotazoval na výstavě Invex předsedy městského soudu v Praze JUDr. Jana Sváčka na revizi svého případu, přičemž byl odkázán na krajský soud v Praze.

Příslušný obvodní soud pro Praha 9 se celý z případu vyloučil pro podjatost. Případ byl postoupen k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a bylo zahájeno řízení o změně výchovy obou synů. Příslušná soudkyně stanovila pouze přiznání znalečného v tomto případě a byla z případu odvolána. Věc byla postoupena dalšímu soudci, který v roce 2007 rozhodl o návrzích na výkon rozhodnutí. Následovalo odvolání obou rodičů. Odvolací městský soud v Praze odvolání obou rodičů zamítl a k rozsudku ESPLP se vyjádřil ve smyslu, že není závazný. Řízení o změně výchovy nadále probíhalo, avšak podle stěžovatele docházelo účelově k průtahům.

Stěžovatel se tedy rozhodl k neobvyklému řešení, když 8. dubna 2008 zablokoval dveře u Městského soudu do soudní síně ve které měl soudit senát rozhodující i v případu synů stěžovatele, v zoufalé snaze domoci se toho, aby soud respektoval rozsudek ESPLP a prosadil jeho právo na styk se syny. Následně byl stěžovatel zadržen policií ČR na dobu 48 hodin, obviněn z trestného činu pohrdání soudem a výtržnictví. Obvodním soudem byl v listopadu 2008 odsouzen k odnětí svobody na dobu dvou měsíců (příslušná státní zástupkyně navrhovala od trestu upustit). Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím Krajským soudem v Českých Budějovicích. Na základě dovolání k Nejvyššímu soudu byl stanoven odklad výkonu trestu a rozsudek krajského soudu v Českých Budějovicích byl zrušen a případ vrácen k obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání. V únoru 2010 byl stěžovatel zproštěn obžaloby.

Nadále probíhalo řízení o změně výchovy u obvodního soudu pro Prahu 1, avšak podle stěžovatele docházelo účelově k průtahům. Proto se rozhodl k dalšímu neobvyklému řešení, když v březnu 2009 „odebral“ věc zákonnému soudci a to tak, že při jednání vzal opatrovnický spis ze stolu soudce a vyskočil s ním z okna soudní síně. Přičemž byl na dvoře soudu zadržen justiční stráží a spis mu byl odebrán. Jeho jednání bylo hodnoceno jako přestupek, avšak později bylo překvalifikováno na trestný čin. Obvodní soudu pro Prahu 1 se z případu jako celek vyloučil pro podjatost a případ byl postoupen k obvodnímu soudu pro Prahu 5, proti tomu podal stěžovatel námitku, která byla vyhodnocena Nejvyšším soudem jako oprávněná a případ byl postoupen okresnímu soudu v Kolíně. Soudce ustanovil znalce za účelem vypracování znaleckého posudku na stěžovatele. Stěžovatel během jednání podal námitku podjatosti soudce z důvodu jeho zveřejnění v seznamu spolupracovníků STB a uspořádal na toto téma tiskovou konferenci dne 26. října. Na stejný den bylo nařízeno hlavní líčení v trestní věci stěžovatele, které proběhlo bez účasti stěžovatele (i přes jeho písemnou omluvu). Stěžovatel byl odsouzen na dva roky odnětí svobody nepodmíněně. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání a odvolací soud rozsudek změnil tak, že trest snížil na jeden rok odnětí svobody nepodmíněně. Tento rozsudek nabyl právní moci. Žádost o prominutí trestu v polovině jeho doby byla zamítnuta.

V současné době je stěžovatel ve výkonu trestu ve věznici Nové Sedlo na Žatecku. Do současné doby se stěžovatel se svými syny nestýká…

Poznámka Střídavky: Kolik nových Fialů si české opatrovnické soudnictví svým přístupem ještě „vyrobí“?