Marcela Horáková

Jsem maminka, která bojuje za právo svého syna (3,5 roku) na OBA rodiče. Také jeho tatínek v návrhu soudu uváděl: “Otec se chce na výchově, dětství a dospívání syna smysluplně účastnit, nezastupitelnost role otce má důsledně na zřeteli stejně tak, jako svou povinnost učinit vše proto, aby bylo naplněno právo dítěte na oba rodiče, pokud možno stejnou měrou a intenzitou.”

Protistrana na sebe však nemíní vzít stejný díl odpovědnosti za svého potomka (byť ve svém návrhu tvrdí opak), odmítá péči střídavou. Soud samozřejmě otci vyhověl a prohlásil můj návrh za nesmyslný vzhledem k věku syna a neschopnosti rodičů se na čemkoliv dohodnout, což bylo ze strany otce účelové.

Já se dohodnout chci, a to jak na výchově, vzdělání, péči, nepožaduji výživné – je logické, že oba pro syna uděláme, co je v našich možnostech a silách. Určitě chci, aby syn viděl ve svém tátovi opravdového tátu a ne jen hodného strýčka, který si jej vyzvedne, když na něj má čas a náladu.

Na vašich stránkách jsem se dočetla o kauze pana Petra Cihláře – v jeho případě soud rozhodl ve prospěch střídavé péče, i když druhý z rodičů s tímto uspořádáním nesouhlasil. Já jsem v naprosto stejné (byť obrácené) situaci, ale tady nejde ani o maminku ani o tatínka, ale o potomka, který má nárok na OBA rodiče rovným dílem. Je zvláštní, že soudkyně v našem případě odbřemenila otce od jeho povinností.

Můj příběh není moc odlišný od ostatních, snad jen v jediném – zdejší ženy snad vůbec nechápou, že stejně jako ony i muži jsou plnohodnotnými rodiči, kteří nejenže mají právo vídat potomka, ale jsou i povinni se podílet na každodenních, ne vždy zábavných činnostech. Konec partnerství neznamená konec rodičovství! Otec o syna zájem jeví, avšak jen když má čas a náladu.

Víte, kolik lidí mne za můj postoj už odsoudilo? OSPOD snad ani netušil, o čem mluvím… nejlepší však byla dáma z poradny pro rodinu a mezilidské vztahy, která mi bez obalu naservírovala, že střídavou péčí se chci otci jen pomstít. A že se svým postojem jsem se nikdy maminkou stát neměla.

Jednu spřízněnou duši jsem přeci jen našla, no spíše dvě – pan doktor Fiedler, psycholog a soudní znalec, který vidí situaci stejně jako já, ale bohužel verdikt vynese soud, pokud se s otcem vzájemně nedohodneme, a také paní doktorka Chlostová, která na odvolacím soudu byla v pozici soudce – zpravodaje. Ta jediná otci kladla značně nepříjemné dotazy. Nicméně rozsudek pozměnit nedokázala…

Své počínání jsem již v minulosti konzultovala s advokátkou Klárou Veselou Samkovou, panem Paterou ze sdružení Spravedlnost dětem, který mi pomohl s odvoláním, JUDr. Jaromírem Jirsou, který byť pochválil můj postoj, jasně mi řekl, že záleží, který soudce dostane můj spis na stůl, a panem doktorem Eduardem Bakalářem, který mi na rovinu řekl, ať si iluze o našem soudnictví (a hlavně opatrovnickém) nedělám.

V naší společnosti je povinnost maminky se pro svého potomka „obětovat“ (byť se pro svého synáčka obětuji ráda), ale není to dobře pro toho maličkého tvorečka, kterého jsem si tak rozmazlila, že ve 3 letech dobře ví, že on je středobodem vesmíru. I z tohoto důvodu by to chtělo zaujmout roli otce a ne hodného strýčka, protože ten opětně rozmazluje a nevychovává….

Jak jsem měla možnost poznat, soud vůbec moje argumenty nezajímají. Jediné, na co se zmůžou, je konstatovat, že jsem výborný vychovatel a že mi moji rodiče s výchovou pomůžou. Několikrát jsem zdůraznila, že bydlí za Prahou, ale to jako by nikdo neslyšel. Nerozumím tomu, jak může soud odbřemenit otce od povinností a zaúkolovat moje rodiče.