Věra Nosková

Pět dopisů psychiatrovi

1. dopis:

Takže mám popsat, jak to bylo, pane doktore. Tak jo, tak teda přiznávám se, že sem dal Péťovi kravatu a asi ho drobet moc k sobě přimáčknul, poněvadž se na mě vytahoval, až měl červenej krk a řval a utíkal mě prásknout do ředitelny. Ředitelka mi domlouvala, ale já prej na ni koukal výsměšně, což ani nevim, protože jsem problematickej. Ale hlavně, co můžete čekat vod člověka, kterej si nechá říkat Péťa? Naštěstí je o rok starší a větší než já, takže nemoh tvrdit, že je to šikana, i když to tvrdil. Totiž na mě se nikdo vytahovat nebude! Natož nějakej posr… (promiňte, ale trval jste na upřímnosti) mazánek! Je mi teda jen deset, ale za osm let budu plnoletej, a to se budou dít věci! A teď se určitě ptáte, proč jsem ho škrtil? Řek mi, že jeho máma řekla o mojí mámě, že je bezcitná mrcha, protože vykopla mrzáka, což je tak trochu pravda, ale nebude to hernajs nikdo řikat, to si ohlídám! Možná se v těch osmnácti dostanu i do novin a hlavně do bedny (můžu psát, jak mi zobák narost, že jo?) Mám je totiž všechny v hrsti! A když mám vztek, tak si představuju různý situace, a v duchu se tomu musim smát, takže se mi uleví. Jenže vy ste, pane doktor, chtěl hlavně popsat, kde jako bydlím.

Tak naše rodina má dům se zahrádkou a to přímo ve městě, hned kousek od paneláků, což je, jak říká máma, docela fór a kdekdo nám ten dům závidí, hlavně ty lidi z králíkáren, co na nás koukaj z okna a hryžou si pěst, že voni tohle nemaj. Je v něm přízemí s koupelnou a kuchyní, v pokoji je krb, v druhym spěj máma s Bohoušem, to je náš novej táta. Nahoře jsou další dva pokoje a záchod, abychom prej měli se sestrou pohodlí a nemuseli lítat po schodech kvůli vyčůrání. Ale to máme stejně, teda to pohodlí, a sice proto, že s námi už nebydlí táta, kterej pil krabicáky a pak vždycky usnul a děsně chrápal. On je invalidní důchodce a tak se nám hodně věnoval, ale taky baráku, kterej dal ho do richtyku – takhle to on říká: dal jsem barák do richtyku, máte z něj malej palác. Nová střecha i s krovem a komínem, krb s průhlednejma dvířkama, za kterýma skákají plameny jak čertíci, omítky, nový podlahy a okna, dokonce dal postavit na zahradě bazén, aby si čumilové z králíkáren mohli ještě víc hryzat pěst, to všechno mu udělali kamarádi docela levně, ale on tvrdí, že v tom stejnak utopil milion z nějakých svých pojistek, takže si máma toho milionu neváží, neb ho dostal zadarmo, vlastně jen za to, že se nechal srazit autem a tak je na vozejku.

Naši se rozvedli, protože si šli na nervy. No a co, v naší třídě je nás z rozvedenejch osm a další rodičové se k tomu údajně chystaj, a taky kvůli nervum.

Často máma s novým tátou, jindy zas skutečnej táta, kterej teď žije sám v malym bytě, chtěj, abych ty druhý nenáviděl. Takže mám taky nervy, protože já si chci nenávidět svobodně, sám si vybrat koho jo a koho ne – to podle situace.

Přiznávám, že když musím na víkend k tátovi, tak mi někdy podstrčí dvě stovky, a to ho mám najednou rád, ani nevim proč, ale protože nikdy nevím, jestli prašule dá nebo nedá, tak jsem v napětí a za tu nejistotu ho vlastně občas nenávidím, to se taky přiznám. Já bych ovšem hlavně chtěl, aby do mě nikdo nehučel. Jenže do mě hučí naprosto všichni, dokonce i babička a děda mají různý jedovatý poznámky, tedy kromě ročního polobratříčka, kterýho nám máma s Bohoušem honem vyplodili. Baví mě dělat sošky z hlíny a jezdit na kole a sbírat brouky. Mám rád, když se lidi diví, jak jsem šikovnej. No ale to vás asi nezajímá, že jo. Nikoho to nezajímá.

