Stridavka.cz

Marcela Burešová vystudovala pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, je lektorkou Montessori pedagogiky, pracuje s dětmi v mateřské školce. Zúčastní se také našeho POCHODU ZA UKRADENÉ DĚTI, a proto jsme jí položili několik otázek:

Je pochod vaší první aktivitou na podporu rodinných vazeb, na kterou se chystáte?

Na několika akcích jsem už byla, dokonce jsem se (výjimečně, neboť mě to neživí) zapojila i do zastupování biologické matky v tahanici o dítě s pěstounskou rodinou. Zažít ta jednání, předběžka, odvolání, atd. na vlastní kůži a pozorovat zblízka, co s tím někteří úředníci – OSPOD, částečně i soudní znalec a advokátka pěstounů – jsou s to udělat, pro to není slušného komentáře.

A proč přijdete i na pochod?

Na této akci se aktivně podílet chci a musím, neboť i nadále zjišťuji, že pokud to člověk nezažil u sebe či v nejbližším okolí, netuší, která bije, o co jde, a považuje některé události a fakta za naprostý výmysl. Ze své zkušenosti dítěte rozvedených rodičů a ze života několika lidí, které znám osobně, až důvěrně, nelze než konstatovat: Děje se to, je to skrýváno, pod stůl zametáno – a je to špatně.

Co se třeba zametá pod stůl?

Pokud negativní, až nenávistné emoce matky (vzácněji otce) převáží a řídí celou situaci péče o děti rozvedeného či rozešlého páru a stát nemá nic jiného na práci, než za peníze daňových poplatníků podpořit obvykle ženu v psychotickém chování a jednání, místo aby to stopnul – k tomu není co dodat. Naštěstí ne úplně každý jeden úředník se takto zachová, ale těch schopných je menšina. Oběťmi jsou především děti samy, dále pak odmítaní rodiče. Lidi z OSPOD i soudů by měli dát manipulátorovi jasně najevo – cítit k druhému rodiči můžete cokoliv, to je vaše právo a soukromí, ale bránit mu (nebo jí) a dětem v kontaktu je trestné a trestáno také bude.

V Americe už dříve bylo možné, aby soudce zatáhl do hry terapeuta znalého syndromu odmítaného neboli zavrhovaného rodiče a aby tento terapeut opřený o usnesení soudu dokázal udržet kontakt mezi znesvářenými rodiči, kdy jeden manipuluje dítě proti druhému. Také byly vyvinuty postupy, jak alespoň do nějaké míry udržet dítě v kontaktu s realitou vedle zmanipulované verze. Gardner to přirovnává k chování členů sekty, kteří jsou bezmezně loajální k vůdci sekty. V rodině to je horší. Vůdcem sekty bývá cizí člověk, zatímco původcem rozvinutí syndromu zavrhovaného rodiče bývá vlastní nejbližší osoba, o kterou se má dítě nejvíce opírat a je s ní v nejdůvěrnějším kontaktu a na ní plně závislé. V Česku je tak dítě často ve většinové péči manipulující matky. Dopady jsou doslova šílené.

Vztah s manipulátorem se nedá nazvat zdravým poutem lásky, je to spíš loajalita podpořená strachem, že když už dítě přišlo o jednoho rodiče (zavrhovaného), přijde i o druhého (toho, který o něj pečuje). Dítě se učí potlačovat přirozený pozitivní cit k vlastnímu rodiči a začíná i v chování vykazovat znaky odmítavého chování vůči zavrhované osobě. Soud a OSPOD na to často skočí, tvrdí, že když dítě k odmítanému rodiči nechce, že ho nelze nutit. Ve skutečnosti to je spíš divadýlko pro manipulující stranu. Do toho vymývání mozku dětem, které se tomu nemají jak bránit. Co na to říct? Hnus.

Jaké vidíte ve své pedagogické práci u dětí dopady rozvodů a ztráty jednoho nebo obou rodičů?

Ještě nedávno jsem podnikala a do mého klubíku Montessori chodily děti z úplných rodin, ale i na nich se dalo pozorovat, když spolu rodiče něco dočasně složitějšího řešili a kdy se to zase pak nějak rozmotalo. Nyní i nadále dělám Montessori, ale ve státní školce, tak je to pestřejší. Děti jsou z rozpadlých rodin i z právě rozpadajících se rodin, trpí tím velmi. Někdy je to čirý i půlhodinový nářek dítěte plný strachu, vzteku a bezmoci, dítě je citově úplně nechané na holičkách. To je situace zralá na pevné objetí, byly jsme s kolegyní nuceny prvky toho objetí v několika případech použít. Nebyla jiná možnost, jak by bez potlačování mohlo dítě svoji obrovskou bolest vykřičet a tím se od ní alespoň zčásti oddělit.

Jako katolička musím konstatovat, že „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ je v mých očích opravdu moudré a nutné. Neumíme si představit, co to s dětmi dělá, když jsme ochotni být společně žijícími rodiči jen na chvíli a pak rodinu násilně rozbijeme. Učíme tím děti (a budoucí dospělé), že se mohou opírat o všechno možné, jen ne o vlastní rodiče, nebo že dokonce přišly na svět jakoby omylem. Za to „všechno možné“ si už dosaďte cokoliv – blahobyt, zábavu, média, kariéru, prestiž, ale i drogy, alkohol, extremismus, násilnosti a trestné činy…

Co by měl podle vás stát v této oblasti dělat lépe?

Především se mi oživuje otázka, která feministky asi zvedne ze židle, zda je správně, aby pracovnice, které mají něco rozsuzovat, tedy soudkyně, byly ženy. Z mého pohledu žena je skutečně cyklická bytost, která snáz pozbude věcnosti a objektivity. Na druhou stranu muže zase někdy snáz přepadne pocit vševědoucnosti, ne vždy je ochoten představit si stanovisko druhých a diskutovat o něm. Respektive žena možná snáz diskutuje, pak se často zařídí stejně podle sebe… To spíš otvírám k diskuzi, než abych to nějak posuzovala, na to jsem také příliš ženou… Vyplývá z toho ale, že zákony ohledně péče o dítě musí být natolik jasné a směrodatné i v praxi, že nebude možné nacházet způsoby a pseudodůvody, jak dát za pravdu matčině nenávisti vůči otci. Před tím děti prostě musí být chráněny. Jak to právnicky stvořit, nevím, to už není můj obor.

Myslíte, že by pomohlo větší rozšíření střídavé péče?

Vzpomínám si, že kdysi na začátku rozjezdu mého podnikání, byl to rok 2013, přišla nabídka, zda bych nevyvěsila na část pronajatého domu banner Střídavky. Tenkrát jsem to jednoznačně odmítla – přece normální je mít jedno zázemí, jednu rodinu, jedno prostředí, zvlášť u dětí předškolního věku. Neznala jsem osobně ani jeden případ zavrhovaného rodiče, ani jsem netušila, že to existuje. Dnes v případech manipulace jednoho rodiče proti druhému jednoznačně jsem pro střídavku nebo pro svěření dítěte do většinové péče nemanipulujícího rodiče, tedy toho, který lépe zvládá spolupracovat. V případech, kdy by mohlo dojít k ovlivňování dětí z jedné nebo obou stran, je střídavka nejmenším zlem a velmi potřebným řešením.

Událost na Facebooku:

Pozvánka ke stažení a dalšímu šíření: