Mgr. Michaela Sigmundová, Ph.D.

–

V prosinci roku 2019 matka opustila natrvalo společnou domácnost vedenou s otcem. V listopadu 2019 mu tento svůj krok oznámila s tím, že odejde a vezme s sebou syna. Postavila otce před hotovou věc a nedala mu možnost jakékoli dohody. Otec se změnou bydliště dítěte a změnou trvalého bydliště dítěte nesouhlasil. Matka syna přihlásila do MŠ, aniž by s otcem konzultovala výběr předškolního zařízení. Otec se mohl všem těmto krokům matky bránit podáním soudu v rámci rodičovských neshod, nicméně už kvůli synovi nechtěl zvyšovat napětí mezi rodiči a přál si, aby se rodiče domluvili na rovnoměrné péči o syna formou mediace. Bohužel na mediaci k dohodě nedošlo.

V průběhu soudního řízení otec poukazoval na konflikt dítěte s matkou a jeho nespokojenost s odloučením od otce. Nezletilý si po celou dobu od odstěhování matky ze společné domácnosti vedené s otcem stěžoval na to, že s otcem netráví tolik času jako s matkou. Vzhledem k tomu, že si pamatoval dobu společného soužití rodičů, byla pro něj změna ve formě samostatného bydlení s matkou radikálním zásahem do jeho dosavadního života a vnímání rodiny.

Na základě usnesení soudu byl stanoven styk otce s nezletilým v lichém týdnu od pátku od 14,00 hodin prostřednictvím předškolního zařízení po skončení předškolního vzdělávání do pondělí následujícího sudého týdne do 8,00 hodin, kdy otec po ukončení styku nezletilého předá matce prostřednictvím předškolního zařízení, které nezletilý navštěvuje. Dále byla matka povinna předat nezletilého otci v sudém týdnu od čtvrtka od 14,00 hodin prostřednictvím předškolního zařízení po skončení předškolního vzdělávání do pátku do 8,00 hodin, kdy otec nezletilého po ukončení styku předá matce prostřednictvím předškolního zařízení, které nezletilý navštěvuje. Toto předběžné opatření je platné již druhým rokem, přičemž nezletilý zestárl o dva roky a dnes je mu šest let a v září nastoupí do základní školy.

Dítě má právo na zachování péče oběma rodiči a v soudním řízení nebylo prokázáno, že by kdokoli z rodičů nemohl vykonávat v plné míře rodičovské kompetence. Soud v této věci mohl sám nařídit rodičům zkušební režim střídavé péče, aby bylo v praxi zjištěno, do jaké míry tento výchovný model bude vhodný pro dítě. Nicméně tak neučinil. V současné době na základě změny zákona je trvání předběžných opatření omezeno na dobu tří měsíců. Jakákoli dlouhodobá zatímní právní úprava trvající dokonce dva roky není v této věci opodstatněná, protože oba rodiče prokázali, že jsou schopní se o dítě řádně starat a nikdo z nich nemůže být diskvalifikován z péče. Každý z nich má vytvořené hluboké citové pouto k dítěti a dítě zase k rodičům. Není důvod uvažovat o svěření nezletilého do výlučné péče jen proto, že někdo z rodičů v řízení poukazuje na zástupné důvody či konflikty mezi rodiči z minulosti, které tím, že se rodiče rozestěhovali, zcela ustaly.

V této věci nelze opomenout fakt, že nezletilý po celou dobu řízení vykazuje známky citového strádání a fyzického oslabení celkové kondice. Nezletilý trpí opakovanými infekty horních cest dýchacích, kdy nebyla zjištěná organická příčina těchto nemocí.

„V případě, že dítě vnímá konflikt mezi rodiči jako nežádoucí, začne hledat způsob, jak se s touto situací vypořádat (Mechanic, 1968). Cílem těchto zvládacích (copingových) strategií je zmenšit hrozbu, kterou s sebou konflikt mezi rodiči přináší, a tím si udržet emocionální klid a rovnováhu (Křivohlavý, 2009). Pokud dítě není schopné zvládnout situaci konstruktivním způsobem, může se objevit zástupná reakce těla. Podle celostní medicíny tak výsledné onemocnění značí tělesnou reakci na zátěžovou situaci (Poněšický, 2002).

Dětský věk se vyznačuje nedostatečně vyvinutými kognitivními schopnostmi a nedostatečně osvojenými styly zvládání, a proto platí, že čím je jedinec mladší, tím častěji reaguje pomocí primární signální soustavy (Tress, Krusse, & Ott, 2008). Rodičovský konflikt tak může u dítěte vyvolat psychosomatickou reakci, stejně tak i strádání dítěte bez druhého rodiče.

Děti nejsou dostatečně vybaveny jinými zvládacími strategiemi a mohou podle psychosomatické perspektivy snadněji somatizovat své intrapsychické problémy.