Ale já nevím, co si mám počít s tím naším barákem. Táta mi ukazoval lejstro, ve kterém stálo něco jako že až mi bude osmnáct, můžu si ten náš dům koupit a prý pak budu kliďánko rozhodovat o tom, kdo v něm smí bydlet a můžu si k sobě nastěhovat koho chci, třeba kámoše nebo prej holku, o kterou ale žádnou já teda nestojim. Máma mi ho bude muset prodat za dvacet tisíc. Tedy ten náš dům. A já jí pak jako majitel můžu vyhodit i s Bohoušem a jejich mulánkem a mym polobratrem a taky ségru, která je protivná jak činže, kterou u nás ovšem nemusíme platit. Což je sumička, za kterou koupíte tak sedací soupravu nebo trochu lepší prstýnek, vysvětloval mi táta a dokonce mi ty tisíce už našetřil, abych to měl usnadněný a posichrovaný.

Takhle to uplet s nějakym právníkem, kvůli těm prachům, co do baráku vrazil. Odstěhoval se, a milion na nás nechtěl, my ho totiž stejně nemáme, ale měl tuhle podmínku, protože si myslí, že ho mám rád, protože mu stříhám nehty na nohou, což sestra odmítá. Taky rád za ním chodim, protože je na mě hodnej a dává mi ty peníze. Což sestra odmítá. Když jsem jí ale jednou řek o těch dvou stovkách, tak se natěšila a taky za ním vyrazila, jenže on tehdy zrovna nedával nic, tak ohrnula pysk. Pak se dokonce po straně vztekala a hnusně mu nadávala a zas už na něj kašle. Je to totiž nána. Co je na tom, ostříhat mu nehty, i když je má tvrdý jak vorel drápy?! Von je pak vždycky tak strašně vděčnej, že mě to docela bere. Von je hodnej, ale asi slabej. Někdy je až plačtivej – prej co se mu to stalo, že takhle dopad – na vozejku, bez rodiny, bez baráku. Já z něj to krabicový víno cejtim, i když si dává bacha a přede mnou ho nepije, aby mě máma za nim dál posílala a neječela, že je chlastoun.

Takhle teda bydlíme, ale napsal jsem asi víc, než jsem měl, a pátý přes devátý, já sem totiž docela rád, že se můžu někomu svěřit, to se přiznam, i když ste jen doktor a vlastně cizí člověk, teda promiňte, ale vy víte, jak to myslim. Například sestra, teda já jí říkám ségra, se mi pošklebuje, že musím chodit ke cvokaři a koktam a párkrát jsem si v noci pustil do gatí a mám strach, že mi v noci leží někdo pod postelí. Šíleně se bojim, že najednou ten schovanej něco šílenýho řekne – a jednou už i řek: sežeru tě zaživa. Jasně sem to slyšel a bulel jsem strachy jako nějaká holka. Ale to už jsem vám všechno řek, tak se nebudu opakovat. Máma říká, že za to může táta, táta to svádí na mámu a druhej táta Bohouš neříká nic, neboť má to svoje tlustý mimino a nechce se taky vměšovat, jenže z něj čiší, že mym tátou pohrdá, a to já nesnesu – pude mi z baráku jako první! Tak a teď jsem zvědavej, co mi na to všechno řeknete, a jak mě hodláte léčit.

