PhDr. Václav Mertin

Já jsem dětský psycholog. Ta funkce v této chvíli je podružná a jako dětský psycholog se nezabývám jenom otci po rozvodu a střídavou péčí, ale zabývám se potřebami dětí a problémy dětí a jejich nejrůznějšími aspekty. Toto je jenom jeden z nich.

Přestože psychologové bývají asi hodně upovídaní, tak má řeč budiž stručná a jasná. Mně přijde naprosto samozřejmé, že rodiče tím, že si dítě vytvoří, tak mají povinnosti. Tedy neumím si vůbec představit, o čem by bylo možné diskutovat. Povinnosti mají samozřejmě maminky a mají je i tátové. A ta věc, že se jako partneři – to nejsou slova moje, to jsou slova pana profesora Matějčka – že se rozejdou jako partneři, tak to je možné, ale oni se nerozejdou jako rodiče. To znamená, jejich povinnosti nezanikají.

Druhý rozměr, který mě vede k tomu, že se o tuto problematiku zajímám, je uspokojování potřeb dítěte. Samozřejmě názory nemusejí být úplně jednoznačné, jenom vnímejme, kdo se k nim vyjadřuje. Já si myslím, že aspoň kus je opravdu záležitostí psychologů a zejména v ČR myslím si, že naši učitelé, dětští psychologové, ať už byli tady v Praze, nebo brněnští psychologové, tak myslím, že nás s touhle problematikou seznámili nejenom na úrovni doby, ale řekl bych velmi moderně a jedna potřeba zcela určitě je, že dítě potřebuje stabilní prostředí s nepříliš velkým počtem lidí. Není tam řečeno, že to musí být nutně máma, táta, ale to je nejjednodušší.

My řešíme také problémy babiček a dědů, kteří jsou některými rodiči ochuzováni o vztah ke svému vnoučkovi, což někdy nám přijde hodně traumatizující. To myslím, že tady nezaznělo. A samozřejmě i partneři, kteří se rozcházejí, a z hlediska práva asi to je nějaké jednoduché, to já nevím, ale psychologická situace těchto dětí bývá také velmi složitá. To znamená, pokud rodiče zajistí péči i po rozvodu, tak ta forma je druhotná. Jenomže je zřejmé a samozřejmě i psychologii to trvalo nějakou dobu anebo některým psychologům, abych byl konkrétnější, než si uvědomili, že když to dítě jednoho z rodičů vidí výrazně omezený čas, a to je třeba to jednou za 14 dní, ale je to něco podobného, když ten táta opravdu pořád pracuje. Jsou takoví tátové – většinou tedy tátové, kteří pořád pracují, tak na čem se má ten vztah vytvořit? A je to něco jiného? Jednou za 14 dní, to tady jistě zaznělo, to je návštěva, to není regulérní výchovná situace ve středu odpoledne, kdy se jde k zubaři třeba a potom ještě by se měl stihnout kroužek a uvařit atd. Sobota, neděle, to je něco jiného. To je jiná situace.

Takže postupně, když zvažuje dětský psycholog jednotlivé okolnosti, tak střídavá péče nabízí jistě ne ideální variantu, po rozvodu není nic ideálního, ale přijatelnou variantu, nebo dokonce nejpřijatelnější variantu. Zaznělo tady, jak je třeba se ptát dětí. Já bych to trochu zrelativizoval. Tím, že jsem dětský psycholog a já se pořád ptám dětí, tak se dozvídám věcí. A já neumím vždycky poznat – asi ti ostatní to umí, ale já to neumím poznat, kdy to je třeba situační záležitost, kdy ráno maminka naštvala dítě a ono teď takhle se vyjadřuje, kdy to je trvalejší záležitost. Já bych se dětí ptal, nicméně zodpovědnost za dítě mají rodiče. To znamená, musejí mít oni povinnost se domluvit a mají právo to řešit. Dítěti bych toto právo já osobně nedával.

Já osobně bych byl, tady zaznělo jako plošné nařízení, to určitě není přesně ono, že se musí posuzovat individuálně. Jakmile se dítě dostane do rukou psychologovi, tak vždycky je to individuální. Věřím, že i jiné instituce postupují individuálně, že to mají zakotveno přímo ve svém poslání. Ale byl bych pro to, aby to byla první varianta, aby se nejdřív uvažovalo o variantě střídavé péče, když se rozcházejí lidé, a teprve potom, pokud to není úplně možné z nějakých důvodů, tak aby se hledaly další přijatelné varianty.

Myslím si, že velký problém je, a zde bych apeloval na všechny, kteří s tím mohou něco dělat, to znamená i na sebe, a tj. že spousta lidí je v těch otázkách nevzdělaných. Oni nevědí, co to obnáší, neznají základní psychologické poznatky. Nemusejí znát to nejnovější, ale takové ty základní, které opravdu v ČR jsou známy 40, 50, 60 let. Je zajímavé, že je neznají ani sociální pracovnice, to znamená, vstupují do toho svými laickými pohledy. Neznají je soudci, vstupují do toho rozhodovacího procesu svými zkušenostmi, svými zážitky. Já vím, že tím, že učím na vysoké škole, tak možná přeceňuji význam vzdělání, ale já mu opravdu věřím a myslím si, že ve chvíli, kdy lidé si to bez určité ideologie takhle sesumarizují a řeknou si: tady mám dítě, to má určité potřeby, tak si myslím, že podobně jako mně, protože já nejsem žádný zastánce nějakého směru, jim to musí vyjít, že střídavá péče je přijatelná možnost pro dítě.

Přepis příspěvku předneseného 20.5.2013 v Senátu v průběhu veřejného slyšení na téma POROZVODOVÁ PÉČE O DĚTI: PRÁVO DĚTÍ NA OBA RODIČE

Share this...

Facebook

Twitter

VK

email