Z důvodu zahlcení konfliktem a soustředěním se na jiné problémy se může rodič stát nepozorným k potřebám dítěte a hrozí z jeho strany ignorování emocionálních i jiných potřeb dítěte. Krajním nepřímým důsledkem pak může být třeba i zhoršení vztahu dítěte s rodičem, což bylo v tomto řízení řešeno ve vztahu matka x syn (Cummings & Davies, 1994).

Stres je možné definovat jako „negativní emocionální zážitek, který je doprovázen určitým souborem biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních změn, jež jsou zaměřeny na změnu situace, která člověka ohrožuje, nebo na přizpůsobení se tomu, co nelze změnit.“ (Křivohlavý, 2009, s. 170). Dlouhodobý chronický stres se pak může spustit v momentě, ve kterém jedinec pociťuje ztrátu kontroly nad vzniklou situací, kdy se jeví jakékoliv řešení této situace jako nereálné a jedinec také často na hledání řešení rezignuje. Takto se může cítit i nezletilý, jenž nechápe, proč ze dne na den ztratil blízký kontakt s otcem a tráví více času s matkou a její rodinou, přičemž otce může vídat jen podle rozhodnutí soudu, jelikož matka více času nad rámec usnesení soudu cíleně otci neposkytuje. A pokud snad ano, je to velice výjimečné a v době, kdy má matka nějakou záležitost, kdy potřebuje součinnost otce.

V průběhu stresu probíhá na fyziologické úrovni sekrece hormonu ACTH a kortizolu. V situacích, které jedinec vyhodnotí jako náročné, se navíc vyplavují ve zvýšené míře katecholaminy (Baštecký et al., 1993). Z hlediska imunologie se v důsledku stresové situace snižuje množství počtu buněk NK (natural killers), které za normálních okolností přirozeně likvidují vetřelce (Křivohlavý, 2009). Tento mechanismus se nazývá imunosupresivní účinek stresu, díky němuž dochází k oslabení činnosti imunitního systému (Baštecký et al., 1993). Mezi výrazné stresogenní faktory, které přispívají ke vzniku zátěžové situace, se řadí například i dlouhodobé napětí v rodině (Křivohlavý, 2009). Vlivem psychiky na imunitní systém se začal v 60. letech zabývat vědní obor zvaný psychoneuroimunologie (Křivohlavý, 2009). V této době byla prokázána vzájemná interakce imunitního systému nejen s endokrinním systémem, ale i s celou nervovou soustavou, a tím pádem i s psychickou činností.

Zjistilo se, že při prožívání silných emocionálních zážitků dochází k uvolňování secernovaného imunoglobulinu A, který za normálních okolností funguje jako protilátka proti nachlazení. Pozitivní emoce tak imunitní reakci zvyšují, zatímco negativní ji snižují. Touto premisou byla odůvodněna zjištěná souvislost mezi sníženým výskytem pozitivních emocí a častějšími respiračními onemocněními (Křivohlavý, 2009).

Distres tak může způsobit snížení celkové obranyschopnosti organismu (Poněšický, 2002). Například v 60. letech Meyer and Haggerty (cit. dle Mechanic, 1968) zjistili, že stres v rodině představoval jeden z významných faktorů podílejících se na vzniku onemocnění streptokokovými infekcemi. Dále byl prokázán vztah mezi stresovou situací a kardiovaskulárními onemocněními, hypertenzí, bolestmi hlavy, astmatem nebo diabetes (Křivohlavý, 2009). Celkově shrnuto, Ader a Cohen (cit. dle Křivohlavý, 2009) tvrdí, že byly empirickými výzkumy prokázány souvislosti mezi činností imunitního systému, psychologickými jevy a zdravotním stavem jedince. Z tohoto důvodu lze předpokládat, ţe konflikt mezi rodiči, který představuje pro dítě zátěžovou situaci, může způsobovat oslabení jeho imunitního systému, na základě čehož může dítě pravděpodobněji onemocnět.“ (1)

Pokud dítě není schopné zvládnout situaci konstruktivním způsobem, může se objevit zástupná reakce těla. Děti jsou pak často nemocné bez zjevné příčiny a své psychické obtíže somatizují nejčastěji do infektů dýchacích cest nebo opakovaných zánětů středouší, bolesti bříška, pomočování či jiných obtíží. To jsou signály, jimž by rodiče měli věnovat pozornost. Ale často jsou tak zahlcení bojem mezi sebou, že to, oč se tak snaží, vlastně ponechávají zcela mimo své zorné pole konfliktu.

(1) Bc. Barbora Sypátková, SOUVISLOSTI MEZI VNÍMANÝM RODIČOVSKÝM KONFLIKTEM A MÍROU NEMOCNOSTI U DĚTÍ NA PRAHU DOSPÍVÁNÍ, Bakalářská diplomová práce, obor psychologie, Masarykova univerzita 2010 cit. on – line dne 2.6.2022 viz [https://is.muni.cz/th/c8bre/bakalarska_prace.pdf]