Martina Mrázková
V každé šťastné rodině je to stejné. Máte milující maminku, která by pro vás udělala vše, co by vám na očích viděla, a tátu, který vás chrání a brání jenom proto, že vůbec existujete.
Já můžu potichu takovým holkám jen závidět. Neznám ten pocit pohody, když si sednete, proberete, co jste celý den dělali, a potom spokojeně usnete.
První otázka, která vás asi napadne, je: Proč? Odpověď zní: Nemám tátu. Teda mám, ale ne u sebe. Neznám ten pocit, když ho obejmete a cítíte se v bezpečí. Můj tatínek je pryč. Byl to voják a odjel bojovat do Afghánistánu. Tehdy mě pronásledovaly takové pocity jako strach, starost a brek.
Nyní je mi patnáct let a od té ztráty uběhl nějaký ten čas. Nebyla jsem zrovna nejhodnější dítě. Alkohol, kouření, špatný známky, občas i tráva byly součástí mého života. Máma to se mnou neměla lehký a já si to uvědomovala, ale její starosti mi nezabránily v tom, že jsem to pořád dělala. Později jsem však uvažovala: Proč to té mámě dělám? Brečí skoro každou noc a já jí ještě k tomu přidělávám problémy. Pak jsem začala přemýšlet i o něm. Chyběl mi, on, ten chlap, o kterém ani nevím, jestli je pořád naživu. Sedla jsem si na postel a vyndala staré fotky. Prohlížela jsem si důkazy našich společných chvil a do rukávu si utírala slzy. Já toho člověka potřebuju, i když ho u sebe nemám. Po rozhovoru s mámou jsem si začala všechno uvědomovat. Povídala mi o něm, jak byl silný, statečný a jak nás všechny miloval. Brečely jsme obě. Najednou mě napadlo napsat mu dopis o tom, jak nám chybí a jestli je v pořádku. Obě jsme doufaly, že dostaneme nějakou zprávu.
Nic. Uběhly další dva týdny a pořád nic. Kvůli tomu jsem se vykašlala i na kamarády a byla stále s mámou. Ano, to znamená, že jsem omezila i závislost na kouření, hulení, a pít jsem přestala úplně. Takže aspoň v jedné části se mi trošku ulevilo.
Jednoho dne jsme společně uklízely celý byt, protože se blížily vánoční svátky. Na Štědrý den jsme usedli ke stolu a s falešnými nucenými úsměvy se na sebe všichni smáli. Věděli jsme, že tady někdo chybí. Najednou se ozval zvonek. Mamka vstala a šla otevřít. Zaznělo cvaknutí kliky a poté pláč. Nevěděla jsem, jestli šťastný nebo smutný, tak jsem také vstala a šla se kouknout, kdo to je. Stoupla jsem si přede dveře a se slzami v očích se dívala na muže oblečeného v maskáčích. „Tati?“ řekla jsem trochu rozklepaným hlasem. „Sluníčko moje!“ zvolal, přímo rozhodil své tašky a vzal mě i s bráškou do náručí. „Veselé Vánoce, rodino!“ Všichni jsme brečeli. Poté táta objal mámu a dal jí pusu. Byli jsme najednou všichni šťastný. Jedli jsme, smáli se a falešné úsměvy byly pryč.
„Kdy nám zase odjedeš?“ zeptala jsem se s pocitem, že se zase rozbrečím. „Už nikdy,“ řekl a usmál se. „Jak to?“ byla překvapená mamka. „Dostal jsem nabídku na místo tady, v Česku. Už vás nikdy neopustím, nedokážu unést ten pocit, když držím v ruce dopis a čtu ta nejkrásnější slova od někoho, koho miluju. Zlomilo mě to a normálně jsem se rozbrečel. Nemůžu bez vás žít.“ A my jsme spokojeně v rodinném kruhu oslavili ty nejkrásnější Vánoce v životě.
7. 3. 2014 at 1:11
Bravo, já jsem s mojí dcerou a synem neměl Vánoce dlouhých 8 let. Nebyl jsem v Afgánistánu. Jenom dvě ulice od nich. Nemám maskáče, nikdy jsem je neopustil, chránil jsem je, jenom proto, že existují, miluji je. Pronásledují mne takové pocity jako strach, starost a brek. Pronásleduje mne takový člověk v taláru, který rozhoduje o životě mém, mých dětí a našich Vánoc !!!
7. 3. 2014 at 9:29
Pěkný článek.
U nás se tátové neposílají do Afghánistánu, aby se odcizovali dětem. Na to bohatě stačí duševně zaostalá matka, ospod a soud. Pocity dítěte, jak popisuje autorka, tedy zájem dítěte, nikoho z této opatrovnické mafie nezajímá!
Ještě drobnost, nechci urazit autorku, ale myslíte si, že by pila, kouřila a hulila, kdyby měla otce na blízku …?
7. 3. 2014 at 16:20
Nyní je mi patnáct let a od té ztráty uběhl nějaký ten čas. Nebyla jsem zrovna nejhodnější dítě. Alkohol, kouření, tráva byly součástí mého života. To jako kdy ? Ve třinácti, ve čtrnácti ? Tady je vidět jak dopadají děti, kterým chybí ve výchově táta. Jo tátu nikdy nenahradí žádný mrdák matky ….. rodina je rodina
9. 3. 2014 at 22:26
Jak taky člověk může dopadnout.
Co na to soudy?
http://www.novinky.cz/finance/329648-rozpady-manzelstvi-delaji-z-tisicu-lidi-exekucni-stvance.html