Natálie Exnerová
–
6.10 Velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů
Blízkost bydliště rodičů dítěte není výslovnou podmínkou pro nařízení střídavé péče. Jak již bylo zmíněno v přechozí kapitole této práce, podle Ústavního soudu se presumpce vhodnosti střídavé péče vytváří za situace, kdy oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem, oba rodiče chtějí mít dítě v péči a zároveň oba splňují kritéria pro nařízení střídavé péče ve zhruba stejné míře. Presumpci vhodnosti střídavé péče je možné vyloučit za předpokladu existence relevantních důvodů, které zároveň odpovídají nejlepšímu zájmu dítěte. Mezi takové důvody může patřit i velká vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, a to zejména pokud by tato velká vzdálenost mezi bydlišti mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. (108) Je nutné připomenout, že zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, výslovně počítá s možností střídání škol v případě, že dítě bude do střídavé péče svěřeno. (109)
Otázkou velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů při svěření nezletilého dítěte do střídavé péče jeho rodičů, a tím pádem nutností střídat školu, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Ústavní soud se ale otázkou velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů většinou přímo meritorně nezabývá, neboť tato otázka přísluší k rozhodnutí obecným soudům. (110) Z řady rozhodnutí Ústavního soudu ale plyne závěr, že malá vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, a z toho plynoucí možnost, aby dítě navštěvovalo pouze jednu školu, patří mezi předpoklady, při jejichž splnění může být dítě do střídavé péče svěřeno. Ústavní soud zastává názor, že v nejlepším zájmu dítěte zpravidla není, aby se socializovalo ve dvou odlišných školních kolektivech, zejména v případech, kdy každé ze vzdělávacích zařízení má jiné učební osnovy, či soustředí pozornost na jiné výukové předměty. (111) Uvedené není vhodné ani pro děti doposud nenavštěvující mateřskou školu, či děti plaché, přirozeně se stranící většímu počtu dětí, nebo naopak děti, jež z nějakého důvodu z kolektivu vyčnívají a mohou být objektem posměchu či šikany ze strany spolužáků. (112) Nicméně Ústavní soud okolnost malé vzdálenosti mezi bydlišti rodičů nepovažuje za výslovnou podmínku, bez které by nebylo možné střídavou péči nařídit. (113) Ústavní soud v jednom ze svých nálezů uvedl, že velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže sama o sobě být důvodem pro nenařízení střídavé péče. Je však třeba zkoumat individuální okolnosti daného případu, a to zejména aby nedocházelo k velké fyzické či psychické zátěži dítěte, kterou by způsoboval častý převoz a střídání pobytu u každého z rodičů, a zda jsou rodiče schopni zajistit převoz dítěte na danou vzdálenost ve stanovených časových úsecích. (114)
Co se týče nedávné doby, judikatura Ústavního soudu zabývající se otázkou svěření dítěte do střídavé péče v případě velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů zaznamenala velký posun. Ústavní soud se kloní k závěru, že ve výjimečných případech je možné nezletilé dítě do střídavé péče jeho rodičů nesvěřit i přesto, že oba rodiče naplňují předpoklady pro nařízení střídavé péče ve zhruba stejné míře, ale rodiče žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe. Jedná se zejména o případy, „kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí.“ (115)
