Mgr. Pavla Koucká

Viděla jsem kdysi povedenou reklamu na kondomy. Pohledný muž nakupuje v supermarketu se svým tří nebo čtyřletým synkem. Dítě má svou představu o vhodném obsahu košíku a souboj otce a syna vrcholí vřeštícím a kopajícím klukem uprostřed rozházeného zboží. Pohoršlivé pohledy spolunakupujících, zoufalý výraz tatínka – a kýžená reklama.

Andílci byli tradičně malováni jako batolata. Není divu: buclaté, roztomilé, nevinné dítě. Usmívá se, rádo se mazlí a zvonivě se směje. Jenže ono má i druhou tvář a proměna nastane v řádu vteřin. Stačí prakticky jakýkoli podnět a roztomilé stvoření se změní v ječící vzteklinu. Vřeští a dupe, válí se po zemi. Některé děti se na rodiče dokonce zuřivě vrhají a bijí je. Ideálně před publikem.

Proč se to děje? Některé teorie hovoří o pomalém vyzrávání prefrontální mozkové kůry, jiné to berou čistě psychologicky: dítě se nachází v takzvaném období vzdoru, testuje hranice svých možností či hloubku rodičovské lásky. V každém případě jde o přirozený vývojový jev, kterému nemůžeme zabránit.

„Pociťují-li malé děti zlost nebo frustraci, je výbuch vzteku stejně přirozenou reakcí organismu, jako je zívání při ospalosti,“ říká Michael Potegal, neuropsycholog z University of Minnesota, který se výzkumem dětského vzteku zabývá už řadu let. Ve věku mezi 18 měsíci a čtyřmi lety se podle něj vztekají všechny děti (alespoň v naší, západní kultuře).

Jak máme reagovat

Naše reakce na vztek dítěte je přesto významná. Jak se tedy máme chovat, abychom takové jednání nefixovali? Abychom dítěti pomohli vztek zvládnout? Dali mu zprávu o nevhodnosti jeho chování, zároveň ho ujistili o své lásce – a sami v takové chvíli nepřišli o rozum?

Teorií je mnoho. Od trestajících (fyzické tresty se dnes nenosí, zato se děti izolují – na podnětůprostou „samotku“ na chodbu či do dětského pokoje) přes doporučení výstup ignorovat a přes přístupy vysvětlující („Podívej se, Tomášku, to, co děláš, není hezké…“) až po pevné objetí českoněmecké psycholožky Jiřiny Prekopové. Samo množství a různost teorií však naznačuje, že ideální recept neexistuje.

Stejný vztek má různé příčiny. Jednejme podle nich

Naší dceři jsou necelé tři roky, a kdyby se dělaly soutěže ve vřískání, dostala by medaili. Tuhle nás přišel požádat řidič tramvaje, zda bychom si nemohli přestoupit do druhého vozu, neboť neslyší vysílačku. Důvodem jeku bylo, že jsem si nesedla na to sedadlo, které malá generálka určila.

Často tedy sama přemýšlím, jak se tváří v tvář ječícímu batoleti nejlépe zachovat. Myslím, že neexistuje optimální řešení pro všechny případy. Rozlišuji zhruba tři kategorie příčin batolecího vzteku a pro každou volím trochu jiný přístup.

Dítě testuje hranice

Malé dítě teprve zjišťuje, co může. Jako mimino nemohlo prakticky nic, ale postupně je stále silnější a schopnější. Aktivně se pohybuje a čím dál účinněji manipuluje se svým okolím. Což je opojné. Nutně však musí zjistit i hranice svých možností. A to bolí.

Proto ztropí scénu, když nedostane bonbón, a bije nás, že nesmí zkoumat počítač (náhodnými údery do klávesnice). V takových případech krátce vysvětlím a na přetrvávající jekot nereaguju.

Dítěti nepomůže, když povolíte a bonbón dáte. V danou chvíli sice výstup zastavíte, ale dítě se lehce naučí, že si může ledacos vykřičet. A když se mu napříště nedaří, zkouší to s větší výdrží a intenzitou.

Je přetažené

Batole ještě nedokáže kontrolovat své emoce, a je-li tzv. přetažené, platí to dvojnásob. V takovém případě zklidňuju a bez obav i ustoupím: „Aha, ty chceš sedět tady, co sedím já. No dobře, tak pojď, vyměníme se.“ Vzteku z této příčiny jde do značné míry předcházet.

