Stridavka.cz

–

Ve včerejším článku jsme uváděli příklad, kdy matka evidentně zneužívá současnou hysterii kolem koronaviru k tomu, aby dítě nepředávala otci. V některých případech však nemusí být za tímto postojem jen zlá vůle, ale i skutečné obavy, umocněné neustálou mediální masáží nebo vlastní ustrašeností.

Podobnou situaci v posledních dnech řešili čtenářky a čtenáři diskusního fóra na serveru eMimino.cz. Objevil se zde tento dotaz:

“Je tu někdo v podobné situaci – má střídavou péči s otcem, který se nechová v době pandemie zodpovědně a ohleduplně (vlastně se nechová ani jindy ohleduplně s ohledem na svou strukturu osobnosti…), nedodržuje s dítětem nařízení (nošení roušky při styku s jinými lidmi), navštěvuje od počátku i širší příbuzenstvo. Já v té situaci jsem, žiju s dítětem v domácnosti s maminkou ve věku 76 let. Dítě si s otcem nadále střídám i přes pandemii. Nařízení porušoval, a teď po rozvolnění už nemám ani žádné páky, jak ho donutit k ohleduplnosti a zodpovědnému chování. Nyní se sice návštěvy už mohou, ale trochu mě to děsí, jaké to rozvolnění bude mít následky. A jak zajistit bezpečnost pro naši domácnost se starým člověkem. Připadám si jako v pasti. Vůbec nevím, co dělat. Volala jsem na Ospod, poradili jen, že se mám obrátit na dětského lékaře a zeptat se na možnost testování dítěte po návratu od otce… To mi přijde jako nesmysl – to bych ho musela nechat testovat několikrát do měsíce.”

Reakce maminek, které zde tvoří převážnou část diskutujících, byly až na vyjímky neobyčejně rozumné:

• “Asi jediné, co máš ty reálně ve svých rukách je, dítě nechat u otce, pokud bude souhlasit. Jinak je třeba přijmout fakt, že zkrátka eliminovat to riziko absollutně nejde. Lidi chodí do práce, stopnout sociální kontakty, dokud tu corona bude, nelze.
  Jak jste postupovali loni a předloni v době chřipkové epidemie? Zařídila bych se stejně.”
• “Na mě to dělá dojem, že chceš spíš prudit. Protože tady není slova o tom, že má strach tvoje maminka, že maminka si to nepřeje, že se bojí, že vnouče přinese nákazu, jelikož má ještě diabetes a hypertenzi. Ne, tebe štve, že otec dítěte to až tak nehrotí, že by se stýkal se svými rodiči jen s rouškou, popř. vůbec.”
• “Dítě má na otce právo. Chápu Tvoji obavu o maminku, ale nemáš jinou možnost než izolovat maminku. Těžko říct, do jaké míry se otec chová/nechová zodpovědně. Pokud chodí normálně do práce, tak přichází s lidmi do styku.
  Jediná možnost je obrátit se na soud, ať rozhodne, do jaké míry jsou rizika odduvodnena. Ale predbeznym opatřením tady ničeho nedosahnes a než se dostanete k soudu, bude trvat pár měsíců.”
• “Obhajovat se tady rozhodně nemusíš – co ale musíš, je nést následky svých činů.
  Ty jsi s tímto „narušeným, zlým, apod.“ člověkem přivedla na svět dítě – to bylo Tvoje rozhodnutí. Je úplně jedno, jaká konkrétní situace tenkrát byla, jaké důvody, co Tě k tomu vedlo atd. atd. – stalo se to, odestát se nemůže a proto Ti nezbývá než nést důsledky tohoto svého rozhodnutí – i s tím, že Ti některé z nich zrovna moc nevyhovují.
  Tvůj ex má o dítě zájem, stará se o něj – a že při tom nepostupuje pokaždé tak, jak by sis to představovala, udělala nebo pokládala za správné Ty, to už bohužel smůla, některé věci nemůžeš ovlivnit.”

Jen výjimečně se zde objevily opačně laděné názory, navádějící k nepředávání dítěte:

• “Máme vážně nemocného člena rodiny, takže se s nikým nestýkáme, nákup nám vozí a děti nechodí k otci. Do školy teď nepůjdou, ani kdyby ji otevřeli. A počkáme, kam se situace pohne. S každým dalším dnem se toho o viru či dalším vývoji bude vědět zase o něco víc.
  Ty máš jedinou možnost – buď si syna nechat bez ohledu na otce doma, nebo mu ho dát úplně. Já osobně bych si ho nechala doma. Mohou si skypovat, volat, a později si to mohou vynahradit (až bude jednou syn třeba půl roku na výměnné škole v cizině, taky nebude jezdit za otcem).”

Zdá se tedy, že zdravý rozum a respekt k péči obou rodičů už silně převažuje i na tzv. maminkovských webech. Máte podobné pozitivní zkušenosti ze svého života? Napište nám je na e-mail, rádi je budeme publikovat formou článku.