S pozdravem Jiří Hejkal

2. dopis:

Váženej pane doktore bláznů,

já ty prášky teda beru, a doma mi říkají, že jsem teď jakoby hodnější a míň koktám, ale mě nebaví bejt hodnej, to je spíš pro holky, protože se chtěj zalíbit a bejt chválený. Promiňte, ale ty vaše prášky mi život neusnadní. Bejt hodnej si totiž nemůžu dovolit už kvůli tomu mýmu baráku, co ho koupím našim nad hlavou. Mamka přede mnou občas tak nějak chladně říká, jó, to je náš pan domácí, a oči se jí přitom lesknou. Řekněte jí prosimvás nějak nenápadně, ať mi tak neříká a ještě s tim pohledem, protože bych se moh naštvat, a fakt jí vyhodit, leda by se ovšem zbavila vetřelce Bohouše a vzala k nám domů tátu a střihala mu drápy. To bych si přál ještě víc, než se stát broukologem.

Taky ste se ptal, co mi tak lidi nejčastějc říkaj a co bych si naopak přál, aby mi řikali a já v tu chvíli nevěděl, ale už jsem si to promyslel. Tak máma říká věty jako například: seš jako čuně, di se umejt, zavři za sebou, a taky – už máš úkoly? Jo a taky – pohlídej malýho, dojdeš mi nakoupit a když si chce jo popovídat, tak mele věčně něco o tom, že se táta snaží rozeštvat s tim barákem naší rodinu. Von se k tobě lísá, tvrdí o tátovi, aby nás moh přes tebe zničit, rozumíš? Ty seš jeho nástroj pomsty. Nevěř mu, chlastounovi mstivýmu!

No a segra mi říká: nojo, náš pan domácí! Koktavej vlezdoprdelka. No a pak taky poroučí – zavírej za sebou! Ale já schválně nezavírám, aby se musela vztekat. Ségra se se mnou vlastně skoro nebaví. Je jí už patnáct, tak se natřásá, nosí dlouhý vlasy a podprdu a shání hadříky a ozdoby jak praštěná, a je pyšná, to teda nevim na co. Možná kvůli tomu, že se chodí kroutit do tancovacího kroužku a dělat ksichty do dramaťáku. Jednou se doma svěřila, že by chtěla bejt herečkou, a od tý doby jí pro legraci říkáme, jo naše hérečka a to jí štve. Nikdo to nemáme doma lehký.

Náhradní otec Bohouš se mnou skoro vůbec nemluví a já jsem rád, protože co mi tak může říct? Přistěhoval se do hotovýho v podstatě s holym zadkem, a teď zírá, že dům bude za pár let muj a všichni budou závislí na mojí vůli. Neví, jak se ke mně chovat, tak se nechová vůbec, jen utírá zadek mýmu polobratrovi a učí ho říkat táta, což se nedávno povedlo, takže všichni spustili pokřik: řek táta, řek táta, on už mluví! No a já si myslel, jen se nepo… Když řeknu táta já, tak se všichni tváří štítivě, jako bych řek sprostý slovo!

Muj pravej táta mi nejčastějc říká: Tak jakej film si pustíme? Copak my si dobrýho uvaříme? Jiřulo, a jak ti to jde ve škole? A co bratříček? Musíš ho hodně hlídat? Vyměňuješ mu pleny? Řve v noci? A je vidět, že by si přál, aby bratříček hodně dělal do plen a furt řval, abych ho totiž nenáviděl, jenže jak už jsem řek, já si nechci nechat do svejch nenávistí kecat! No ale s těma nenávistma to docela rychle odbudem a pak už si nechá povídat o broucích a řek mi, že brouci patří do entomologie, takže už nejsem za blbýho a nevykládám lidem, že jsem broukolog, ale je mi jasný, že jsem prostě mladej entomolog a učí mě večer souhvězdí. Už vím, že nad hlavou máme v srpnu Labuť, Lyru a Draka, na jihu je souhvězdí Orel, Delfín, Střelec a Kozoroh, na západě rozeznám Herkulesa, Hadonoše, Hada a Pastýře a na severu je Malej a Velkej vůz, ty zná každej trouba, i ty čumilové z paneláku, jo a taky je tam Vozka, no a z východu na nás kouká Pegas, Andromeda, Kasiopea a Perseus, což jsou zároveň postavy z bájí, což v naší třídě nikdo neví, nejspíš ani učitel. Koukáme si tedy kliďánko do nebe, vesmír to je tátův koníček, až z toho máme vyvrácenou vambeřici, takhle on říká hlavě, a říkáme si – a co když existujou mimozemšťani! Jak by asi tak mohli vypadat?! Táta řekne například, třeba jako nějakej sliz. A já na to bleeeee. A řeknu – a víš co? Všichni sou tam na vozejku jako ty, ale nemaj už ani nohy, protože nohy jsou nezábavný, ale maj jenom kolečka a drandí si po tý svojí planetě v modrý trávě pod červenejma stromama. A táta se směje, abych nepoznal, že je dojatej. A já se dokonce k němu trochu přišmajchluju, jak je mi z toho vymejšlení a z toho vesmíru fajn a někdy mu i vylezu na klín a jezdíme spolu na tom jeho vozejku po dvoře a zas čučíme na hvězdy. A neřiká mi, jako mi říká máma, koukej se umejt a maž chrnět, protože pod tim vesmírem nemáme na pitomosti myšlenky, a někdy se ani neumeju.

