Stridavka.cz
Tak zněl název článku publikovaného koncem roku 1992 v časopise Respekt. Vyjímáme z něj:
“Neprosím o milost, ale žádám o své právo,” řekla před carským soudem manželka jednoho z děkabristů, kněžna Volkonská, když chtěla následovat svého muže do vyhnanství na Sibiř. O více než sto šedesát let později, 21.listopadu 1992, použil stejná slova i předseda české Unie otců a mužů Daniel Nebeský, když na druhém sjezdu této organizace charakterizoval její činnost. Požadavek Unie je stručný: muži v českých zemích jsou oběťmi diskriminace a to by mělo skončit. Jako hlavní příklad nerovnoprávného postavení mužské části obyvatelstva uvádějí zástupci UOM výroky rozvodových soudů. Ty totiž přidělují děti téměř výhradně matkám, bez ohledu na to, kdo je viníkem rozvodu a kdo má lepší předpoklady k výchově. Delegáti druhého sjezdu Unie rozhodli nejen o změně názvu společnosti (dříve Svaz mužů), ale také o “strategii prosazení mužských požadavků prostřednictvím tisku a iniciativy v České národní radě”, mimo jiné účastí na přípravě nového zákona o rodině.
Od té doby uplynulo více než 25 let. A od doby, kdy byla v zákoně upravena střídavá péče o děti, nás právě nyní dělí 20 let. Co se za tu dobu změnilo? Střídavá péče je dnes stanovována přibližně v 10 % případů rozvodu nebo rozchodu, což znamená, že stále v 90 % případů dětem nezůstává péče obou rodičů. I když ústavní soudci nám dokáží bezostyšně tvrdit, že péče obou rodičů je zachována tím, že dítě je svěřeno do péče jen jednoho rodiče… Mužské agendy v rámci státu i “neziskovek” se současně chopily feministky obou pohlaví. Tento “pokrok” posledních let tak můžeme nazvat švejkovským “mírným pokrokem v mezích zákona”.
Naprostá většina mužů, kteří přicházejí o své děti, si jen hrabe na svém písečku a snaží se vyřešit vlastní situaci (pokud se vůbec o něco snaží a pouze nefňukají v hospodě nebo na Facebooku). Vznikají tak stovky a tisíce sporů, kterým – kromě dotčených – věnují svou energii další tisíce lidí kolem. Energie věnovaná systémové změně, která by pomohla všem, je nesrovnatelně menší a pochází bohužel jen z řady několika organizací a jednotlivců.
Správní muži se skutečně svých dětí nevzdávají. Ale opravdoví Muži kromě toho dokážou bojovat nejen za sebe, ale i za ostatní. Patří jim za to velké uznání – a spolu s nimi samozřejmě i těm Ženám, které se nesobecky snaží o totéž.
1. 8. 2018 at 8:35
Hezky napsáno. Občas je potřeba zabojovat i za ostatní, jakkoliv ne vždy je to časově možné.
1. 8. 2018 at 9:51
Mgr. Daniel Nebeský působí i dnes v předsednictvu Unie otců – otcové za práva dětí. Za celoživotní práci byl oceněn cenou Otec roku 2017.
2. 8. 2018 at 0:52
rozhodne souhlas. my uz sve boje vice ci mene prohrali nebo vyhrali, deti starnou, ale tady jde o vyssi princip mravni … je treba nasledovat cestu, kterou vyslapali Fiala Meszner a dalsi. ale feministicka spina a na ni navazani paraziti tento kredit nemaji. a kde nejsou penize nejsou paraziti.