Mediálně známým byl případ svěření nezletilého dítěte, jehož matka měla bydliště v České Lípě a otec v Olomouci. Nejprve bylo dítě, které v té době bylo v předškolním věku, svěřeno do péče matky, zatímco otci byl s dítětem stanoven široký styk. Odvolací soud následně změnil rozhodnutí k odvolání otce tak, že dítě bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů s intervalem střídání co každých čtrnáct dní. Ústavní soud v této věci následně konstatoval, že pouze hledisko velké vzdálenosti mezi bydlišti obou rodičů nemůže a priori vylučovat možnost svěření dítěte do střídavé péče. (116) Po dvou letech však nezletilé dítě nastoupilo do školy a matka z tohoto důvodu podala návrh na změnu předchozího rozhodnutí, kdy požadovala svěření dítěte do své výlučné péče. Matka argumentovala i změnou zdravotního stavu dítěte a nefungující komunikací mezi ní a otcem. Obecný soud došel k závěru, že střídavá péče již není v zájmu dítěte, a to právě z důvodu zahájení školní docházky. Otec se následně odvolal a odvolací soud změnil rozhodnutí tak, že opět nařídil střídavou péči, neboť dle jeho názoru nedošlo k takové změně v osobnosti nezletilého dítěte, pro kterou by střídavá péče již nebyla vhodná, navíc nezletilé dítě nemělo se zvládáním učiva problémy. Matka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud shledal důvodnou, a zrušil tak předchozí rozhodnutí. Ústavní soud měl za to, že odvolací soud dostatečně nezkoumal, jaké má střídání školních kolektivů vliv na psychický stav nezletilého dítěte. (117) Podle znaleckého posudku „vyšetření nezletilé ukázalo, že zvládá školní dualismus jen formálně s velkým energetickým vypětím a na úkor své psychické pohody, což se projevuje např. věkově nepřiměřenou sebekontrolou v oblasti sdílení a striktním oddělováním svých dvou světů. Nezletilá dle znalkyně bagatelizuje nepříjemné pocity a zastírá je, případně potlačuje, hrozí jí tak ztráta kontaktu s emocemi, když negativní emoce jsou vnímány jako nepovolené. Střídavá péče realizovaná za stávajících podmínek není dle znalkyně v zájmu nezletilé, neboť tlak, kterému nyní nezletilá čelí, ji nepřiměřeně zatěžuje a poškozuje ve vývoji, nezletilá cítí vysoký podíl odpovědnosti za fungování střídavé péče, úzkostně se snaží uspět a vyhovět očekávání dospělých osob a nikoho nezklamat.“ (118) Ústavní soud při rozhodování vzal v potaz nejen výše uvedený znalecký posudek z oboru psychologie, ale také zprávu z pedagogicko-psychologické poradny a zprávu kolizního opatrovníka. V uvedeném nálezu Ústavní soud připomenul, že nejlepší zájem dítěte musí být brán jako přední hledisko při jakémkoli rozhodování, které se ho týká, přičemž „součástí nejlepšího zájmu dítěte je i právo na jeho zdravý psychický vývoj, který stojí nad zájmem rodičů podílet se na péči o své dítě stejnou měrou, i nad zájmem dítěte být v péči obou rodičů.“ (119) Zároveň ústavní soud uvedl, že odvolací soud dostatečně nezkoumal výchovné poměry, přičemž nevzal v potaz zájem nezletilé. „Není dostačujícím zjištěním, že nezletilá režim střídavé péči a docházku do dvou základních škol zvládla. Je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. Pouhé zvládnutí učiva není v tomto ohledu dostatečným odůvodněním, zvláště za situace, kdy dle závěrů znaleckého posudku nezletilá zvládá školní dualismus na úkor své psychické pohody.“ (120) Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Ústavní soud nevyloučil možnost svěřit školou povinné dítě do střídavé péče jeho rodičů v případě, že rodiče bydlí ve velké vzdálenosti od sebe. Možnost skutečného nařízení střídavé péče však omezil, neboť takové rozhodnutí musí být především v zájmu dítěte, tak, aby dítě nepociťovalo psychickou újmu, která by mohla být způsobena střídáním výchovného prostředí u rodičů, školních kolektivů, mimoškolních aktivit, okruhu kamarádů apod. (121) Pro nezletilé dítě je psychicky náročné nějakým způsobem zvládnout rozpad vztahu rodičů a se zvládnutím mu velmi pomáhá právě stabilita školního prostředí, kde má učitele, kamarády nebo třeba i učební osnovy, na které je zvyklé. Je třeba zohlednit i skutečnost, jak se oba rodiče podílí na výchově nezletilého dítěte a jak se projeví nástup do školy na vhodnosti střídavé péče pro dané dítě. (122) Pokud je dítě, o jehož svěření do střídavé péče se usiluje, staršího věku, měl by být dostatečně brán v úvahu i jeho názor (viz podkapitola 5.4).