Potřebuje naši pozornost

Ke svačině máme bílý jogurt. Krmím ročního syna a lákám dceru.

„Ne, já nechci jogurt!“
„Proč ne? Máš ho ráda, pojď si taky dát.“
„Nemám ráda jogurt! A chci jahůdkovej!“
„Pojď k nám, máme moc dobrej, řeckej. Ten ti přece chutná.“
„Já si vezmu jahůdkovej sama!“ Otevírá ledničku a začíná vyhazovat věci.
„Zavři ledničku a pojď sem.“

Holčička se dává do jekotu. Měla bych být přísná? Trvat na svém? Potrestat za neposlušnost? ptám se sama sebe. Nechce se mi ale trestat dítě, notabene když samo viditelně trpí. Vždyť ona nevyhazuje věci z ledničky s uspokojením, vypadá skoro zoufalá. Odkládám tedy jogurt a lžičku, zavírám ledničku a beze slova beru dceru do náruče. Posazuji si ji na klín a opět se chápu lžičky. Jedna Horymírkovi – jedna Doubravce. Utírám slzičky. Už je dobře.

Teorie sem, teorie tam

Dětské výbuchy vzteku bývá někdy náročné zvládnout, zvlášť když jsme sami nevyspalí, hladoví, ve stresu. Možná proto vzniklo tolik teorií a doporučení, jak na ně. Celkově si ale myslím, že není nutné tolik studovat a přemýšlet, spontánně pravděpodobně zareagujete nejlíp. Sama situaci analyzuju většinou až zpětně a prostě proto, že mě to baví.

A taky se přemýšlení hodí, když to samo nějak nefunguje. Třeba když se vám samotným v konfrontaci se vztekajícím se batolem „zatmí před očima“ nebo se výbuchy jeho vzteku neúnosně stupňují.

Většinou jde prostě o to ten výbuch negativních emocí v klidu přestát. Podle výzkumu Michaela Potegala trvá průměrně tři minuty, než se dítě uklidní. Někdy tento čas využívám k tomu, abych udělala potřebné věci. S dítětem stejně nic nenadělám, tak aspoň umyju nádobí. A najednou, tak náhle, jak se z andílka stal čertík, nastane změna opačným směrem. Dítě si k nám chce sednout na klín, pomazlit se. Užijme si to.

A jak to bylo v té tramvaji, kde jsme si měli přesednout do druhého vozu? Teorie sem, teorie tam. Bylo třeba jednat rychle a přestupovat se mi nechtělo – tramvaj nacpaná, já na klíně ročního syna, starší dceru a k tomu plný 60 l batoh. Venku tma, zima a smog a já už s nimi chci domů, co nejdřív.

„Doubravo, nekřič, vadí to všem okolo a řidič potřebuje slyšet vysílačku,“ říkám co možná nejnaléhavěji a hledím dceři zpříma do očí. Dítě vřeští dál. Beru tedy její hlavu měkce, nicméně pevně do dlaní a přidržuji dolní čelist k lebce, takže křičet prostě nejde. Potřebujeme vydržet dvě stanice. Dcera kňučí, ale postupně se zklidňuje. Venku žádá „chci na koníčka“. Vysazuji si ji na ramena a jdeme domů. Výstup je za námi.

Kdoví, jaké by bývalo bylo ideální řešení. Ale takhle to prostě bylo a nějak jsme to zvládly.

Deset zaručených způsobů, jak vyvolat u batolete záchvat vzteku

1. Nedáte mu okamžitě sušenku, na níž ukázalo
2. Netolerujete válení se v kaluži
3. Zmáčknete tlačítko, které chtělo zmáčknout ono
4. Nenecháte ho „opravovat“ telefon pomocí kladiva
5. Dáte žluté víčko na zelenou lahvičku (nebo ho tam nedáte)
6. Cokoli mu obléknete
7. Cokoli mu svléknete
8. Zmíníte se o oblékání/svlékání
9. Sourozenec se podívá na jeho hračku
10. Nenecháte je jít ven nahé, resp. oblečené jen do ponožek s obrázkem žraloka

Článek byl publikován na serveru Psychologie.cz