Taky mi koupil loni k vánocům mikroskop a já v něm teď zkoumám breberky, co se mrskaj v různých loužích a rybnících a taky vědecky pozoruju muší křídlo a jak vypadá složení peříčka a tak. Jsem z toho mikroskopu na větvi, ale máma je z něj votrávená. Nerada vidí, když jsem díky tátovi šťastnej, protože jí by to nenapadlo. Jí napadnou tak leda ponožky nebo kaťata. Ženský jsou bohužel přízemní. Věčně otravujou s jídlem, mytim, pořádkem a úkolama do školy, no ale neříkám, že bych se nepotřeboval najíst a občas i umejt.

Váš pacient Jiří Hejkal, kterýmu je deset let

3. dopis:

Pane doktore,

nevim co bych vám zase psal, vy určitě od mámy víte, že jsem byl dlouho nemocnej, takže jsem za tátou ani za vámi nemoh a pak začaly prázdniny a zas to nějak nešlo, načež jsem jel s bábinou a dědou a ségrou na tři neděle k moři, kde jsem zažil medůzy a dokonce malou chobotnici a mořský koníky, protože šnorchluju, a tak mám takovej pocit, že doma nechtěj, abych se s tátou viděl. Mně se po něm stejská, ale radši nic nikomu neříkám, protože by mě hned brali jako zrádce rodiny a jejich výčitky a posmívání by nebraly konce zvonce. Tak mě napadlo, že by byl jedině klid, kdybych bydlel u táty. Nemoh byste to nějak zařídit? Já vím, že jste jen doktor pro blázny, ale třeba by zrovna tohle pomohlo. Řek byste všem, že já úplně šílim z toho, jak nechci žít s tou naší rodinou a chci bejt s tátou. A ani by mi nemusel dávat ty dvě kila – to ale neříkejte. Máma o nich totiž neví. Kdyby věděla, tak by mě sice povzbuzovala: jen ber, ale doma by mi pak řekla: hele naval ty dvě kilča, kdo si myslíš, že Tě živí?

Nedávno jsem se dozvěděl, řek mi to Honza Soukup, co bydlí ve vedlejším baráku a zrovna byl na ulici, že táta u nás zvonil, ale oni ho nepustili dovnitř a nezavolali mě a nic. Tak co mám dělat?! Von tam seděl na vozejku před vrátkama baráku, kterýho dal do richtyku jako nějakej žebrák, kterýho dál nepustěj, protože se ho štítí nebo co?! A jestli mě tohle vy dospělí budete dělat, tak budu najust šílet a v noci křičet a pouštět si do gatí, protože mě je už všechno jedno, jak sem smutnej. Tak s tim něco prosimvás udělejte, dyž ste muj doktor.