Může docházet i k situacím, kdy matka a otec dítěte budou mít oba bydliště v jiných státech či na jiných kontinentech. K otázce svěření nezletilého dítěte do střídavé péče a otázce nutnosti střídání školního kolektivu v případě bydliště rodičů v různých státech či na různých kontinentech se vyjádřil Ústavní soud v jednom ze svých nálezů. V daném případě obecný soud svěřil nezletilé děti do střídavé péče tak, že měly pobývat půl roku u otce v České republice a půl roku měly být v péči matky na Novém Zélandu. Zároveň nebyl stanoven styk rodičů s dětmi v době, kdy byly v péči druhého rodiče, neboť by děti byly nuceny překonávat vzdálenost mezi Českou republikou a Novým Zélandem velmi často, což by představovalo velkou ekonomickou a psychickou zátěž pro děti i rodiče. Ústavní soud v odůvodnění daného nálezu vzal v potaz psychologické hledisko při střídání školních kolektivů v různých státech, kdy „střídavá výchova by podle některých odborníků rovněž neměla znamenat střídání školního kolektivu, výchova či přesněji řečeno rozšířený styk by měl probíhat tak, že celá školní docházka proběhne v jedné zemi, letní a zimní prázdniny v druhé. Školáci jsou již mnohem více fixovaní na svůj kolektiv vrstevníků a je škodlivé tento kolektiv střídat v jakémkoli cyklu. Týdenní i půlroční střídání vytrhuje dítě z jeho dětského kolektivu a dělá z něho outsidera, protože s kamarády nesdílí společný osud. Střídání školního kolektivu v praxi může znamenat, že dítě kromě normální rodiny přijde i o normální vztahy v kolektivu, které se formují po celou dobu školní docházky.“ (123) V tomto případě Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu zrušil, protože obecný soud dostatečně nezkoumal, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení střídavé péče. (124) Opět ale není možné všechny takové případy posuzovat stejně. Je třeba, aby obecný soud vždy posuzoval okolnosti daného případu a rozhodl tak, aby za daných okolností bylo rozhodnutí v zájmu dítěte. (125) Ústavní soud tak výslovně nevylučuje, že by dítě nemohlo být svěřeno do střídavé péče, kdy by docházelo k nutnosti střídat školní kolektiv v různých státech či na různých kontinentech. (126) V případě, že bude nutné rozhodovat o „přeshraniční“ střídavé péči, je vhodnější stanovit střídavou péči tak, že celou školní docházku dítě absolvuje v jednom státě a jakékoli delší prázdniny ve druhém státě, aby dítě bylo začleněno pouze v jednom kolektivu. (127) Tato forma střídavé péče se ale spíše blíží péči výlučné s širším stanovením styku v době prázdnin. (128) Zároveň je třeba i zvážit, zda by v daném případě nebylo možné pro dítě ve střídavé péči zvolit střídání školní docházky a individuálního vzdělávání např. za situace, kdy je dítě jednou za čtrnáct dní u otce, a to například od středy do neděle, otec je schopný zajišťovat individuální vzdělávání dítěte, spolupracuje se školou a takové řešení je i v zájmu dítěte. (129)
Na závěr této podkapitoly je nutné uvést, že velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů, a tím pádem nutnost, aby dítě navštěvovalo dvě školy, nemůže střídavou péči vyloučit samo o sobě. Je třeba zkoumat individuální okolnosti daného případu, a to zejména zaměřit se na to, aby střídání rodinného prostředí a škol nepředstavovalo pro dítě nepřiměřenou zátěž, nebo aby rodiče dítěte vůbec byli schopni zajistit jeho převoz na tak velkou vzdálenost. V každém případě je opět nutné, aby obecné soudy rozhodovaly tak, aby toto rozhodnutí bylo v souladu s nejlepším zájmem dítěte, tak, jak ho definuje Úmluva o právech dítěte.
(108) nález Ústavního soudu ze dne 30. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 38.
(109) zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů
(110) HUFOVÁ, Adéla. Střídavá péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 21, s. 749.
(111) TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 57.
(112) FIDRMUCOVÁ, Anna. Střídavá péče v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2017, roč. 25, č. 8, s.277 – 283.
(113) usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2005, sp. zn. III. ÚS 6/05.
(114) nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, bod 34.
(115) usnesení Ústavního soudu ze dne 15. května 2018, sp. zn. II. ÚS 4029/17, bod 15.
(116) nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, bod 34.
(117) nález Ústavního soudu ze dne 24. června 2016, sp. zn. II. ÚS 169/16, bod 17.
(118) Tamtéž, bod 16.
(119) KOREJZOVÁ, Jitka. Střídavá péče, školní docházka a vzdálenost bydlišť rodičů [online]. epravo.cz, 20. října 2016 [cit. 1. března 2020]. Dostupné na <https://www.epravo.cz/top/clanky/stridava-pece-skolni-dochazka-a-vzdalenost-bydlist-rodicu-103475.html%3Fmail>.
(120) nález Ústavního soudu ze dne 24. června 2016, sp. zn. II. ÚS 169/16, bod 24.
(121) Tamtéž.
(122) TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 81.
(123) nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12.
(124) Tamtéž.
(125) Tamtéž.
(126) Tamtéž.
(127) TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 75.
(128) Tamtéž.
129 ŠÍNOVÁ Renáta, WESTPHALOVÁ, Lenka, HRUŠÁKOVÁ, Milana. In ŠÍNOVÁ, Renáta, WESTPHALOVÁ, Lenka, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a kol. Rodičovská odpovědnost. Praha: Leges, 2017, s. 202.
Pokračování za týden
Okomentovat