Jednoho si ale cenim, že dodržujete to tajemství, že nesmíte nikomu říct, s čím se vám jako svěřuju, takže mamka je nejistá a naštvaná a myslí si, že třeba pomlouvam naší rodinu, což je nakonec pravda, ale kdybych nebyl upřímnej, tak to léčení nemá cenu, že jo? Nejradši bych byl upřímnej před každym, ale to by naši nesnesli a hnali by mě svinskym krokem. Něco vám řeknu. Je to hnus, jak je člověk bezmocnej, když je vlastně ještě dítě, což bohužel jsem. Já třeba nechci, aby máma kojila, natož přede mnou, polobratra mulánka. Tak sem jí to řek a ona se smála a říkala, co žárlíš? Tebe sem kojila do dvou let. Jenže to sem byl JÁ! Copak necítí ten rozdíl? Je to nechutný, když dává cicinu tomu nenažranci. Taky mi řekla – chceš si cucnout? A já řek jen bleeee, zatímco to mimino mlaskalo a pak si ublinklo. Jak mám bejt rád na světě, když tohle vidim?

Chci k tátovi, vždyť sem taky chlap, i když malej! Chci s nim hledat souhvězdí, trandit s nim na vozejku po dvoře, čumět na Dobu ledovou a Mikrokosmos a nemuset koukat na nějakou cicinu – s prominutim.

Jirka Hejkal

4. dopis:

Váženej pane doktore pro blázny,

tenhle dopis je na rozloučenou a píšu ho jen vám, protože vy jedinej se zajímáte o to, jak mi je – a víte, že blbě. Teď dokonce nejblbjejc, a už se na všechno vykašlu. Řek jsem totiž nedávno mámě, že bych chtěl žít s tátou, ať už s tim něco udělá a ona se uchechtla a řekla, že dva blázni spolu žít nemůžou, to by to vypadalo. No a já z ní dostal, že táta má taky cvokaře, s prominutím. Začalo to asi tak, že žádal úřady, abych mohl bydlet s nim, ale řekli mu, že by se o mě nemoh starat, když je na vozejku, tak začal chlastat ty svoje krabicáky, a jednou ho napařeného viděla máma a pošklebovala se mu, a on snad na ní křiknul něco ošklivého, což se mu nedivim, a ona to žalovala úřednicim co mají na starost rodiny. Ty ženské spolu pak něco mstivýho upekly, takže si myslim, že už se s tátou nikdy neuvidíme, protože ženským je fuk, když se s dítětem normálně nemluví, jen se sekýruje, ale běda když se drobet napijete! Nebudeme už s tátou jezdit na vozejku po dvoře a hledat souhvězdí, nebudu s nim koukat na Mléčnou dráhu, ale budu jen koukat na tu mlíčnou cicinu a poslouchat di se umejt, jsi jak čuně a taky nojo, pan domácí! A mě už nebaví nenávidět a představovat si, kdo mi pude první z baráku, mě to unavuje. Radši bych žil v klidu a aby se mě občas někdo zeptal: co je tohle za brouka, nevíš? A já bych řek, ukaž? To je jen obyčejnej potápník vroubenej. Nebo jéje, kdes ho našel? To je pěknej exemplář krajníka pižmovýho! A oni by zírali, že taky něčemu rozumím a nejsem jen trhan ponožek. Víte, kdo byl Einstein?! Táta mi o něm řek, protože vymyslel zákony vesmíru. Ten ponožky ani nenosil!

Chtěl bych tendle život skončit a snažim se vymyslet, jak na to, aby to moc nebolelo. Hlavně, ať to pak bolí mámu. Ať si trhá vlasy, který si teď obarvila na zrzavo kvůli Bohoušovi, ať přijde z toho zármutku vo mlíko. Na druhý straně by mohla bejt ráda, protože už se nebude muset bát, že za osm let někoho z baráku vyhodim.

Váš votrávenej Jirka Hejkal

5. dopis:

Váženej pane psychiatře,

vím, že v tom máte prsty, kdo jinej, že mě odvezli do nemocnice k bláznum, nedělejte já nic, já muzikant. Nejdřív sem na vás měl vztek a taky strach, že se mi budou doma pošklebovat, že se ani neumim zasebevraždit, jen o tom kecam. No neumim, no. A taky se bojim nějakýho škrcení nebo topení v hloubce, takže vidíte, že jsem nakonec celkem normální. Slyšel sem mámu, jak řikala večer Bohoušovi, když sem byl v koupelně: to si budou mít lidi zas vo čem povídat. Táta magor, dítě magor… No ale teď sem vám šíleně vděčnej, že jste mě sem šoupli, protože se stala skvělá věc. Zdravotní bratříček Fanda, kterej mě litoval a byl na mě hodnej a já mu leccos řek, mi ve čtvrtek povídá. Hele víš co, ty broukologu? Mám pro tebe senza správu. Na protialkoholickym pavilonu je na léčení tvuj táta. A víš co? Když to nikomu neřekneš, tak já za nim skočim a domluvim vám tajnou schůzku. No a v sobotu měl Fanda noční službu, tak mi po setmění řek – obleč se a jdem. A venku na mě čekal táta! Já mu skočil kolem krku… chvilku počkejte, já teď bulim… Už je to dobrý. Tak já mu skočil kolem krku a pak sem si mu sed na klín a drandili jsme po cestičkách areálu a všechno jsme si řekli. A docela jsme se chechtali, protože nám přišlo ulítlí, že se lidi, který k sobě patří, nakonec sejdou ve cvokhausu – teda s prominutim. Nemyslete si, že já si toho vašeho oboru nevážim. Vždyť kdyby vás nebylo, tak bych byl ztracenej a vydanej na pospas těm, co si sice myslí, že jsou normální, no ale škoda mluvit. Načež začaly vycházet hvězdy, tak jsme k nim vyvraceli vambeřici, ale bylo dost mraků, tak jsme byli jen tak normálně šťastný jako nacucaný blechy, že jsme zase spolu. Já nadával na naší rodinu, ale taťula mě uklidňoval a řikal často: nedá se nic dělat, což se mi jediný nelíbilo, a taky řikal – mám máslo na hlavě a já mu řek, na vambeřici máš jen čepici a on se smál, že málem spad z vozejku. Slíbili jsme si, že nás baby (matka a úřednice, co se vlamujou do rodin) nerozdělí, protože máme společný zájmy, a nenecháme si od bab poroučet. Ale vzít si mě k sobě nesmí, ale ať prej dám doma jasně najevo, že za nim chci a musím podle zákona chodit, což najevo dám, že se budou divit.

No a pak táta posmutněl a řek: z toho baráku, Jiřulo, nic nebude, určitě ho nedostaneš. Voni mě přečůrali. A vykládal něco jako že by ho máma, teda ten barák, musela hlavně chtít prodávat v tý době, kdy mi bude osmnáct, a proč by chtěla prodávat milionovej dům za dvacet tisíc, že jo. To by byla sama proti sobě. Takže žádnej pan domácí nebudeš, vomlouval se. Ale odkážu ti aspoň svůj byt, sliboval. Jenže musíš počkat, až umřu. Ty nikdy neumřeš, řek sem, protože sem se lek. Nebudu na takový hnusárny myslet, i když sem nedávno vlastně sám myslel na to, že to zabalim. A táta vytáh zase dvoustovku a já jí poprvé odmítnul. Řek sem mu, aby si nedělal škodu, protože sem myslel na to, že by mi ji sestry stejně zabavily, pod záminkou abych ji neztratil, a pak by ji dali matce, která by řekla: a kdo myslíš, že tě živí? A víte, že je mi to jedno? Musím se těmhle řečem jedině smát, protože život je krásnej. Do gatí si už nepouštím, táta říkal, že koktám o hodně míň, a na strašidlo pod postelí, co řikalo sežeru tě zaživa, už nevěřim, to byla pěkná blbost. A ten majlant, ten náš barák co má cenu údajně deset milionů mi holt patřit nebude, což je mi, to se přiznam, někdy přece jenom líto, protože bych chtěl bejt váženej. A kdo by nechtěl?

Váš docela vděčnej Jiřula

Věra Nosková je známá spisovatelka a autorka řady knih. Tematice oddělování dětí od otců se věnovala mimo jiné ve sbírce PŘÍBĚHY MUŽŮ. Přejeme vám, aby se vás tyto problémy týkaly co nejméně, nejen o Vánocích.